.png?s3=1)
„Pane svědku, nabízel vám obžalovaný něco do prodeje?“
„To máte tak, pane předsedo,“ začal zeširoka Jan Drhlík, pensista a kvalifikovaný překupník, „já si sice občas přivydělám, ale vždycky jen poctivě!“
„Nikdo vám zatím nevytýká nepoctivost,“ přerušil svědka předseda trestního senátu, „kdybyste však mohl jít přímo k věci, bylo by nám to milejší.“
„Máte pravdu,“ souhlasil nápadně rychle pan Drhlík. „Tak tedy Mink, jako tenhle pán,“ ukázal na obžalovaného za sebou, „mi nedávno přinesl kufřík plný šperků. Bylo toho moc!“
Ano, bylo toho tolik, že se zalekl i ostřílený překupník. Snad kdysi, to by byla jiná, ale komu by to dneska všechno prodal? A tak Minka shodil. Spisovně řečeno šel jeho nabídku ohlásit na příslušné místo…
Začalo to vlastně náhodou. Mink se tehdy od časného rána potuloval po městě. Kolem sedmé hodiny ho zahnal déšť do průjezdu měšťanského domu. Tam uviděl mladou ženu odmykající postranní vchod, zřejmě do nějaké provozovny. Od klíče, kterým si odmykala, visely na kroužku další, mezi nimi i klíče od bezpečnostních schránek. Na tohle měl Mink odjakživa dobré oko. Když se pak přesvědčil, že ta paní nemohla jít jinam než do obchodu s klenoty, začalo v něm pracovat podvědomí kdysi slavného lupiče. Tak starý přece ještě není, aby nedokázal odvést pořádnou práci.
Od té chvíle se Mink ometal kolem klenotnictví častěji. Zjistil si bezpečně, že mladá žena je tam vedoucí a do krámu dochází každý den skoro o hodinu dřív než prodavačky. Průjezd byl sice ráno používán též obyvateli domu, ale na děti jdoucí do školy bylo v ten čas ještě brzo, zatímco na nákup v mlékárně skoro pozdě. S náhodným chodcem pak musím počítat – to už je riziko povolání…
Déšť zahnal Minka znovu do průjezdu měšťanského domu. Vlastně už jen čekal na takové počasí, které by ospravedlňovalo jeho pobyt v místech, kde neměl co pohledávat. Ani tentokrát si ho mladá žena téměř nevšímala. Když našla potřebný klíč, zastrčila jej do zámku a dvakrát jim otočila. Ostatní klíče zacinkaly na kroužku. Mink se uklidnil. Jeho plán byl přesný!
Vedoucí klenotnictví odemkla, vytáhla klíč ze zámku a vkročila do dveří. V tu chvíli se Mink rozhlédl a nastražil uši. Nikde nikdo! Přiskočil a rozrazil pomalu už se zavírající dveře. Žena slabě vykřikla. Mink za sebou rychle zabouchl.
Stačilo jen pohrozit, ale Mink pro jistotu přivázal ženu k židli v tmavém kumbálku.
Co bylo dál, není snad třeba příliš rozvádět. Mink se nejdřív podíval na hodinky a zjistil, že má úplně jistých nejméně čtyřicet minut. Tolik času leckdy ani nemíval, a přesto to vždy zvládl. Potom otevřel příslušnými klíči jinak daleko hůře dobytné bezpečnostní schránky. Nakonec spolykal přinesený kufřík vše, co do něho hrabivé lupičovy ruce nahrnuly. S vybíráním šperků se Mink nezdržoval. Věděl, že nic tak příliš cenného v obchodě stejně nebude.
Lup odnesl panu Drhlíkovi, s nímž měl občas určité styky. Leč pan Drhlík to tentokrát nechtěl. Vyvstal totiž problém, kam s tím, když toho bylo tolik. Mink však na něho silně naléhal, a tak si starý překupník zahrál na poctivce…
Vyšlo mu to. Do věznice odešel jen Mink, který bude moci deset let přemýšlet o tom, že tohle se mu za jeho mladých let po zdařilé loupeži nikdy nestalo.
František Perlík, pedikér
František Perlík se kdysi vyučil kovářem. Šlo to docela dobře k sobě. Perlík a kovářský perlík. Stačilo zaměnit velké písmeno s malým a oba se srovnali. Jenomže to už je hodně dávno, kdy Perlík držel v ruce kovářský perlík. Dal se totiž na pití, jak se lidově říká. A protože k zvládnutí kovářského perlíku nemíval po proflámovaných nocích dosti sil, nechal toho. Konečně ať se dře zas někdo jiný. On teď bude pracovat hlavou. Bude přemýšlet tak dlouho, než dostane dobrý nápad.
Dostat dobrý nápad se však Perlíkovi dlouho nedařilo. Dařilo se mu spíše zpít se do němoty. A v deliriu, byť jen přechodném, ještě nikdo nevynalezl parní stroj.
Jednou však uvázl Františkovi v hlavě rozhovor dvou mužů. Měl sice už něco upito, ale stále ještě vnímal.
„Jářku, předsedo, co budeme dělat s krávama? Maj už paznehty, že by na nich mohly baletit,“ utrousil mezi lokem muž, mající zřejmě na starosti dojnice, k jinému muži, podle oslovení pravděpodobně předsedovi JZD.
„Někoho na to musíme sehnat,“ vyhnul se předseda okamžitému rozhodnutí.
„No jo, ale koho? Bejvali na vesnici lidi, který to uměli. Kováři. Teď abys je zlatem platil.“
Když se k ránu probudil Perlík jako obvykle ve škarpě, kam zalehl s opicí, zazněla mu v uších poslední mužova slova: „… abys je zlatem platil.“
„Ale koho?“ zavzpomínal bolavou hlavou Perlík.
„Kováře, ty trdlo,“ zanadával sám sobě, posadil se a začal rozumněji uvažovat.
Dumal nad věcí tak dlouho, až si vzpomněl, o co šlo. Vida, tady je jeho životní příležitost. Pravda, při pedikúře hovězího dobytka přijdou ke svému i ruce, ale co se dá dělat.
Potom se zvedl z příkopu, zašel k rybníku, umyl se a jakž takž upravil, aby se mohl představit v jednotném zemědělském družstvu.
Předsedovi se ten tulák moc nelíbil. Zarostlý, ušpiněný, kdoví co je to zač. Jenomže krávy byly přednější, a tak doprovodil Perlíka osobně do jejich zbrusu nového příbytku. Nějaké nástroje tam měli, takže Perlík mohl začít. K jeho cti budiž řečeno, že zkoušku na dobytčího pedikéra složil na výbornou.
Krávy si oddechly, předseda se zootechnikem taky a Perlík si odnesl po dlouhé době poctivě vydělaných několik stokorun.
Neuplynul však ani týden a Perlík byl opět na suchu. Leč vzpomněl si na poslední výdělek a přihlásil se k vykonání téhož úkonu v sousedním družstvu. Kupodivu ani tady ho neodmítli. A zase mu dali několik šustivých stokorun.
To už se mu v hlavě docela rozsvítilo. Ona to asi opravdu bude jeho životní příležitost. Konečně proč ne, tak strašně těžká práce to není a dá se na ní slušně vydělat. Perlík si koupil nové šaty, kufřík na ty staré – teď už pracovní – a vůbec se dal trochu do pořádku. Jen ta žízeň byla věčná a ne a ne Františka opustit. Práce, které bylo hodně, ho sice přes den od kořaličky oddalovala, ale co dělat večer, který je i pro rozumného samotáře dlouhý. Perlík vysedával v zakouřených hostincích, rozumoval se sousedy a upíjel…
„Stůj, krávo, nebo tě…!“ Křikl už potřetí Perlík na zvíře, které si zřejmě nepřála pedikéra.
Kráva nestála a Perlík si také moc dobře nestál. Včera se opět opil jak zákon káže, takže dneska s ním moc řečí nebylo. Když se pak po něm zvíře ještě jednou ohnalo, popadl velké kovářské kleště --- a březí krávu museli porazit.
Stála bratru za osm tisíc korun. Družstvo samozřejmě chtělo, aby Perlík škodu uhradil. Jenomže u pedikéra Františka se peníze nedržely. A tak se případ dostal k soudu.
„To je řečí kvůli jedný krávě,“ hájil se Perlík, „ale že jsem šel pomoct zemědělství, jak se po tom pořád volá, to se tedy jednomu neuzná.“
Neuznalo, rozsudek vyzněl jednoznačně. František Perlík plně nahradil škodu, kterou způsobil.
Ptáčník
Seděl na parkové lavičce, vedle něho vrněl malý magnetofon. Kolem přecházeli většinou osamělí chodci. Z magnetofonu se slabě, leč zcela jasně, ozývala nahrávka Mozartových skladeb.
„Mohu si přisednout?“ zeptal se s omluvným výrazem ve tváři muž středních let, zřejmě přilákaný hudbou.
„Jistě,“ mladý muž sáhl po magnetofonu, aby jej vypnul.
„Nechte to běžet, prosím vás,“ zaprotestoval muž středních let. „Zajímám se už dlouho o něco takového, to je zahraniční výrobek?“
„Ano,“ přisvědčil mladý muž a vysvětlil, co všechno se dá s tranzistorovým magnetofonem japonské výroby dělat. Namluvili dokonce kratičký rozhovor, který majitel přístroje okamžitě přehrál. Zájemce byl u vytržení.
„Opravdu nádherné,“ nepřestával chválit, „je možné to někde získat?“
„Těžko,“ odtušil mladý muž a nasadil opět pásku s Mozartem.
Zájemce vzdychl, chvilku ještě poslouchal a potom se přímo zeptal, jestli by mu mladý pán nemohl ten přístroj prodat.
„Řeknu vám pravdu,“ snížil mladý muž hlas skoro do šepotu, je to pašované zboží. Těžko se získává a já bych se s ním nerad rozloučil, to jistě pochopíte.“
Zájemce pochopil a bůhví už pokolikáté vzdychl.
Když byl čas k večeři, zvedli se oba současně a vyšli z hlubin parku. Nepospíchali, byl čas dovolených. Muž středních let se při loučení znovu vrátil k možnosti koupě magnetofonu. Mladý pán nic jistého neslíbil, ale ujednali si schůzku. Za týden na témž místě. Získá-li jiný magnetofon, prodá tenhle i s pěti páskami za dva tisíce.
Za týden se sešli skoro v samou noc. Hluboký park začínalo halit šero. Mladý muž přišel o něco později, ale zato s radostnou zprávou, že může magnetofon prodat. Zájemce o něj vytáhl rychle pro všechny případy napřed připravený balíček stokorun a roztřesenou rukou převzal poslední div zahraniční techniky. Potom se rozloučili.
Nový majitel přístroje však neušel ani tři kroky, když ho zezadu kdosi pevně objal svalnatou paží. Druhá ruka mu na nos a ústa přitiskla gázu nasáklou chloroformem. Dlouho se nebránil.
Když se muž středních let probudil, byla už úplná tma. Ale přece jen rozeznal poblíž sebe jiné, rovněž na zemi ležící tělo. Byl to mladý pán, který dopadl stejně jako on a dokonce ještě nenabyl vědomí.
Sotva se probrali z narkózy, společně zjistili, že magnetofon i ty dva tisíce jsou nenávratně pryč!
„Takhle to nemůžeme nechat,“ rozhorlil se starší muž. „Zajdeme na Bezpečnost!“
„Nezlobte se, pane, já s vámi nejdu,“ odmítl mladší muž. „Víte přece, že je to pašované zboží. Nerad bych měl navíc nějaké opletačky. To vám raději nechám svůj nový magnetofon a budu tratit dva tisíce.“
První část odmítnutí byla pravdou, nad kterou se musel kupující zamyslet. Za velkorysou nabídku se poděkoval. Jak by k tomu mladý pán přišel, vždyť jsou na tom oba stejně…
K podobným událostem došlo ještě v několika dalších rekreačních oblastech. A kdoví, jak dlouho by to pokračovalo, kdyby byl jeden z kupujících po probuzení neprohlásil: „Pašované, nepašované, na Bezpečnost se jde!“
Nadporučíkovi, který měl zrovna službu, se pak nezdálo, že by oba muže přepadla organizovaná tlupa, když se ani jeden z nich o schůzce vůbec nikomu nezmínil. Poslal proto muže středních let, chtivého zahraničního zboží, do vedlejší místnosti a mladého pána se naostro zeptal, jak dlouho už se takhle živí. Potom si ho dovolil prošacovat a našel u něho nejen dvacet stokorun, ale i lahvičku se zbytkem chloroformu. Mladý pán byl zřejmě již příliš sebejistý. Magnetofon schoval v křoví za lahvičku, kde jej mohl s jistotou nějakou tu chvilku ponechat.
Soudní řízení rozhodlo, že loupežník s hereckým talentem, uplatňovaným hlavně při předstíraném probuzení se z narkózy, bude tři roky sedat na lavičce, na které nebude moci chytat hejly.
Oldřich Egem Minisoudničky, V a N Novinář 1971