V sobotu si už po dvaadvacáté připomínáme Mezinárodní den mateřského jazyka. Po celém světě se slaví jako upomínka kulturní a jazykové rozmanitosti. O tom, jak funguje osvojování mateřštiny, jsme si povídali s Filipem Smolíkem z Psychologického ústavu AV ČR v časopise A / Věda a výzkum, který vydává Akademie věd ČR.
Tak to ty jsi ten, co do mě pořád kopal, prohlíží si matka rozněžněle pár minut po porodu svého synka ve filmu Kdopak to mluví. A ty jsi zase ta, co jedla všechna ta kořeněná jídla, odpovídá jí v duchu malý Mikey dospělým hlasem.
Představa tvůrců slavné americké komedie z konce osmdesátých let o tom, jak novorozenci rozumí svému okolí a ovládají mateřštinu, je samozřejmě náležitě nadsazená. Přesto toho čerstvě „vyklubaná“ miminka o jazyce vědí víc, než běžný rodič předpokládá.
„Děti vnímají řeč už v matčině děloze. Již v osmdesátých letech výzkumy prenatální citlivosti dokázaly, že sice neslyší detaily, ale rytmus a melodiku ano. Díky tomu se ještě před narozením naučí, jak zní jejich mateřština a rozpoznají od sebe jazyky různého rytmického typu,“ říká Filip Smolík z Psychologického ústavu AV ČR, který se osvojováním jazyka u dětí dlouhodobě zabývá.
Jak ale vědci něco takového zjistili? Pouštěli ještě nenarozeným miminkům nahrávky jejich mateřštiny a dalších jazyků a sledovali, co na to jejich srdce. Záznamy z echokardiografu, který měřil srdeční ozvy plodu, odhalily, že děti na řeč pronesenou v dosud neznámém jazyce reagují zvýšením pulzu.
Jak se brečí francouzsky
Křik a pláč. To jsou první zvukové projevy každého novorozence. A dokonce už v nich je patrný vztah dítěte k rodnému jazyku. Malý Francouz zkrátka pláče jinak než třeba Němec nebo Čech.
„Dokládají to výzkumy, které sledovaly rozdíly mezi projevy miminek z různého jazykového prostředí. Spektrogramy jejich pláče se lišily podle intonace v mateřštině,“ vysvětluje Filip Smolík.
Odhalit, že i novorozenci vnímají rozdíly mezi jazyky a zvuky, vědcům kromě jiného pomohly také obyčejné dudlíky. Výzkumníci je v rámci takzvané dudlíkové metody napojují na spínače, které v závislosti na intenzitě kojencova sání spouští zvuky z reproduktoru.
Vypadá to zhruba takto: když dítě uslyší nový zvuk, zaujme ho a začne sát intenzivněji. Po chvíli však nadšení z opakujícího se podnětu opadne (dojde k tzv. habituaci) a kojenec v sání poleví. Když se však zvuk změní a dítě je schopné to rozlišit, začne opět sát s vervou.
Dnes už však dudlíkovou metodu z experimentů vytlačuje čím dál tím dostupnější elektroencefalografie, kdy výzkumníci při změnách zvuků měří aktivitu mozku dítěte elektrodami na povrchu jeho lebky.
Není west jako vest
Obzvlášť citliví jsou kojenci podle odborníků k hláskovým kontrastům v mateřštině. „Už krátce po narození by se o dítěti dalo říct, že je rodilým mluvčím svého jazyka,“ konstatuje ve videodokumentu o řeči dětí z cyklu Česká věda kolegyně Filipa Smolíka Kateřina Chládková, jež se na výzkum osvojování jazyka u úplně nejmenších dětí specializuje. „Zhruba desetiměsíční miminko, které vyrůstá v anglicky mluvícím prostředí, ví, že existují dvě různé souhlásky ‚v‘ a ‚w‘, které mohou změnit význam slov, jako třeba – vest a west, tedy nátělník a západ,“ popisuje vědkyně. České dítě v tomto věku podle ní zase vnímá rozdíl mezi ‚ť‘ a ‚č‘ nebo ‚ř‘ a ‚ž‘, zatímco jeho vrstevník žijící v Anglii ho neslyší.
Kojenci jsou tedy ke své rodné řeči velmi citliví, z vyprávění jako takového však zatím příliš moudří nebudou. A je jedno, jestli jim budete číst o perníkové chaloupce nebo vysvětlovat teorii relativity. Význam prvních slov totiž začínají chápat až mezi šesti a osmi měsíci věku. Povídat si s nimi přesto rozhodně není na škodu.
„Děti se tím učí, jak vypadá struktura jazyka na úrovni hlásek a slabik. Pomůže jim to naučit se vydělovat slova z proudu řeči, což je jeden z nejtěžších úkolů druhé poloviny prvního roku života,“ říká Filip Smolík.
Slova totiž v mluveném jazyce neoddělují momenty ticha – ty se naopak častěji vyskytují uvnitř výrazů. Děti si tak musí najít jiná vodítka, aby jednotlivá slova identifikovaly. Pomáhá jim třeba přízvuk, ale i to, že vypozorují, jaké hlásky či slabiky se v jejich jazyce často objevují na konci či na začátku slov. V češtině například málo výrazů začíná na ‚a‘, ale hodně jich na něj končí. Tyto pravděpodobnostní vztahy dítě v řeči hledá, protože mu umožňují hádat, kde vlastně hranice mezi slovy jsou.
Pomalu, ale bez šišlání
„Ňo, ty jsi takovej náš dlobeček loztomilej! A jak umíš kjásně ležet na bžíšku!“ I takto občas hovoříme na naše nejmenší. A to není dobře.
Miminka se totiž jazyk učí zejména nápodobou, takže šišlání nebo napodobování nedostatků jejich řeči se rodičům může řádně vymstít. Nicméně mluvit s kojencem stejně „dospěle“ jako třeba s kolegou v práci je také kontraproduktivní.
„Malé děti jsou ve zpracovávání informací pomalejší, a proto na ně musíme hovořit pomaleji,“ poukazuje Filip Smolík. „Většina lidí v komunikaci s nejmenšími intuitivně používá baby talk, tedy řeč zaměřenou na dítě. To znamená, že k nim promlouvají zvolna, s výraznější melodickou konturou, v krátkých větách a zřetelněji artikulují. A to je bezpochyby funkční,“ doplňuje.
Podle něj se v rozmlouvání s dětmi vyplatí i hojné používání zdrobnělin. Může jim to totiž pomoci snáze ovládnout skloňování. Jak to? Všechny zdrobněliny určitého rodu se totiž v češtině skloňují podle jediného vzoru. Malé dítě se tak například nemusí hned zorientovat ve složitém skloňování podle čtyř vzorů ženského rodu, ale vystačí si s jedním.
Pohled napoví
„Koukni, podívej! Takový krásný… kočička,“ ozývá se velmi pomalu z reproduktoru a na televizní obrazovce se zároveň objevují dva obrázky – jeden s kočkou a druhý se psem. Dvouletá Ema spokojeně trůní před televizorem na maminčině klíně a vše bedlivě poslouchá a sleduje. A vůbec netuší, že je součástí vědeckého experimentu.
I takto badatelé v pražské laboratoři behaviorálních a lingvistických studií, kterou Filip Smolík vede, zkoumají, kdy české děti začínají mít povědomí o tom, že v naší řeči existuje gramatický rod.
Obr. Během experimentu dítě sedí na maminčině klíně a sleduje obrázky
„Používáme metodu zrakové preference, při níž se opíráme o to, kam se dítě dívá. Když před sebou vidíte dva obrázky a slyšíte jejich pojmenování, spontánně se kouknete na obrázek, který slovo znázorňuje. Pokud dítě před sebou vidí kočku a psa a do toho slyší: ‚takový krásný kočička‘, chápeli už shodu, podívá se nejprve na obrázek psa,“ líčí vědec a dodává, že oči dítěte během pokusů natáčí kamera (případně je snímá eye tracker, tedy přístroj na sledování očních pohybů) a jeho reakce pak výzkumníci analyzují.
Za pomoci této metody se týmu Filipa Smolíka podařilo dokázat, že už dvouletí Češi chápou, že když ve větě zazní slůvko „hezký“, měl by následovat výraz v mužském rodě. Mezi dvěma a dvěma a půl roky věku pak naši potomci vědí, že uslyší-li spojení „tady je“, přijde po něm slovo v jednotném, nikoli v množném čísle.
Rodičové, já mluvím!
Dosud byla řeč hlavně o tom, jak kojenci a batolata rodný jazyk vnímají a jak mu rozumějí. Co ale samotné mluvení?
„První slova s významem děti začínají produkovat kolem prvního roku života, ale jsou v tom mezi nimi velké rozdíly. Pak už to jde poměrně rychle. S tříletým potomkem můžete dětsky konverzovat a pětileté dítě dokáže celkem koherentně vyprávět,“ konstatuje Filip Smolík.
Student na konci střední školy rozumí podle odhadů zhruba třiceti až padesáti tisícům slov. Výzkumníci z toho vyvozují, že se v průběhu dětství učíme asi pět až deset nových výrazů denně. A to není málo. Zdárný rozvoj slovní zásoby svých potomků rodiče pochopitelně nejlépe podpoří tím, že na ně budou hodně mluvit. Není ale mluvení jako mluvení.
„Velice důležitým mechanismem raného učení je sdílená pozornost. To znamená, že se s dětmi bavíme o tom, co je zajímá. Prohlížíme si s nimi knížky a ukazujeme jim obrázky, vysvětlujeme. Pouhé povídání nestačí – zásadní je kvalita interakce s dítětem,“ upozorňuje vědec. Potomek výřečných rodičů na tom tedy s rozvojem jazyka nemusí být automaticky lépe než dítě z tiché rodiny.
Obr. Pro rozvoj řeči je důležité s dětmi nejen mluvit, ale prohlížet si s nimi obrázky a povídat si o nich
Osvojování řeči napříč zeměkoulí
Tuntussuqatarniksaitengqiggtuq. Tento výraz eskymáckého jazyka jup’ik v češtině znamená: Zatím ještě znovu neřekl, že se chystá na lov sobů. Eskymák je tedy schopen jediným slovem vyjádřit to, k čemu Čech potřebuje celé souvětí. Přesněji řečeno dospělý Eskymák. Tento jazyk a jemu podobné jsou totiž kvůli extrémně dlouhým slovům natolik složité, že v mnoha výrazech i pětiletí předškoláci tápou.
Podle některých autorů je osvojování řeči o nějaký ten měsíc pomalejší také v dánštině, a to kvůli velmi komplikované hláskové struktuře slov. Jinak je však průběh procesu v jednotlivých jazycích dosti podobný.
„Děti si v rodné řeči nejrychleji osvojují gramatické jevy, které jsou v ní potřebné k rozlišení významu. Anglickým dětem tak například ve srovnání s českými déle trvá gramatická morfologie, tedy používání koncovek. V angličtině totiž nejsou tak podstatné jako v češtině,“ přibližuje Filip Smolík. Oproti tomu slovosled podle něj malí Britové ovládají rychleji než dítka tuzemská, protože je v jejich řeči pro porozumění důležitější.
Naučit se jazyk na úrovni mateřského lze podle předpokladů vědců pouze v dětském věku, kdy je vnímavost k řeči nejvyšší. Už kolem pátého roku života se totiž zejména schopnost napodobení zvuku cizího jazyka významně snižuje. Hovořit na děti odmala různými řečmi se i tak vyplatí. Naučí se díky tomu, že na světě existuje více jazykových kódů, a pochopí, že ten mateřský je jedním z nich.
Když se mluva nedaří
„Ten náš kluk už mluví jako kniha,“ chlubí se některé matky rády ostatním. A v rodičích jejich méně výřečných vrstevníků narůstají obavy, zda není s jejich potomkem něco v nepořádku.
Když dítě v roce a půl neříká „tabulkových“ padesát slov, ale třeba jenom deset, je to sice málo, ale vše se ještě může rychle změnit. „Pokud však váš potomek ve dvou letech používá výrazně méně než dvě stovky výrazů, a hlavně je nekombinuje mezi sebou, je to varovný signál a stojí za to vyhledat logopeda,“ upozorňuje Filip Smolík. Podle výzkumů to totiž zhruba polovina takových dětí už nedožene a v šesti letech je pak zpoždění jejich jazykového vývoje znatelné.
Důvodem pomalejšího osvojování mateřštiny může být takzvaná vývojová dysfázie. Odborníci odhadují, že touto poruchou, která je z velké části daná geneticky, trpí zhruba sedm procent dětí. V každé školní třídě bychom tedy v průměru našli jednoho až dva žáky se závažným narušením vývoje jazyka. O existenci této diagnózy však mnoho lidí vůbec netuší, a tak se často zaměňuje s autismem nebo mentální retardací. Anebo zkrátka s nedostatkem inteligence.
