.jpg)
Vidím tmavou postavu, jež kráčí krajinou nevlídnou a smutnou, obklopenou vysokými horami. Je to děsné údolí a tmavá postava zde bloudí a snaží se nalézti nějaké východiště, neví však, co se s ní děje, nevnímá nic, ani okolí svého a má jen hrozný pocit sevřenosti a zděšení ji ovládá.
K postavě blíží se stařec, jehož však nevidí a bloudí dále. Stařec přistupuje k ní, klade ruku na její rámě a hledí na ni zrakem plným síly a přísnosti. Praví: „Vzpamatuj se duše bludná.“ V oku duše vzplane pochopení, duše zírá na starce a zdá se, že vzpomíná na něco ze svého života. Tiše praví: „Hledám zástup bratrů vojínů, nevím, kde jsem se to ocitl, ale chci dále stříleti, bojovati a přemoci nepřítele. Nevidím však jich, ani pole válečného, jsem zde tak uzavřen a nemohu najíti odtud cesty. Ani střelba sem nedoléhá a já tak toužím po tom, abychom zničili našeho nepřítele – a v očích duše zračí se zuřivost. Stařec praví: „Vzpamatuje se, duše, již nemusíš dále proti nepříteli bojovati, nepřátelská kule osvobodila tě a ty se můžeš vznést vzhůru, kde sídlí jen klid a mír.“
„Nechci vzhůru. Chci zpátky do boje. Ó, nech mne, a ukaž mi cestu, abych se dostal co nejdříve do ohně.“
„Vždyť se již nemůžeš vrátit. Vzpomeň si, že jsi tolik toužil po míru, po skončení boje a války.“
„Ano, vzpomínám, přál jsem si míru, avšak uslyšeli jsme opět střelbu, nepřítel na nás znovu útočil a v tom okamžiku, kdy jsem chtěl dobře mířenou ranou skoliti velitele, pojednou ocitl jsem se v této sevřenosti a nemohl vykonati pomstu. Propusť mne do boje, by pomsta má zasáhla nepřítele.“
„Klameš se, duše, boj ustal. Což slyšíš ještě nějakou střelbu?“
„Neslyším, jest takové ticho a klid.“
„Vzpomínek, jak těžko jsi se loučil s milovanou dívkou, jak tě prosila, abys nevraždil, nýbrž spíše jen sebe chránil a vrátil se zdráv zase domů!“
„Ano, je tomu tak, nechtěl jsem stříleti, nýbrž se jen brániti a hájiti kamarády své a proto chci zase k nim zpět, abych jim mohl přispěti k vítězství.“
„Pomni, že tvá Marie pláče doma ve své komůrce a modlí se: „Ó, Bože věčný! Vrať mi mého milého a chraň ho přede vším zlým.“ Nevěsta tvá pláče, nevyciťuješ to?
„Je mi také, Jakobych měl plakati, Ó, starče, řekni, viděl jsi mou drahou Marii?“
„Ano, viděl. Modlila se za duši tvou a za tebe.“
„Za mou duši? Což pak jsem zemřel?“
„Viděl jsem, jak přišel k ní soused, zaklepal na okénko a pravil k tvé nevěstě: Marie, modli se za spásu duše svého ženicha, padl v boji – Bůh tě potěš!“
„A co řekla ubohá?“
„Poklekla a modlila se za tebe.“
„Ó, starče, zda spasen budu, když s myšlenkou na vraždu odešel jsem se světa?“
„Toť právě následek za zlý tvůj úmysl toto bloudění. Kdybys byl střílel jen v obraně, duše by byla dříve prohlédla ve světle. Ty však jsi chtěl v zášti zastřeliti velitele a v tom okamžiku byla duše tvá osvobozena od fysických pout. Nedokonals pomsty a myšlenka zůstala tkvěti v tobě, a proto tě svírá zde vše kolem tebe, a nedovolí myšlence tvé vznést se vzhůru. Slyšíš slova Marie: Ó, Bože, spas duši jeho?“
„Ó starče, co mám činiti, abych z tohoto sevření vyvázl, aby povolila tíseň a já byl spasen?“
„Chceš se ještě vrátiti do boje a vražditi?“
„Nikoli, chci jen mír, chci se vznést do výše, kde bych mohl na svou Marii mysleti, kde bych mohl modliti se za přítele i nepřítele, protože vím, že třeba toho duším, jež útočí na sebe.“
„Byl to můj úkol vyvésti tebe z tohoto tísnivého údolí. Podej mi ruku a kráčej se mnou.“
Pozoruji, jak se před duší ovzduší jasní, hory se rozestupují, údolí mizí a duše již zjasněná pluje v Nekonečno!
.jpg?s3=1)
