Od smrti k novému životu 19: Ze záhrobních tajů I.

Hle, jsem duchovní podstatou svou v nedozírných dálavách nebeských a vidím, jak duše mladé dívky snáší se dolů na zemi, do rodné vísky, kde žila, dokud dlela v poutech hmoty.

Je časné jitro, jest ještě klid v celé vísce, a dušinka bledá, jemná, nadpozemské krásy snáší se před branou malého hřbitůvku.

Nevstupujte dovnitř, ač by snadno mohla projíti dveřmi i když jsou uzavřeny, vždyť by prošla tak, jako ranní mlha prochází sadem. Ale stojí, čeká; tak ráda by se někoho dočkala.

Zachycuji její teskné myšlenky: „Ó žel, že nenalezla máti má onoho dopisu, který by byl objasnil tu tajemnou záhadu mé smrti, a proto nyní truchlí a netroufá si vkročiti na hřbitůvek, protože bolest její srdce tíží nad tím, že dcera její odpočívá v nejzadnějším koutku hřbitova, opovrhována všemi.

A jí, zbožné matce, jest tak bolno u srdce, protože se domnívá ve svém žalu, že se neshledá se svou Marií tam u božího trůnu.

Chci vyčkati, až přijde, vždyť vím, že časně ráno chodí sem, aby neslyšela haněti své dcery, kterou tak vroucně miluje. Vídám přece v noční době, jak obraz můj béře se stěny, vroucně jej líbá i slyším slova její: „Odpusť ti Bůh, má dceruško drahá. Co tížilo tvé srdce, žes mohla způsobiti matce své tak velký žal?“ Vidím vždycky po těchto slovech, jak pláče a dlouho do noci vzdychá v nepokojném spánku svém.

Duše čeká, pohlíží do dálky, a skutečně, bledá žena v hluboký smutek zahalená blíží se hřbitůvku. Třesoucí se rukou otvírá závoru, a náhle pociťuje, jakoby ji zvláštní vánek ovíval.

„Kdo to zde? Někoho tuším vedle sebe. Což jsem již tak churava, že se lekám i vánku? Ale bylo mně tak u srdce, jakoby dcera má mě políbil na čelo.

Matka vstupuje na hřbitov. Vidím, jak duše Marie jí stopuje a nějaká slova jí šeptá.

Matka pokleká u hrobu a praví: „Ne, ne, Marie, tys se nemohla sama se světa sprovoditi, ty nejsi samovražednicí. Přišlo mi náhle toto přesvědčení. Ó Bože, dej mi spásnou myšlenku, abych lidi přesvědčila, že to pravda není.“

„Matko drahá,“ šeptá duše matce do srdce, „jdi tam do komůrky mé a najdeš dopis od něho, kde přiznává svou vinu a prosí tebe za odpuštění, a také prosbu k tobě vznáší, abys smyla hanu s duše mé a veřejně prohlásila, že on, on byl vražedníkem mým, že on to byl, který mne tak miloval, ale jímž já opovrhla pro jeho bídnou, surovou povahu, že on mne shodil do hluboké vody tam pode mlýnem a pak prchnul zoufalstvím štván, do ciziny.

A tobě, matko, psal a vyznal se ze své viny, že ten hřích, který mně přisuzujete, spáchal sám. On jest vrahem, ale já jsem čistá jako dříve.“

Srdce matčino naslouchalo a vnímalo šeptaná slova drahé dušinky. Vstává posilněna jakousi zvláštní potěchou. Marie vedle ní kráčí a vede ji domů. A když matka do komůrky dívčiny vkročí, padne náhle pohled její na obrázek matky boží, k níž se Marie tak často modlívala, a spatří, jak za ním vyčnívá jakýsi lístek. Uchopí jej chvějící se rukou a pozná rukopis Pavlův, syna blízkého statkáře, který dívku miloval a po smrti její odešel do ciziny.

Jak přišel ten list do naší komůrky? A duše Marie šeptá matce: „Vrátil se zlým svědomím bičován a napsal tento list, aby očistil mou památku. Bůh odpustí mu vinu za tento skutek.“

Matka počíná číst a náhle blahý úsměv objeví se jí na rtech a slzy radosti jí kanou po lících. Toto náhlé sdělení znamenalo pro ni více než celý život její a čest dívky, čest dcery její tím očištěna.

Pozoruji, jak duše Marie líbá oči, líbá slze matčiny na lících a stoupajíc vzhůru praví: „Nyní dojdu klidu v těch nebeských krajích, protože duše má čistá jest i před světským srdcem matčiným i před tváří všech těch, kteří mě milovali a s nimiž se zde ve výši jednou také sejdu."