Německo se topí ve své nezvládnuté energetické přeměně

Komentář Lukáše Kovandy

Teď se s sebou snaží stáhnout i Francii. Berlín se bojí, že mu jinak budou firmy utíkat za levnější elektřinou i do Francie.

Německo je stále nervóznější ze své historické energetické přeměny, takzvané Energiewende. Ta už má hmatatelné výsledky, jež zejména pro německý průmysl nejsou vůbec příznivé. Například za poslední dva roky i taková Francie přilákala o 50 procent přímých zahraničních investic více než Německo. Takřka třetina podniků německého zpracovatelského průmyslu vážně zvažuje či již uskutečňuje odchod ze země. Německu tak hrozí deindustrializace jako nikdy v dějinách. Jedním z míst, kam se německé podniky mohou uchýlit, je „odvěký rival“ Francie. Tomu se nyní Berlín snaží zabránit.

Trnem v oku Berlínu je plán Paříže masivně investovat do své chátrající sítě jaderných reaktorů a prodloužit tak jejich životnost. Celkem 56 stárnoucích reaktorů, dokončených v 80. a 90. letech minulého století a zajišťujících dvě třetiny výroby elektřiny ve Francii, je majetkem předlužené francouzské státní společnosti EdF. Její dluh dosahuje v přepočtu astronomických 1600 miliard korun. Německo se obává, že v rámci svého nového plánu bude nyní francouzská vláda do reaktorů investovat tak masivně, že nakonec bude Francie disponovat i citelně levnější elektřinou, než jakou má Německo. To se totiž naopak jaderné energie vzdalo a vsadilo na nestabilní a neřiditelné zelené zdroje v kombinaci s plynem coby zdrojem záložním – donedávna celkem levným ruským, nyní dráže dováženým i ze zemí typu USA či Kataru.

Jeden příklad za všechny. Největší německá hliníkárna Trimet musela loni kvůli vysokým cenám energie omezit produkci. Svoji náruč ji ale otevřel právě zmíněný francouzský energetický podnik EdF. Jednomu ze závodů Trimetu, lokalizovanému na jihovýchodě Francie, nabídl nový desetiletý kontrakt na dodávky velmi levné jaderné elektřiny. Německá vláda se nyní bojí, že jí do Francie bude za levnější elektřinou utíkat zdaleka nejen produkce hliníku – a s tím i pracovní místa, pochopitelně.

Vláda v Berlíně proto nejprve navrhla, že bude své vlastní průmyslové podniky dotovat, aby ty byly schopné odolat vábení levnějších energií v zahraničí, včetně Francie. Jenže tento návrh naráží na odpor. Vlivné německé environmentalistické kruhy se obávají, že by zbrzdil přechod země na zelené energie.

Spor mezi dvěma největšími ekonomikami EU oslabuje Unii tváří v tvář globálním soupeřům typu USA nebo Číny, kteří z něj nakonec budou těžit zejména. Evropskou unii budou totiž hospodářsky oslabovat zjevně nejen drahé energie samotné – dražší než jinde ve světě –, ale i vzájemné půtky a vnitřní spory vyvstalé právě kvůli drahým energiím. Nutno říci, že z velké části jsou evropské energie drahé jaksi uměle. EU si chtěla zdražit energii v rámci zelené přeměny, Green Dealu, jímž chtěla být vzorem celému světu. Nyní však hrozí, že se stane spíše odstrašujícím příkladem.

Ruská ropa už je na světovém trhu dražší než „západní“ ropa Brent

Západní sankce přitom měly vést k opaku – k tomu, že ruská ropa bude citelně levnější než Brent, aby se tak Kremlu ztížilo financování války na Ukrajině.

Ruská ropa z Dálného východu se už – nezvykle – prodává dráže než severomořská ropa Brent, jejíž cena světu, zejména pak Západu, slouží jako referenční. Rusku se tedy podařilo v tomto ohledu vymazat účinek západních sankcí, které původně vedly k výraznému propadu ceny ruské ropy oproti Brentu.

Dokonce tedy Rusko nyní nejen vymazalo efekt sankcí, ale svoji ropu prodává nad cenou Brentu, byť zhruba jen o 50 centů na barel.

Za zdražování ruské ropy z Dálného východu může zejména akce, kterou Rusko koordinuje se Saúdskou Arábií, spočívající ve výrazném omezení vývozu ropy z obou zemí na světové trhy. A také ruská hrozba, že zcela přestane vyvážet vlastní motorovou naftu.

Svět se nyní kvůli tomu obává největšího nedostatku ropy za posledních minimálně šestnáct let a také souvisejícího, podobně kritického nedostatku motorové nafty.

Ruská ropa z Dálného východu – známá pod zkratkou ESPO – je díky svému chemickému složení obzvláště příhodná právě pro výrobu motorové nafty. Tato ropa je v těchto dnech dražší než Brent vůbec poprvé od uvedení sankcí na ruskou ropu na přelomu loňska a letoška.

V rámci sankcí Západ uvedl také strop na námořně vyváženou ruskou ropu, ale ani to tedy nevede k jejímu plošnému zlevnění pod cenu Brentu. Česká republika patří společně se Slovenskem a Maďarskem a několika dalšími zeměmi Západu k těm státům, jež mají se sankcí výjimku a ruskou ropu tedy dovážet stále mohou. V prvním letošním pololetí Česko dovezlo 2,34 milionu tun ruské ropy, což odpovídá 16,7 milionu barelů. To je největší množství dovezené ruské ropy za všechna první pololetí celého období od roku 2010.

Německu i Česku hrozí deindustrializace

S vládou kancléře Scholze není spokojeno 80 procent Němců, na výraz „energetická přeměna“ jsou alergičtí.

O Německu se už opět, po letech, hovoří jako o „nemocném muži Evropy“. V ekonomických problémech je ale celý starý kontinent. Bezprostředně jej ničí zejména důsledky války na Ukrajině, včetně energetické drahoty, které výrazně snižují globální konkurenceschopnost nejen německých firem a podniků. Má to zásadní dopad už i na náladu Němců. Hned 79 procent z nich není s vládou kancléře Scholze spokojeno, vyplývá z aktuálního průzkumu ARD. Už jsou alergičtí na výraz „energetická přeměna“ a Scholzovi spolustraníci kancléři doporučují se jeho užití na veřejnost zcela vystříhat.

Německé firmy a podniky současně ve vzrůstající míře omezují své investice na domácí půdě a zvažují, či již uskutečňují odchod do zahraničí. Vysoké ceny energií, důsledek nejen války, ale i právě nezvládnuté německé energetické přeměny, decimují jak německou, tak mnohé další evropské ekonomiky. Navíc, důvěra v německou ekonomiku se v srpnu opět otřásla; klíčoví představitelé tamní podnikové sféry tedy propadají ještě větší skepsi ohledně současného i pro nejbližší měsíce vyhlíženého ekonomického vývoje. Chmurný hospodářský vývoj v Německu pochopitelně nevěstí nic dobrého ani pro českou ekonomiku.

Více než polovina německých firem a podniků uvedla v nedávném šetření Německé obchodní a průmyslové komory, že energetická transformace země – takzvaná Energiewende – „negativně“, či dokonce „krajně negativně“ doléhá na jejich konkurenceschopnost. Takřka třetina podniků německého zpracovatelského průmyslu proto zvažuje, či už uskutečňuje přesun výroby do zahraničí. Jedná se o dvojnásobný počet firem v porovnání s loňskem, kdy přitom energetická krize vrcholila. Jenže i přes citelný pokles astronomických cen plynu a elektřiny, k němuž v posledních dvanácti měsících došlo, zůstávají ceny energií v Německu dramaticky výše než v letech před válkou na Ukrajině a před pandemií covidu. Vždyť například burzovní cena elektřiny v Německu, prodávané na rok dopředu, je letos v průměru o více než 300 procent vyšší, než kolik činil průměr let 2011 až 2019.

Důvěra německé podnikové sféry v energetickou politiku země klesá k bodu mrazu, varuje Německá obchodní a průmyslová komora. Obavy německých průmyslníků ze ztráty konkurenceschopnosti podle ní nikdy nebyly větší.

Pokud by Německo přišlo o svoji konkurenceschopnost vskutku ve fatální míře, deindustrializace země je nevyhnutelná. Ta by byla pohromou pro celou evropskou ekonomiku, jíž je Německo motorem. Německý průmyslový motor ale de facto – skrze přerozdělování a zadlužování v režii Bruselu a skrze otevřené i zastřené „kejkle“ a „tištění“ stovek miliard eur „z ničeho“ v podání Evropské centrální banky – zachraňuje před bankrotem například takovou Itálii. Pokud by se německý průmyslový motor zadrhl, vzrostou úroky na německých dluhopisech, ale ještě mnohem výrazněji na těch italských, neboť mezinárodní věřitelé ztratí své stávající přesvědčení, že tržby a zisky německého průmyslu a exportu mohou i nadále přímo či nepřímo sanovat předluženou, stárnoucí a dlouhodobě pochřadlou, málo produktivní italskou ekonomiku, dušenou eurem – tedy měnou, které produktivita italské ekonomiky jednoduše nestačí.

Německá vláda podle zprávy schválené v polovině srpna předpokládá, že ceny energií zůstanou v zemi na zvýšené úrovni minimálně do roku 2027. Německo totiž patří mezi státy, které jsou vůbec nejpalčivěji zasaženy probíhajícím procesem odstřihávání od poměrně levných ruských energií, zejména plynu.

Jednou z prvních obětí hrozící výraznější deindustrializace Německa by bylo české hospodářství, jemuž by deindustrializace hrozila zrovna tak – kvůli vysoké dodavatelsko-odběratelské provázanosti s německým průmyslem a kvůli podobně vysoké, ne-li vyšší, závislosti na ruských energiích, a to nejen plynu, ale i ropě.

Pokud se má německá a s ní evropská ekonomika postavit na nohy a ozdravit, bude zřejmě třeba celkové změna přístupu vrcholných politiků starého kontinentu, zejména zemí EU. To, že k této změně zatím ani v nejmenším nedochází, ovšem demonstrují třeba i probíhající jednání o obchodním paktu právě EU a Indie.

Indie představuje zemi, která – na rozdíl od Německa či obecněji EU – už létá na Měsíc. Britský premiér (Rishi Sunak) a brzy možná i americký prezident (Vivek Ramaswamy nebo Hirsh Vardhan Singh) mají indické kořeny. Indickými rodáky jsou generální ředitelé takových firem, jako je Microsoft (Satya Nadella) nebo Alphabet, tedy matka Googlu (Sundar Pichai). Indie navíc může vyvažovat geopolitické ambice Ruska, a zejména Číny.

Přesto EU při nynějším dojednávání velké obchodní úmluvy s Indií kontraproduktivně lpí na svých zelených pravidlech, která ve světě příliš nerezonují a která sama o sobě nemají šanci zbrzdit, natož zastavit proces klimatických změn. EU je zkrátka už nyní příliš malým globálním emitentem škodlivin, aby další, byť sebevýraznější snížení jejích emisí samo o sobě mohlo cokoli stran klimatu zlepšit. Brusel ale hlavně ještě pořád žije ve 20. století a nepochopil, že teď už EU potřebuje pomalu více Indii než Indie Unii.

Předlužená a stárnoucí EU pokrývá jen západní výběžek Eurasie a středobodem světa už není a nebude. Měla by usilovat hlavně o to, aby zpomalila nynější dramatický propad – který potvrzují koneckonců i uvedená neblahá německá čísla – svého ekonomického a geopolitického významu ve světě; k čemuž jí třeba právě i mocně ekonomicky sílící Indie může výrazně dopomoci. Dokud bude Brusel přemýšlet a jednat v zajetí překonaných schémat 20. století, německá – a s ní nutně i česká – ekonomika se budou dále přinejlepším spíše jen potácet.

Řetězce ustupují mediálnímu a politickému tlaku a dávají své marže do pořádku

Většina potravin proto letos zlevňuje, někdy i citelně.

Obchodní řetězce zřejmě v obavě například z možné kontroly marží přistupují na jejich citelné snížení. Svoji cenotvorbu po loňském „divokém“ roce, kdy využily nepřehledné situace k navýšení marží, tudíž dávají pomalu, ale přece do pořádku. Výsledkem tak je hmatatelné letošní zlevnění většiny základních potravin. Výjimkou jsou například brambory nebo jablka – v případě zeleniny či ovoce jsou však výraznější výkyvy zcela běžné.

Jinak ale potraviny opravdu zlevňují. Například balení deseti vajec se ještě letos začátkem ledna prodávalo průměrně celorepublikově za 61,40 Kč. Nyní už vyjde jen 45,60 Kč. To značí zlevnění o bezmála 26 procent. O zhruba 25 procent zlevňuje letos máslo. Čtvrtkilogramová kostka másla se začátkem ledna prodávala za 65,90 Kč, nyní už je to jen za 49,50 Kč. Více než pětinové zlevnění letos zaznamenává také třeba eidamský sýr. Mouka je letos dole o zhruba třináct procent. Zlevňuje také chléb, mléko, cukr, a dokonce i vepřové, jež ještě nedávno patřilo k málu zdražujících potravin.

Jednou z mála potravin, které vedle některých druhů ovoce či zeleniny zdražují, je pivo.

I tak však lze konstatovat, že obchodní řetězce se postupně umoudřují a korigují svoji dosud kontroverzní cenotvorbu. Ta se loni stala předmětem široké společenské diskuse, do níž zasahují také vrcholní politici. I pro velké skupiny řetězců, které jinak ziskově těží z nebývale vysoké koncentrace tuzemského maloobchodního trhu, se proto stalo neudržitelné dále své nadsazené marže uplatňovat. Zároveň se poněkud zklidnila loňská vypjatá situace, vyvolaná ruským vpádem na Ukrajinu, jež řetězcům a dalším firmám a podnikům v tuzemsku poskytovala narativ, jímž mohly zdůvodnit znatelné navýšení svých marží nad rámec objektivního růstu nákladů. (19.9.2023)