.jpg?s3=1)
Lukáš Kovanda, hlavní ekonom Trinity Bank
Evropská ekonomika rychle ztrácí své někdejší zdánlivě neotřesitelné postavení ve světě. Dravější jsou jak Spojené státy, tak asijské země v čele s Čínou. To vše není nic nového. Nové je ovšem to, že nyní dramatická ztráta evropské konkurenceschopnosti začíná děsit evropské elity, které dosud měly tendenci takové problémy přehlížet, případně škarohlídy rovnou častovat označením typu „ruský agent“.
Je pravda, že některé nejnovější promluvy evropských elit musí ruskému uchu znít libě. „Pověst Německa ve světě ještě nikdy nebyla tak špatná,“ říká – světe, div se – nikoli Dmitrij Medveděv, nýbrž Theodor Weimer, šéf německé burzy Deutsche Börse. „Z hospodářského hlediska jsme na nejlepší cestě stát se rozvojovou zemí,“ dodává s tím, že se z Německa stalo „vetešnictví“, které zejména v posledních dvaceti letech upadá, neboť není schopno dostatečných investic a inovací, třeba v oblasti digitalizace.
Německo, motor ekonomiky EU, se zadrhává ze čtyř stěžejních důvodů.
Prvním je euro, které je dlouhodobě slabší, než bývala marka, neboť jej stahují předlužené země typu Francie či Itálie. Slabost eura tlumí podněty německých firem k právě inovacím. Německo poškozuje i nezvládnutá energetická transformace, Energiewende, tedy sázka na zelené zdroje a plyn a odmítání jádra. To vše upevnilo závislost Německa na Rusku, což se mu nyní vymstilo – relativně drahé energie dále nabourávají německou konkurenceschopnost. Do toho Německo čelí důsledkům nezvládnuté migrační politiky. Ekonomicky přínosná imigrace je výsledkem promyšleného, selektivního přístupu, jaký Západní Německo uplatňovalo v 50. a 60. letech 20. století. Ovšem za vlády Angely Merkelové podlehlo levicové fantasmagorii a chybně pojalo imigraci jako otázku principu, nikoli míry. Kombinace štědrého sociálního státu – štědrého i k imigrantům – a otevřených hranic pochopitelně není ekonomicky a nakonec ani sociálně, bezpečnostně a politicky udržitelná. Čtvrtým kruciálním problémem Německa je nezvládnutá environmentální politika, tedy fiasko Green Dealu. To poškozuje německý autoprůmysl a další průmyslové obory, jež čelí striktnějším omezením než konkurence na jiných kontinentech, zejména v USA a Číně.
Úpadek Německa je problémem celé EU. Ta se proto uchyluje ke krokům, které ještě nedávno kritizovala. Třeba razantně zvyšuje cla na čínská elektroauta. A Francie tlačí na to, aby se vysoká cla uplatnila také na další čínský dovoz, například i solárních panelů.
Je pravdou, že zrovna proti navýšení cel na čínské elektrovozy protestoval jak německý kancléř Olaf Scholz či šéfové velkých německých automobilek typu BMW. Bojí se čínské odvety. Jenže rozkol mezi „pročínským“ Německem a Bruselem, jenž najednou pro změnu překvapivě upřednostňuje jiné hodnoty než volný trh a dekarbonizaci, jen ilustruje, jak moc jsou elity EU v šoku ze ztráty evropské konkurenceschopnosti, které země jako Čína využívají. Jenže cla nejsou dlouhodobým řešením. Bez radikální proměny fungování ekonomiky EU a jejího vnitřního trhu Čína bude Evropě utíkat dále.
EU potřebuje deregulovat, liberalizovat, razantně škrtat dotace a sociální výdaje, pozastavit Green Deal a emisní povolenky a eventuálně rozdělit eurozónu na jižní a severní křídlo.
Paříž už nemá největší evropskou burzu
Kvůli hrozbě dluhové krize i frexitu ji sesadil Londýn, jenž se sám „sbírá“ z brexitu.
Francie se před blížícími se parlamentními volbami otřásá jak politicky, tak ekonomicky. Volby předčasně vypsal prezident Emmanuel Macron v reakci na eurovolební fiasko své vlastní partaje. První kolo voleb proběhne už 30. června. Přitom v nich Macronovu partaj může přeskočit jak strana Marine Le Penové, tak aliance levicových stran. Ve Francii tak poprvé od let 1997 až 2002 může nastat takzvaná kohabitace, tedy situace, kdy je prezident z jiné politické strany než premiér, resp. parlamentní většina. Což je z hlediska správy země v poloprezidentském systému, jakým Francie je, pochopitelně méně efektivní varianta.
Navíc se však jak strana Le Penové, tak levicová aliance, pokud opravdu uspějí, mohou vzhledem ke svým slibům dostat „do křížku“ s Evropskou komisí, například ve věci zadlužení země. To vše vyvolává v investorech obavu z dalšího vývoje, zejména stran právě udržitelnosti francouzského veřejného zadlužení.
Výnos francouzských dluhopisů v minulém týdnu proto stoupl v porovnání s tím na německých nejvíce v historii. Dnes ráno se pak nůžky dále rozevírají, takže rozdíl ve výnosech na desetiletých dluhopisech obou zemí může vystoupat nejvýše od roku 2012, tedy od doby evropské dluhové krize.
Obavy z dluhové krize Francie nadále narůstají, otřást by se kvůli dominovému efektu mohly další země eurozóny. Evropská centrální banka tudíž na konci minulého týdne musela uklidňovat situaci, chlácholit, i když třeba britská banka HSBC podotýká, že pokud by ECB měla řešit dluhovou krizi tak velké ekonomiky, jakou Francie je, jednalo by o dosud nikdy neprováděnou operaci – a tedy s krajně nejistým výsledkem.
Macron a jeho spolustraníci přitom sázejí na podobnou kartu, která se někdejšímu britskému premiérovi Davidu Cameronovi vymstila v době před referendem o brexitu roku 2016. Referendum o vystoupení Británie z EU sice Cameron vypsal, aby splnil svůj dřívější volební slib, avšak pak se snažil britskou veřejnost strašit jeho možnými dopady. A to v rámci kampaně zejména zastánci brexitu zhusta označované jako „Projekt Strach“.
Svůj „Projekt Strach“ má nyní tedy i Macron a jeho spolupracovníci. Chtějí francouzskou veřejnost vylekat natolik, aby ta se zase přimknula k jí již dobře známé partaji Macronově. V minulém týdnu tak třeba ministr financí Bruno Le Maire varoval, že Francie odejde z EU, dojde tedy na takzvaný frexit, pokud v nadcházejících parlamentních volbách zvítězí zmíněná levicová aliance. Francii by podle něj čekal ekonomický kolaps.
Takováto slova trhy pochopitelně neuklidňují. Perné chvilky tudíž mají nejen francouzské dluhopisy, ale také tamní akcie. Riziko hrozící dluhové krize se navíc může rozšířit do zranitelných zemí typu Itálie, podobně předlužených jako Francie. Ostatně, italská premiérka Giorgia Meloniová ne náhodou patřila na právě skončeném summitu zemí G7 k nehlasitějším kritikům Macronova volebního gamblerství.
Macronův „Projekt Strach“ totiž straší nejen investory do francouzských dluhopisů, ale i ty do italských, takže vládě v Římě narůstají náklady zadlužení. Investoři se totiž obávají právě rozlití krize z Francie do dalších zranitelných zemí, jako se to dělo v době evropské dluhové krize v první polovině minulého desetiletí. Ta nakonec zasáhla celé jižní křídlo eurozóny, a dokonce Irsko.
Francie už nyní také přišla o postavení země s největší evropskou burzou (viz graf Bloombergu níže). Pozice burzy s největší celkovou tržní kapitalizací obchodovaných titulů se v pátek prakticky poprvé od začátku roku 2023 navrátila Londýnu. Přitom britská burza se stále potýká s určitým odlivem zájmu investorů právě v důsledku brexitu.
Pařížskou burzu stahují dolů zejména velké bankovní tituly v čele se Société Générale a BNP Paribas. Obě banky jsou totiž velkými držiteli francouzských dluhopisů. Ty nyní ruku v ruce se zmíněným růstem výnosů ztrácejí na ceně, takže na ceně klesá tedy i podstatná část majetku daných bank. To výhledově ohrožuje jejich ziskovost, na což investoři reagují prodejem akcií.
Akcie prvně jmenované banky za poslední měsíc ztratily takřka 20 procent, BNP Paribas pak přišla o zhruba 16 procent.
Británie přitom čelí předvolební nejistotě rovněž. Tamní konzervativci mohou ve všelidovém hlasování letos 4. července utrpět nejhorší porážku dějin. Mohla by pro ně být ještě katastrofálnější než jejich dosud nejhorší fiasko z roku 1906. Avšak od labouristů, ani potenciálně dalších stran, jež by mohly uspět, nehrozí takové překreslení politické reality jako potenciálně ve Francii.
Ovšem i proto, že Británie už brexitem prošla, zatímco Francie realitě frexitu teprve čelit může.
