Od smrti k novému životu 14: Smrt a život jedno jsou

Mistr praví: Vzpomeňte, že doba velikonoční jest určena k tomu, abyste ztotožňovali se s celou přírodou. Pozorujte probuzení se jara, které jest vzkříšením všeho, co dosud jen jako pouhá myšlenka tkvělo ve všem, co života schopno jest. Poznáte, že je nemožno, aby také ve vás nerodily se nové myšlenky a síly jak tělesné, tak i duchovní, a aby se neprojevovaly.

Všude objevuje se nová zeleň tak svěží a vzduchem vane teplo, které se vám zdá býti zdrojem, klíčem, jenž otvírá zemi i srdce lidská, aby pochopila, že v příchodu jara jest obsažena obrozující moc a síla, která se právě teplem projevuje.

A kdo umožnil všemu toto nové zrození?

Byla to Smrt, protože vše po celou zimu v posvátném klidu snilo a v něm nabývalo nových schopností, aby mohlo přijmout paprsek života z vyšší sféry, aby probudilo se vše, co v klidu tom nerušeně čekalo.

Smrt a život jedno jsou!

Jen člověk ve svém životě zapomíná, že také on si musí připravovat své vnitřní snahy, zárodky to k duchovnímu vzletu, a sice v klidu a meditaci a že má v této zimní době, v naprostém klidu připravovati se také na velikonoční čas a že vyvrcholiti má pobožnost jeho v těch třech dnech, které určeny jsou pro nejhlubší meditaci a zbožnost.

Pak teprve má zajásati v člověku projev duchovních sil, má vstáti z mrtvých, z toho klidu a ze všech těch úvah, i připojiti se k celkovému proudu a přijímati z něho vše to, co příroda celé přijímá.

Ve dnech vzkříšení, v projevech jara nechť myšlenky vaše jsou tak soustředěné, abyste si to blaho, které přijímáte, uvědomovali a vysílali pak zase radost dále do celého kosmu, jako to ptáče činí svým jarním zpěvem, květy svou svěží vůní, traviny svou bujnou zelení a jako slunko své teplo a svůj jas rozlévá.

Netušíte ani, jaké výše duše vaše dosáhne, jakého dosáhne vysokého vzletu!