Před více než 300 000 lety se v Africe vyvinul anatomicky moderní člověk. Odtamtud putoval do Asie a Evropy. Jeho genetické stopy prozkoumává už více než čtvrtstoletí evoluční antropolog Viktor Černý z Archeologického ústavu AV ČR. Následující text vyšel v A / Magazínu, časopise Akademie věd ČR.
Afrika. Obrovský, přírodně rozmanitý kontinent je – podle převládajícího vědeckého poznání – skutečnou kolébkou lidstva. Přesto o ní víme stále málo. Po dlouhou dobu byla realita za suchou, špatně prostupnou Saharou velkou neznámou. „Za pouští potkáte jen němé bytosti, které se dorozumívají posuňky. Některé z nich sice jazyk mají, ale nejsou schopny jej používat, jiným tento orgán chybí zcela. Některé z nich mají ústa srostlá a pod nosem mají jen malý otvor, kterým pijí pomocí stébla…,“ napsal o tamních obyvatelích v prvním století našeho letopočtu římský geograf Pomponius Mela. Významnějším zdrojem informací o oblastech jižně od Sahary byly až poznatky arabských zeměpisců a obchodníků, kteří je objevovali od 7. století a úspěšně tam šířili své náboženství a kulturu. Evropané se ve větším měřítku k cestě přes poušť odhodlali mnohem později, významnější objevitelské cesty německých, francouzských nebo britských cestovatelů se uskutečnily zejména v 19. a na začátku 20. století. Na území mezi Saharou a tropickými deštnými pralesy se jim otevřel prostor, jaký do té doby nikde jinde neviděli.
Zaujala je nejen pestrost krajiny, ale i velká rozmanitost obyvatelstva. A ta nepřestává udivovat dodnes. Oblasti, která sahá od Atlantického oceánu na západě až po Rudé moře na východě, se říká súdán (z arabského bilád al-súdán – země černých) – její součástí je i pás sahelu sousedící se Saharou.
Srdcem sahelsko-súdánského pásma Afriky je Čadské jezero, dynamicky měnící svou rozlohu a tvar v souvislosti s klimatickými změnami. Zatímco v pouštích na severu žije v průměru jeden obyvatel na 10 km2, v pohoří Mandara se na stejné rozloze vyskytuje více než 3000 lidí. Našli bychom zde zástupce tří ze čtyř jazykových rodin Afriky – afro-asijské, nigero-konžské a nilo-saharské, vyznavače islámu i tradičních domorodých kultů, kočovné pastevce i usedlé zemědělce.
.jpg)
Sahel je název území v severní Africe na jižním okraji Sahary, kterou odděluje od afrických tropických pralesů.
Afrika vás nepustí
Evoluční antropolog Viktor Černý poprvé na africký kontinent zavítal během studií, tehdy vypomáhal s egyptologickým výzkumem. „Jenže Egypt, to je jen brána do Afriky. Když jsem později navštívil Kamerun, bylo mi jasné, že Nil už mou žízeň neuhasí,“ vzpomíná s úsměvem po letech. Osudovým pro něj byl několikatýdenní výzkumný pobyt u etnika Fali v severokamerunské vesničce Ngučumi, kam přijel na pozvání svého francouzského kolegy, etnologa Jeana-Gabriela Gauthiera.
„Všímal jsem si, že v oblasti žijí pastevci a zemědělci odděleně, a kladl jsem si otázku, kde a jak se tady ti lidé vzali a jak se vlastně ekonomika sahelu utvářela? Od té doby jsem oblast sahelsko-súdánského pásma Afriky navštívil mnohokrát. Jakmile vás totiž Afrika jednou chytí, už vás jen tak nepustí,“ říká Viktor Černý z pražského Archeologického ústavu AV ČR.
Obrovský prostor od Senegalu na západě po Etiopskou vysočinu na východě byl dosud částečně prozkoumaný etnologicky, méně pak archeologicky, ale geneticky prakticky vůbec. „Řekl jsem si, že se tím chci zabývat a že tu mám volné pole působnosti. O téma projevili zájem i mí kolegové ze západní Evropy a Spojených států a podařilo se nám společně dosáhnout zajímavých poznatků,“ vzpomíná. Výsledkem několikaletého bádání tehdy byla řada odborných článků, ale také populárně-naučná výstava v Národním muzeu v Praze Mezi Saharou a tropickými pralesy a kniha Lidé od Čadského jezera.
Původně se chtěl Viktor Černý stát veterinárním lékařem a zajímalo ho i tropické lékařství, třeba léčba malárie. Uvažoval také o paleontologii, protože ho fascinovaly fosilie jako záznamy různých forem života v dávno zmizelých dobách.
Starobylí kočovní Fulbové
Tým Viktora Černého se na africkém kontinentu zaměřil mimo jiné na výzkum genetické diverzity etnické skupiny Fulbů. Vyskytují se v 17 státech od východního Senegalu po západní Čad v počtu zhruba 30 milionů, většina z nich vede usedlý způsob života, někteří ale kočují, podobně jako jejich předkové, po nichž se dochovaly pravěké malby a rytiny ve středosaharských skalních masivech.
Na genetickou charakteristiku kočovných Fulbů se dosud vědecká pozornost nezaměřovala, vzhledem k jejich častému přemísťování totiž nebylo snadné k nim proniknout. Díky spolupráci s místními lingvisty a asistenty se ale týmu Viktora Černého podařilo navázat kontakty s více než desítkou skupin fulbských nomádů v Kamerunu, Čadu, Nigeru, Mali, Mauritánii, Senegalu a Burkině Faso a odebrat od nich sérii biologických vzorků.
Vědci v nich odhalili nejen subsaharské, ale také euroasijské haploskupiny (konkrétní kombinace mutací v daném úseku DNA) – stejné, které se vyskytují u populací v severní Africe. Znamená to, že lidé ze severní Afriky a kočovní Fulbové mohou mít částečně společnou minulost. Potkat se mohli třeba ve zmiňovaných středosaharských oblastech. Před zhruba 10 až 6 tisíci lety vládlo na Sahaře velmi příznivé klima, o čemž svědčí zobrazení žiraf, hrochů a krokodýlů na tamních pravěkých skalních rytinách.
Výzkumníci v biologických vzorcích kočovných Fulbů nalezli i dosud nepopsané mutace a identifikovali zcela nové haploskupiny. Vznik samostatné haploskupiny v DNA člověka vyžaduje přinejmenším několik tisíciletí – je tedy zjevné, že Fulbové jsou velmi starobylou populací.
Dívka z kočovné skupiny Fulbů v Kamerunu
Komunita pijáků mléka
Dalším zajímavým znakem nomádských Fulbů je genetická mutace, díky níž dobře tráví čerstvé mléko, na rozdíl od dlouhodobě usedlých zemědělců, kteří ji postrádají. Schopnosti, kterou na celém světě disponuje pouze asi třetina lidí, se odborně říká laktázová perzistence. Vyvinula se zejména u evropského obyvatelstva, především na severu – ve Skandinávii nebo Velké Británii ji má až 96 % obyvatelstva (v České republice asi 80 % lidí), naopak třeba v jihovýchodní Asii nebo u původních obyvatel Austrálie a Ameriky se tato mutace téměř vůbec nevyskytuje.
Na základě detailního zkoumání jednotlivých mutací asociovaných s laktázovou perzistencí se zjistilo, že mohla vzniknout na různých místech nezávisle na sobě v Evropě, Arábii a Africe. „Evropská“ mutace se ale objevila právě i u stěhovavých Fulbů. „Podle našich dosavadních výsledků se zdá, že před nějakými dvěma tisíci lety, tedy poměrně nedávno, mohlo dojít ke kontaktu euroasijské a africké populace. Jedna tu variantu měla, jiná ne a předaly si ji,“ vysvětluje Viktor Černý.
Pastevcům, kteří tuto mutaci získali, se dařilo v komunitě konzumující mléko lépe než těm, kteří ji neměli. Rodilo se jim proto více dětí, populace s mutací laktázové perzistence lépe prospívala a expandovala.
Fulbská dívka z Mauritánie
Propojený svět
Vzájemné podobnosti a provázanost v genetickém materiálu různých populací na světě jsou něčím, co Viktora Černého fascinuje. Za uplynulých pětadvacet let má velkou zásobu biologických vzorků nejen z Afriky, která byla od počátku jeho srdcovou záležitostí, ale také z jižní Arábie, kterou pro sebe objevil o něco málo později, ale přitáhla si ho nemenší silou. První výzkumnou cestu do Jemenu uskutečnil v roce 2005, kdy toho ještě o reáliích této nevšední země moc nevěděl. Začal tedy pátrat v české populárně-naučné literatuře, která by mu je pomohla přiblížit. Až na několik málo cestopisů tehdy nic nenašel, a tak si řekl, že by takovou knihu mohl napsat sám. Výsledkem je monografie Po stopách Ádů – Jižní Arábie v čase a prostoru, která vyšla jedenáct let po jeho první cestě do této pozoruhodné oblasti.
Na mapě světa si můžeme povšimnout, že jih Arabského poloostrova může být spojnicí mezi Afrikou a Asií – od Afriky jej odděluje úzký pruh Rudého moře, od Asie Perský záliv a poušť. V dávné minulosti tvořila Arábie logický most mezi regiony, v nichž se později vyvinuly svébytné civilizační celky – Núbie, Etiopie a Egypt v Africe, Palestina, Mezopotámie a Persie na Předním východě a Indie v jižní Asii. Zároveň je ale třeba dodat, že nešlo o „přímou linku“. Migrace se odehrávaly v závislosti na měnícím se klimatu. Průchod lidí mohlo například na čas umožnit klesající Rudé moře a uspíšit zhoršení životních podmínek v sušší Africe.
Když se chystal na výzkumnou cestu do Jemenu, nenacházel v českém prostoru souhrnnou populárně-naučnou knihu o této zemi. Rozhodl se ji proto napsat. Výsledkem je monografie Po stopách Ádů – Jižní Arábie v čase a prostoru.
Z Afriky do světa
K prvním migracím populací rodu Homo z africké kolébky docházelo už před více než 1,5 milionu let. Jednalo se ale o předchůdce dnešního člověka (tento předchůdce nese jméno Homo erectus). Rozšířil se do celé Eurasie a v průběhu dalších statisíců let se tam dále rozrůzňoval a rozvíjel. Později, zhruba před 500 tisíci lety, pronikl do Eurasie další druh člověka, jenž měl původ rovněž v subsaharské Africe, a sice Homo heidelbergensis. Na evropském kontinentě se z něj vyvinula svébytná varianta člověka neandertálského (Homo neanderthalensis), uzpůsobeného pobytu v chladnějším prostředí, v Africe pak anatomicky moderní člověk (Homo sapiens).
Ten se jakožto další druh člověka rozšířil z východní Afriky do Eurasie později. Na území dnešní Arábie se dostal zřejmě někdy v pozdním pleistocénu (zhruba před 125 tisíci lety). Člověk neandertálský se z Evropy šířil opačným směrem k Asii a Přednímu východu, ale postupně začal ztrácet na síle. Někdy před 50 tisíci lety neandertálci vymírali, protože se zřejmě nedokázali přizpůsobit změnám klimatu anebo neobstáli v konkurenci s africkým Homo sapiens, který byl úspěšnější v lovu, komunikaci a nejspíše i rozumových schopnostech. S největší pravděpodobností docházelo k setkávání obou druhů a jejich částečnému mísení.
„Z neandertálských genů v současné době nosíme asi dvě až tři procenta. Převzali jsme od nich varianty genů, které byly výhodnější pro pobyt v euroasijském prostředí, podobně jako předkové dnešních Fulbů získali variantu laktázové perzistence od severoafrické populace evropského původu,“ vysvětluje Viktor Černý. „Neandertálské“ geny nám například kódují některé bílkoviny kůže, které nám pomohly přizpůsobit se životu v oblastech s nižším slunečním svitem.
Závěr pleistocénu se jeví jako období, kdy se potkávalo a do genetické diverzity našich předků více či méně přispívalo hned několik archaických populací, vedle neandertálců ve východní a jihovýchodní Asii také denisovci a možná i další archaičtí hominini, jejichž fosilie se do dnešní doby buď nedochovaly, nebo jsme je dosud neobjevili. Genetika nicméně o takových kontaktech poskytuje celkem zřetelné doklady.
Křižovatka národů
Ke kontaktům různých populací mohlo docházet na místech, kde se křižují migrační trasy. Třeba právě v oblastech jižní Arábie. Pro výzkum genetických vazeb mezi Arábií a sousedními regiony se podařilo týmu Viktora Černého shromáždit v letech 2008 a 2009 rozsáhlý soubor 14 280 sekvencí mitochondriální DNA současných lidí z Předního východu a části Balkánu, Středního východu, Indie a východní i severní Afriky. Každý z regionů byl zastoupen více než dvěma tisícovkami sekvencí (úseků DNA).
U obyvatel Arábie odhalili vědci více haplotypů sdílených se sousedy. To znamená, že v minulosti muselo v oblasti docházet k čilým biologickým kontaktům a migracím. Zároveň se ukázalo, že arabské populace pojí významný příbuzenský vztah k Blízkému východu a severní Africe. Naopak východní Afrika, odkud se původně šířili anatomicky moderní lidé, se zdá být Arábii dnes už geneticky spíše vzdálená.
Křižovatky cest pravěkých národů vedly postupně dále k jižní Asii. Právě na tuto oblast se nyní chce Viktor Černý hlouběji zaměřit a nabídnout nové mezioborové pohledy na variabilitu tamních populací. Proti jiným regionům je zde ale určitá komplikace – například Indie nebo Nepál totiž nepovolují vývoz genetického materiálu. „Teprve tam navazuji kontakty. Plánuji, že bych vzorky nechal analyzovat přímo tam, ale zatím nemám spolehlivou síť kolegů. Začínám v tomto rozsáhlém a kulturně nesmírně rozmanitém prostředí od píky, podobně jako před lety v Africe a Arábii,“ dodává evoluční antropolog.
Jeho výzkum se neobejde bez úzké spolupráce napříč zeměmi, skupina spolupracovníků mívá výrazně mezinárodní charakter. Hlavním tématem antropologického výzkumu je totiž biologická proměnlivost a ta se z jednostranného národního pohledu dobře dělat nedá. „My, evoluční antropologové, všechno vnímáme v dlouhodobé perspektivě a v jakémsi globálním nadhledu,“ uzavírá Viktor Černý. Lidé jsou totiž od samého počátku neskutečně rozmanití a vzájemně propojení, a to nejen v Africe, ale po celém světě.
PRAEMIUM ACADEMIAE
Viktor Černý loni získal Akademickou prémii neboli Praemium Academiae. Toto prestižní ocenění uděluje Akademie věd ČR každoročně vynikajícím vědeckým osobnostem, jejichž bádání je velmi perspektivní. Velkorysou finanční podporu ve výši až 30 milionů korun mohou čerpat v průběhu šesti let, což umožňuje dlouhodobější rozvoj jejich projektů. „Náš výzkum býval často přerušovaný a s jeho pokračováním jsme museli čekat, až dostaneme další grant. Poprvé za pětadvacet let, co se výzkumem v neevropských oblastech zabývám, si můžu vše rozplánovat v delší perspektivě, což je velmi uklidňující,“ říká laureát. Dvě třetiny zdrojů chce Viktor Černý nasměrovat k finanční podpoře týmu, zbytek k analýzám genetických dat a datování archeologického materiálu. Díky prémii se mohla například loni na jaře uskutečnit mezinárodní expedice vedená vědci z pražského Archeologického ústavu AV ČR do jihoarabského Ománu. (26.1.2024)
