Když se pan profesor Kanděra nastěhoval k paní Romováčkové, sledovala se zářícím okem každé zavazadlo, jež posluha ukládal dle jeho pokynů. K večeru však přišel nový podnájemník, v náručí maje síťkové skřínky, které přenášel pokojem opatrně jako spící milenku. Paní Romováčková, jež zrovna prohlížela krabici s jeho korespondencí, lekla se zprvu, ale pak s tím větším zájmem běžela k oknu, kam skládal své drahocenné zboží.
„Zajisté rodinné šperky, pane profesore,“ vyzvídala sladkým hlasem.
„Oh, milá paní,“ odvětil Kanděra, dívaje se na ni přes okuláry, „něco mnohem, mnohem cennějšího! Práce celého mého života chována jest v těchto neúhledných skříňkách. Závist kolegů, touha sběratelů, zvědavost diletantů směřují k těmto mým pokladům, jichž nelze zlatem vyvážiti.“
„Snad tu nemá radium?“ pomyslila si bytná, jež čítala noviny.
„Jsou to jedinečné exempláře, sbírka skoro kompletní. Zabývám se totiž, paní Romováčková, studiem hmyzu, o nějž prou se učenci, zda patří do řádu dvoukřídlých čili much, nebo do řádu polokřídlých. Tato zajímavá skupina, milá paní, nazývá se, jak vám již bude asi z dřívějška známo, vědecky Aphaniptera a česky – blechy.“
„Pro Krista Ježíše – blechy?“ vykřikla paní Romováčková.
„Ano, paní. Je to správné pojmenování a není proto třeba křičeti. Pochopíte zajisté mou hrdost, řeknu-li vám, že z dvaceti pěti obecně známých druhů blech třiadvacet jich chovám živých za účelem studia. Právem se může i vám pýchou dmouti hruď, že vaše okno poskytlo pohostinství stejně bleše lidské, pulex irritans, jako odrůdě Ceratopsyllus pentactenus, bleše netopýří. Ano, milá paní, jediné, co vám kladu na srdce, jsou moje blechy!“
Paní Romováčková se vypotácela z pokoje.
„To je mi pěkné nadělení,“ říkala si zděšeně, vytřásajíc v předsíni sukně, „takový čistý pán a takové svinstvo!“
A maně se uchýlila do kuchyně, popadla karty a rozhodila je na pět hromádek. Ale ať hádala z pěti hromádek nebo ze čtyř řad nebo ze sedmi obrácených karet, vždy se ukázal červený svršek s esem a sedmou. Od těch dob, kdy pan Romováček spadl s lešení a mladý student od naproti se vystěhoval, nevyšel paní Romováčkové červený svršek až teď.
A tak přemohla svůj hrozný odpor, vzala si čistou zástěru a čepeček a vklouzla do pokoje profesora zeptati se, čeho si přeje k večeři.
Pan profesor Kanděra stál u okna a kýval jí, aby byla tiše. „Moji miláčkové právě večeřejí, pravil jí nijak se nehýbaje.
Paní Romováčková div nevykřikla: Kanděra stál u svých skřínek, z nichž jednu otevřel a vstrčil do ní pravici. Podoben antickému Scaevolovi snášel hrdině zuřivou zlobu svých vyhladovělých chovanců.
„Ale, pane profesore,“ osmělila se bytná, „to se nám tu do týdne rozplemení…“
„Mýlíte se, milá paní,“ odvětil Kanděra vlídně. „Za šest dní líhnou se teprve larvy, jež se po 8 dnech zakulatí a teprve za 11 dní poté líhnou se mladé blechy. Je tudíž váš strach, že by se mohly již za týden rozmnožiti, zcela zbytečný. Pokoušel jsem se sice urychliti plemenitbu některých vzácných druhů, ale podařilo se mi to sotva o 24 hodiny.
„Pro pána – co vás to napadlo? To přec není možné.“ „A přece se mi to podařilo. Byla to Sarcopsylla penetrans, blecha písečná, kterou právě krmím.“
A vytáhnuv ruku nadšeně se díval na hmyz pevně zakousnutý. Paní Romováčková zděšeně vykřikla a už byla za dveřmi.
„Podivno,“ bručel si profesor Kanděra, „jak málo mají obyčejní lidé smyslu pro vznešenou krásu přírody. Slon jim imponuje, ale zázračné jemnosti blešího ústrojí nepostřehnou. Skutečně, v každé rodině by se měl chovati mikroskop. Jak blaží člověka na příklad, může-li se kdykoli přesvědčiti, že hrudní kroužky blechy liší se podstatně od hrudních kroužků much. Ano, ano, příroda je veliká, ale mikroskop nám schází…“
Té noci měla paní Romováčková zlé sny. Ležela na písečné pláni, netopýr přilétl a zapletl se jí do vlasů, s netopýra seskočila obrovská blecha a ukousla jí pravou ruku. Červený svršek přiběhl a utloukl netvora volaje při tom?
„Já ti dám, tak pozdě se líhnout!“
Druhého dne, sotva pan profesor odešel, pobila paní Romováčková dvéře do jeho pokoje vatovými ucpávkami „Průvantos“a obsypala nešťastný práh perským práškem, jemuž dávala přednost od dob, kdy bývala ještě perskou věštkyní.
Profesor Kanděra žil velmi pravidelně a nečinil nároků na velkou obsluhu. Byl to ideální podnájemník a paní Romováčková by byla zcela šťastna, kdyby jí neustále nevolal k proklatému oknu.
„Pohleďte,“ lákal ji, sotva vstoupila do pokoje, „kuří blešky, Ceratopsyllus gallinae, jsou dnes jaksi neklidné. Jaká to elegance skoků! Čtyřicetinásobnou délku svého těla přeskočí jako hoch stružku. Zdaž dokáže podobného výkonu slon, jenž tolik imponuje prostým lidem? Nikoliv, milá paní, je nutno míti smysl pro složitost přírodní tvorby. Zdaž nepřipomínají nám výkony těchto tvorů obrovské skoky, jimiž se věda řítí kupředu, aby uskutečnila lidské ideály? Toho dne, kdy i prostý nádeník, ozbrojen mikroskopem, naučí se rozeznávati hřebenité články břišní od článků hladkých, toho dne, pravím, shledá každý velikost Stvořitele i v nejmenších jeho dílech, toho dne bude naplněn onou úctou a vážností ke studiu, o níž mluví školní řád i nová osnova učebná. A tomu nás učí blecha lidská, pulex irritans, jež klade bělavá vajíčka, sedm desetin milimetru v průměru, do štěrbin a skulin podlahy…“
Paní Romováčková naslouchala jeho nadšeným kázáním s nejasným pocitem úcty a podivu. Když tak myslela při tom na jeho zrasovanou pravici, srdce jí jihlo a před očima tanul jí červený svršek, jenž znamená vyvoleného muže, červené eso, jež prorokuje manželství, i srdcová sedma, jež zaručuje život klidný, šťastný a spokojený. A toho dne, kdy profesor Kanděra obdržel od pařížského Rothschilda objednávku dvou párků blech skalních, vyšvihl se v jejích očích tichý hmyzožravec na takový ideál, jakými byli pro ni dosud jedině Waldemar Psylander a Asta Nielsenová. Mlékařka, hokynář, domovnice s úžasem viděli toho dne vznešeně odměřené způsoby své klientky; ale jak se mohli tito chudáci měřiti se paní Romováčkovou, na jejímž stolku ležel vlastnoruční dopis barona Rothschilda? Tito lidé dovedli sotva slušně pozdraviti, natož pak aby si dopisovali s Rothschildem, se skutečným, pravým, nefalšovaným baronem Rothschildem!
Jednoho dne však, kdy červený svršek ležel přímo mezi sedmou a esem, zastihla paní Romováčková profesora Kanděru zamlklého. Zasmušile stál u svých skřínek a vážně pozoroval jejich obyvatele.
„Drahá paní,“ odpověděl konečně na její naléhavé dotazy, nevím, co se děje. Moje zvířátka přestávají žráti…“
Smutek a tesknota chvěly se mu hlasem.
„Má krev už jim nechutná… Snad je pravda, co říká lid: na starého mládence blechy nejdou…“
Paní Romováčkové mihla se v duchu dnešní konstelace karet. Až dech se jí zatajil. Bylo by snad přece možno…?
Upravovala se hodinu před zrcadlem a vstupujíc do profesora pokoje měla úsměv sladký jako griotka. Ale profesor Kanděra pošinul již dávno svou estetiku z oblasti lidské v říši blech.
„Vizte tuto psí blechu,“ říkával, „jaká to krása forem! Jak rozkošně vyvinutý zadeček!“
„Máte rád vyvinuté zadečky?“ ptala se paní Romováčková mírně se vypiavši.
„Zajisté,“ odpověděl profesor, „jsou tolik typické pro bleší skupinu.“
A byl při tom tak prostý, tak počestný, tak ideální, že paní Romováčková se neodvážila již zkoušeti ho podobnými otázkami. Ba vůbec úcta k němu mírnila všechny její projevy, a když jedné noci probudilo ji silné svědění a shledala, že je pokousána patrně jedním z jeho miláčků, mlčela a tiše snášela tuto pravidelnou trýzeň, majíc před očima vzácný příklad Jeho, jenž tolik vlastní krve již prolil na oltáři vědy.
Jedné noci, kdy cítila, že věrný její příživník je na výsost při chuti, zaslechla náhle, jak profesor rozčileně přechází pokojem. Bylo to v onu dobu něco naprosto nezvyklého, proti všem pravidlům jeho spořádaného života. Jistě se mu přihodilo něco důležitého. Nemeškajíc, vyskočila z postele a zaťukala na jeho dveře. Otevřel překvapen.
„Považte, milá paní,“ zvolal, jakmile vsunula hlavu mezi dveře, „jsem v nejkrásnějším pokusu a náhle shledám, že nemám dosti pokusných exemplářů. Jeden kousek mi chybí, aby práce byla dokonána; leč mám pouze vzácné druhy exotické. Taková čistota v pokojích je hrozná: v celé místnosti není jediné blechy!“
„A musíte ji skutečně mít?“
„Naprosto. Právě se chystám obléknouti se, abych ji někde ulovil.“
„Dejte pokoj, pane profesore. Bůh ví, co byste v noci venku ulovil.“
„Není jiné pomoci. Jste příliš čistotná, paní Romováčková.“
„A což, pane profesore, kdyby se přece něco našlo?“
„Myslíte? Anděle můj, do smrti bych vám toho nezapomněl.“
Anděle! Božský Kanděra jí řekl anděle! Paní Romováčková rozplývala se blahem.
„Už několik dní, pane profesore, cítím, že mne pronásleduje jedna z vašich potvůrek.“
„Sem s ní!“ vykřikl profesor. „Kde ji máte – ukažte!“
A jak nyní prudce otevřel dveře, stál před paní Romováčkovou, jež se cudně zarděla, ježto považovala za vhodné, styděti se za své negližé. Ale profesor Kanděra byl hluch a slep.
„Kde je? Kde je?“
„V punčoše, pane profesore!“ odvětila paní Romováčková, stahujíc opatrně punčochu se své nohy, jež připomínala svou formou nohu kulečníku.
„Jen opatrně!“ velel profesor a již přiskočil se zutou punčochou ke světlu, zvolna ji rozvíraje. Kdyby té chvíle vstoupil hokynář, domovnice nebo mlékařka do bytu, dali by jistě všechnu korespondenci Rothschildovu za slastný pohled na hubeného profesora, jemuž malá, tlustá paní Romováčková držela nastavenou punčochu. Náhle vjel Kanděra nasliněnými prsty do temných hlubin široce zející punčochy.
„Mám ji!“ vykřikl radostně.
„Má ji!“ oddechla si paní Romováčková.
Uchopiv dvě sklíčka, vsunul blechu mezi ně a vložil je do mikroskopu. Ale sotva otočil šroubem a nahlédl, začaly se mu třásti ruce a rozčileně pohlédl na svou bytnou.
„Paní Romováčková!“ vyrazil ze sebe.
„Co pak je?“ ptala se bytná marně se snažíc natáhnouti svou košili střídavým taháním nahoru a dolů.
„Vaše blecha – moje blecha – tahle blecha,“ koktal rozčilený profesor dívaje se chvílemi v mikroskop, „ano, tahle blecha nepatří do žádné dosud známé odrůdy! Je to druh úplně nový! Je to zřejmý přechod mezi blechou psí a blechou skalní – je to objev! Podívejte se sama, prosím vás, jen se podívejte!“
A mnul si ruce a pošinoval si brejle a smrkal a smál se a hladil si vousky, zatím co paní Romováčková marně zírala do drobnohledu, otvírajíc vždy nepravé oko.
„Skutečně, pane profesore, je to zřejmý přechod!“ tvrdila na konec.
„Že ano, že ano? Nuže, starý profesore Kanděro, dnes jsi dospěl mety dávno kýžené, dnešním dnem zapsáno bude tvé jméno zlatým písmem v dějinách lidstva. Ceratopsyllus Kanděrae! Jak krásně to zní! Či snad myslíte, milá paní, že bych měl užíti klasického tvaru Kanděrius a pak příslušné formy Kanděrii? Mluvte, prosím, bez obalu! Ale, dobrotivé nebe, jak to přede mnou stojíte? Vždyť jste – s odpuštěním – v košili!“
Paní Romováčková začala rozpačitě koktat, profesor úplně zmaten díval se upřeně do levého rohu na zaprášenou palmičku.
„Jděte spát, milá paní!“ řekl konečně pevným hlasem, klada důraz na jediné české supinum, „vím, co jste pro mne učinila a zítra si o tom promluvíme.“
Paní Romováčková vyklouzla z pokoje všecka růžová a pan profesor Kanděra chodil energickými kroky po svém pokoji. Nebylo pochyby, meze počestného soužití byly překročeny, paní Romováčková obětovala čest a dobrou pověst, aby jemu pomohla k slavnému úspěchu. Je nutno dáti jí plnou satisfakci.
Druhého dne dopoledne vytáhl svůj dvacetiletý frak, uhladil rozčepýřený cylindr a zaklepal na dveře kuchyně. Paní Romováčková div neomdlela, spatřivši ho v takém lesku. Jeho proslov, sestavený v krásná a mohutná souvětí, měl prostý závěr: požádal o její ruku. Paní Romováčková zmatena utřela si ruce o novou zástěru, pohlédla bolně na portrét pana Romováčka a přijala nabídku.
Svatba byla, jak se na vědátora Kanděru slušelo, prostá a důstojná. Téhož dne vyšla v Musejníku zpráva o nové odrůdě „Ceratopsyllus matronae Kanděrae“ a počestný profesor rozplýval se blahem, že současně dělí se o své jméno se svou blechou a s paní Romováčkovou. A když přišli domů, nalezla paní Kanděrová v kuchyni z brusu nový mikroskop.
„Milovaná Františko,“ pravil Kanděra slavnostně, „nezapomeň nikdy, že tomuto nedocenitelnému přístroji vděčíme dnešní své štěstí. Neopomeň nikdy v denní praxi užíti jeho znamenitých služeb. Pro dnešek počneme s larvou blechy kuří, gallinae, a všimni si zvláště jejího zadečku, opatřeného dvěma ostny…“
Z: Eduard Bass Fanynka a jiné humoresky, nakl. Jos. R. Vilímek v Praze, rok neuveden
