.jpg?s3=1)
Komentáře Lukáše Kovandy
Vždyť euro samo by bez opakovaného referenda ani neexistovalo.
V současné debatě o přijetí eura v Česku často zní dvě krajně zavádějící, přitom ovšem zásadní věci. Zaprvé ta, že referendum o přijetí eura nemá smysl, protože Češi si přijetí společně měny už odhlasovali roku 2003. Zadruhé pak ta, že Česko nepřijetím eura porušuje svůj závazek vůči EU, stvrzený právě oním referendem z roku 2003, resp. samotným vstupem do EU o rok později. Uveďme obě tato krajně zavádějící tvrzení na pravou míru.
Tak Češi tedy prý řekli „ano“ vstupu do EU, a tedy i do eurozóny, v referendu roku 2003, takže žádné další referendum nemá smysl. Národ zkrátka už měl možnost vyjádřit – a vyjádřil se. I k přijetí eura. A „basta fidli“.
Jenže kdyby tento argument platil, žádné euro dost možná ani existovat nebude.
Protože Dánové roku 1992 v tehdejším referendu nejprve odmítli Maastrichtskou smlouvu, která fakticky pokládá základy eura. A teprve v opakovaném referendu roku 1993 Maastrichtskou smlouvu přijali.
Pokud by tehdy, po referendu roku 1992, v Dánsku zvítězil argument znějící dnes Českem, tedy „jedno referendum na danou otázku a dost“, Maastrichtská smlouva by ratifikována nebyla a euro by nevzniklo.
Dánský případ není jediný. Irové šli k opakovanému referendu dokonce dvakrát, nejprve v roce 2002 ve věci Niceské smlouvy a roku 2009 stran Lisabonské smlouvy.
Vskutku, nebýt opakovaného referenda, tak není ratifikována nejen Maastrichtská smlouva, ale ani Lisabonská smlouva, tedy dvě úmluvy, které dnes představují samotný základ fungování nejen eurozóny, ale celé EU.
A nezapomeňme na norský případ. Norové šli roku 1994 k referendu, aby podruhé, po 22 letech, odmítli členství své země v EU, resp. EHS. Takže ani v Norsku nebylo překážkou konání druhého referenda to, že se občané země k dané věci už jednou, o 22 let dříve, v referendu vyjádřili.
Proč má být tedy překážkou v Česku to, že se jeho občané k euru v referendu vyjádřili před 21 lety? Že je snad euro příliš odborné téma na to, aby o jeho přijetí hlasovali lidé v referendu?
Švédové roku 2003 hlasovali v referendu přesně o tom – o přijetí eura; společnou měnu odmítli.
Že by tedy euro bylo příliš odborným tématem na Čechy, zatímco na Švédy ne?
Druhým krajně zavádějícím tvrzením je to, že Česko otálením s přijetím eura porušuje závazek vůči EU. Opět můžeme pohlédnout do Švédska: a Švédové jej neporušují? Vždyť byli v EU už v době zrodu eura v roce 1999, takže svůj závazek danou optikou porušují jenže o více než pět let déle než Češi.
Argumentovat ve prospěch Česka lze opět i v tomto případě zcela bez odkazu na Švédsko.
Česko se totiž vstupem do EU sice zavázalo přijmout euro, ale nepřistoupilo na žádný konkrétní termín. Nelze tedy tvrdit, že svému závazku nedostává.
Přitom členské země eurozóny se přijetím eura zavázaly plnit závazky rozpočtové zodpovědnosti plynoucí z Paktu růstu a stability. Jeho plnění například bylo Německu podmínkou, aby se vzdalo své marky. Pakt je totiž samým základem správného a udržitelného fungování eurozóny.
Jenže jen v letech 1999 až 2017 byl Pakt růstu a stability různými zeměmi porušen ve 121 případech, a to jenom co se týče kritéria maximálního možného schodku veřejných financí (studie publikovaná americkým Národním úřadem ekonomického výzkumu zde; str. 10-11). Ve 121 případech členské země eurozóny tedy nedostály závazku, jenž byl Německu podmínkou vzdání se marky. Za neplnění závazku měly být právoplatně penalizovány (ale nebyly).
S příchodem covidu v roce 2020 byl Pakt růstu a stability raději pozastaven s odkazem právě na pandemii a nyní je znovuzaváděn ve změkčené podobě.
Z hlediska Česka je proto legitimní vstoupit do eurozóny, tedy naplnit svůj závazek vůči EU, teprve tehdy, až své závazky vůči euru – tedy Pakt růstu a stability – budou členské státy eurozóny plnit. Protože – jak už je řečeno – Pakt představuje vlastní základ fungování eurozóny, který samotnému Německu také byl základní podmínkou vzdání své národní měny, marky.
Když bylo plnění Paktu podmínkou vzdání se národní měny Německu, proč by nemělo být podmínkou pro to samé také Česku?
Shrňme si to vše. Stoupenci eura často tvrdí, že s přijetím společné měny budeme integrálnější součástí Západu. Skutečnou součástí Západu ale budeme spíše tehdy, když budeme jako Západ konat – ne jen platit západní měnou (ostatně eurem už dnes platí dokonce i země mimo EU, konkrétně Černá Hora a Kosovo, a to na základě euroizace svých ekonomik). Tedy když automaticky nebudeme vylučovat možnost opakovaného referenda, jako ji nevyloučili Dánové, Norové či Irové. Nebo když nebudeme vylučovat možnost uskutečnit referendum o euru, jako ji nevyloučili Švédové. Nebo když svůj vstup do eurozóny podmíníme rozpočtovou kázní jejích členů, jako jej podmínilo Německo.
Svět Česku prognózuje nižší inflaci
Svět Česku pro letošek prognózuje nižší inflaci, než jakou má mít Evropská unie jako celek. Na Slovensku má letos být inflace citelně vyšší než v Česku.
Dny vysoké inflace v Česku jsou pomalu, ale jistě sečteny. I když ještě loni v prosinci byla v meziročním pohledu s přehledem nejvyšší v EU, po převážnou část letoška by měla být dokonce mírně pod průměrem zemí EU. A například citelně níže než na Slovensku. Plyne to ze souhrnu aktuálních prognóz celé řady domácích a zahraničních institucí (viz graf Bloombergu níže).
Agentura Bloomberg, která souhrn prognóz letošní české inflace sestavila, zatím od začátku roku 2024 zveřejnila letošní prognózu tuzemské inflace z pera například německé pojišťovnické skupiny Allianz, americké banky Bank of America, nizozemské ING, japonské Nomura Securities, dále britské banky Standard Chartered, švýcarské UBS, rakouské Erste Bank, italské UniCredit nebo ratingové agentury Fitch Ratings.
Z prognóz těchto institucí se zatím zdá, že české opozici už první polovina letoška vezme klíčový argument proti Fialově vládě, protože už ji nebude moci vinit z mimořádné inflace. Naopak, vláda bude moci říkat, že inflaci zkrotila.
Důvody poměrně vysoké inflace v Česku uplynulých let jsou kromě statistického efektu energetického úsporného tarifu posledního čtvrtletí roku 2022 také
1) důsledek geografické blízkosti k Rusku,
2) poměrně vysoké předválečné závislosti na ruských energiích,
3) rovněž poměrně vysoké energetické náročnosti českého průmyslu,
4) vysokého podílu průmyslu na výkonu ekonomiky,
5) přehřátého trhu práce,
6) přehřátého trhu s nemovitostmi a
7) výrazného tempa zadlužování během covidu,
8) podobně jako výrazného tempa nárůstu rozvahy České národní banky během intervence za slabší korunu v letech 2013 až 2017.
9) Rovněž platí, že současná česká vláda se k zastropování cen energií odhodlala v roce 2022 poměrně pozdě a s poměrně malou razancí, což inflační tlaky v tuzemské ekonomice dále umocnilo.
Pohonné hmoty v Česku zdraží
Kvůli houstnoucímu napětí v Rudém moři a slábnoucí koruně.
Benzín u českých čerpacích stanic v posledním týdnu mírně zdražil, o sedm haléřů na litr, zatímco cena nafty stagnovala. V příštích sedmi dnech se dočkáme mírného zdražení obou základních druhů paliv, a to v rozsahu deseti až patnácti haléřů na litr.
Důvodem je mírný vzestup cen ropy na světových trzích, jehož dopad v Česku ještě umocňuje oslabení koruny vůči dolaru. Ropa Brent letos zatím zdražuje v dolarech o 1,7 procenta, po přepočtu do korun už ovšem o 3,5 procenta. Část tohoto nárůstu promítnou tuzemští čerpadláři do svých cen právě i v nadcházejících sedmi dnech.
Dobrou zprávou nejen pro české řidiče je to, že ropa zdražuje jen tak mírně. Situace v Rudém moři, která je nyní klíčovou příčinou zdražování ropy, totiž přes růst napětí a vojenské zapojení Spojených států a Británie do úderů proti jemenským povstalcům nevede k výraznějšímu růstu cen ropy. Ještě pozoruhodnější tato skutečnost je po přihlédnutí k tomu, že kartel OPEC se snaží omezením těžby, na němž se jeho členové dohodli loni koncem listopadu, ceny ropy na světových trzích zvýšit.
Přes to všechno je tedy zatím letošní zdražování ropy mírné. A zatím se nezdá, že by v dohledné době mělo tempo jejího zdražování zrychlit. Pozorovatelé totiž upozorňují, že v Saúdské Arábii roste frustrace z toho, že břímě většiny škrtů v ropné produkci nese za celý kartel právě ona. Ztrácí tím tržní podíl, aniž by její ropné příjmy byly kompenzovány právě výraznějším růstem cen. Proto nakonec nebude ochotna nést břímě škrtů ani po celý letošek. Trh tedy začíná kalkulovat s tím, že ještě letos Rijád na trh může vrhat větší objem ropy, což ovšem už nyní vytváří tlak na pokles její ceny.
Saúdská Arábie nyní produkuje zhruba devět milionů barelů ropy denně, což je minimálně o dva miliony barelů denně méně, než činí její plná kapacita produkce. Frustrace Rijádu se ve velkém měřítku projevila naposledy začátkem roku 2020. Tehdy, během první vlny covidové pandemie, roztržka Saúdské Arábie s dalšími členy kartelu vedla Rijád k zaplavení světového trhu ropou v takovém rozsahu, že se cena ropy v rámci některých kontraktů dostala přechodně do záporného pásma.
Také v současnosti se svět potýká se slabou poptávkou. Ta pochopitelně není oslabená až tak jako za covidu, avšak i tak se projevuje poměrně nízkou cenou ropy. Útlum světové poptávky po ropě v současnosti souvisí zejména s dýchavičným výkonem čínské ekonomiky, která je největším světovým dovozcem ropy, a s prostředím poměrně vysokých úrokových sazeb v celé řadě vyspělých světových ekonomik. Vysoké úrokové sazby brzdí investice a omezují poptávku, včetně právě té po ropě a ropných produktech.
Důchodci loni zchudli reálně nejvýrazněji za posledních více než deset let
Zvrátit to ještě může Ústavní soud.
Starobní důchodci v loňském roce zchudli nejvýrazněji za posledních více než deset let. Poprvé od roku 2013 nastala situace, kdy roční změna starobních penzí nepřevýšila roční míru inflace, které jsou vystaveni právě senioři a kterou specificky Český statistický úřad měří (viz graf níže). Zatímco totiž se průměrný starobní důchod navýšil loni o 12,4 procenta, důchodcovská míra inflace činila 13,6 procenta (viz tabulka ČSÚ níže). Reálně si tak důchodci pohoršili o 1,2 procenta, tedy nejvýrazněji od roku 2012.
V letech 2014 až 2022 si senioři rok co rok reálně soustavně polepšovali, takže lze říci, že jejich životní úroveň každoročně stoupala. Od roku 2014 až právě do předloňska totiž roční nárůst průměrné starobní penze vždy převyšoval roční míru důchodcovské inflace.
ČSÚ měří specifiky právě i inflaci, které jsou vystavení důchodci, tedy inflaci důchodcovskou. Spotřební koš seniorů se totiž podstatně odlišuje od spotřebního koše běžné populace. Důchodci například více utrácejí za léky. Současně jsou omezené jejich možnosti investovat do energeticky úspornějších řešení vytápění. Přitom nezřídka obývají, často již jen jako samostatně žijící osoby, energeticky náročná, nezateplená venkovská stavení.
Důchodci jsou proto relativně citlivější také na růst cen energií, které mají v jejich spotřebním koši vyšší váhu než v koši běžné populace. Na druhou stranu zase senioři utrácejí relativně méně než běžná populace za oděvy, obuv, elektroniku nebo třeba i cestování a dopravu.
Loňský výrazný růst cen energií tak má zásadní podíl na tom, že míra inflace, které čelí důchodci, byla vyšší než míra inflace běžné populace, tedy než obecná míra inflace.
Zatímco důchodcovská míra inflace činila loni dle ČSÚ zmíněných 13,6 procenta, obecná míra inflace jen 10,7 procenta (bez imputovaného nájemného pak 11,7 procenta). Pro zajímavost, další specifická skupina, kterou ČSÚ zachycuje zvlášť, a sice Pražané, čelila loni naopak nižší míře inflace než obecná populace. Pražané čelili inflaci, jejíž roční míru vyčísluje ČSÚ jen na 9,9 procenta.
Jde opět hlavně o energie. Ve městech, nejen v Praze, za ně lidé obecně utrácejí méně než na venkově. Kdo například obývá byt v panelákovém bytě, těží z toho, že své příbytky vytápějí také sousedé nebo obyvatelé bytů o patro výše či o patro níže; nemusí pak tolik topit – a tolik protopit – sám či sama. Z této „pozitivní externality“ vytápění bytů v sousedství – a za peníze sousedů – pochopitelně nemohou těžit například obyvatelé samostatně stojících venkovských stavení, jejichž vytápění je tudíž zpravidla relativně nákladnější.
Loňským citelným růstem cen energií tak byli lidé ve městech zasaženi relativně méně než lidé ve zbytku republiky, pročež třeba právě specificky statistiky sledovaní Pražané čelili nižší než obecné míře inflace.
Dalším zásadním důvodem, proč si důchodci loni pohoršily nejvýrazněji za více než deset let, je pochopitelně fakt, že vláda loni v únoru kontroverzně rozhodla o snížení mimořádné valorizace jejich penzí (zevrubná analýza toho kroku je zde: https://twitter.com/LukasKovanda/status/1746919634882764893). Tento zásah napadlo opoziční hnutí ANO a nyní jej projednává Ústavní soud. Není tedy vyloučeno, že seniorům bude ponížení valorizace na základě verdiktu ústavních soudců tak či onak kompenzováno. Pokud se tak však nestane, platí, že loni reálně zchudli nejvýrazněji od roku 2012.
