.jpg?s3=1)
Lukáš Kovanda, hlavní ekonom Trinity Bank
Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj urguje své spojence. „Válčení nezná dovolenou,“ říká a apeluje na země NATO, aby si pospíšily se slíbenými dodávkami zbraní. Ty se totiž zadrhávají. Přísliby z minulého měsíce podle Zelenského nyní neplní hlavně USA, Británie a Francie.
Zadrhávání v dodávkách zbraní, a hlavně neochota některé vůbec Kyjevu poskytnout, mohou být klíčovým důvodem, proč ukrajinská armáda začátkem srpna podnikla nečekaný průnik do ruské Kurské oblasti. Zelenskyj sám praví, že pokud by země NATO upustily o svých „červených čar“ a poskytly Kyjevu i třeba rakety dlouhého doletu „země – země“, riskantní „operace Kursk“ nemusela vůbec proběhnout. Jenže nyní prý Ukrajina nemá jinou možnost, jak zaútočit na ruské strategické cíle situované hlouběji ve vnitrozemí typu mostů nebo letišť, než je vzít útokem právě riskantním útokem pěchoty.
Německo, i když jej Zelenskyj ve své urgenci nezmínil, se nejen v jeho očích jistě taktéž řadí k zemím, jejichž podpora Ukrajiny by mohla být rozhodnější. Berlín se však, zdá se, vydává opačným směrem. Svoji pomoc Kyjevu totiž hodlá postupně umenšovat. Alespoň tedy podle víkendové zprávy německého tisku. Německo prý příští rok plánuje redukovat pomoc Ukrajině z letošních osmi na čtyři miliardy eur a ještě méně má dát roku 2026.
Aby toho nebylo málo, německá policie se v souvislosti s vyšetřováním explozí plynovodů Nord Stream ze září 2022 nyní zaměřuje na vrcholné ukrajinské armádní představitele, jak píše britský list Guardian. Berlín se podle listu ocitá ve složité situaci, neboť zároveň tu samou ukrajinskou armádu vyzbrojuje. A zatím v takovém rozsahu jako nikdo jiný v Evropě; vždyť Německo je po Spojených státech hned druhým největším dodavatelem zbraní Ukrajině. Ani Berlín však nepřekračuje „červenou čáru“ a odmítá Kyjevu poskytnout kupříkladu své taurusy, tedy řízené rakety s plochou dráhou lety a dlouhého doletu. Ty jsou přitom extrémně účinné. Mají dolet až 500 kilometrů a projdou i šestimetrovou betonovou zdí. Mohou přitom fungovat i v módu „země – země“.
Německá vládní koalice kancléře Olafa Scholze není příliš soudržná a funkční, samotným Scholzovým sociálním demokratům se bortí preference. Do popředí se místo toho dostává protestní Alternativa pro Německo. Zamýšlenou redukci německé pomoci Ukrajině je tak třeba číst i v tomto kontextu. Berlín nechce dále povzbuzovat proruské nálady u sebe doma, jimž je dalším impulsem právě i zpráva, že za explozí plynovodů Nord Stream jsou ukrajinské síly – ať už s přímým posvěcením Kyjeva či bez něj.
Scholzova vláda by ráda, aby omezení pomoci Ukrajině navenek vyznívalo jako součást její snahy o úspornější veřejné finance. Ovšem ani to se nesetkává s pochopením zase spíše proukrajinsky naladěných kruhů. „Ukrajinská obrana vůči Rusku nakonec může padnout kvůli německé posedlosti šetřením,“ neberou si servítky analytici německé banky LBBW, největší z tamních zemských bank. Podle těchto analytiků je „rizikem za miliardu dolarů“ spoléhat se v takto zásadní věci na výnosy ze zmrazených ruských devizových rezerv, jejichž použití je stále vysoce nejisté. Právě tak ovšem Berlín nyní argumentuje: chce nahrazovat své výdaje na Ukrajinu právě výnosy z ruských rezerv.
Jenže peníze z ruských rezerv nejsou o nic více německé než třeba české. O jejich využití, resp. pouze výnosu z nich, letos na jaře rozhodly země skupiny G7 a Evropská unie. Zmrazené ruské rezervy jsou z drtivé většiny uloženy v Belgii, takže pokud lze vůbec konkretizovat poskytovatele pomoci, je to čistě technicky právě Belgie. Nikoli Německo.
Navíc, Německo stálo v rámci zmíněných jednání G7 a EU v čele šiku států, které zablokovaly využití ruských rezerv v celé šíři, tedy včetně jistiny. To znamená, že kvůli Německu a některým dalším spadl ze stolu návrh USA, jejž podporovala třeba Británie, volající po využití i zhruba 300 miliard dolarů právě jistiny oněch rezerv. Takhle se využijí pouze výnosy (úroky) z nich, což jsou ale jen nižší jednotky miliard dolarů ročně. Tedy o dva řády méně.
Samozřejmě, od jara země G7 a EU usilují vytvořit schéma, které by umožnilo vzít si půjčku na pomoc Ukrajině, v objemu 50 miliard dolarů, jež by byla pak postupně splácena právě z výnosů z ruských devizových rezerv. Aby takové schéma ale bylo funkční, musí být dlouhodobě zaručena jednomyslnost – tedy to, že třeba Maďarsko do takového řešení nebude „házet vidle“.
Ale i pokud by se dařilo Maďarsko neustále přesvědčovat k podpoře, je nutné, aby ruské rezervy zůstaly zmražené 10 až 20 let. Protože tak dlouho bude z výnosů z rezerv nutné splácet onu padesátimiliardovou půjčku, kterou by si na pomoc Ukrajině vzala EU. Zmrazení na 10 až 20 let ale fakticky znamená konfiskaci ruských rezerv, byť jaksi nepřiznanou. Přitom Němci, jak už víme, se na jaře proti – přiznané – konfiskaci postavili, když ji navrhovaly Spojené státy.
Konfiskace jako konfiskace.
Německo tak vykazuje schizofrenní postoj: jako na východisko se odvolává na řešení, které samo odmítá.
Schizofrenní a nerozhodný postoj nepatří k těm, které by v dějinných momentech stály na straně vítězů…
Letní „ropný spor na Družbě“ končí
Maďarsko i Slovensko budou odebírat ruskou ropu nadále od Lukoilu, navzdory ukrajinským sankcím, akorát se jim to prodraží
Nic skutečně zásadního se nemění, ruská ropa bude jižní větví ropovodu Družba dále proudit čile. Maďarsko a Slovensko totiž budou opět odebírat ruskou ropu Lukoilu, a to navzdory sankcím, které od začátku července vůči této ruské firmě ve zpřísněné podobě uplatňuje Kyjev.
Příslušná smlouva mezi maďarským petrochemickým podnikem MOL, do jehož majetku spadají i slovenské rafinérie Slovnaftu, a ruskou společností Lukoil by měla platit už zkraje letošního podzimu. Změnou oproti dosavadní situaci bude to, že Lukoil už nebude zodpovědný za přepravu ropy až na ukrajinsko-maďarské hranice, nýbrž jen na ty rusko-ukrajinské. Pak už zodpovědnost převezme MOL. Což se mu prodraží, o zhruba 1,5 dolaru na barel, a to kvůli vyšším bezpečnostním rizikům a souvisejícímu růstu nákladů pojištění.
Od začátku července, kdy začaly zpřísněné ukrajinské sankce platit, Lukoil ropu Maďarsku a Slovensku nedodává. MOL tak musí potřebný dovoz vykrývat prostřednictvím krátkodobých kontraktů s obchodníky, na něž se ukrajinské sankce nevztahují. Lukoil na přelomu června a července ropné kohoutky utáhnul v reakci na zpřísnění sankcí, neboť se obával, že by Ukrajina například mohla jeho ropu konfiskovat.
Ovšem Kyjev na přelomu července a srpna uvedl, že konfiskace nehrozí, pokud ropu bude přepravovat jiná společnost než Lukoil. Vzhledem k tomu, že ropu Lukoilu přes ukrajinské území běžně přepravovala jeho švýcarská dcera Litasco, její zabavení údajně hrozit nemělo, ani pokud by Lukoil v dodávkách pokračoval i během léta.
Lukoil však přesto do tohoto rizika nešel a nyní hodlá dané riziko přenést na maďarskou stranu, která se k tomu tedy uvoluje, ač jí to dováženou ropu ruskou prodraží. I tak však zjevně zůstane cenově atraktivnější než alternativy typu přepravy z chorvatského pobřeží.
Na chorvatské pobřeží by totiž jen těžko mohla být přepravována ropa Lukoilu. Musela by totiž být neruského původu, protože sankce EU Chorvatsku zapovídají dovoz ruské námořně dodávané ropy. Lukoil by tak musel do chorvatských přístavů přepravovat ropu ze svých vrtů mimo území Ruska, například z Iráku. Navíc by tato ropa pak dále tekla do Maďarska ropovodem Adria, jímž je podle Budapešti přeprava ropy relativně nákladná. Záhřeb totiž prý žádá relativně vysoké přepravní poplatky.
Lukoil navíc před červnovým zpřísněním ukrajinských sankcí dodával Maďarsku a Slovensku ropu se zhruba dvacetiprocentní slevou v porovnání s dalšími ruskými dodavateli ropovodem Družba, jako je ruský státní podnik Rosněfť. K tomu všemu je obecně ruská ropa Ural stále v určité slevě, aktuálně zhruba 11,5 dolaru na barel, oproti světové ropné ceně, která se odvíjí od ceny severomořské ropy Brent.
Maďarsku a Slovensku se tak dovoz ropy Lukoilu nadále vyplatí, i když budou muset promítnout do její ceny ony vyšší náklady pojištění.
Což znamená, že Evropská unie svého tedy nedosáhla. Vyzývala totiž během léta, v době kulminujícího „ropného sporu na Družbě“, Budapešť i Bratislavu, aby se přeorientovaly do dovoz ropy z jiných částí světa, než je Rusko. K tomu však zatím tedy nedojde.
Svého tak nedosahuje ani Kyjev. Ropa původně od Lukoilu bude dále proudit přes ukrajinské území. Ovšem… pokud by Kyjevu doopravdy šlo o sankcionování veškeré ruské ropy, musel by sankce uvalit také na další ruské společnosti přepravující ropu přes ukrajinské území, například na zmíněnou Rosněfť, jež zajišťuje dodávky také Česku.
Vždyť v prvním letošním pololetí bylo hned 40 procent ropy dovážené do Česka ruského původu. Což mimochodem pomáhá vysvětlovat, proč má Česko toto léto – nebývale – levnější pohonné hmoty, benzín i naftu, než Polsko, jak dokládají nejnovější čísla Evropské komise z poloviny srpna. Zatímco totiž Polsko už od začátku loňska žádnou ruskou ropu „ve slevě“ nedováží, Česko stále ano. Pohonné hmoty jsou tak v Česku jedny z nejlevnějších v EU.
Akcie ČEZ padají
Stát bude daň z mimořádných zisků, tedy fakticky daň uvalenou ne menšinové akcionáře ČEZ, vybírat i příští rok. Ministr financí jí přitom původně chtěl zrušit už po roce či dvou
Loni ministr financí Zbyněk Stanjura říkal, že daň z mimořádných zisků zřejmě skončí už po roce trvání. I když byla původně zavedená na léta 2023 až 2025. Dávalo by to smysl. Ke konci loňska stát ukončil zastropování cen energií. Ty totiž na burze klesly tak nízko, že už není třeba, aby lidem od drahých energií ulevoval.
Jestliže už není třeba těchto mimořádných dotací, které pochopitelně zatěžovaly státní kasu, proč nadále vybírat mimořádnou daň ze zisku zejména energetických společností – rozuměj hlavně ČEZ – a bank?
Letos v únoru pak Stanjura uvedl, že by daň rád zrušil alespoň tedy letos. Ale ani k tomu nedojde. Dnes (22. 8). zveřejnil záměr hospodařit pro příští rok maximálně se schodkem 231 miliard korun, přičemž s daní z mimořádných zisků počítá právě i pro rok 2025.
Proč ale vybírat mimořádnou daň, když třeba ratingová agentura Fitch Česku začátkem letošního roku zlepšila ratingový výhled a konstatuje, že veřejné finance se podařilo stabilizovat? Na čemž nic nezmění ani oznámený rozpočtový schodek. Ten je sice na poměry předcovidových let stále olbřímí, avšak v příštím roce by měl deficit veřejných financí klesnout pod letos předpokládanou úroveň 2,5 procenta HDP a veřejné zadlužení by mělo setrvat pod hodnotou 45 procent HDP. Tato čísla nejsou důvodem ani ke zhoršení ratingového výhledu, natož pak ratingu samotného. Ten se Česku zhoršil naposledy ještě v 90. letech, což je v evropském kontextu vysoce příznivé a svědčí to o stabilizaci veřejných financí.
Olbřímí je totiž deficit a dluh hlavně absolutně, zatímco relativně, vůči HDP, tedy vůči velikosti ekonomiky, se poměrně snadno již absorbuje.
Proč tedy mimořádně danit, když energetická a inflační krize odezněly a veřejné finance jsou z relativního hlediska, tedy ve vztahu k HDP, k velikosti ekonomiky, již stabilizované? Když skončily mimořádné výdaje – v podobě státních dotací na energie při kompenzaci ceny energií nad úrovní stropu –, měly by přece logicky končit i mimořádné daně, které tyto výdaje pokrývaly.
Ministr financí ovšem nyní přichází se zdůvodněním, že daň z mimořádných zisků bude pokrývat mimořádné výdaje z let předešlých. Otázkou je, proč tedy navrhoval její zrušení už po roce či dvou, když mohl tušit to, co říká dnes. Tedy že mimořádné výdaje z kritických let 2022 a 2023 nepokryje jen daň z mimořádných zisků vztažená k roku 2023 nebo k létům 2023 a 2024, zvláště když se od bank na této mimořádně dani loni nepodařilo vybrat prakticky nic – inkaso zaostalo za původním plánem v rozsahu více než tří desítek miliard korun.
Stanjura to vysvětluje úskalím koaličního vládnutí. „Já sám bych to (zrušení daně z mimořádných zisků už po roce trvání, pozn. aut.) asi navrhl, ale nemá cenu říkat, co by člověk udělal sám. Vládneme v koalici,“ pronesl letos v únoru. A podobně se na koaliční partnery odvolává i právě dnes. Sám by si prý totiž přál schodek nižší, než je oněch 231 miliard, navrhovaných pro příští rok.
Zcela dominantním plátcem letošní i daně z mimořádných zisků – tedy i té roku 2025 – přitom je a bude zmíněný ČEZ. Banky, jak víme, už loni na mimořádné dani zaplatily jen „drobné“, neboť daňově optimalizovaly tak, aby se jí z drtivé většiny vyhnuly. Možná i proto tedy stát chce – musí – v dani z mimořádných zisků pokračovat i příští rok.
Hlavní obětí tohoto postupu státu jsou tedy menšinoví akcionáři ČEZ. To jsou vlastně spolumajitelé ČEZ, takže pokračování daně z mimořádných zisků zaplatí z nemalé části ze své kapsy. Oč více si na dani, i té mimořádné, vezme ze zisku ČEZ stát, o to méně zisku se totiž rozdělí právě mezi menšinové akcionáře energetického podniku.
Stát přitom mohl získat peníze z ČEZ jinak, aniž by zatížil menšinové akcionáře. Mohl si zkrátka říci o dostatečně vysokou dividendu. Vzhledem k tomu, že je většinovým akcionářem ČEZ, má stěžejní slovo při určování výše dividendy. Z vyšší dividendy by ale samozřejmě těžili také menšinoví akcionáři. Pro stát ale zjevně bylo výhodnější, aby mimořádné peníze zůstaly plně „u něj“, nikam se nerozkutálely, takže dal přednost pokračování mimořádné daně před vyšší dividendou.
Menšinoví akcionáři ČEZ tím pádem přispějí „eráru“ jaksi nadmíru, v porovnání s dalšími miliony daňových poplatníků v zemi. Stát tudíž zhusta tak trestá ty, kteří se třeba na stáří snaží výrazněji zajistit „po vlastní ose“, právě i investicemi do akcií ČEZ. Vlastně tím stát tak trochu říká, že je lepší peníze rozfofrovat třeba za druhou dovolenou než se starat o svoji budoucnost uvážlivým investováním. Proč se o něj starat, když o část plodů takového zodpovědného přístupu stejně stát člověka svévolně připraví?
Není divu, že akcie ČEZ po oznámení pokračování daně z mimořádných zisků nabraly „směr jih“ (viz graf) a ztrácejí přes dvě procenta.
Menšinoví akcionáři ČEZ, to jsou ale třeba i velké americké fondy a banky, takže za současný postup může stát jednou pořádně platit – pokud soud rozhodne v jeho neprospěch. V takovém případě se ovšem „neprohnou“ samotní politici, ale všichni daňoví poplatníci.
