Dne 23. dubna 2020 uplyne 600 let od narození Jiřího z Kunštátu a Poděbrad (23. dubna 1420 - 22. března 1471). Jediný český král stavovského původu zanechal myšlenku, která se naplnila až o půl tisíciletí později – Evropu, která spolupracuje a své spory řeší u jednacího stolu.
Král Jiří
Životopis Jiřího z Poděbrad je poměrně dobrodružnou záležitostí. Jiří byl syn českého šlechtice Viktorína z Poděbrad a neznámé matky. Sporné je místo jeho narození a málo víme i o jeho dětství. Pravděpodobně se účastnil bitvy u Lipan na straně umírněných husitů a katolíků. Posléze je v dějinách zapsán jako hejtman Boleslavského kraje, pokořitel Prahy i kališnického Tábora, zemský správce a obratný politik. Od roku 1448 se stává českým králem. Jiří z Poděbrad je mimochodem posledním Čechem, který dosedl na trůn na Pražském hradě.
Doba jeho vlády je charakteristická náboženským schizmatem, občanskými válkami a společenským rozvratem. Přebírá Čechy rozdělené dle konfese, kdy sám jako umírněný kališník náboženskou záští rozhodně netrpí, což ostatně dokládají jeho dva sňatky s katoličkami. Na politickém poli musí odrážet jak zpochybňování nároku na trůn, tak tlak římské kurie, která českého krále označuje za kacíře. Právě tlak Říma si vyžádal obratnou mezinárodní diplomacii, která by politicky vyvážila exkomunikaci za nedůsledný postup vůči nekatolíkům.
Myšlenka z jiného století
Do dějin Jiří z Poděbrad vstupuje jako vizionář. Roku 1462 vysílá poselstvo vedené královým poradcem Antoniem Marinim, který má za úkol objet všechny důležité evropské panovnické dvory s radikální myšlenkou multilaterální spolupráce. Dohoda o míru veškerého křesťanstva (Tractatus pacis toti Christianitati fiendae) má zajistit vznik univerzální mírové organizace, která bude řešit konflikty konsenzuální cestou. Základem smlouvy o 23 artikulách* je svrchovanost jednotlivých států, zásada nevměšování a řešení konfliktů před speciálním soudním tribunálem. Návrh obsahuje i jisté regionální aspekty a překonává rozdrobenost jednotlivých území slučováním do větších politických celků jako např. „Itálie“ či „Germánie“, které mají působit jako autonomní jednotky s právem jednoho hlasu. Celým dokumentem se nápadně line touha o přenesení těžiště evropské politiky z Říma do Paříže.
S příznivými ohlasy se delegace setkává nepřekvapivě ve Francii, ale i v Polsku a německých zemích. Tam, kde je silný vliv Říma, je iniciativa odmítnuta, jelikož dokument až vyzývavě mlčí o roli papeže a celé církve. Povýšení národního státu na suveréna staví na hlavu dosavadní učení o univerzální moci panovníka a papeže, kdy panovník vládne z boží milosti ve světských záležitostech a církev v těch duchovních.
Nakolik byla iniciativa upřímnou humanistickou myšlenkou či umně hranou mezinárodní šachovou partií, kterou si vynutila pozice krále Jiřího na evropské politické scéně, se dnes můžeme jen dohadovat. Ze současného pohledu ale tato středověká iniciativa vykazovala principy, na kterých Evropa po II. světové válce buduje svoji identitu – dobré sousedství, ekonomická a politická kooperace, všeobecná spravedlnost a vzájemné pochopení.
Středověký Robert Schuman
Dnešní Evropská unie tak staví na něčem, co bylo českým panovníkem navrhováno již ve vrcholném středověku. Češi tak znovu mohou furiantsky prohlásit, že přišli s něčím, co předešlo dějiny o několik století a co tehdejší Evropané jednoduše nedokázali ocenit. Stačilo si jen počkat 500 let, ale slávu za to sklízejí Jean Monnet nebo Robert Schuman. Tím vzniká i pomyslný závazek Čechů k nynější podobně evropské integrace. Tehdejší spojení sil mělo vyhnat „Turka“ z Evropy a vyšachovat papeže z politického kolbiště.
Dnes se spolupráce točí okolo ekonomických aspektů, vlády práva, zvyšování blahobytu, humanistických hodnot a nezištné pomoci. Vzhledem k odkazu husitského krále si tak nemůžeme dovolit stát mimo.
Karel Sál, Institut pro politiku a společnost
Obr. na úvod: Královská pečeť krále Jiřího z Poděbrad a z Kunštátu
