Oldřich Egem: Malá domů

Seděl v hotelovém pokoji a spokojeně přepočítával nové, zeleňoučké stokoruny: „… devadesát devět, sto, sto jedna, sto dvě, sto tři, sto čtyři.“ Odpoledne je dostal v bance, kam vstoupil deset minut před skončením úřední doby…

„Promiňte slečno, rád bych u vás vyměnil poškozené papírové peníze,“ šeptl hned u prvního boxu.

„Jděte k číslu dvacet tři.“

Šel, ale nijak nespěchal.

„Odpusťte, zmeškal jsem dřívější autobus z Branibor,“ začal nejistým hlasem.

„Ale to nic,“ usmál se úředník, „copak byste si přál?“

„Víte, je to trochu složité a už je dost pozdě. Všiml jsem si, že úřadujete do pěti, a to je za chvilku,“ rozjížděl se nesmělý muž, „mohl bych konečně přijet zítra.“

Když ho úředník ujistil, že mu rád poslouží ještě dnes, vyndal Lubomír Klenk z náprsní tašky balíček stokorun. Byly v žalostném stavu. Úředník je rozložil a zjistil, že u každé chybí některá čtvrtina.

„Co jste s těmi penězi, prosím vás, dělal?“

„To já ne,“ hlesl o poznání tišeji pan Klenk. „To dcerka. Víte, ona není zdravá. Je tak trochu,“ ukázal si rukou na čelo. „Tohle jsou tchyniny úspory. Nevěří spořitelně a ukládá si je doma. Dcerka na ně přišla, vzala nůžky a hrála si.“

„Máte s sebou také ty výstřižky?“

„Ty nemám, dcerka je rozstříhala na kousíčky. Myslel jsem, že tchyni zachráním alespoň zbytek a to ostatní časem zaplatím. Stejně i tak bude rámus.“

Úředník byl svobodný mládenec. Ale z toho, co slyšel, si dovedl o Klenkově tchyni udělat dost jasný obrázek, který jej přiměl k samaritánskému činu. Aniž bankovky přeměřoval předtištěnou mřížkou, ujistil se jen zrakem, že všechny mají plochu větší než tři čtvrtiny.

„Máte štěstí, mohu vám za ně vyplatit plnou hodnotu,“ utěšil pak zdrceného zetě.

Výplata se sice protáhla deset minut přes pátou, ale úředník byl rád, že mohl nešťastnému venkovanovi pomoci…

Z hotelového pokoje odešel Klenk na večeři do restaurace. Když si dal navrch lahvičku dobrého vína, platil. Vrchnímu dal stokorunu slepenou ze čtyř díků. Čekal, stejně napjatě jako v bance, jak to dopadne. Ale vrchní číšník ani okem nemrkl a dal nazpět.

Prima, pomyslil si pan Klenk, kterému se už jasně rýsovalo, že i další část jeho plánu bude úspěšná. Nebyl totiž vůbec ženatý, neměl duševně chorou dcerku a tím méně tchyni, která by se proměnila v saň při zjištění, co se stalo s jejími úsporami. Lubomír byl svým pánem a občas míval sám fantastické nápady. Poslední byl ten se stokorunami. Dalo to práci. Pečlivě je vystříhal, některé trochu zubatě. Co udělal s tříčtvrtkami, to už víme. Čtvrtky sestříhal a slepil z nich celé stovky. Až je promění, získá 2600 korun.

Lubomír Klenk však pozapomněl, že se u nás sem tam ještě vyskytnou lidé, kteří se rádi přesvědčí, co od druhých dostali. Jedním z nich byl benzinář, který si pro jistotu zapsal číslo Lubomírova motocyklu. Slepenou stokorunu zanesl do banky, kde ji přeměřili a zjistili, že je o přistřižené okraje menší. A protože se podobných stokorun z denní tržby obchodů sešlo v bance víc, přišly znovu na program i vyměněné tříčtvrtky. Také ony měly okraje přistřižené tak, že budily zdání plochy větší než tři čtvrtiny, za kterou se vyplácí stoprocentní náhrada…

Klenkův obhájce dělal u soudního líčení, co mohl. Snažil se hlavně zbavit svého klienta obžaloby z padělání platných platidel. Připustil raději hned a bez okolků rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví formou rafinované výměny necelých tříčtvrtek. Přesto však mu nevyšlo odvolání k vyšší instanci. Lubomír Klenk totiž bankovky pozměňoval, čímž naplnil skutkovou podstatu paragrafu hovořícího o padělání.

Malá domů panu Klenkovi nevyšla. Zakopl na samém konci, když mu zbývaly už jen tři slepené stokoruny. Zato mu vyšla velká z domu, kam se hned tak nevrátí.

Oldřich Egem Minisoudničky, V a N Novinář 1971