Od smrti k novému životu 4: Cesta ke klidu duše

O smrti a počátečném vývoji v duchovní říši

Jak můžete mysliti, že odloučení se duše od těla ji svírajícího mohlo by býti bolestným?

Pro ni jest odloučení toto největší blažeností. I když tělo fysické ještě s fysickým bolem a smrtí zápasí, duše pociťuje již duchovno a byť by i útrapy umírajícího zdály se býti bolestnými, on sám necítí bolesti, poněvadž duše jeho již cítí duchovně, žije více již na duchovní pláni a ztrácí zájem pro své fysické okolí.

Můžete pozorovati, že matka neb otec, i kdyby svou rodinu sebe více milovali, stávají se v posledních okamžicích lhostejnými i k slzám dětí svých, ba ani nepomýšlejí na tu bolest, kterou smrtí svou dětem způsobí – a přece láska jejich k nim nezmizela, nýbrž jen ty projevy fysického složení jejich stávají se slabšími, poněvadž se ubírají ke klidu. Vidíte u každého člověka po smrti klidný a blažený výraz ve tváři jeho, i kdyby byl mnoho trpěl. Výraz ten mu vtiskuje poslední okamžik jeho žití ve hmotě. Jest to tedy důkazem toho, že smrt je krásná – jen vy svým cítěním se smrti bojíte. To je to utrpení, ten strach, ale smrt sama nikoli – ta blaží. Věřte, že někdy ještě člověk zápasí se svou poslední hodinkou, ale duše jeho zatím již tělo opustila a jsou to jenom síly fysické, které ještě pracují k úplnému odumření.

Nesmíte si mysliti, že duše okamžitě jakmile odloží to své světské roucho, stojí zde v úplné své duchovní dokonalosti.

Vždyť i vy, kdož zrodíte se na fysické úrovni, ještě nepatrnými děcky a musíte se nejprve učiti používati svých fysických orgánů.

Dítě je neobratné, nevědomé a přece z tohoto malého očka jeho vysvítá již příští jeho duchovní pochopení; dítě roste jak tělesně, tak i duševně a musí postupně nabývati všech vlastností, které uplatniti má na fysické úrovni. Jeho duše také ponenáhlu roste a duchovní jeho podstata se vyvíjí, duši jeho nevadil dětský věk – ale duch nemůže se projevovati a proto musí současně postupovati duchovně s projevy fysickými. Mozeček děcka, jeho nožka a ručka jsou útlé, tedy projev nemůže býti takový, jako u dospělého člověka – děcko se pomalu vyvíjí.

Také duše, když se vrátí do duchovní říše, musí prodělati podobný proces jako dítě. Orgány její jsou arciť jiného druhu než fysické, neboť duch není jenom duší dle světských vašich pojmů.

Duše jest podstata s etherickými orgány, tak do detailů propracovaná, jako je člověk fysický, a ty se musí též vyvinovati; i bývá po svém znovuzrození na duchovní pláni stejně vedena a poučována duchovními bytostmi již vyspělými, jako dítě nebo člověk svými spolubratry, svými rodiči a příbuznými.