Oldřich Egem: Z pozice síly

Profesor Nedoma přešlapoval netrpělivě u východu z Hlavního nádraží. Jinudy snad neteř, na kterou čeká, nevyjde. Horší je, že jí viděl naposled před čtyřmi roky a je tudíž zcela možné, že nepozná tehdy ještě nerozvité poupě.

Páně profesory obavy však byly skoro zbytečné. Aninka sice dospěla, leč zůstala stejně drobná jako kdysi. Křehce vypadající dívka podala strýčkovi způsobně ruku a přidala příbuzenské políbení. Pan profesor se galantně chopil Aninčina kufříku a společně vyšli do víru velkoměsta.

Když snědli doma ukuchtěný oběd – pan profesor byl už několik let vdovcem – začali kout plány na odpoledne a další dny. Jako první byla na programu návštěva Hradu.

Křehce vypadající dívka vynaložila na prohlídku hradního areálu tolik energie, že strýček byl rád, když vycházeli z chrámu svatého Víta, který si nechali naposled. Potom sešli Opyší na Klárov, odkud se dostali až k Valdštejnské hospodě. A protože byl právě čas večeře, vstoupili.

„Co s načatým večerem?“ zeptala se Aninka po posledním soustu.

Pan profesor navrhl jít domů, kde už se v duchu viděl pohodlně usazen v ušáku. Popovídají si, vždyť tak dlouho neviděli. Aninka však poněkud nesměle navrhla zajít do některého nočního podniku, kam ji strýček jistě rád doprovodí. Pan profesor pochopil, že se neteři zachtělo doma zakazovaného ovoce a protože nebyl šosák, svolil. Nevěděl ale, kam jít, neboť za poslední léta samoty ztratil jaksi kontakt. Spravila to pětikoruna a pan vrchní poradil – bar U krajty.

Hudbu tu obstarával uhoněný pianista, ke kterému později přibyl ušlý houslista. Prostředí dokresloval neochotný číšník a několik tichých mileneckých dvojic v oddělených boxech.

K desáté vpadli do baru čtyři rozjaření mladíci, usedli nedaleko naší dvojice, a protože jiná dívka volná nebyla, přišel jeden z nich požádat Aninku o tanec. Ale místo aby se způsobně uklonil a dovolil se pana profesora, zahalasil: „Starej pane, pučte mi na chvíli toho zajíce! Jen si s ním zatancuju a hned vám ho vrátím.“

Aninka zrudla, strýček se zajíkl. Přece jen však našel řeč.

„Dovolte, člověče, ať už jste odtud!“ přikázal nezdvořáčkovi.

„Jo takhle, tak to na to musíme jinak,“ nedal se mladík, popadl Aninku za ruku a táhl ji na parket.

Hudebníci hráli jako by se nic nedělo, milenci si dál hleděli do očí a pan vrchní netečně přihlížel. Ale pouze do té doby, než se vzduchem mihla židle, vedená volnou pěstičkou křehce vypadající dívky Aninky. Zmíněný kus barového zařízení pak zcela filmově přistál na hlavě násilníkově. Ještě než docela zhasl, udiveně zašilhal.

To samozřejmě zvedlo jeho tři kamarády, z nichž jeden se vrhl k padlému, zatímco druzí dva se začali sápat po naprosto neškodném panu profesorovi. Leč po chvilce proletěla vzduchem druhá židle, která jen o vlásek minula dalšího drzouna. Naštěstí se uhnul, takže kromě toho, který ležel v mdlobách, se tři zbývající kamarádi mohli vzdálit dřív, než se dostavila Bezpečnost.

Před vyšetřovatelem vypovídali všichni čtyři mladíci až dojemně shodně. Kamarád prý vyzval slečnu slušně k tanci a ona na něho židlí! Pro pana profesora a Aninku to zpočátku vypadalo dost zle, neboť ani číšník ani hudebníci údajně nic neviděli. Stejně tak návštěvníci baru. Naštěstí byl trestní rejstřík těch čtyř mládenců v ostrém kontrastu s bezúhonností naší dvojice, což nutilo k zamyšlení.

Při hlavním přelíčení si číšník a houslista přece jen vzpomněli, jak to bylo, takže výtržnost byla připsána na konto čtyř apačů, kteří byli navíc poučeni, že jednání z pozice síly nemusí vést k úspěchu.

Zdroj: Minisoudničky, Vyd. a nakl. Novinář, Praha 1971