Oldřich Egem: Toulavá kočka

Že je každá kočka toulavá? To tedy tahle zvířátka moc neznáte. Existují totiž takové kočky, které se, jsou-li víc hlazeny než pronásledovány, stanou dokonce peciválkami. Podobně je tomu i u lidí. Snad právě proto se navzájem raději moc nehladí…

Jedenadvacetiletá Anna se kdysi zatoulala až do dětského domova. A protože ji ani po opuštění této instituce příliš nikdo nehladil, dostala se jednoho krásného dne před senát trestního soudu. Tehdy jí za drobné krádeže vyměřili podmíněný trest.

Vzápětí nato se seznámila se Zdeňkem a zamilovala se. Zdeněk vzplál stejně neblahou vášní. Anna mu nic netajila, ale on nechtěl o ničem slyšet. Rozhodl se to zatoulané přítulné kotě spasit. Zvednout je z bláta, kterým bylo obaleno, na úroveň člověka.

Krátce po svatbě se Anně narodila holčička a za rok nato hošík. Zdálo se, že mladá matka zcela zapomněla na svou nepříliš světlou minulost. Stávala se z ní peciválka. Bylo jí docela dobře…

Možná, že by byla vydržela ohřívat se lidským teplem hodně dlouho, a třeba až do smrti, nebýt toho, že Zdeněk přicházel v poslední době domů pozdě a ve špatné náladě.

„Co je?“ nevydržela to Anna.

„Peníze, hrom aby je vzal!“ vyhrklo ze Zdeňka.

„Nemáme, viď!“ zeptala se Anna.

„To víš,“ přiznal nerad Zdeněk, „pro čtyři dost nevydělám. Snad kdybys šla také do práce…“

Anna šla. Nastoupila místo servírky v restauraci, kde už dříve pracovala. A ejhle, z peciválky se během několika týdnů stala opět toulavá kočka. Začala chodit domů až ráno, ve dne spala, starost o děti ponechávala Zdeňkově tetě, která se maličkých ujala.

Líbánky už měli mladí manželé dávno za sebou, lak zamilovanosti zcela oprýskal. Stále víc přicházely na program hádky. Do manželství se začala vměšovat teta. Jednoho ošklivého dne zjistili, že už si nemají co říci. Jen ty děti je spojovaly. Leč ani ony nedokázaly zázrak…

„Odcházím, nesnaž se mě hledat!“ přečetl si Zdeněk ze stručného dopisu. Podepsaná byla Anna.

A bylo to! Anna se znovu vydala do světa. Daleko to nebylo, jen do Františkových Lázní. Tam zjistila, že její dřívější přítel, u kterého chtěla najít asyl, je za hranicemi. Měla však více známých, takže pro ni nebyl problém nastěhovat se k jednomu rozvedenému kolegovi. U něho pak časem zapomněla i na to, že je matkou dvou dětí. Kromě toho se vrátila ke starému způsobu života se vším všudy, takže, když ji dostihl zatykač, zmiňoval se zcela nekompromisně o krádeži peněz. Téměř současně byla zažalována manželem, který kromě jiného trval na rozvodu. Své děti neviděla totiž Anna v té době už půl roku…

V soudní síni vždycky někoho zajímá, proč to či ono obžalovaný udělal nebo naopak neudělal. V našem případě zajímalo jednoho ze sousedů, jak mohla Anna opustit tak malé děti a o jejich další osud se nezajímat, neboť před senátem civilního soudu probíhalo pouze rozvodové řízení.

„Chtěla jsem si časem vzít jedno dítě k sobě,“ vysvětlila.

S tím ovšem, vzhledem k jejímu dosavadnímu způsobu, nebylo možné souhlasit. Dopadlo to proto, kromě rozsudku schvalujícího rozvod, dost nezvykle. Anna bude posílat Zdeňkovi každý měsíc na výživu obou dětí 350 korun. Děti zůstanou nadále v péči Zdeňkovy tety.

Ještě, že ji mají…

Zdroj: Oldřich Egem Minisoudničky, Va N Novinář 1971