.jpg?s3=1)
Již je zde Mistr a praví: Chcete vznést svou duši do tajemného záhrobí. Rádi byste zvěděli, zda možno se dorozuměti s drahými zesnulými, ale jinak než pomocí spiritismu. Máte za to, že vše, co na záhrobí vás upomíná, jest spiritismem? Tomu však tak není.
Když může medium mluviti se zemřelým, což teprve pravý videc, kterému jest povědomo vše, co v nadhvězdné řísi se odehrává! –Jak tu může nastati skutečné spojení?
Jasnovidec nezavolá si ducha, nýbrž spojí se s ním, svou myslí se vznese k němu a tak může určitě sdělovati to, co zemřelý mu praví. Nesmíte však zapomínati, že zesnulému unikají události světové, že žije v jiném, odlišném světě, ač svými myšlenkami jest v pravdě mezi Vámi. Proto nechtějte zvěděti od něho malicherných světských věci a událostí.
Jest již šťasten, že prošel říší zapomenutí a že vše neblahé zanechal dole v slzavém údolí. Přece však nevyprchala z něho láska, která ho s Vaším fysickým světem pojila, v té žije a tou na věky spojen bude s drahými bytostmi ve světě hmotném.
Vy vzdycháte, oplakáváte zemřelého, že jste ho ztratili – a zatím nalezli jste ho a na věky s ním spojeni zůstanete, vždyť nyní nad sebou máte útrpnost, že jste ho ztratili.
Víte však dobře, že jemu není zle, že naopak byste mu přáti měli jeho blaženost lepšího, bezstarostného života. Ale jste lidé, musíte se oddávati bolu, není jiného východiště pro vás. Proto musíte trpěti a želeti zesnulého.
Avšak spirituelní člověk snáší tento bol odevzdaně a myslí při tom: Jemu jest dobře.
Duše malého děcka, která vás opouští, není nepatrná! Je třeba velice vyspělá a potřebovala jen těch několik okamžiků života, aby nalezla pro svou duši to, co nutně potřebuje k její očistě. Byla snad i vyspělejší než duše starce, který hledal třeba po celý svůj život, aby mohl odčiniti to, co spáchal kdysi a co brání vzletu jeho duše.
Smutna jest právě tak myšlenka matky, plačící nad zemřelým děckem, že – až znovu se zrodí dušinka jeho, bude míti již jinou matičku. Nerada ho přenechává, a proto těžko se smiřuje s reinkarnací duše. Myslí si: „Je to mé dítě, já byla s ním spojena a nyní cizí má se radovati z něho?“
Nechť vzpomene, až dítě znovu se zrodí, že již jí zde nebude, takže ani neví, v jakém poměru se s ním shledá. Láska, kterou jest vázána k němu, nezhyne, protože vytváří věčné, pevné svazky.
Duše pozná vždy duši, to budiž vám útěchou! – Léta neznamenají ničeho více, než okamžik pro ni. Není tedy rozloučení, aby nebylo opětného shledání – nahoře i dole.