Německá ekonomika padá a s ní i ta česká

Komentář Lukáše Kovandy

Drtí ji stále vysoké ceny elektřiny – vyšší o 312 % v porovnání s předválečnými léty – a překonaná schémata, v nichž EU uvažuje, i třeba ve vztahu k Indii.

Důvěra v německou ekonomiku se v srpnu opět otřásla. Její ukazatel, který sestavuje Ifo institut, klesl na úroveň 85,7 bodu, z revidované červencové úrovně 87,4. Klíčoví představitelé německých firem a podniků tedy propadají ještě větší skepsi ohledně současného i pro nejbližší měsíce vyhlíženého ekonomického vývoje, než předpokládali analytici oslovení agenturou Bloomberg. Letos ve druhém čtvrtletí přitom hospodářství našeho západního souseda jen stagnovalo, jak potvrdila rovněž zveřejněná data.

Německu tak hrozí trvalejší ekonomický útlum, jenž může neblaze poznamenat také českou ekonomiku, která je s ním hospodářsky a obchodně významně propojena. Za celý letošní rok se výkon německé ekonomiky podle všeho dokonce propadne, což bude mezi srovnatelnými hospodářstvími světa zcela ojedinělý výsledek (i když, pravda, české ekonomice – ne náhodou – hrozí propad též). Světlo na konci tunelu přitom vidět není. Ukazatel nálady mezi nákupčími manažery německé podnikové sféry totiž letos v srpnu klesl nejníže za poslední více tři roky – tedy od první vlny covidu.

O Německu se pro to všechno sice už opět, po letech, hovoří jako o „nemocném muži Evropy“, avšak v problémech je celý starý kontinent. Ničí jej zejména důsledky války na Ukrajině, včetně energetické drahoty, které výrazně snižují globální konkurenceschopnost nejen německých firem a podniků. Vždyť například burzovní cena elektřiny kupované na rok dopředu je v Německu letos v průměru stále o 312 procent výše, než kolik činil průměr předpandemických a předválečných let 2011 až 2019, jak dokládají data Bloombergu (viz níže). Tak dramatický nárůst cen elektřiny, jenž jinde ve světě nenastal, pochopitelně těžce poznamenává právě konkurenceschopnost německých a evropských firem a podniků, z nichž některé už raději přesunují svoji výrobu na jiné kontinenty.

Pokud se má evropská ekonomika postavit na nohy a ozdravit, bude zřejmě třeba celková změna přístupu vrcholných politiků starého kontinentu, zejména zemí EU. To, že k této změně zatím ani v nejmenším nedochází, ovšem demonstrují i probíhající jednání o obchodním paktu právě EU a Indie.

Indie představuje zemi, která – na rozdíl od Německa či obecněji EU – už létá na Měsíc. Britský premiér (Rishi Sunak) a brzy možná i americký prezident (Vivek Ramaswamy nebo Hirsh Vardhan Singh) mají indické kořeny. Indie navíc může vyvažovat geopolitické ambice Ruska, a zejména Číny.

Přesto EU při nynějším dojednávání obchodní úmluvy s Indií kontraproduktivně lpí na svých zelených pravidlech, která ve světě moc nikoho nezajímají a která sama o sobě nemají šanci zbrzdit, natož zastavit proces klimatických změn.

Brusel ještě pořád žije ve 20. století a nepochopil, že teď už EU potřebuje více Indii než Indie Unii.

Předlužená a stárnoucí EU pokrývá jen západní výběžek Eurasie a středobodem světa už není a nebude. Měla by usilovat hlavně o to, aby zpomalila nynější dramatický propad – který potvrzují koneckonců i výše uvedená neblahá německá čísla – svého ekonomického a geopolitického významu ve světě; k čemuž jí třeba právě i Indie může výrazně dopomoci. Dokud bude Brusel přemýšlet a jednat v zajetí překonaných schémat 20. století, německá – a s ní nutně i česká – ekonomika se budou dále přinejlepším spíše jen potácet.

Burzovní cena elektřiny (kupované na rok dopředu) sice v Německu oproti loňskému létu opravdu výrazně klesla, přesto je však ve svém letošním průměru o zhruba 312 procent vyšší, než kolik činil předpandemický a předválečný průměr let 2011 až 2019 (zdroj: Bloomberg).

Změny v balíčku jsou částečně promarněnou příležitostí

Vláda neměla ustupovat ani o píď v otázce rušení daňového zvýhodnění benefitů, které je ekonomicky zcela smysluplné.

Finální podoba balíčku, kterou koalice dojednala, představuje částečně promarněnou příležitost, neboť ruší některá ekonomicky smysluplná opatření původní podoby balíčku. Na druhou stranu nelze říci, že by se finální podoba balíčku od té původní lišila jakkoli dramatičtěji. Je na ní patrný vliv politických vyjednávání, která ovšem původní verzi balíčku zavedla z ekonomického hlediska převážně horším směrem.

Příkladem je ponechání daňového zvýhodnění benefitů, jakou jsou MultiSport karty. Jedná se o daňovou výjimku, kterou bylo možné šmahem zrušit, což by ekonomice trvaleji prospělo. Proč mají mít někteří zaměstnanci zvýhodněný přístup ke sportovním aktivitám, a jiní ne? Přece každý, kdo vydělává v zaměstnání, má logicky zdroje na to, aby si sportování zaplatil zcela sám, bez jakéhokoli daňového zvýhodnění. Pokud má stát pocit, že lidé sportují málo, ať jim plošně sníží daně všem – bez výjimek. V naději, že třeba část takto získaných peněz lidé dají právě na sport.

Ne všichni zaměstnanci mají možnost využívat benefit karet MultiSport. Daňové zvýhodnění těchto karet znamená nižší příjem pro veřejnou kasu. Takže lidé, kteří karty využívají a využívat vůbec mohou, mají své sportování hrazeno i těmi svými spoluobčany, kteří takový benefit nemají. Společnost, včetně příslovečné babičky z Orlických hor, co platí DPH v ceně kupovaného rohlíku, se tak skládá vybraným držitelům karet MultiSport na jejich sportování.

Je to však spíše otázka principu. Ponechání daňového zvýhodnění benefitů, byť, pravda, v osekané podobě (benefity mají zůstat do výše poloviny průměrné mzdy v předcházejícím období), nebude mít na zamýšlený rozsah konsolidace veřejných rozpočtů zásadnější vliv. Vždyť omezení a rušení daňových výjimek mělo dle původní verze balíčku přinést v roce 2024 úsporu čítající 2,3 miliardy korun. Tato suma odpovídá zhruba jen 2,4 procenta celkového konsolidačního dopadu balíčku na státní rozpočet v příštím roce. Nyní tedy platí, že konsolidační dopad omezení benefitů bude o něco slabší; slabší spíše v rozsahu stovek milionů korun.

Pokud se však vláda – ekonomicky zcela správně – zaklínala úmyslem rušit daňové výjimky, tuto příležitost tedy v nové verzi balíčku promrhává, byť částečně.

Další úpravy v nové podobě balíčku lze označit za ekonomicky v rámci možností neutrální, ba správné. Správným opatřením je to, že výnos z daně z nemovitostí zůstane obcím ze sta procent, a nepůjde tedy státu. Byť je třeba mít na paměti, že zvýšení daně z nemovitosti znamená také například zvýšení daně ze zemědělské půdy, které se může promítnout do zdražení pachtovného, a tedy zhoršení konkurenceschopnosti tuzemské agrární produkce.

Ideální by bylo daň z nemovitostí nezvyšovat vůbec. Pokud už ale k tomu má dojít, nechť získané prostředky zůstávají obcím. Státní rozpočet tím přijde o devět až deset miliard korun – v porovnání se situací, k níž měla vést původní verze balíčku. Tato ztráta pro státní rozpočet by však měla být kompenzována snížením příjmů obcí ze sdílených daní v rámci rozpočtového určení daní v rozsahu deseti miliard korun.

I celkově – společně s dalšími změnami balíčku – by měl být dopad změn rozpočtově neutrální. Balíček by tedy stále měl zajišťovat konsolidační dopad v příštím roce v rozsahu necelých 98 miliard korun.

To ovšem – a to je zásadní – předpokládá, že stát opravdu proškrtá dotace v obejmu bezmála 46 miliard korun, jak má od jara naplánováno, a že také oseká platy ve státní sféře v rozsahu deseti miliard korun, přičemž sníží své provozní výdaje v rozsahu dalších šesti miliard – a nad tím vším se vznáší otazník. Dosud se totiž stále řeší převážně daňová a odvodová navýšení – a jejich následné částečně korekce. Neřeší se zatím zdaleka tolik škrtání dotací, snižování stavů a platů zaměstnanců státní sféry, ani úspory v oblasti provozu státu. (26.8.2023)