Oldřich Egem: Křeček

Mrzlo, div tašky na střechách domů nepraskaly. Ale v kolně, tulící se k boku poštovní budovy, bylo teplo. Staral se o ně elektrický teplomet, rozpálený ve dne v noci do červena.

„Tak vidíte, holky,“ rozmlouval pan Divíšek se slepicemi, sbíraje čerstvě snesená vejce,“ jinde mají pipiny namrzlý hřebínky a vy tady…“

Větu nedokončil, neboť ho volal pan poštmistr, odvážně jen tak v saku vykloněný z okna úřadu, vedoucího do dvora…

Večer vysedával pan Divíšek pod sto- i dvěstěwattovými žárovkami. To aby dobře viděl na čtení milovaných knih. A občas též na obsah rozbalovaných balíků. Byl-li k snědku, spěchal jej honem upravit pomocí všech možných elektrických spotřebičů. Nebo jej pečlivě uložil v chladničce, samozřejmě rovněž elektrické. Pan Divíšek byl sice už starší, ale umění a technika – to byla jeho! Od té doby, co mu umřela žena, se už ani s uhlím netahal. Kdopak by ve století atomů zatápěl, když stačí pootočit knoflíkem akumulačních kamen.

Po seznámení se s pokrokovým panem Divíškem, údržbářem, domovníkem a poštovním zřízencem v jedné osobě, představme též pana poštmistra, překypujícího neustále nějakými starostmi. Ke všem trablům, jak říkával, mu teď přibyl další – účet za odebranou elektřinu, neúměrný s minulým porovnatelným obdobím. Ať to pan poštmistr počítal jak chtěl, dopočítat se nemohl. Prvním opatřením ke snížení odběru elektrického proudu byl zákaz vaření černé kávy. Leč denně sledované kolečko elektroměru bláznilo dál! Proto se pan poštmistr rozhodl jít na to jinak.

Večer, když všichni zaměstnanci pošty odešli a v úřadovnách zhasla poslední žárovka, přistoupil v neblahé předtuše k elektroměru. Jeho kolečko se točilo rychlostí prudce práskané káči.

Záhada!!!

Pan poštmistr, ozbrojen kapesní svítilnou, vydal se pátrat stylem Sherlocka Holmese.

Dost dlouho hledal v budově samé. Potom ho ale napadlo vydat se na dvůr. Teprve tam, škvírou ve dveřích kolny, spatřil ten tajemný vysávač státní pokladny – rozžhavený teplomet.

Kontrola z Elektrozávodu druhý den zjistila, že šikovný pan Divíšek si kolnu napojil z někdejšího osvětlení dvora, které se už dlouho nepoužívalo…

„Pane poručík, já tu zvýšenou spotřebu doplatím a bude…“ vtíral se pan Divíšek vyšetřovateli.

Poručík na to nic. Pouze návrh pana Divíška svědomitě zapsal do jeho výpovědi. Neřekl mu zatím, že kontrola zjistila též propojení elektrického vedení z pošty až do jeho bytu. A samozřejmě mu nevykládal ani to, že podezřelý ze zcizování balíků. Najednou se totiž pan poštmistr rozpomněl, že čas od času nějaký ten balík pohřešovali. Někomu byla proplacena pojistná suma, jiný nad ztrátou mávl rukou, ale zápisy o tom se zachovaly!

Ve stejné době, kdy byl u posledního odesílatele zjištěn obsah ztracené zásilky, přišli elektrikáři odpojovat mistrně provedené dílo páně Divíškovo. S nimi se do jeho bytu zatoulal i kriminalista. A jak se tak s montéry rozhlíželi, objevili za koupelnovými dveřmi dvě lovecké ručnice.

„Ale, ale, pane Divíšek, vy takový milovník zvířat – a tohle?“ zavyčítal poručík a požádal o přeložení loveckého lístku.

Pan Divíšek znatelně zbledl, neboť takový doklad v životě neměl. Takže bylo konečně možné vyžádat si prokurátorův souhlas k domovní prohlídce, která přinesla předpokládané výsledky. V bohaté knihovně bylo plno nových knih z odcizených balíků. V komoře pak památka na drahou zesnulou, která na poště uklízela – kartáče, smetáky, prachovky a podobné drobnosti. Potraviny, rovněž z odcizených balíků, se pochopitelně nenašly. Ale zato některé obaly od nich, které bylo panu Divíškovi líto spálit. Taková šikovná bedýnka se přece někdy hodí…

Hodila se i v našem případě, stejně jako dvě rozložené brokovnice, které skrz obal považoval pan Divíšek omylem za knihy. Soud konstatoval podobnost obžalovaného s křečkem a poslal ho na dva a půl roku do budovy, jež se ani v nejmenším nepodobá poštovnímu úřadu.

Oldřich Egem Minisoudničky V a N Novinář 1971