Oldřich Egem: Chytráci

„Tak tu máme další dopis od pana Kohouta. Uplatňuje, prý už potřetí, nárok na náhradu škody ve výši jedenatřiceti tisíc, kterou doložil účtem z autoopravny. Ona to konečně není pětikoruna, takže se není čemu divit.“

„Právě, že je, kamaráde,“ poopravil kolegu úředník státní pojišťovny, „a proto s tím nespěcháme. Představ si, že pojistka byla uzavřena den před havárií a opravna vyměnila celou karosérii.“

„Jo takhle,“ hvízdl si kolega, „to asi nezbude, než se na to ještě jednou pořádně podívat. Třeba na něco přijdeme.“

Nejdřív přišli na to, že v pondělí čtrnáctého června přiběhl pan Baraník, náborový pracovník pojišťovny, hned po ránu na poštu.

„Paní vedoucí, prosím vás, musíte mi pomoci. Mám u sebe už čtvrtý den jednu platbu, v sobotu mi to nevyšlo k vám zajít a teď bych měl nepříjemnosti s tím, že si tak dlouho nechávám peníze. Já je podám dneska, ale dejte mi na poukázku sobotní razítko,“ zaprosil ten zoufalý muž.

Vedoucí poštovního úřadu, která znala pana Baraníka jako spořádaného člověka, mu vyhověla. Jenže do deníku, do něhož se zapisují platby, se už na dvanáctého těch 520 korun zapsat nedalo. Paní vedoucí to vyřešila alespoň tak, že platbu zapsala jako první pondělní příjem, předcházejících pět položek vygumovala a podpisovala je vždy o jednu řádku níže. Když na to přijde, i ona mohla zapomenout zapsat jednu ze sobotních položek. Je přece také jen člověk…

Po tomto zjištění se i vyšetřující orgány vrátily o tři dny zpět – do odpoledních hodin dvanáctého června. Nad havarovaným vozem stál v tu dobu nejen řidič Kohout, ale i jeho bratr, který s ním však nejel, doktor Kohout. Jeden z příslušníků si tehdy neodpustil poznámku:

„To bude stát pěkných pár tisícovek. Jestli to nemáte pojištěný, tak to dejte radši rovnou do šrotu.“

On totiž na první pohled vypadal nedávno zakoupený automobil páně Kohoutův dost zle.

Snad proto ani jeden z bratrů neodpověděl. Později vyšlo najevo, že právník Kohout tak učinil jen z toho prostého důvodu, že myslel rovněž na pojištění, jenže poněkud jinak.

Ještě tentýž den zašli bratři večer za panem Baraníkem a nabídli mu tisíc korun za uzavření havarijní pojistky, datované den před nehodou. Pan Baraník vzal čistý inkasní blok, třebaže v tom starém měl ještě několik volných listů, a zapsal do něho platbu pana Kohouta za pojištění uzavřené v pátek jedenáctého června! Pojistná smlouva nesla pochopitelně stejné datum.

„Ale kdyby z toho něco bylo, pane doktore,“ vzpomněl Baraník při loučení přece jen na nejhorší možnost.

„Z toho bych vás lehce vysekal,“ odpověděl mu tehdy sebevědomý právník Kohout, který později svou účast na čemkoliv nezákonném co nejrozhodněji popíral.

Prokurátor zrekapituloval ještě jednou celý případ:

„V sobotu odpoledne, dvanáctého června, jeden z bratrů Kohoutů havaruje. Shodou okolností poblíž města, takže se u nehody ocitá i doktor Kohout. Tentýž den jdou pak oba večer za Baraníkem, který za odměnu tisíc korun antidatuje příjem pojistného i pojistnou smlouvu. V pondělí ráno, čtrnáctého června, sehraje Baraník komedii, jejíž obětí se stává vedoucí poštovního úřadu. Doktor Kohout jde však ve své chamtivosti tak daleko, že přemluví vedoucí autoopravny k výměně celé karoserie. Částka jedenatřiceti tisíc korun však signalizuje spolu s uzavřením pojistné smlouvy den před nehodou pojišťovně, která má hradit účet, že tu nemusí být všechno v pořádku…“

Dojdeme k tomu, že nápad to nebyl špatný, jen provedení bylo diletantské. Za pokus rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví ke škodě státní pojišťovny si proto šli všichni tři společníci oddechnout od podobných starostí sice do státního ústavu, leč na vlastní útraty.

Oldřich Egem Minisoudničky V a N Novinář 1971