Od smrti k novému životu 13: Posmrtné stavy sebevrahů

Spiritismus učí, že duše sebevraha prodělává celý proces rozkladu jeho těla. To může se státi, ale nebývá tomu tak pravidelně. Je to jen řídká výjimka, naskytující se u neuvědomělého člověka, že se duše jeho nemůže vzdáliti od mrtvého těla.

Bez vůle Boží nemůže se nic státi a když Bůh dopustil, že si člověk život vzal, měl své důvody pro to a rozhodně čas odchodu jeho nadešel a jestli snad nikoli, tedy jistě již mu to nevadilo. Při sebevraždě nejméně se člověk zaměstnává myšlenkou na rozklad svého těla, myslí spíše na tu příčinu, která ho donutila k smrti, na to protivenství, jež ho přimělo k odchodu a jen to mívá zpravidla na paměti. Jako každá duše při počátku svého duchovního života v záhrobí uskutečňuje své touhy, tak i sebevrah, vzal-li si život z nešťastné lásky, věří, že milenka ho miluje a je mu věrná. Přeje si, aby ho milovala a tato myšlenka jeho se uskuteční, neb v této sféře se každá touha zrealizuje. Kdo ztrácel jmění a měl touhu, aby je zachránil, jest po smrti přesvědčen, že vše šťastně překonal, a že jmění jeho vzrostlo. Čest, pro kterou se jiný života vzdal, změní se mu ve slávu proto, že si tak přál. A spáchal-li někdo sebevraždu z pomatenosti, nevzpomene vůbec, že tak učinil, ježto myšlenky jeho jsou odvráceny od příčiny a mimo to přijímá poučení duší osvobozených. Byl-li člověk vášnivý, zlý, nevědomý, nevěrný, trpí, ale jen proto, že vášeň v něm ještě neukojena a protože ani neví, že se již zbavil života. Stává se tak zřídka, protože k duši takové přistupují duchovní dobré bytosti, které ji poučují a vedou, a to velké utrpení, které přivedlo člověka k zoufalství, zmizí a nastupuje místo něho výraz klidu, ba radosti. Právě tak by se mohlo souditi, že trpí vojín při náhlém, jím nezaviněném skonu a že osoby popravené přenesou muka svá do záhrobí. Jejich myšlenky jdou rychle a oni myslí více na přání před smrtí než na smrt samou. Dostalo se mi poznání, jak odsouzená k smrti guillotinou při svých posledních okamžicích nemyslela na smrt a na pokání, k němuž ji kněz připravoval, nýbrž vzpomněla si v okamžiku smrti na své triumfy, na své ctitele a na vše, co jí krásného život poskytnul, a v této představě zemřela. Vše ostatní zapomněla a jen tyto představy rozvíjela, dokud nevešla v posvátný klid.

Je tolik záhad v posmrtném životě, že těžko jest je rozluštiti. Není posmrtný stav všech zemřelých stejný. Tak jako život na zemi jest rozdílný, tak také žije každá duše jiným způsobem za hrobem, dle svého pokroku a své vyspělosti. Je vždy pro člověka velice cenné, když se dozvěděl o věcech duchovních, protože pak snadno umírá a vědomě si žádá duchovní činnost. A duchovní činnost, toť život. Účel všeho badání a snažení se v tom směru je, byste poznali zákony boží, kterých se dopátráte, až přijde čas, neb z Boha jste a k Němu se vrátíte zpět.