Od smrti k novému životu 16: Pod dojmem smrti

Jste dnes pod dojmem smrti, odešel vám drahý druh. Nemůžete lhostejně přihlížeti k tomu, bylo by to nepřirozené, vždyť máte kráčet v souladu s přírodou – ale zbytečné bědování není důstojno duchovního člověka.

Pozorujete-li u svých známých, jak různým způsobem přijímají ztráty svých drahých, řeknete, že různé povahy přijímají různě bol i radost. Spirituelní člověk přijme vše mírně, i když jeho povaha je vášnivá, protože stal se již pánem nad svými vášněmi. Říkáte, „nemůžeme věděti, co čekalo na ubohého.“ To však není správné, protože ta smrt na něho právě čekala, neměl žíti dále, a proto zemřel.

Jen Bůh je pánem nad životem a smrtí, a víme dobře, že vládne moudře. Kdo by chtěl být moudřejší nad Něho?

Sotva že poslední dech se rtů našeho drahého odvane, již počíná tušiti to velké blaho, jemuž jde vstříc. Skoro každý mrtvý má úsměv na tváři a netřeba ho proto litovati. Litujeme pouze sebe, želíme ztráty své!

Každý umírající vidí své drahé, kteří ho již předšli, jak ho vítají a pomáhají mu, aby si uvědomil nový duchovní život. Pozoroval jsem často proces odpoutání se duše od těla a dnešní noci i vybavení se a odchod duše našeho drahého. Prostý lid říká: „Zalíbila se čistá duše Bohu a povolal ji k sobě.“ Každý má to svoje hoře za nejtěžší: cizí bol nebolí, jen vlastní.

Buďte, drazí, ke každému laskaví a shovívaví, abyste, až přijde doba rozloučení, ničeho nelitovali a mohli mu klidně říci: „Nashledanou!“