Oděv musí býti přiměřen podnebí, roční době a počasí, trvalému nebo dočasnému stavu té které osoby, pohlaví a úkonům tělesným člověka, také povolání. Úkolem šatu jest: chrániti zdraví a vyhovovati požadavkům mravnosti a slušnosti civilizované společnosti. Zdraví člověka chrání šat v tom smyslu, že pokrývaje jeho tělo, brání je proti škodlivinám zevním a dodává tepla, jakož i teplo tělesné zadržuje. Nynější moda však všecky šaty převrátila. Tážeť se především po slušnosti a podřízeným požadavkům jest jí zdraví. Se stanoviska lékařského a diaetetického prohlašujeme vše, co vyhovuje zdraví, současně i za slušné, a naopak zase zatracujeme to, co moda vyhlásila za slušné, co však zdraví jest na újmu. Moda dovede býti až rajsky nahou a čelí drze hygieně, jak vidíme to na pařížských plesech etikety Ludvíka XIV. a Napoleona III. u dam „décolletées à la mode“. Tenkráte prý stála společnost „na vrcholku civilisace.“
Šat upravený dle správných zásad diaetetiky těla má ten úkol, aby udržoval rovnováhu mezi ztrátou tepla do okolní atmosféry a výrobou tepla. Při tom nesmí omezovati výpary a překážeti volnému pohybu, ani tlakem oběh krve stěžovati nebo obmezovati. Klesne-li teplota vzduchu pod jisté minimum, nemůže nahé lidské tělo udržeti svoje vlastní teplo; tu by člověk vystaven byl neustálé ztrátě tepla a kráčel by vstříc nezbytné smrti. Proto jest mu pečovati umělým způsobem o zachování nebo ušetření vlastního tepla. Ono minimum obnáší asi 18 oC; proto může člověk v původní své nahotě žíti jen v oněch krajinách kde průměrná temperatura nikdy neb aspoň na delší čas neklesá pod toto minimum. Za jiných poměrů ovšem nezbytně potřebuje šatu, aby zdraví zachoval. Šat vyhovuje svému úkolu, tj. zadržovati teplo, tím lépe, čím špatnější vodič je látka, z níž byl zpracován. Kromě toho vzniká mezi tělem a šatem, zvláště takovým, který nepřiléhá těsně k tělu, nýbrž tvoří řasy, vrstva vzduchu bezprostředně na kůži, která taktéž chrání před silnou ztrátou tepla!
Všeobecně platí pravidlo: hlava, krk, hruď má zvykati chladu a lehce oděna býti, břicho a nohy potřebují pečlivějšího, tj. teplého oděvu. Držení nohou v teple není však žádoucím ve stejné míře jako u břicha. Chtěli-li bychom jmenované části těla bez oděvu ponechati neb oblékati velmi lehce, bylo by třeba od útlého dětství tomu přivykati, tedy otužovati se proti vlivům vzduchu a změně temperatury. Děti, které matky špatně vychovávají, přivykajíce je teplému šatu na hlavě, krku a hrudi, jsou choulostivé a změkčilé, při sebe nepatrnějším ochlazení se nastudí a jsou pak náchylnější k rozmanitým chorobám, např. rýmě, chřipce apod. Držíme-li nohy v teple, jsme ovšem dobře chráněni proti mnohému nachlazení. Přes to je však žádoucí jisté otužování nohou, zvláště v mládí. S takovými pokusy otužovacími netřeba si však vésti nepředloženě a nedůsledně, např. nesmíme nechati chlapce běhat s nahými koleny a s punčoškami sotva ke kolenům sahajícími a lýtka pokrývajícími, a současně zahalovat jeho krk teplým šátkem a hlavu pokrývati vlněnou čepicí.
Že lze otužování dětí prováděti dosti rozsáhle, aniž uškodí se zdraví jich, vidíme ve mnohých krajinách na selských dětech, které zvyknuvše v létě běhati boso s rozhalenou košilí, i v zimě pak vydrží v šatě poměrně lehkém. Třeba však děti takové běhaly bosé i ve sněhu neb vodou v zimě, je přece život jejich jiný, než u dětí ve městech a ve třídách zámožnějších. Na venkově ztráví se nejvíce času na čerstvém vzduchu, při tělesné práci, selský lid spí na tvrdých, chudobných ložích, požívá prosté stravy, kdežto děti ve městech a třídách zámožnějších celé hodiny prosedí v horkých pokojích nebo školních místnostech, pracují víc duševně, požívají pokrmů dráždivých kořeněných, berou více méně účast na škodlivých návycích starších a vůbec řídí se životosprávnou, která by se naprosto neshodovala s přímým opakem této životosprávy, tj. s nošením šatu neúplného.
Člověk z přírody a člověk z kultury nejsou pojmy jednotné. Kultura vypěstovala tvory, kteří jsou zdrávi jenom relativně a kteří potřebují také diaetetiku odpovídající umělému jich životu. Kdo chce přivyknouti šatu lehkému, tj. takovému, aby nezadržoval teplo, musí se dle tohoto svého záměru zaříditi; bude mu hojně se pohybovati na čerstvém vzduchu (jako lovec nebo pastýř), bude mu tělesně pracovati (pohyb a práce vyrábí teplo tělesné). Na čerstvém vzduchu nastává totiž větší přítok krve do cev kůže. Otužovati domabyla lehkým oděvem povede se jenom stěží – právě tak, jako nedaří se v zahradě květiny, které pěstujeme za oknem. Matka, která přemýšlí o tom, jak by otužila své děcko, aby lehkému šatu navyklo, měla by se především poraditi s lékařem, není-li děcko chudokrevné nebo jinak nemocné; tu by ovšem lehčí oděv nebyl přiměřeným, protože při těchto neduzích vůbec výroba tepla v těle ochabuje.
Mládež musí se vůbec šatiti lehčeji, nežli osoby staré, které větší ztrátu tepla, nerovnajíce se výrobě, hledí zabrániti také špatnějšími vodiči tepla, tj. šatem vlněným. Šetříme-li uvedených podmínek zdravotnictví, nebude zajisté nesnadno nalézati šat, který by také mravnosti vyhovoval. V letních dobách roku třeba jiného šatu, nežli ve studenějším podzimku a v zimě. V krajinách, kde nastává obyčejně náhlý přechod a kde se náhle střídají teplé a studené větry, radno šatiti se poněkud tepleji, nežli je třeba jinde, kde panuje větší pravidelnost. Vůbec radno nositi všude tam, kde se temperatura náhle střídá, kde je vzduch vlhký a člověk vystaven nachlazení, flanelový nebo vlněný šat na těle (buďto košile nebo živůtky, které pokrývají také část života, vůbec trup). Ovšem nesmíme při tom zapomínati, že zvyk nositi stále vlněné prádlo, zvláště v mládí, vede často ke značnému schoulostivění kůže. Kdo jest otužen, nemusí brát tak pečlivý zřetel ke všelikým okolnostem, při nichž by se mohl nachladiti, neboť otužení kůže nejlépe chrání před nastuzením. Kdo se však nedovedl otužiti, ať již z té příčiny, že nemohl uvyknouti, až z vrozené náchylnosti k neduhům, musí pomýšleti na prostředky, které by ho chránily před zimou. I otužování má své meze, zvláště v našem podnebí, které je převahou drsné. Vlněný šat je proto nejen potřebou pro osoby slabé a neduživé, nýbrž i nejbezpečnějším ochranným prostředkem relativního zdraví naší kultury, které ohroženo je počasím, moderním způsobem života a povolání.
Kdo má však nositi vlněný šat k udržení svého zdraví, k ošetření neduživosti a k ochraně před vlivy podnebí a povolání? Na základě zkušeností dlužno odpověděti takto: Každý, kdo žije ve vlhkém podnebí, jehož temperatura náhle se střídá. Každý (i děcko), kdo trpí chudokrevností nebo náchylností k tuberkulose nebo skrofulose. Každý domabyl a k psacímu stolu ukovaný člověk. Každá bytost nervosní, rheumatik, dnavé disposice; kdo nachýlen jest k nastuzení. Každý, kdo často musí v noci bdíti, koho povolání vede po cizině, jiným podnebím, do každého počasí. Konečně každý, kdo si chce ve vyšším stáří udržeti zvláštní tělesnou zdatnost.
V Hollandsku, Anglii, vůbec ve vlhkém podnebí nosí se tak všichni. Kdo však nosí vlněné prádlo, musí je často střídati a varovati se prádla špinavého. Ať již je prádlo to flanelové nebo z kteréhokoli jiného moderního vlněného výrobku, musí býti vezdy volné, porosní, nikdy těžké; v létě budiž lehčí, nelži v zimě. Lidé zámožní nosí raději místo vlny hedvábí; i tu musí býti šat volný, bez appretury, jako např. spodní kazajky anglické. Přiléhá-li vlna bezprostředně ke kůži, dráždí ji velmi prospěšně; krev soustřeďuje se tu ke kůži, což prozrazuje se příjemným pocitem tepla a volnosti. Ponenáhlu zvyká kůže většímu množství krve, čímž nejen ulehčuje se orgánům vnitřním, nýbrž povzbuzují se i výpary kožní (pocení). Kdežto plátno pot zadržuje, promočí se, hojně par vydává a pak studí nebo nepříjemně k tělu se lepí, vssaje vlna velmi rychle všechen pot, propouští jej však ve způsobě par na venek velmi zvolna, a brání nastuzení. Zároveň chrání vlna také před přílišným vnikáním zevního tepla, o čemž dobře vědí obyvatelé Afriky, kteří zadržují palčivé paprsky žárného slunce hustým, vlněným šatem, v němž jest volno a příjemno.
Není ani třeba připojovati podrobnosti k základním těm zásadám, které žádají, aby šat zahříval jistá místa těla, jiná nezchoulostivil, aby neobmezoval úkonů tělesných tlakem, aby chránil povrch těla před náhlou změnou temperatury. Z toho vychází na jevo, že teplé pokrývky hlavy, šátky, shawly (cachenez), kazajky atd., jsou stejně škodlivé, jako tenký, nedostatečný, a nedokonale hřející šat pro spodní polovici těla (břicho a stehna). Celkem možno říci, že evropská moda upravila šat na krk a hruď pro muže příliš těžce, pro ženy příliš lehce. V mládí třeba si záhy zvykati na šat lehčí, ne příliš teplý; příliš teplé šaty seslabují; normálního tepla tělesného netřeba docilovati zaobalováním těla, nýbrž dýcháním na čerstvém vzduchu a tělesným pohybem.
Šat nesmí tísniti, zvláště na těch místech, kde by mohly býti stlaženy tepny a žíly, kde rozkládají se orgány, které mění svůj objem, např. plíce a žaludek. Těsný nákrčník může zaviniti mrtvici; těsné podvazky způsobují městky, vředy na nohou, i jiné poruchy. Těsný pás u ženských zástěrek jako šněrovačka působí škodlivě na žaludek a oběh krevní v životě. Povídati tu ještě něco o škodlivých účincích šněrovačky nerozumných forem na tělo ženy, bylo by nositi sovy do Athen. Je pravda, že se při tom dámy „dobře drží“, tato výhoda však mizí oproti přečetným škodám z nošení šněrovaček plynoucím. Nehleďme ani k tomu, že není hezkou taková „vosí taille,“ ana nejužší část ideálně krásného ženského těla nalézá se výše, asi pod prsy, jak vidíme na klasických výtvorech sochařských (Venuše Milosská). Šněrovačkou trpí plíce, žaludek, ledviny, játra, slezina, celé ústrojí zažívací, děloha, veliké cevy atd.; všecky ty orgány korset v jich úkonech obmezuje a přivodí bledost, poruchy žaludeční, jaterní a děložní, městky, zlatou žilu, vodnatelnost končetin dolních a těla, znetvoření kostry, slabost páteře, těžké porody, atd. To jsou vesměs velmi obyčejné následky těsných šněrovaček. Na štěstí počaly se tu a tam dle anglického způsobu nositi místo ocelových žeber šněrovaček těsně přiléhající živůtky – toť aspoň jeden krok k lepšímu. O krinolině, ominosním tom zjevu, který na štěstí již vymizel, chceme tu pomlčeti; byl-li šat ten zdravý a slušný, nechť rozhodnou dámy, které jej samy nosily. Nyní, když není již v modě, nebude jim snad již nic překážeti, aby mluvily pravdu. Tenkráte aspoň psaly o tom rozumné hlavy velmi mnoho a mnohá kosmetika z těch dob pocházející promlouvá ve svých statích a kapitolách věnovaných šatu, parádě a modě také o tomto zjevu chorobném.
Nohy odívají se obuví a punčochami. V jednom předchozím článku promluvili jsme dopodrobna o obuvi; zde máme na mysli ještě punčochy. Špatné punčochy, které nebyly dosti často střídány, zkazily již mnohému nohu, stejně jako špatná obuv. Punčochy slouží jednak tomu, aby udržovaly nohy v teple, jinak aby pohlcovaly výpary z kůže. Příliš krátká ponožka, která tísní a zkřivuje prsty, nebo příliš široká, která tvoří řasy, stejně způsobuje kuří oka, bolestivé mozoly a zkřiveniny prstů, jako špatná obuv. Dámy zvykly si i v zimě nositi lehké, bavlněné punčochy, Angličané a Francouzové zřídka nosí jiné; přes to je však prospěšno a nutno, střídavě oblékati nohy dle ročních dob; nejlépe je nositi v létě bavlněné, v zimě vlněné ponožky. Aby náležitě hřály a netísnily, nesmějí potem a prachem ztvrdnouti, nýbrž třeba je častěji vyměňovati, zvláště trpí-li člověk silným potem nohou.
Po delších cestách za parních letních dnů spíše si uhoníme kuří oka a puchýře v bavlněných punčochách nežli ve vlněných. Samo sebou se rozumí, že nesmíme nechati potem prosáklé punčochy na nohou vyschnout, i třeba je co možná záhy vyměniti za čerstvé. Není-li to možno, choďme v nich raději, nestůjme však ani neseďme, neboť by pak pot z punčoch se vypařoval a lehce by vzniknouti mohlo škodlivé nachlazení nohou.
Kromě punčoch nosí se někde velmi hojně na nohou tzv. onuce. Zvláště vojáci berou k nim zhusta útočiště. Jsou to čtyřhranné šátky z jemné tkáně bavlněné, do nichž se noha tím způsobem zaobalí, že šátek svým středem bez řas a záhybů uložen je pod chodidlem, jeho cípy pak na hřbetu nohy zavinují se tak, že obalují kotníky a hřbet nohy zúplna. Tu ovšem záleží velmi mnoho na tom, aby nebyly na onucích žádné řasy. Pak representují na pochodech velmi pohodlný a lehký obal nohou, protože jemnější jich tkáň méně dráždí kůži, nelži pletená punčocha.
Již na počátku této stati jsme podotkli, že má šat dvojí úkol;
hygienický a ethický (popř. esthetický).
Oděvem třeba pečovati o zdraví, zároveň však třeba vyhovovati požadavkům slušnosti a dobrým mravům. Tu vyskytují se mnohé otázky, na které odpovídá nejen moda, nýbrž u nichž i lékař a pedagog musí míti slovo. Šat má vyhovovati studu obého pohlaví, nesmí vzbuzovati smyslnost ani vlastní, ani cizích, nemá býti nápadným a nezvyklým, vyzývavým nebo gigrláckým. Čistota a cudnost mládí mnohdy již vinou oděvu vzaly za své; cit pro stud byl jím otupen, probuzeny vášně, drážděny tělesné i duševní chtíče, povzbuzovány výstřednosti a onanie. Starší lékař jistý již k tomu poukazoval na základě svých četných pozorování, že smysl pro morálku nenáhle mizí, když dotýkají se lidé navzájem nahými částmi těla. Týž pozorovatel kladl současně váhu na veliký morální význam ženských spodků.
Rodiče nechť použijí dále našich pokynů! Náš vliv sahá až potud, ne dále. Jsme jisti, že i po přečtení této stati budou dámy dále nositi šněrovačky, aby tím jisté tvary učiněny byly plastičtějšími a vábivějšími pro zraky mužů, jsme přesvědčeni, že mnohá matka dále bude obláčeti své dítě nápadně a nepřiměřeně. Kéž by však aspoň vymizely šněrovačky 12letých děvčátek, které vídáme občas, a které vskutku vzbuzují hnus před nerozumem matek!
Rádce kazatel nikdy nesmí se odmlčeti.
