Od smrti k novému životu 8: Stavy posmrtné II.

Vidím plynout ovzduším duši malého děcka, zahalenu vzdušným rouchem. Vznáší se volně, ale tak jistě, jakoby tu cestu již byla častokráte konala.

Vstupuje do nějakého domu a rozhlíží se, jakoby se nemohla hned vzpomenouti, kam má vstoupiti. Čtu její myšlenky. „Kde naleznu to, co bych tak rád vzal s sebou?“ Vstupuje do malé síně a rozhlíží se. Ne, zde to není a vstoupí do nádherně vyzdobené ložnice, ale ani zde nevidí předmětu, po kterém touží, nýbrž jen matku svou, která sedí na pohovce a pláče.

„Ó, tak mne ty slzy bolí. Proč pláče matinka, když se jí blížím a na ni hledím? Hladívala mne vždy a celovala, nyní však se odvrací a líbá nějaký obrázek. Ach, obrázek představuje mne, vím nyní, že matka pláče pro mne a přece jsem u ní, ačkoli mne nevidí. Beru obrázek z její ruky, avšak nemohu jej podržeti, má ručka jím jen pronikla, aniž by ho mohla uchopiti. Ach, ty slzy mne bolí, netěší mně zde býti, když matinka pláče.“

Vstoupil do dětské ložnice a pozoroval dítky na lůžku. „Toť Otík,“ praví, pohraji si s ním. Přiblíží se k posteli a vidí, že Otík má v ruce předmět jeho touhy: „Jest to hračka, kterou jsem posledně v ruce měl, a která mě těšila!“ Chce vzíti hračku z ruky jeho, ale nemůže. Slyší slova, jež hošík mluví s Fanynkou, svou sestřičkou, která pláče.

Zase ho zabolelo v srdci, že Fanynka pláče, ale to jsou slzy, které nepálí. Pláče pro hračku, kterou jí Otík vzal z rukou.

„Ty nejsi hodná,“ praví Otík, „tys roztrhala hračku a víš, že Emilkovi patřila a Emilek plakal, když se s ní tak jednalo – a já – já ji mám rád, že jemu patřila.“

A sestřička štěbetá: „Však víš, Otíku, že nám ji nepůjčil, a že jsme se jen směli dívat, jak si s ní hrál.“

„Ale víš, Fanynko, vždyť byl nemocen a zemřel“---

„Já zemřel? – Ach nyní vím, že mi již netřeba hraček, že sem již nepatřím. Nemám také již ani touhy po své dříve oblíbené hračce, jsem zde cizí a nechci zůstat, protože vím, že jiný svět mne očekává.“

Pozoruji dále, jak duše zjasnila se ve svém vzhledu vědomím své nynější existence a vznáší se vzhůru. Prochází zdí a volně se nese do výše. Ví nyní, že to dovede, že jí netřeba procházet zahradou, ani vcházeti do dveří, že celý prostor jest jejím novým domovem.

Zachytil jsem tak moment probuzení se duše k duchovnímu životu a poznal, že stejně jako to malé děcko toužilo po hračce, i dospělý člověk touží po tom, co v posledních okamžicích jeho života mu v srdci utkvělo.

Člověk spirituelní však, jehož myšlenky v posledním okamžiku jen vzhůru se nesou, vstoupí hned v život duchovní, dostihne světla, setká se s duchovními bytostmi a pocítí hned lásku Kristovu, jež proniká celou jeho bytostí.