Oldřich Egem: Ptáčník

Seděl na parkové lavičce, vedle něho vrněl malý magnetofon. Kolem přecházeli většinou osamělí chodci. Z magnetofonu se slabě, leč zcela jasně, ozývala nahrávka Mozartových skladeb.

„Mohu si přisednout?“ zeptal se s omluvným výrazem ve tváři muž středních let, zřejmě přilákaný hudbou.

„Jistě,“ mladý muž sáhl po magnetofonu, aby jej vypnul.

 „Nechte to běžet, prosím vás,“ zaprotestoval muž středních let. „Zajímám se už dlouho o něco takového, to je zahraniční výrobek?“

„Ano,“ přisvědčil mladý muž a vysvětlil, co všechno se dá s tranzistorovým magnetofonem japonské výroby dělat. Namluvili dokonce kratičký rozhovor, který majitel přístroje okamžitě přehrál. Zájemce byl u vytržení.

„Opravdu nádherné,“ nepřestával chválit, „je možné to někde získat?“

„Těžko,“ odtušil mladý muž a nasadil opět pásku s Mozartem.

Zájemce vzdychl, chvilku ještě poslouchal a potom se přímo zeptal, jestli by mu mladý pán nemohl ten přístroj prodat.

„Řeknu vám pravdu,“ snížil mladý muž hlas skoro do šepotu, je to pašované zboží. Těžko se získává a já bych se s ním nerad rozloučil, to jistě pochopíte.“

Zájemce pochopil a bůhví už pokolikáté vzdychl.

Když byl čas k večeři, zvedli se oba současně a vyšli z hlubin parku. Nepospíchali, byl čas dovolených. Muž středních let se při loučení znovu vrátil k možnosti koupě magnetofonu. Mladý pán nic jistého neslíbil, ale ujednali si schůzku. Za týden na témž místě. Získá-li jiný magnetofon, prodá tenhle i s pěti páskami za dva tisíce.

Za týden se sešli skoro v samou noc. Hluboký park začínalo halit šero. Mladý muž přišel o něco později, ale zato s radostnou zprávou, že může magnetofon prodat. Zájemce o něj vytáhl rychle pro všechny případy napřed připravený balíček stokorun a roztřesenou rukou převzal poslední div zahraniční techniky. Potom se rozloučili.

Nový majitel přístroje však neušel ani tři kroky, když ho zezadu kdosi pevně objal svalnatou paží. Druhá ruka mu na nos a ústa přitiskla gázu nasáklou chloroformem. Dlouho se nebránil.

Když se muž středních let probudil, byla už úplná tma. Ale přece jen rozeznal poblíž sebe jiné, rovněž na zemi ležící tělo. Byl to mladý pán, který dopadl stejně jako on a dokonce ještě nenabyl vědomí.

Sotva se probrali z narkózy, společně zjistili, že magnetofon i ty dva tisíce jsou nenávratně pryč!

„Takhle to nemůžeme nechat,“ rozhorlil se starší muž. „Zajdeme na Bezpečnost!“

„Nezlobte se, pane, já s vámi nejdu,“ odmítl mladší muž. „Víte přece, že je to pašované zboží. Nerad bych měl navíc nějaké opletačky. To vám raději nechám svůj nový magnetofon a budu tratit dva tisíce.“

První část odmítnutí byla pravdou, nad kterou se musel kupující zamyslet. Za velkorysou nabídku se poděkoval. Jak by k tomu mladý pán přišel, vždyť jsou na tom oba stejně…

K podobným událostem došlo ještě v několika dalších rekreačních oblastech. A kdoví, jak dlouho by to pokračovalo, kdyby byl jeden z kupujících po probuzení neprohlásil: „Pašované, nepašované, na Bezpečnost se jde!“

Nadporučíkovi, který měl zrovna službu, se pak nezdálo, že by oba muže přepadla organizovaná tlupa, když se ani jeden z nich o schůzce vůbec nikomu nezmínil. Poslal proto muže středních let, chtivého zahraničního zboží, do vedlejší místnosti a mladého pána se naostro zeptal, jak dlouho už se takhle živí. Potom si ho dovolil prošacovat a našel u něho nejen dvacet stokorun, ale i lahvičku se zbytkem chloroformu. Mladý pán byl zřejmě již příliš sebejistý. Magnetofon schoval v křoví za lahvičku, kde jej mohl s jistotou nějakou tu chvilku ponechat.

Soudní řízení rozhodlo, že loupežník s hereckým talentem, uplatňovaným hlavně při předstíraném probuzení se z narkózy, bude tři roky sedat na lavičce, na které nebude moci chytat hejly.

Oldřich Egem Minisoudničky, V a N Novinář 1971