Od smrti k novému životu 11: Stavy posmrtné V.

Vidím mnoho osvobozených duší.

Mistr praví: „Jsou to duše nedávno zesnulých, nejen vojínů padlých ve válce, nýbrž také těch, kteří v zoufalství nad ztrátou těchto vojínů zemřeli. Hleď zde na toho starce, který se jednoho dne dozvěděl, že syn – podpora jeho v stáří – také padl. „Nyní mám jen jednoho syna,“ pravil tehdy v bolu svém, „snad alespoň ten mi zůstane.“ Ale sotva tak domyslel, přišla zvěst, že i druhý jeho syn, nádražní zřízenec, utrpěl při posunování vagonů smrtelné poranění a skonal. Ačkoli byl syn osvobozen od vojny, přece mu náhle zahynul.

Tato rána sklátila starce tak, že vyřknul slovo rouhavé: „Není Boha, jinak by nemohl dopustiti, aby se tak stalo.“ Stařec proklínaje celý svět – to byla poslední jeho slova – vypustil duši.

Pohleď nyní na tuto duši, jak bezvýrazně hledí kol sebe, hledí na duše, kterým se přiblíží a táže se: „Je to můj syn? Není.“ Vidíš jeho neklid? Myslí, že hledá syna, zatím však hledá Boha, příčinu, že proklínal svět pro ztrátu svých synů, nýbrž proto, že neměl Boha v sobě; nenalezl Ho dosud, jinak by byl nezlořečil.

Pozoruji dále: Jsem nyní v pustém údolí, které byste jistě nazvali očistcem. Jsou zde jen samé balvany, které stojí v cestě duším, trpícím neuvědoměle tím, co v životě je poutalo.

Vidím opět onoho starce, jak se namáhavě plíží kolem, obejde každý balvan a stále něco hledá.

Dlouhou dobu musí neuvědomělá duše takto blouditi, klopýtati, padati znovu a jíti zase dále za utkvělou svou myšlenkou. „Kde je můj syn?“ Náhle naplní se slzavé toto údolí dobrými dušemi, vyslanci božími, kteří přicházejí podporovati duše a vésti je pravou cestou.

Vidím opět onoho starce, který nevidí ještě bytostí, ale již pociťuje něco milého a příjemného v srdci svém. Jeden z andělů hladí mu čelo a tváře, pohlíží do jeho oka a tím pohledem mu praví: „Zvedni hlavu vzhůru, hledej Boha a najdeš syna svého!“

Stařec počíná poslouchat a oko jeho oživuje, protože dotknul se ho již vnitřně paprsek poznání. Zvedne hlavu a vida světelný paprsek, táže se: Odkud to světlo v těchto temnotách? Zachytil světlo a nyní dojde již brzy poznání!

Vidím, jak zvedá zrak a myslí si: Odkud náhle přichází mi ta útěcha? Jest to snad Bůh, který sesílá mi pozdrav svůj. Tam v nebi sídlí Bůh a on, všemohoucí, odejme hoře mé ode mne a dá shledati se mi s drahými syny. Vím nyní, že v nebi hledati musím světlo, ve spojení s dušemi drahými.

To bylo jeho pochopení a tím stala se náhle změna i s celým okolím. Není již v tmavém dusném údolí, nýbrž v zářivém sadě plném květů. To jen jemu se tak zdálo v jeho trudu a zatemnění. Nyní vidí vedle sebe státi strážného anděla, který se usmívá na něho, béře ho za ruku a pluje s ním za světlem. Vím již, že duše jeho došla konečně také spasení.