Vešli do kavárny sebevědomě, jako by jim patřila. Tak to činí všichni lidé, kteří mají právě před svatbou. Jejich sebevědomí vzrůstá, neboť jejich štěstí je dokonalé. Usedli k oknu a Vratislav C. pozdravil ledabyle jednoho pána u vedlejšího stolu.
„Kdo to je?“ zeptala se tiše slečna Míla.
„Ale to je kamarád ze studií, doktor K.,“ odvětil snoubenec a zahloubal se do novin.
Míla zabořila bílé zoubky do hnědého indiánka a prohlédla si nenápadně doktora: Hezký člověk, usoudila, elegantní a zámožný.
„Už jsem ho někdy viděla…“ řekla po chvíli.
„Koho?“ zvedl krátkozraké oči z denních zpráv.
„Toho doktora…“
„Á, doktora…“ řekl a najednou se rozesmál.
„Čemu se, prosím tě, směješ?“
„Ale nic, to já jen tak,“ kuckal se Vratislav.
A chtěl se vrátit k novinám. Ale takový náhlý smích vzbudí vždycky pozornost.
„Hned mi řekneš, čemu se směješ, nebo se urazím…“
Vratislav jí pohladil ruku a řekl vážně:
„Ale nebudeš se na mne zlobit, viď?“
„To víš, že ne, vždyť mne znáš, jen to pověz…“
Vratislav ještě chvíli váhal, ale pak se rozhodl:
„Stačilo jen docela málo a byl by dnes seděl tady u tebe on…“
Míla vykulila oči.
„Pamatuješ se, jak jsme se před čtyřmi lety seznámili? Bylo to na tanečním dýchánku. Ty jsi seděla s maminkou a já jsem si pro tebe přišel. Ale této události předcházela malá osudová episoda. Přišli jsme spolu: já a doktor K. Postavili jsme se u dveří, posuzovali děvčata a tys nám padla oběma do oka. Prohlásili jsme tě jedním dechem za nejhezčí tanečnici. Hádali jsme se dokonce, kdo má pro tebe jít první. A rozhodli jsme se pro spravedlivou náhodu: Vešli jsme na jistou místnost a házeli korunou. Líc platil mně, rub jemu. Objevil se líc a já jsem si ti šel představit. Nu, a pak jsme si smluvili schůzku, první, druhou, třetí a už jsme se nerozešli. To je veselé, viď?“
„Tak vy jste si o mne zahráli a k tomu na…“ děla zamyšleně.
„Slíbila jsi mi, že se nebudeš zlobit, za takový náhodný pokyn osudu přece nikdo nemůže.“
„Ano, ano…“ mumlala slečna a za chvíli se zeptala jakoby nic:
„A čím je vlastně ten doktor?“
„Ach, ten chlapík měl štěstí: Stal se společníkem advokáta, u kterého byl koncipientem. Má jistě trojnásobné příjmy proti mně. Vidíš, jaké jsi mohla mít štěstí. A dokonce se mi později přiznal, že se do tebe zamiloval na první pohled…“
„Tak?“ poznamenala suše.
Objednala si sklenici ledové minerálky.
Vratislav C. měl před svatbou, ale na tom také zůstalo. Neboť Míla náhle ochladla ve svých citech. Den ze dne se omlouvala, že se nemohou sejít, pak odložila termín svatební a na konec mu poslala psaní, že se ještě vdávat nechce. Vratislav tušil, že tohle není přirozený pochod věcí.
A když ji spatřil jednou na nábřeží v kavárně sedět s doktorem K., pochopil: Děvče zvrátilo osud a sblížilo se s kamarádem, kterému před čtyřmi lety nepřálo při pádu koruny štěstí.
„Taky jsem jí nemusil říkat, že má takový prachy,“ uvažoval smutně. Ale pozdě bycha honit.
Sedl si do osamělé vinárny a pil. A když uplynula půlnoc, odebral se do baru.
Osud tomu chtěl: Seděl tam i jeho přítel, doktor K.
A jak spatřil Vratislava, vesele se rozřezal:
„Tak vidíš, člověče, ta koruna ti přece nepomohla.“
Přišel k němu jako černý mrak a zahučel jako hrom z dálky:
„Tak ty nevíš, co je to čestný slib ze sázky? Nepamatuješ se, že jsi mi ji dobrovolně postoupil? Řekl jsi, že se o ni nebudeš ucházet.“
„Ale kamaráde,“ chechtal se doktor, „přece se nebudeme hádat o takovou maličkost. Mé svědomí je klidné: Slečna se ucházela o mne. Byl jsem jí kdesi představen a ona mi vyprávěla, že ví o naší sázce. A řekla, že nevěří na osud. Koruna sem, koruna tam, musím s ní bojovat proti dílu náhody…“
Zašel mu smích, neboť dostal štulec do zad a ránu do hlavy.
U okresního soudu přestupkového byl Vratislav podmíněně odsouzen ke dvěma stům korunám pokuty. Bude-li je musit platit, všechny budou rubem navrch.
Nikdo svým dívkám neříkejte, jaká zatracená náhoda vás přivedla k tomu, že jste se do nich zamilovali.
Nesmělá dívka
Dívka je nesmělá. Dívka často pláče. Miluje studenta z třetího poschodí. Ale student si jí nevšímá. A dívka nedovede koketovat. Konečně, je těžké, aby mladého muže sváděla. Mladý muž je flamendr. Vrací se obyčejně kolem šesté hodiny ranní, zrovna ve chvíli, kdy dívka opouští dům, aby se dostala včas do kanceláře, která je až na druhém konci města. Tak ho vídá dvakrát, i třikrát týdně. Student těžce kráčí do schodů, na každém ohybu poschodí odpočívá a pach alkoholu se za ním táhne jako ohon za kometou. Jakpak si má ještě všimnout nesmělé dívky! Takový hezký mladý člověk, co by z něho dobrá žena mohla udělat. (Je vám snad známo, že v každé dívce je ukryta touha napravit jednoho nepořádného muže a zavést ho v pořádku na radnici ke sňatku). Jakpak si má všimnout jejích pěkných vlasů a hnědých očí, když musí dávat pozor, aby nezakopl o schody.
Tak kolem sebe chodili měsíce. Dívka plakala slzami bolesti a student zase dumal ve smutku nad tím, že nestuduje.
Až jednoho rána přihodila se taková divná věc. Dívka vyšla ze svého podkrovního bytečku a už na prvním schodu slyšela, že zdola někdo běží. Cože, student? že by byl střízlivý a již po ránu se proháněl jaře po schodech? Ach, ne, nebyl to student. Nějaký muž kolem ní přeletěl a zmizel kdesi u půdy.
Dívka si muže nepovšimla. Myslila přece na studenta. Sešla do druhého patra. A najednou z mezaninu uslyšela vysoký ženský hlas: „Pomoc, zloději, chyťte ho!“
A nějaký hluboký, těžký hlas odpovídal:
„Co je vám, paní, nechte mne, nic jsem vám neudělal.“
„Á, ještě to drží v ruce…“ ječela ona žena.
Dívce se zastavilo hrůzou srdce. Ten hluboký hlas to je přece hlas studenta z třetího poschodí. Znala ho dobře. Vždyť občas, když se po ránu šátral nahoru, bručel si pijácké písničky. Co se mu stalo? Čeho se dopustil?
Cesta do přízemí trvala věčnost. Bála se pohlédnout hrozně pravdě ve tvář. A tak přišla na místo činu v okamžiku, kdy z ulice vběhl sem udýchaně strážník. Na chodbě stáli již tři ženy a domovník. Drželi pevně studenta a paní z přízemí mávala v ruce paklíčem:
„Tohle držel v ruce. A stál u dveří. Byly vypáčeny. Byt sousedů je vykraden. Jistě to udělal tenhle flamendr.“
Oči studentovy dívaly se s jednoho na druhého, vylekány, bez porozumění. A nakonec spočinuly na dívce, jež sestupovala s prvního patra.
„Slečno…“ vykřikl, „slečno, já přece nejsem zloděj…“
Najednou se dívce vrátil klid:
„Ne, ten pán není zloděj,“ pravila pevným hlasem –„zloděj je schován nahoře u půdy.“
Podrželi studenta a strážník běžel k půdě. Našel tam chvějícího se zlodějíčka. Doznal se: Ano, vloupal se do bytu, trochu se zdržel, stále někdo chodil po domě, bál se vyjít, pak chtěl utéci, ale v tom proti němu vyšel z přízemí student. Pustil paklíče a běžel na půdu.
„A já jsem paklíče zvedl…“ uvědomil si student. „Děkuji vám, slečno…“
Řekl to bezbarvě, ale dívce se zdálo, že je to nejkrásnější řeč, jakou kdy slyšela.
Ano, příběh se končí. Ne, abych nezapomněl: Student už prý nepije. A večer chodí po Petříně s nesmělou slečnou z podstřeší. Ano, to je všechno. Ne, ještě maličkost: Ten chvějící se zlodějíček dostal u soudu osm měsíců těžkého žaláře. Starý, známý zloděj to byl.
Z: Josef Trojan, Lidičky před soudem, 1939
