Od smrti k novému životu 17: Záhrobí I.

Je tolik záhad v Nekonečnu, v tom záhrobí, jak je nazýváte, a domníváte se, až tělo ve hrobě dlíti bude, že teprve pak otevře se duši nový svět, že vše pochopí a vše si vysvětlí. Nedomnívejte se tak, není to zcela správné!

Vzpomeňte, když děcko se narodí, že má také před sebou vše, jako dospělý člověk. Celý svět je mu otevřen, ale děcko musí teprve růsti a jen znenáhla svět poznávati.

Tak děje se i duši vaší: Když odhodí pouta pozemská, svírající její tělesnou schránku, stojí zde vybavena všemi dříve nabytými schopnostmi, ale zrak její duchovní musí teprve znenáhla uvykati světlu jako zrak dítěte, které do velkého světla hleděti nemůže.

Pak teprve také její pojmy se rozšíří a duše roste v duchovní bytost jako děcko vyspívá v člověka dospělého, vědomého.

Domníváte se, že drahá vaše bytost, která vám právě odešla, může vás ihned navštíviti a vám říci, jak to v záhrobí vypadá a jaké dojmy měla při svém vstupu do říše duchovní.

Člověk, lidský tvor miluje drahé své zemřelé tak intensivně, že myslí na ně a prosí je, aby mu takové zvěsti přinesli. A hle, tato láska vaše, toto pevné připoutání se myšlenky vaší k nim, zachytí v tom velkém Vesmíru jisté fluidum.

Jaké je to fluidum?

Je to síla, jíž představiti se nemůžete, je to pojítko sympatické síly vaší se zemřelým.

Představte si, že tou sympatií se sympatické fluidum zemřelého, které ve vesmíru víří, protože je nesmrtelné, jako jest nesmrtelná každá sympatie, - a že tato fluida spojí se s vaší láskou; tak vzniká podoba vašeho drahého, která však přece nemůže mluviti.

Avšak jsou také vysoké bytosti, které v jeho dřímající duchovní podstatě dovedou čísti, zachytí jeho pocity a sdělují je žijícímu bratru.

Pochodíte tedy, že jest to přece jen ta vaše milovaná bytost, která s vámi mluví, avšak ne tělem svým, nýbrž jen tím, co vás s ní láskou pojilo.

Přejde doba a osvobozená duše vašeho drahého vstoupí vzhůru, vzejde jí jasnější pochopení, jde nyní za oním fluidem, které spojuje vás i ji, a nyní teprve skutečně může vám sděliti vědomě, co jest nutné vaší duši, aby sama rychleji rostla tak dlouho, až by se stala volnou.

Jen vzpomínejte často na každého, koho jste milovali, neboť tak vysíláte mu své myšlenky. Cesta k němu je však daleká a zde právě přichází vám fluidum ku pomoci, ona síla, která pojí sympatii jednu k sympatii druhé.

Je proto velký rozdíl, umírá-li člověk ducha zralého a pokročilého a umírá-li člověk ducha slabého, obtěžkán jsa vinou i hříchem.

Umírání duchovního člověka chci vám jasně a zřetelně vylíčiti. Chci vám naznačiti jeho přechod z hmoty do sfér duchovních; avšak až jindy, neboť dnes vyčerpána jest již doba vám stanovená a proto jindy opětně sejdeme se zas.

Pokračování, vše na tomto webu pod odkazem Historie/Nový život