.png)
Ve mnohých článcích bylo již na to upozorněno, že prostory, v nichž zdržuje se člověk větší část dne i v noci, mají býti zdravé. Podmínce této vyhovíme, postaráme-li se o přístup vzduchu a světla, aby byt byl suchý, a odstraníme-li všecky látky, které mohly by se státi zdraví lidskému nebezpečnými. Každý dům, který je zbudován na půdě vlhké, hlinité nebo bahnité, nebo kde spodní voda snadno základů dostihuje, bývá nejen vlhký, nýbrž stává se nebezpečným i výpary, které pronikají půdou a zdraví mohou ohrožovati. Zjev ten bývá zvláště nápadný ve městech, kde některé byty rozloženy jsou v místech, kde bývaly močály, kdežto výše položená a na písku zbudovaná obydlí jsou zdravá.
Vlhký vzduch, prosycený výpary z půdy a vlhkých základů vždy přináší nemoci a nákazu. Z této příčiny jsou i stojaté, vypařující se vody, zpola vyschlé příkopy a zapáchající stoky v úzkých ulicích nejvýše škodlivy zdraví obyvatel. Proto stavitelné při stavbě domů v novějších částech města varují se sklepních bytů, ač jinde zase bohužel souterrainy slouží v městech přelidněných za obydlí chudině, jinde za místnosti obchodní. Bída a průmysl dosud se nespřátelily s hygienou. Velká lidnatá města, kde jsou úzké ulice, špatná kanalizace, těsné, přeplněné domy, sklepní byty, nečisté ulice, možno nazvati vším právem otevřenými hroby.
Žije-li mnoho osob těsně pospolu, nejsnáze ukrátí si život. Na venkově umírá člověk třicátý nebo čtyřicátý, ve městě již každý dvacátý. Dýchání a výměšky tisíců kazí městský vzduch a prosycují jej kysličníkem uhličitým i nejrozmanitějšími výpary těla a rozkladnými hmotami, komíny, chrlí svůj kysličník uhelnatý a kopt, stavby a vozy rozptylují nejjemnější prach do vzduchu – vše to musí pak obyvatelé vdechovati ve dne v noci. Tento vzduch, který v úzkých ulicích nevysychá a s čerstvým vzduchem vyšších vrstev se nepromísí a nezřeďuje, vniká jako tzv. „čerstvý vzduch“ otevřenými okny do příbytků, které se mají takto provětrati. Půda je prosycena hnilobnými látkami a produkty hniloby, které kazí a otravují i vodu pitnou.
V úzkých ulicích, vlhkých obydlích, v nichž provozují se mnohdy ještě živnosti, které vytvořují hojně zápachu, plazí se všady potutelný jed, který je příčinou mnohých chorob. Podobně má se věc v budovách po kasárnicku obydlených. Kdo se chceš nemocí uvarovati, hleď obývati některý vzdušný byt v širší ulici, nejlépe v předměstí, kde je vzduch čistší, nežli v městě. (Této zásady drží se Židé, jimž to ovšem výhodnější existenční poměry dovolují, ale činí tak z jakéhosi pudu za zdravím). Zdravá předměstí, zvl. vilové čtvrtí na pahorcích neb výše položené obývejme, ale tak, aby dům některý nebyl zase přelidněn. Kdo má dosti prostředků, aby mohl platiti dražší byt, chraniž se bytů při řece a míst, která při větší vodě bývají zaplavována nebo kde spodní voda vystupuje až k souterrainu. Také nejsou příhodny uzavřené dvory, kam světlo a vzduch vniká jen od severu.
Bydleme co možno nejvýše; čím výše se nalézáme, tím čistší máme vzduch, tím více světla. To platí hlavně o velkých městech. Byty v přízemí nebo v souterrainu, které nejsou právě obráceny k jihu a nejsou zbudovány na široké prostoře a vysoko nad spodní vodou, bývají největší část roku vlhky.
Má-li býti obydlí zdravé, musí míti dosti světla, zvláště slunečního světla. Světlo ničí bakterie, osvěžuje a rozveseluje ducha i tělo vzpružuje. Nejedna z očních chorob, které ve velikých a temných bytech tak rády vznikají, je neznáma v bytech světlých. Neobývejme prostorů, kde proti oknům stojí stěny ozářené intensivním světlem slunečním, které pak vrhají oslňující paprsky. Takovýmto zařízením mnoho lidí utrpělo na zraku; proto není ve městech, kde platí zdravotnictví, dovoleno natírati stěny obrácené proti bytům barvou bílou nebo jinými oslňujícími barvami.
Právě dostavěné domy není radno hned obývati; dříve musí přes léto vyschnouti. Proti tomuto pravidlu jedná nyní mnoho lidí – ovšem ke své veliké škodě, která se třeba neobjeví hned, za to však později tím urputněji. Nesvědomitý majitel domu ovšem pronajímá byty co nejdříve, jakmile mu to stavební řád, v té příčině nedosti přísný, dovoluje. Někdy lze viděti souterrain obydlený, ana se ještě vyšší poschodí staví. Ve velkých městech stalo se vysušování bytů smutnou živností. Ó té bídy, kde lidé za levnější peníz najímají byty v nově dostavěném domě, aby jej opět opustili, když byl vysušen! Byty takové ovšem se vysuší, ale výhodná lacinějšího bydlení záhy stává se ničím proti škodám, které z toho vzešly, zvláště u lidí náchylných např. ke krticím, očním neduhům atd., a které stávají se zdrojem utrpení pro celý život. Výpary vlhkých stěn, které se polepují papírem, když je stěna ještě mokrá, mají na obyvatele vliv nejzáhubnější. Jen když se dostojí požadavkům a zásadám moderní rychlé stavby! Klencke viděl, kterak bydlely rodiny z lepších tříd v bytech, z jejichž stěn vyrůstaly zelené stvoly travin, jejichž semena ležela na vlhké maltě, kamž asi přišla se slámou. Kdo je nucen spáti v obydlí, v němž za dne bydlí, pracuje, kouří atd., měl by vždy na večer byt svůj náležitě provětrati. Pokoje a komory musí býti náležitě vysoké, protože se špatné výpary mísí s teplejším vzduchem pode stropem a opět vdechovány bývají, sahá-li některý obyvatel dotyčného pokoje hlavou svojí vysoko ke stropu. Kamna a přístroje k topení vůbec měly by tak zařizovány býti, aby dým nevnikal do obydlí; proti této zásadě také dosud chybuje mnoho architektů a fabrikantů, kteří by při lepším názoru a zásadách fysiky požadavkům zdravotnictví lehce vyhověti mohli. V severnějším podnebí není nikdy radno bydleti v pokojích a komorách o sádrové nebo kamenné půdě; dřevěná podlaha nedopouští tak snadno, aby se obyvatel nachladil. Ve prostorech, které byly čerstvě bíleny, nesmíme ani bydleti, ani spáti, pokud jdou z čerstvého nátěru výpary. To platí také o natírání barvami olejovými, které zapáchají. V obojím případě vzešla již onemocnění.
Ačkoli je čerstvý vzduch v bytech velmi prospěšný, by nezbytný, je prý průvan naproti tomu nejvýše škodlivý. Mnozí lidé v průvanu žijí neustále, pobývajíce nepřetržitě mezi otevřenými okny a dveřmi, což by nasvědčovalo spíše názorům Thomayera, který popírá, že by měl průvan na osoby zdravé za všech poměrů tak škodlivý vliv. Učenci čeští i cizí smějí se průvanu, pokud jde o člověka zdravého. Prof. Chodounský např. zvrátil celé učení o nastuzení co příčině tolikerých chorob, co holou pohádku. My jsme toho mínění, že musí běžeti o tělo velmi choulostivé, chorobami, nezřízeností a jinými vlivy sešlé, když je rychlejší pohyb vzduchu (- a průvan není nic jiného -) do choroby přivede. Spisovatel sám nikdy k vůli průvanu neonemocněl, ač po léta zhusta býval mu vydán, přes to však nevyvrací účinek tohoto faktora naprosto. Člověk za obyčejných poměrů může průvanu vzdorovati, přece však bych neradil, aby zapocený a rozehřátý člověk náhle byl průvanu vydán; příliš rychle ztratí, nepohybuje-li se, mnoho tepla a onemocní. Mnozí lékaři tvrdí, že takovéto pobývání v obydlích s průvanem má v zápětí rozmanité vleklé choroby, mnohdy dosti vážné.
Většina domů je tak stavěna, že panuje v nich neustálý průvan, zvláště jsou-li obráceny proti větru, který je nejčastější. Bývá zvykem umisťovati dveře domu proti dveřím do dvora vedoucím. Mnohdy nebývají schody v každém poschodí uzavřeny, jinde dobře dveře nepřilehají, jinde posléze ústí schody na půdu bez dveří, a půda je rejdištěm neustálého větru. V četných domech prohání se vítr i za dnů tichých stále od vrat domovních až ke střeše – jako v komíně. Tu ovšem nelze se diviti, onemocní-li občas někdo, když rozehřát, nehybně větru se vystavil na pospas. Obyvatelé, kteří vycházejí z teplých pokojů na chladné chodby a schody s průvanem, často si stěžují na nachlazení, hostec, bolesti hlavy a jiné trapné neduhy, jichž pravá příčina vězí někdy však – v alkoholismu.
Známe mnohý dům, který nevyhovuje požadavkům zdravotnictví z té či oné stránky. O to měly by se povolané instituce v prvé řadě starati. Pak teprve jde o krásu a úhlednost. Spíše sluší míti na zřeteli severní naše podnebí, méně italský nebo řecký styl. Lékař má nezřídka příležitost pozorovati škodlivý vliv obydlí na zdraví obyvatel, ba může mnohdy rozhodně prohlásiti, že příčinou toho či onoho neduhu jest obydlí nevyhovující podmínkám hygieny. Nastuzení platí dosud za příčinu chorob všelikých, ač novějším badáním bylo dovozeno, že podstata některých neduhů, které dříve považovány byly za následek nastuzení, je jiná. Moderní architektům vede se jako krejčím a ševcům – pracují pro luxus a pěkný vzhled, pozapomínajíce na zdraví a ostatní podmínky.
Také topení a osvětlování bytů vyžaduje si nejeden ohled zdravotnický. Se stanoviska technického pojednává o tom Purkyně, zdravotnické stránky však si méně povšiml. Není nikterak lhostejno, jak silně a jakým způsobem topíme. V zimě topí se jenom za tím účelem, aby se předešel škodlivý účinek chladného a sychravého vzduchu zimního na zdraví lidské; k tomu cíli má hygiena právo i povinnost udávati tím směrem žádoucí pravidla.
Stejně škodlivo, jako ústředí chladné, jest i ústředí příliš horké, které škodlivými výpary z kamen jakož i svojí suchostí valně ohrožuje zdraví. Všichni relativně zdraví lidé mají ovšem vnitřní, téměř na stejné výši se udržující teplo a mají hned pocit zimy, ba i mrazení, jakmile jim okolní chladný vzduch odejme z tohoto živočišného tepla tolik, aby to organismus postřehl. Jakmile takto temperatura těla klesne, je nám nevolno, zima, chvějeme se, ruce a nohy nás zebou. Proto je stupeň umělého topení, jak jej žádá ten nebo onen jednotlivec, také velmi rozmanitý, protože všichni lidé neztrácejí také do chladného okolí vždy stejné množství vlastního tepla.
Zákon, dle něhož se to děje, udává a mění si ústrojí naše samo. Krev člověka má prostřední teplotu 37 oC, nebo 30 oR. (přibližně vzato); organismus nesnáší ani nižšího ani vyššího stupně teploty vlastní, má-li zůstati normální. Ústrojí samo je schopno teplotu na určité výši udržovati čili regulovati teplo. To se děje prostřednictvím kůže výpary jejími (transspirací) tedy pocením. Ve vzduchu pokoje, jehož teplota rovnala by se teplotě lidského těla, člověk by nevydržel a bylo by mu to velice nevolno. Zničilo by v takovémto ústředí člověka vlastní jeho živočišné teplo, které se dýcháním a oběhem krve nepřetržitě dosazuje, protože ve vzduchu stejně horkém, jakým je tělo lidské, člověk by nemohl žádného tepla vydávati, tím méně pak zbaviti se přebytku své teploty. Výpary kůže a plic ochlazují tělo na základě fysikálního zákona, že při každé změně skupenství, tedy i při vypařování (tj. přeměně z tekutého v plynné skupenství), váže se teplo. Touto funkcí udržuje se krev, která produkuje neustále teplo, na výši 37 oC. (30 oR). Proto cítí se člověk jenom v takové temperatuře volným, která je nižší teploty jeho těla. Zmalátnělost a skleslost naše za parných dnů léta je již důkazem tohoto účinku tepla, které je teplotě krve již blízké, ačkoli se naše ústrojí snaží silnějším pocením se ochladiti.
Zkušenosti nás učí, že se zdravý člověk cítí nejvolnějším v ústředí, které má teplotu 18 ¾ °C. (15 stupňů Réaumura). Panuje tu tento zákon: Člověk vyrábí za normálních poměrů v jedné minutě tolik tepla, kolik ho ve stejné době vydává do okolního vzduchu 18 ¾ stupně C. teplého. Tento zákon platí pro topení bytů. Kdo v teplotě 18 ¾ stupně C. (15 stupňů R.) má pocit zimy, je buďto nemocen, neb upadl nečinností, dlouhou chvíli, ochablostí ve stav neduhu blízký, při němž výroba živočišného tepla vázne. Kdo sedí nebo je nečinný, potřebuje jenom pohyb, práci, aby jeho teplo s temperaturou okolí vešlo v rovnováhu. Proto nesmí se obydlí nikdy vytápěti více, než na 15 stupňů Réaumura. Zákon ten platí zvláště pro obydlí, kde meškají děti, neboť krev dítek, která produkuje rychleji a živěji teplo, nemohla by se ve vyšší temperatuře vzduchu sprostiti svého přebytku tepla. Ve vyšší teplotě bývají děti duševně lenivé, ospalé a zmalátnělé.
Starší lidé, jejichž oběh krevní a dýchání děje se volněji a u nichž i výroba tepla je chabější, ztratili by za minutu do okolního vzduchu 18 ¾ stupně C. teplého více tepla, nežli ve stejné době ústrojí jejich dovede vyrobiti; proto jest jim v pokoji teplém 15 oR. chladno, nepohybují-li se. To platí např. i o lidech, kteří trpí některými chorobami, na např. městnáním krve v dutině břišní nebo nervosností. Takovým lidem nebývá při 15 stupních teploty dle Réaumura volno, mrazí je, nebo stýskají si na studené ruce a nohy. Lidé toho druhu musí míti v pokoji větší teplo, až 18 oR. (22 ½ stupně C.), ne však nad to, chtějí-li vyváznouti beze škody. Je-li jim přes to zima, musejí se pečlivěji odíti, např. mohou si obaliti nohy a kolena do vlněné pokrývky, nebo mohou se pohybovati, vyjíti si ven na procházku a je-li jim přece zima, jsou nemocní a patří do postele. Dítky vyrábějí, i když mnoho sedí, více tepla, nežli do okolního vzduchu o teplotě 15 oR vydávají. Je známo, že si mnohdy stýskají na horko, kdežto rodičům je zima.
Čím se více v pokoji topí, tím sušší, ale současně i řidčí je v něm vzduch. Takové ústředí odnímá při dýchání krvi příliš mnoho vlhka, dráždí plíce a zmnožuje nepřirozenou žízeň, zároveň však stěžuje i dýchání, protože je vzduch zředěn a chová méně kyslíku. Osobám trpícím chorobami prsou a rekonvalescentům zajisté by se v takovém vzduchu nedařilo. Vůbec učiní dobře každý, kdo potřebuje v pokoji teplotu vyšší 15 stupňů Réaumura, nechá-li v pokoji vypařovati vodu.
Celkem řídí se v prostředním stáří člověka, temperatura obydlí dle zaměstnání jednotlivce. Kdo pracuje svalstvem, má dost na teplotě 12 °R (15 stupňů C), kdo je zaměstnán při teplotě 15 oR. u psacího stolu, cítí, že hlavě je teplo a nohy že jsou studené; proto musí býti více topeno v kancelářích, méně v dílnách.
Také není lhostejno, jakým palivem topíme, zda dřívím, hnědým uhlím či kamenným uhlím. V novější době, kdy dříví stalo se velmi drahým, těší se zvláště uhlí kamenné veliké oblibě jakožto levné palivo. Teplo, které vzniká pálením dříví, je rozmanité u různých dřev, jak pokusy bylo zjištěno. Nejsušší dříví chová ještě 20 % vody; tato se při topení vypařuje a tímto vypařováním váže značné množství tepla, a proto paliva taková méně tepla dávají.
Aby čtenář nabyl jasného ponětí o tom, kolik tepla různé palivo poskytnouti může, připojujeme přehlednou tabulku:
(Palivo 1 kg) Množství tepla (v kaloriích).
Dříví 2990
Rašelina 2743 – 3900
Uhlí hnědé 4180
Uhlí kamenné 5015 – 8042
Uhlí dřevěné 7440
Koks 6800
Anthracit 8000
Plyn 10113
Topení uhlím kamenným, při němž je třeba topenišť s roštem jako při pálení koksu, šíří se sice vždy více a více z ohledů hospodářských, každý ho však nesnáší, protože suché, sálavé teplo kamen je nestejné; k tomu přistupuje ještě škodlivý účinek nezbytného prachu, který při topení kamenným uhlím vzniká, a plynů, které při zatápění vstupují z kamen do pokoje. Známe osoby, které v pokoji vytopeném kamenným uhlím záhy stiženy bývají bolením hlavy, tlakem na prsou, ba i kormoucením. Stejně škodlivý pro zdraví člověka je zápach rašeliny, protože dým rašelinný chová příkře působící kyselinu, která škodí očím a plícím. Vůbec není nezdravější a škodlivější věci nad kamna, která kouří, nebo která mají špatný tah, protože s kouřem vniká do obydlí řada nebezpečných plynů, produktů neúplného spalování uhlí, tj. kysličníku uhličitého, kysličníku uhelnatého, sírovodíku, vodíku, všelikých uhlovodíků, přiboudlin atd. Zvláště topíme-li uhlím kamenným, měli bychom míti na zřeteli neustále suchý ten vzduch, který možno mísou s vodou zvlhčiti dostatečně, postavíme-li ji kdekoli v pokoji, aby se s povrchu mohla voda neustále pravidelně vypařovati. Nejlépe je postaviti takovou mísu ke kamnům; vzduch je pak stejnoměrně vlhký, jak je třeba v obydlích osob, které trpí chorobami prsními nebo hrtanovými. Stejně třeba si počínati, kde topí se horkým vzduchem, jenž vede se trubkami po domě. Takové topení je naprosto zdraví škodlivo, není-li postaráno o dostatečné množství výparů. Tím ovšem není řečeno, že by se měly v obydlích rozvěšovati vlhké ručníky, pleny a prádlo vůbec. Takovýto obyčej, jehož mnohá mladá nezkušená matka se přidržuje, je velmi škodlivý, zvláště nevyspělému organismu dětí. Rozvěšováním vlhkého prádla po pokoji šíří se tu nejenom vodní páry, nýbrž i výpary látek, jimiž prádlo to bylo potřísněno, tj. potu, moči atd.
Ústřední topení je veliká již kapitola, a má nemalý zdravotnický význam, anyť se tak vytápějí některé budovy (divadla, nemocnice, úřady). Topení to nedává prachu, ani plynů, leč vzduch je v takých místnostech obyčejně nepříjemně suchý. Ostatně obydlí naše nemají dosud toho topení a spokojujeme se proto stručnou touto zmínkou.
Kamna se železným ohništěm, kachlová neb fayencová hodí se pro obydlí ve střední Evropě nejlépe. Železo rychle vydává své teplo, takže je pokoj záhy vytopen. Pálená hlína, která má 37kráte menší vodivost nežli železo, podržuje déle teplo a vydává je znenáhla okolnímu vzduchu v pokoji. Také hlazený povrch kachlů, ať jsou již z hlíny hrnčířské, fayence nebo porculánu, brání rychlé ztrátě tepla, protože lesklé plochy vždy vydávají méně tepla, nežli hmoty s drsným povrchem; proto zůstává káva v lesklé, hlazené nádobě déle teplou, nežli v drsné, nehlazené nádobě; teplo uniká totiž každou hranou, rohem, ba každým výstupkem drobnohledným.
Kamna zcela železná, která jsou rychle horká, ba záhy přicházejí do žáru, mají tu nevýhodu, že vydávají zvláštní páry, kterými trpí nervstvo; páry ty podmíněny jsou pálením prachu, který vždy na povrchu kamen se usazuje a zde horkem se rozkládá v látky, které do okolního vzduchu pronikají. Železná kamna, která snadno se rozžhaví, obviňována ještě z jiné nevýhody; bylo totiž určeno, že řeřavé kovy přijímají z ohně jisté plyny, které kovem prostupují a na druhé straně opět do okolí vnikají, a že zvláště kysličník uhelnatý takovým způsobem skrze řeřavé železné plotny do okolí proniká. Každá vytopená kamna jsou vyplněna těmito plyny kysličníku uhelnatého a sice v tím větším množství, čím špatnější mají tah. Tento plyn právě, byl-li vdychán, usmrcuje, když neopatrní obyvatelé zastrčí záklopku u kamen, aby prý „teplo neunikalo do komína.“ Tu ovšem plyn ten hromadí se v pokoji, spící lidé jej vdechují a zmírají, otrávivše se jedovatou sloučeninou touto, neb otravou, z níž se zdlouhavě pozdravují, odpykají neopatrnost svoji.
Kdo ví, jak četné jsou otravy tímto plynem, a jak zlými následky bývají provázeny, nebude se zajisté diviti, že jsme této kapitole v úvaze o topení věnovali tolik pozornosti.
Teplo, které kamna vydávají, odvádějí neustále stěny; mimo to uchází také nepřetržitě dveřmi a okny. Stěny pohlcují tím více tepla, čím jsou drsnější; také stěny bez čalounů pohlcují hojně tepla. Papír je špatný vodič tepla a lesknoucí se čaloun brání tudíž valné ztrátě tepla.
Do vytopeného pokoje musí však přece vzduch neustále vnikati; kde se dvojitá okna a dveře v pokojích bedlivěji uzavírají, hromadí se hojně kysličníku uhličitého ve vzduchu. Kamna s dobrým tahem jsou vždy prospěšný a užitečný ventilátor a mají přednost před kamny, v nichž se topí z venku.
Všecky záklopky a ventily, které uzavírají trouby u kamen, jsou zbytečné a škodlivé, neboť povzbuzují jenom nerozumné a pošetilé lidi, aby je zastrkovali, čímž nesčíslný počet osob otravou o život přišlo. Záklopky takové nesmějí se vůbec zastrkovati, pokud v kamnech hoří, neboť malé, modravé plamínky poletující nad řeřavým uhlím, produkují ještě hojnost kysličníku uhelnatého, který by se uzavřením záklopky hromadil v pokoji a byl vdechován. Také horký popel vydává ještě všeliké škodlivé plyny, které dlužno pouštěti do komína a nikoli zachycovati pro pokoj. I tento popel vydává plyny kysličníku uhelnatého, jak bylo přímými pokusy dokázáno. Chceme-li však přece kamna „uzavříti“, je-li např. venku veliký vítr nebo značný mráz, nebo táhne-li příliš komínem, dlužno zavříti otvor ve dvířkách kamen a netřeba zastrkovati záklopku v troubě, vedoucí z kamen do komína. Novější systémy kamen mají k tomu cíli dvojí dvířka; tu třeba pouze těsně přivříti druhá, zevnitřní. Jak třeba zacházeti s lidmi, kteří nadýchavše se jedovatých plynů z kamen upadli v bezvědomí nebo zdánlivou smrt viz článek udušení.
Co se týká osvětlování bytů, dlužno se stanoviska zdravotnického rozeznávati světlo denní od světla umělého. Mnozí lidé mají byty příliš temné, seslabujíce a omezujíce přístup světla do pokojů záclonami, květinami, okenicemi atd. v té míře, že v pokoji, kde bydlí, čtou, píší, pracují, vůbec malé předměty viděti chtí, panuje v pravdě soumrak. Za takových poměrů ovšem zrak trpí. Vyjdou-li nyní obyvatelé takovýchto moderních, šerých pokojů ven, na slunce, oslňuje je náhlý kontrast světelný tak, že béřou újmu na zraku, beztoho již temnem oslabeném. Naopak zase je světlo příliš jasné, oslňující, odrážející se z ozářených, bílých, ploch, rovněž velmi škodlivo; dráždit čiv zrakový a otupuje vidění pro ústředí méně jasná. Umělé světlo bytu representuje nyní hlavně ve větších městech plyn: toto svinstvo je příhodné zvláště tenkráte, když se plamen nechvěje, hodí se pak zvláště pro osvětlování prostorů s větší společností nebo v kancelářích, redakcích atd. Za to nehodí se světlo plynové, které se chvěje a kolísá, při čtení, psaní, šití, vůbec při zaměstnání, kde třeba na práci bystře hleděti; v tomto případu je škodlivo. Velké závody mají tiché, klidné, trochu žluté světlo elektrické, jež má tu výhodu, že nepovstvává požár od něho tak lehce. V domácnostech našich svítí se však dosud lampami petrolejovými; při lampách s neprůhledným balonem nebo stínidlem, kde odráží se světlo na úzký kruh stolu, působí nepříjemně kontrast mezi jasně osvětleným okrskem a příliš temným okolím, kam světlo neproniká. Dobře konstruovaná lampa petrolejová hodí se dobře za světlo pracoven, an plamen její je klidný, bílý. Oko dnešního člověka sesláblo již v té míře, že nemůže pracovati při světle svíčky stearinové nebo lojové nebo při lampách olejových, při nichž pracovali naši dědové. Naprosto škodlivo je však čtení, psaní, háčkování, šití apod. při světle dvou neb více svíček, které jsou tak postaveny, že vrhají více než jeden stín s předmětu, na který hledíme, do jasného pole zorného.
Také k barvě čalounů a záslon v obydlích nutno bráti zřetel; zvláště krásné, sytě zelené čalouny mívaly obyčejně velmi jedovatou barvu, tj. sviňobrodskou zeleň, která je chemickým svým sloučením arsenan a octan měďnatý a účinkuje stejně prudce, jako bílý arsenik. Takovéto zelené čalouny a záslony nikdy nemají se v bytech trpěti; vidíme-li je, musí nutně vzbuditi zelená jich barva naši nedůvěru; tu třeba vyšetřiti, a jsou-li skutečně zbraveny jedovatou touto barvou, dlužno je bez odkladu odstraniti. Takovýmito jedovatými povlaky stěn a záslon zaviněno bylo již velmi mnoho otrav, stejně jako šatem, který byl touže barvou napuštěn. Novější dobou povšimly si toho policejně zdravotní úřady, přece však se nepodařilo dosud nebezpečnou tu barvu naprosto vymýtiti z bytů, šaten a dekorací všelikých. Vlhkem, světlem a teplem vzniká v předmětech takto zbarvených chemická změna; zplodiny této změny jsou těkavé sloučeniny arsenu, zvláště arsenovodík, který otravuje vzduch bytů a ložnic a vdýchán byv, může otravy těžké přivoditi. Jindy odlupuje se barva z čalounů a co jemný prach ve vzducu poletuje a také vdechována bývá, což stává se snadno otíráním čalounů nelakovaných, neb u starých čalounů, které puchřejí a popraskají. Takový metalický prach otravuje poznenáhla, způsobuje bolení hlavy, žaludeční bolesti, bezhlasí, zmalátnělost, velikou nervovou slabost, ba i obrny a jiné zřejmé známky otravy. Jed takový zjistiti není obtížno; chemik užívá k dokázání otravy arsenem tzv. Marshovy zkoušky vodíkové. Tato zkouška vyžaduje však jistých odborných vědomostí a jisté obratnosti, není tedy laikům přístupna. Obyčejný člověk může se však přesvědčiti o tom, je-li některý čaloun zbarven arsenem. K tomu cíli třeba odstřihnouti malý kousek záslony nebo trochu barvy s čalounu odškrábati do číšky s vodou destilovanou, načež přidá se několik kapek kyseliny solné; skleněnou tyčinkou míchá se nyní tekutinou tak dlouho, až se barva rozpustila. Na to přileje se něco vody sírovodíkové, kterou lze obdržeti v každém závodu s lučebninami. Chová-li barva kyselinu arsenovou, je-li tedy předmět škodlivý a jedovatý, zbarví se tekutina do žluta, načež utvoří se oranžově žlutá sraženina, tj. sirník arsenový.
Ostatně nejsou jen zelené čalouny škodlivy, jak nás zkušenost poučila; od té doby, co počaly se z anilinu vyráběti všemožné barvy, kterážto fabrikace děje se však za účasti kyseliny arsenové, mohou býti i jiné barvy jedovaty, any chovají pak taktéž arsenik. Matečný louh, v němž nahromadí se téměř všechen arsen, jehož bylo použito, odpařuje se v továrnách na anilinová barviva a lacino prodává se továrnám na čalouny. Tu je pochopitelno, že se pak pohlíží k čalounům, které pocházejí z takovýchto továren, s velikou nedůvěrou, neboť se tu možno obávati arsenu i při barvách jiných, nejen zelených. Proto neměly by se nikdy čalouny pro obydlí kupovati, pokud jsme se nepřesvědčili vyšetřením malého kousku na arsen, že jsou neškodny.
Také koberce v pokojích jsou předmětem pozornosti zdravotnické. Tento požadavek přepychu je sice příjemný, mnohdy však draze bývá zaplacen všelikou újmou na zdraví. Koberce skládají se z organických vláken, zvláště z vlny, bavlny a rozmanitých jiných vláken rostlinných; škodlivé jich vlastnosti stávají se zřejmými, když koberce jsou staré a hojně opotřebované. Tu hromadí se v nich prach, stávají se drsnými, rozpadávají se a propadají časem, teplem, vlhkem, světlem atd. organickému rozkladnému pochodu, kterým se kazí vzduch. Při každém kroku zvedá se z takových koberců mrak jemného mikroskopického prachu, který lze postřehnouti ve světle slunečném; drobnohledem shledáme v něm částečky špíny z ulic, nečistého vzduchu městského, prachu z kamen, vláken tkaniny rozmanité, partie z kůže, odpadky vlasů, oděvů jak obyvatel samých, tak i příchozích, vedle toho však ještě značné množství plísní a nakažlivých zárodků. Tento prach pohlcují koberce velmi dychtivě, podržují jej, ale propouštějí jej při každém pohybu do okolního vzduchu, smísivše jej s produkty vlastního rozpadu, tj. s jemnými vlákenky tkaně a vlny i barvy. Jest přirozeno, že pak prach tento bývá obyvately obydlí vdechován, že přichází do plic, které dráždí a jakožto stálý chorobný moment tu působí. Že tvrzení toto jest úplně pravdivé, dozná každý, kdo maje plíce choré, tedy zvláště citlivé, nucen byl zdržovati se v takovémto obydlí.
Kromě toho jsou koberce stejně jako vlněný šat nejlepší rejdiště a nejvýhodnější úkryt nákazy, která se na koberci velmi ráda přidržuje, pokud neuvázne na některém smrtelníku, jehož tělo je jí pak lepším polem výživným. Mimo to rozpadají se koberce samy sebou po jisté době; jsouť výrobkem z tkání živočišných a rostlinných a je tudíž dobře pochopitelno, že tkáň ta znenáhla také na prach se rozpadá. Dobře to uznamenáme, vstoupíme-li až do komnaty s takovými koberci, která byla déle uzavřena a do níž vpadá světlo sluneční nejlépe úzkým pruhem mezi okenicemi nebo záslonami. Tu zvedne se celý oblak prachu, skládajícího se z jemných částeček a lesklých bodů a nitek, vše to kmitá a víří, kolotá, vlní se, proplétá, skáče a opět zvolna k zemi usedá. A co je zřídlem této revoluce? Hlavně koberce, jichž prach byl vstoupivším člověkem rozvířen. Vstoupíme-li zvenčí, např. ze zahrady, z luk do takového pokoje, pocítíme zvláštní, protivný, ztrouchnivělý zápach. Všecky ty škodlivé vlastnosti koberců ještě se zhorší, bylo-li při výrobě přidáno k nim seno, mořská tráva nebo lepenka. Kdo koberce má a nechce se jich pro pohodlí odříci, musí se postarati o každodenní vyklepávání a kartáčování, jakož i větrání koberců, aby den jak den jemný prach a výpary průvanem odstraňovány byly z pokoje, které lpějí v kobercích. Tak docílí se toho, že netřeba se pak obávati nebezpečí.
.png?s3=1)
