CzechIndustry > Oxid uhličitý, globální oteplování a fakta
Oxid uhličitý, globální oteplování a fakta
Globální oteplování je realita, viník je znám a nyní je třeba se s ním vypořádat. Jak? Bezemisním průmyslem včetně energetiky, dopravou, zemědělstvím a tak dále. Na první pohled to vypadá jednoduše. Bohužel, jen na papíře. Realita je jiná. I když v Evropě v roce 2050 budeme mít „zelené“ všechny výše uvedené segmenty ekonomiky, globální oteplování bude pokračovat, navíc celosvětově poroste i množství emisí v ovzduší. Proč tomu tak je, se budeme podrobněji zabývat v prvním čísle CzechIndustry 2021. Nyní se ohlédněme do minulosti. Přinášíme několik pasáží, které jsou věnovány uhlíku v širších souvislostech. Jsou podnětem k zamyšlení třeba o tom, jak dnes hospodaříme se zemědělskou půdou a o dalších diskutovaných otázkách.
Produkce rostlinná
Důležitým pramenem výživy je zelené rostlině i vzduch, neboť z něho čerpá nejdůležitější část své potravy – uhlík – který se účastní stavby všech složek jejího těla. Přijímání uhlíku ze vzduchu děje se pouze za spolupůsobení světla a tepla slunečního. Rostlina jemnými otvory v listech (průduchy) vdechuje kysličník uhličitý ze vzduchu, za pomoci zeleně listové a paprsků slunečních jej rozkládá na uhlík a kyslík. Uhlík si podržuje a kyslík vydechuje zpět do ovzduší. Z uhlíku staví rostlina za přibrání solí z půdy a vody svoje tělo. Bez přijímání uhlíku nemůže nastati přijímání jiných živin a stavba těla a je tedy toto vnímání uhlíku (asimilace) základní podmínkou celé produkce rostlinné. A jelikož celý tento zjev je působen a podmíněn zářením a teplem slunečním, je celý život rostliny hromaděním sluneční energie v zásobních látkách jejího těla. Z takto nahromaděné energie je potom živo všecko tvorstvo. Zásoby uhlí, které dnes ženou stroje světa, potrava, která dodává zvířatům i lidem sílu k práci, jest vlastně rostlinou nahromaděná energie sluneční. Co se nepodařilo dosud žádnému technikovi, to provádí zemědělec pomocí zelené rostliny – zužitkovává světlo a teplo sluneční a přeměňuje je ve hnací sílu a práci.
Jak již bylo řečeno, při asimilaci váže se uhlík a uvolněný kyslík se vrací do ovzduší. Tím zelená rostlina zbavuje vzduch kysličníku uhličitého a sytí jej kyslíkem, který je nutný k dýchání živočichů i rostlin. Idea zelených pásů (pruh lesů a rostlinstva vůbec) kolem měst, která je heslem hygieny XX. století, spočívá na tomto poznatku.
Ing. Dr. Václav Vrbenský, XX. století, díl IV., Praha 1932
Biochemie se zřetelem k lesnickému výzkumnictví
Biochemie vzduchu. Výzkumy o složení ovzduší tvoří dvě hlavní skupiny badání, z nichž prvá se zabývá součástmi vzduchu, jež jsou pro vzrůst a výživu lesních porostů a vegetace nepostradatelné – kyslíkem, kysličníkem uhličitým a popř. i dusíkem, kdežto druhá skupina pojednává o škodlivých součástech vzduchu, které se vyskytují pouze ve výjimečných případech jako složky kouřových plynů a exhalací z dolů, továren apod.
Z nepostradatelných součástí vzduchu nutno na prvém místě uvésti kysličník uhličitý, který hraje neobyčejně důležitou úlohu při tvorbě dřeva a uhlohydrátových složek vegetačních orgánů rostlin. Kysličník uhličitý se tvoří spalováním uhlí a při dýchání v organismu lidí, zvířat a rostlin. Značný podíl na tvorbě kysličníku uhličitého mají v půdě žijící nižší organismy, houby, plísně a bakterie, které rozkládají ústrojné látky v opadalém listí a jehličí a humusové součástky lesních půd. Tímto dýcháním půdy se nahrazuje většina kysličníku uhličitého, jejž spotřebovávají při vzrůstu lesní porosty a vegetace vůbec. Za spolupůsobení světla, vody a zeleni listové (chlorofylu) přijímají listy a jehličí kysličník uhličitý ze vzduchu (asimilace uhlíku) a tvoří ústrojné látky, sestávající z uhlíku, vodíku a kyslíku (uhlohydráty). Dřevo a celulosa obsahují asi 50 % uhlíku. Ročně asimiluje 1 hektar lesa asi 3600 kg uhlíku ze vzduchu, k čemuž je zapotřebí 16 milionů m3 vzduchu. Obsah kysličníku uhličitého ve vzduchu se pohybuje kolem 0,03 %. V ovzduší lesa však značně kolísá podle výšky vzduchové vrstvy, denní a roční doby, druhu a staří porostu, vlivem větrů apod. Největší množství kysličníku uhličitého obsahují vrstvy vzduchu nad zemí do výšky asi 2 m, kde se hromadí kysličník, vzniklý při dýchání půdních organismů (0,05 – 0,07 %), ve výšce korun obsah kysličníku uhličitého klesá (0,02 – 0,04 %). V době intensivní asimilace ve dne a v létě klesá, v noci a na podzim, resp. v zimě se zvyšuje. Četné výzkumy o složení vzduchu ve smrkových porostech prokázaly, že postupně stoupá obsah kysličníku uhličitého ve vzduchu s přibývajícím stářím porostů. Badáním o obsahu kysličníku uhličitého v lesním vzduchu se zabývali hlavně Ebermayer, Lundegard a Meinecke.
Suchý vzduch obsahuje 78 objemových procent dusíku, 21 % kyslíku a téměř 1 % argonu. Obsah vodních par kolísá v mezích od 0 do 4 %. Abnormální složení má vzduch v blízkosti továrních středisek, hutí a velkých měst pro obsah kouře a různých odpadních plynů, vznikajících spalováním uhlí neb různými výrobními procesy. Rozbory bylo dokázáno, že i ve vzdálenosti 4 km od kouřového zdroje jsou ve vzduchu lesů škodlivé plyny, v prvé řadě kysličník siřičitý. Obsahuje-li vzduch asi 0,01 % kysličníku siřičitého, poškozuje akutně vegetaci lesních dřevin, kdežto již při obsahu 0,001 % - 0,0001 % byly pozorovány chronické škody. Jestliže vzduchu obsahuje 0,0001 %, projde ročně listím, resp. jehličím dřevin na 1 ha asi 48 kg kysličníku siřičitého. Nastává porucha asimilace rozrušením chlorofylu, poruchy dýchání a transpirace (vypařování vody). Nejméně citlivými oproti kouřovým plynům a exhalacím továren z jehličnanů je borovice černá, b. obecná, vejmutovka, douglaska, pak jedle a smrk, velmi citlivý je modřín, poněvadž má měkké jehličí. U listnáčů klesá postupně vzdornost v této řadě: dub, javor, buk, lípa, jilm, jeřáb, bříza a jasan. Listy břízy jsou v mládí velmi citlivé, pokud se nepotáhnou vrstvou vosku, později značně vzdorují. Poškozují se nejen starší porosty, ale i kultury a znehodnocuje se půda odvápněním, zkyselením a ochuzením o živiny. Zvlášť citlivé je mlází jedle. Kouřovými plyny trpí též produkce semen, zvláště u jedle a smrku, a znesnadňuje se přirozené zmlazování porostů. Nezřídka škodí lesním porostům též fluor, kyselina solná aj. součástky továrních exhalací. V badání v oboru biochemie toxického vlivu kouřových plynů a exhalací zasloužili se zejména Stöckhardt, Schroeder, Wislicenus, Wieler, Gerlach aj., u nás Stoklasa, Farský aj.
Důležitou kapitolou lesnické biochemie jest výzkum lesních půd, který se rozpadá ve dvě složky: biochemii původního vzduchu a biochemii pevných součástek a půdních roztoků.
Biochemie půdního vzduchu je dosud poměrně málo probádána, zejména pokud se týče jejího významu pro vzrůst porostů a stanovištní vegetace. Obsah a složení vzduchu v lesních půdách jest jednou z nejvýznačnějších fysikálních vlastností, na nichž závisí produktivita půdy. Chemické složení vzduchu obsaženého v pórech lesních půd, je velmi odlišné od složení vzduchu v ovzduší nad půdou. Obsahuje méně kyslíku než vzduch v ovzduší, ježto při dýchání kořenů rostlinné vegetace a nižších organismů v půdě (bakterií, plísní) se spotřebuje značné množství kyslíku. V suchých smrkových porostech s pokrývkou surového humusu neb vegetace mechů kolísá obsah kyslíku v půdním vzduchu od 16,3 – 20,7 %, v porostech s vegetací bylinnou kolem 20 %, v zamokřených porostech smrkových klesá někdy až na 1 – 2 % kyslíku. Obsah kysličníku uhličitého naproti tomu je v půdním vzduchu nepoměrně vysoký; v lesních půdách se pohybuje od několika desetin procenta až do 2 – 3 % v hloubce 10 – 30 cm. Vyšší obsahy byly zjištěny v půdách s hustou pokrývkou vegetace, hlavně mechů, v půdách zamokřených smrkových lesů (až 6 % CO2) nebo špatně provzdušněných, poněvadž měly neprodyšné pokrývky surového humusu. Na těchto stanovištích mohou vegetovati pouze rostliny, které jsou k otravným účinkům kysličníku uhličitého krajně necitlivé. Nahromadění kysličníku uhličitého v množství přes 1 – 2 % označiti jako dolní mez toxicity pro rostliny. Badáním v oboru biochemie vzduchu lesních půd se zabývali hlavně Romell a Lundegard ve Švédsku.
Dr. Ing. Antonín Němec, přednosta Biochemického ústavu, XX. století, díl IV., Praha 1932
Výživa rostlin a hnojení
Nerostné živiny v půdě obsažené nejsou jediným pramenem výživy zelených rostlin. Nejdůležitější prvek, který jest základem tvorby živé hmoty, jest přijímán ze vzduchu, jest to uhlík, prvek, který se účastní na stavbě všech ústrojných sloučenin, takže polovina rostlinné sušiny jest jím tvořena. Zelené rostliny přijímají uhlík ve formě kysličníku uhličitého ze vzduchu, který pomocí paprsků slunečních ve svých zelených orgánech vážou v drobných tělískách (chloroplastech), jež obsahují zeleň listovou či chlorofyl. Úkaz ten zove se fotosynthesa; probíhá jen ve dne a projevuje se štěpením kysličníku uhličitého na uhlík, který si rostlina ponechává, a kyslík, který vypouští do ovzduší. Z uhlíku vytváří rostlina přímo v chloroplastech škrob. Buňky, jež nemají zeleně listové, (chlorofylu), nejsou schopny přijímati uhlík z kysl. uhličitého a jsou ve své uhlíkaté výživě odkázány buď na jiné rostliny, neb zvířata, na nichž cizopasí (kokotice, parasitické bakterie a houby), nebo se vyživují z hnijících nebo trouchnivějících ústrojných látek (saprofytické houby a bakterie). Asimilace kysličníku uhličitého a tvorba škrobu u zelených rostlin jest jednou z největších tajemství přírody, které člověk hleděl proniknouti. Zabralo by mnoho místa, kdybychom sledovali vývoj tohoto badání, jež trvá po celé 19. století. Rok 1840 památný rázným vystoupením Liebigovým jest důležitým mezníkem proto, že padá Thaerova humusová teorie, která učila, že rostlina přijímá výživu z humusu v půdě. Přes to, že hned v počátcích tohoto badání byly zjištěny podmínky asimilace kysličníku uhličitého a stanoveny i produkty, škrob a kyslík, přece výrobní proces škrobu v zelené buňce nepodařilo se dodnes rozluštit. Jednotlivé chemické rovnice, které naznačil Liebig (1854), Berrhelot (1864), Boussingault (1868), Baeyr (1870) a řada jiných badatelů 19. století, Bauer (1909) a Stoklasa (1912) ve 20. století zůstaly na konec přece jen hypothesami. Výrobní proces zůstává tajemstvím zelené buňky, které příroda žárlivě střeží.
Asimilací kysličníku uhličitého tvoří se látky (škrob, cukr), jež v sobě tají velké množství energie, která jest zdrojem energie v těle rostlinném a tím i živočišném. Jest to v podstatě vázaná energie paprsků slunečních. Z celkového množství energie, jež v slunečním záření jest rostlině k disposici, zužitkuje tato jen malou část. Becquerel shledal, že listy topinamburu obdrží za 1 hodinu na ploše 1 m2 600 000 kalorií od slunce, z tohoto množství zužitkují však jen 3 200 kalorií k tvorbě 0,8 g škrobu. Příčina tkví v tom, že jednak obsah kysl. uhličitého, vody, a ostatní vegetační faktory nejsou sladěny optimálně podle zákona fysiologických vztahů, jednak v tom, že jsou omezovány samotnou asimilační schopností určitého rostlinného druhu. Tak obilniny zasimilují asi o ½ méně kysličníku uhličitého než okopaniny. Ale i u jednotlivých odrůd téhož druhu jest tato pracovní schopnost různá. Zušlechťováním snaží se zemědělství v prvé řadě vypěstiti takové odrůdy, které mají největší pracovní schopnost asimilační.
Z vnějších činitelů má vedle záření slunečního rozhodující vliv obsah kysličníku uhličitého ve vzduchu. Zásoba tohoto plynu udává se ve vzduchu na 0,03 %. Při vyšším obsahu kysličníku uhličitého nastává zvýšení jeho asimilace, ovšem ne úměrně, nýbrž podle zákona ubývajících výnosů. Pokusně bylo zjištěno, že stoupne-li obsah kysličníku uhličitého na 1 %, zvýšila se asimilace pouze asi o polovinu. Samozřejmo, že spolupůsobí zde i ostatní činitelé (světlo, teplo, obsah živin v půdě). Montemartin (1893) stanovil, že pro většinu rostlin jest optimální koncentrace 4 %. Pozdějšími výzkumy H. Fischerovými (1920), Reinauovými (1920) a hlavně Bornemannovými (1920) se ukázalo, že nízký obsah kysličníku uhličitého ve vzduchu jest vegetačním faktorem v minimu zastoupeným a že umělým zvyšováním jeho lze výnosy značně zvýšiti, mnohdy i zdvojnásobiti.
Není divu, že vyskytla se myšlenka, hnojiti kultury tímto plynem. Za tím účelem sestavena soustava rour, rozvedených v zemi, jimiž se kysl. uhličitý uměle vyráběný rozváděl. Kysl. uhličitý, jako plyn těžší vzduchu, hromadí se v přízemních vrstvách, které obohacuje. Ovšem nákladnost aparatury, jakož i nákladný provoz ani z daleka nedovolují zařizovati něco podobného v polních kulturách, takže lze použíti nanejvýše tohoto způsobu ve sklenících, kde se též zvýšená koncentrace tohoto plynu lépe udrží a není vystavena tak ohromným ztrátám jako ve volném poli.
Obohacování půdy a přízemních vrstev kysl. uhličitým děje se však ještě jinou přirozenou cestou, dýchacích činností kořenů, dýchací činností ústrojenců v půdě žijících, jako jsou hlavně bakterie a plísně, různí živočichové, žížaly, larvy apod., které Francé označil jako edafon. Stoklasa vypočítal, že v dobré půdě se vydýchá při průměrné teplotě 15 °C na ploše 1 ha do hloubky 40 cm za 220 dní asi 7 500 000 l kysličníku uhličitého, takže každý 1 kg půdy přijde ve styk se 2 l tohoto plynu. Na základě vydýchaného množství kysl. uhličitého lze souditi také na úrodnost půdy. Lví podíl na této tvorbě náleží mikroskopickým ústrojencům, již žijí rozkladem organických látek. Podle Stoklasy spotřebují na 1 ha půdy do hloubky 30 cm 1 600 až 3 000 kg uhlíku, obsaženého v 32 000 – 60 000 kg humusu k své výživě. Činností mikroflory rozkládá se humus v minerální živiny a kysličník uhličitý, jenž jest zdrojem uhlíkaté výživy zelených rostlin. Problém uhlíkaté výživy jest tak v podstatě otázkou humusovou. Tak moderní věda opět vysoce ocenila význam humusu, ovšem pod zcela odlišným zorným úhlem, než jak se na věc dívala humusová teorie Thaerova.
Vzduch půdní jest téměř desetkráte kysličníkem uhličitým bohatší, mimo to značná část plynu jest pohlcena vodou v slabou kyselinu uhličitou, která působí uvolňování minerálních živin rostlinných z forem těžko ve vodě rozpustných.
Obsah humusu rozhoduje z velké části o úrodnosti orných půd. Proto význam mrvy, močůvky, kompostu se dnes v zemědělství více cení než v době Thaerově a moderní zemědělství pěstuje hojně plodiny na zelené hnojení, aby zvýšen byl obsah ústrojných látek v půdě. Byly studovány procesy rozkladu, jimž podléhá mrva na hnojišti i na poli, a vyřešeny způsoby, jak tuto cennou hmotu exaktně konservovati a jí co nejekonomičtěji na poli využíti. Stejně nová éra si vyžádala řešení otázek konservování močůvky a ukládání kompostů. Do prakse však tyto poznatky jen pozvolna vnikají, proto ztrácíme ještě miliony v těchto statkových hnojivech.
Uhlíkatá výživa zemědělských kultur stává se důležitým problémem vědeckého badání. O důležitosti tohoto problému svědčí několik zajímavých čísel, jež uvádí profesor Stoklasa. Dnešní obyvatelstvo na zemi (1,9 miliard) spotřebuje ročně v potravě 2 miliardy q uhlíku. Stoupne-li počet obyvatelstva za 100 let na 6 miliard duší, bude potřebovati k výživě 6 miliard q uhlíku. Jest otázka, zda skutečně zemědělství bude s to zásobovati tak obrovské množství; nynějšími metodami ve výrobě rostlinné to možno není. Na druhé straně jest zajímavo, že veškerá světová produkce rostlinná využitkuje pouze 2 % veškeré zářivé energie sluneční. Jedinou záchranu vidí Stoklasa v racionelním využitkování kysličníku uhličitého v půdě, zvýšením asimilace uhlíku rostlinami, větším využitkováním energie sluneční působením radiových paprsků beta a gama. A tak věda, která vyřešila problém dusíku ve čtvrt století, stojí dnes před novým problémem uhlíku. Množící se lidstvo očekává od vědy, že promluví v brzku uspokojivě i v této otázce.
Ing. Dr. Ant. Klečka, docent Čes. vys. učení technického v Praze, XX. století, díl IV., Praha 1932
Čtyři živly
Ročně spálí lidé v topných tělesech půl druhé miliardy tun uhlí a vytvoří z něho kysličník uhličitý.
Kdyby všechen tento kysličník uhličitý zůstával ve vzduchu, zdvojnásobilo by se jeho množství za pět set let, ne-li dříve. Následkem toho by zhoustl vzduch kolem země a propouštěl by mnohem méně slunečních paprsků, než je tomu nyní. Země by vylučovala méně tepla. Její podnebí by bylo o celé čtyři stupně mírnější. Sníh by se udržel pouze vysoko v horách, bílé čapky pólů by začaly na okrajích rychle tát.
Ale všechen kysličník uhličitý ve vzduchu nezůstane. Budou jej pohlcovat listy rostlin – to znamená, že zelený háv země bude bohatší a pestřejší. Kysličník uhličitý bude pohlcovat voda. Tím se urychlí rozpouštění a odplavování vápence, do moře se dostane více vápna, život podmořské říše bude pestřejší, na mořském dně se uloží více usazenin.
Sluneční světlo je čtvrtý živel, který oživuje a uvádí v pohyb tři ostatní živly: zemi, vodu a vzduch.
Bez slunečních paprsků by nebyly na zemi ani rostliny, ani živočichové. Na pevnině by netekly řeky, v moři by nebyly proudy a ve vzduchu vítr.
Ale země nejen dostává sluneční energii, ale odevzdává ji také vesmíru. Dostává ji v podobě zlata, jako zářivé sluneční paprsky, a vrací ji v podobě mědi, jako tmavé, neviditelné vyzařování.
A proto je důležité zavést pro zemi knihu příjmů a vydání a vypočítat, kolik energie dostává kterékoliv místo na zeměkouli a kolik energie vrací.
Kdyby země vracela všechno, co dostává, bylo by to pro nás velmi špatné. Vždyť na příklad v létě dostává točna více světla než rovník, protože na točně v létě slunce nezapadá. Ale užitek je z toho malý. Točna je pokryta sněhem a tento sníh vrací čtyři pětiny veškeré energie, která na něj dopadá.
Na rovníku však sníh není, tam je zemský povrch tmavý, vrací méně vesmíru a odráží méně slunečních paprsků. Proto také dostává půda, rostliny a zvířata více tepla.
Velký význam tu má rovněž průzračnost atmosféry. Atmosféra dobře propouští sluneční paprsky, je pro ně průzračná, kdežto tmavé vyzařování země propouští špatně. Proto také je nám na zemi teplo: atmosféra je pro nás sklem skleníku.
Stává se však, že se do atmosféry dostává při sopečných výbuších prach. Nebo země prochází mrakem kosmického prachu. Pak už není atmosféra tak čistá, a my dostáváme méně slunečních paprsků.
Ale Země není jen přijímačem, nýbrž také akumulátorem sluneční energie. Ložiska rašeliny, nafty, hnědého a černého uhlí, to je světlo zachycené a uložené do zásoby samou přírodou.
Lidé těchto zásob využívají a spalují na zemi každý rok 1 500 miliard tun uhlí a 300 milionů tun nafty.
To dává 5 miliard tun kysličníku uhličitého. Kam mizí? Část vstřebávají svými listy rostliny, které jej rozkládají za pomoci slunečních paprsků. Les, to je továrna na uhlík. Každý čtverečný kilometr lesa vrací lidem 60 tun uhlíku ročně.
Ale mnohem více kysličníku uhličitého je pro nás ztraceno. Rozpouští se ve vodě. Voda rozežírá vápenec a unáší do moře uhličitan vápenatý. Souše se tak stává na uhlík chudší a moře bohatší. Z koloběhu látek vypadávají na miliony let obrovská množství uhlíku, která se usazují v moři.
Až lidstvo získá novou půdu, vysadí lesy a přinutí rostliny, aby lépe zpracovávaly světlo a kysličník uhličitý, pak bude lidstvo s to, aby zadrželo na souši miliardy tun uhlíku, které nyní mizí na dně oceánu.
Je ještě jeden velký úkol, který by již byl pravděpodobně rozřešen, kdyby se mu věnovala třeba jen polovina té pozornosti a prostředků, které si vyžádalo vyrobení atomové pumy.
Mám na mysli umělou fotosynthesu, rozkládání kysličníku uhličitého slunečním světlem.
Až lidstvo vytvoří zařízení pro umělou fotosynthesu, pak bude s to zachycovat kysličník uhličitý a dobývat z něho znovu uhlík v podobě cukru.
Z bytosti závislé na rostlinném světě se člověk stane bytostí, která si dovede udržet životní sílu bez pomoci rostlin, která si dovede dobývat chléb, aniž orala a sela.
Zařízení pro fotosynthesu bude možno umístit v polárních oblastech, kde je zemědělství nemožné nebo spojeno s velkými těžkostmi.
Navykli jsme si myslet, že pólům se dostává mnohem méně tepla než rovníku. Ale výpočty ukazují, že v letní době, v červnu, se dostává pólu o 36 procent více slunečního tepla než rovníku. A je-li přesto na pólu podstatně chladněji než na rovníku, pak má na tom vinu sníh, který téměř úplně odráží sluneční paprsky. Ale na rovníku pohlcují sluneční teplo jak listoví rostlin, tak voda a půda.
*
Sahara by mohla poskytnout desetkrát více energie, než se spotřebuje na celém světě. A to tehdy, kdyby se využilo jen jednoho procenta slunečního světla dopadajícího na Saharu.
Mohutné heliostanice jsou hudbou budoucnosti. Ale i nyní je možno a nutno udělat mnohé, aby se zbytečně nespotřebovávaly zásoby topiva, které příroda nashromáždila.
Mendělejev říkal, že spalovat naftu znamená pálit bankovky. Totéž by se dalo říci o uhlí. Z uhlí se vyrábějí jak barvy, tak léky a tak i plastické hmoty. A začínají se již z něho vyrábět výživné látky, jako na příklad tuky.
Uhlík přechází do obrovského množství organických sloučenin. Při synthesi organických látek dobývají chemici uměle to, co dříve vytvářela ve své laboratoři jen příroda.
A počet takových látek se bude stále zvětšovat. Umělé hmoty vytlačí před našima očima hmoty přírodní.
Spalovat uhlí, to znamená zbavovat lidstvo suroviny pro továrny budoucnosti, o kterých dnes nemáme možná ani představu.
Abychom hospodařili rozumně s uhlím, je třeba vyzískat z něho v energochemických kombinátech všechno cenné, co nám může dát, a spalovat jen odpady.
Země není jen přijímačem a akumulátorem energie, nýbrž je také zdrojem energie. Z nitra se dostává povrchu Země pěttisíckrát méně tepla než shora, od Slunce. A přece je energie hlubin padesáttisíckrát větší než ta, kterou by mohla dát nejmohutnější z elektráren světa.
Michail Iljin, Přetvoření naší planety, Praha 1953
Složení vzduchu a jeho účinky na zeleninu
Na složení vzduchu je vázána fotosyntéza rostlin, ale i jejich dýchání, transpirace, opylování atd. Z praktického hlediska nás nejvíce zajímá obsah CO2, relativní vzdušná vlhkost, pohyb vzduchu, obsah toxických látek a mechanických nečistot.
Vliv obsahu oxidu uhličitého ve vzduchu a jeho regulace
V našich oblastech se obsah CO2 ve vzduchu pohybuje kolem 0,03 %. Různými pokusy bylo zjištěno, že pro různé rostliny je toto množství daleko pod optimem a jsou i názory podložené důkazy, že oxid uhličitý má pro výnosy význam limitujícího faktoru. Pokusy bylo také zjištěno, že optimální koncentrace je rozdílná pro různé druhy rostlin. Pro skleníkové okurky je až 0,6 %, pro další plodiny se uvádí optimum 0,15 – 0,2 %. Příliš vysoká koncentrace CO2 nepůsobí sice na rostliny toxicky, může však vyvolat přivírání nebo úplné zavření průduchů. Mezi takové zeleniny patří salát, kde již koncentrace kolem 0,1 % má u některých kultivarů za následek uzavření průduchů.
Optimální koncentrace oxidu uhličitého je rozdílná pro různé druhy a kultivary, má však také návaznost na světelnou intenzitu, kde jsou prokázány přímé korelační vztahy. Obecně můžeme oxid uhličitý pokládat za faktor podněcující růst a tvorbu sušiny. Tento projev je doprovázen zvýšeným příjmem minerálních živin, zvláště dusíku. Větší fotosyntetický potenciál rostlin navozený optimální koncentrací CO2 se projevuje zvýšenou rychlostí fotosyntézy při nízkých – podsaturačních a při vyšších saturačních intenzitách osvětlení. Toto zjištění tedy zdůrazňuje vhodnost aplikace CO2 i v zimním období.
Výnos, zvláště u rostlin, jejichž konzumními částmi jsou plody (rajčata), je ovlivňován translokací asimilátů do plodů. I zde byly zjištěny příznivé účinky atmosféry obohacené CO2. Zvýšená hladina CO2 zvyšuje přesun asimilátů. Pro úplnost je třeba uvést, že zvýšený obsah CO2 vyvolává určité modifikace morfologické a anatomické struktury listů. U rostlin pěstovaných při vyšší hladině CO2 klesá ve srovnání s kontrolou počet epidermálních buněk, průduchů a palisádových buněk a vzrůstá tloušťka palisádového a houbového peranchymu.
Výsledky, které byly zjištěny výzkumem a potvrzeny praxí, jsou jednoznačné ve prospěch obohacování mikroklimatu ve sklenících a fóliovnících oxidem uhličitým. Můžeme je shrnout takto:
a) Optimální a ekonomicky účinná koncentrace CO2 je pro většinu rostlin 0,1-0,2 objemových procent.
b) Při zvýšené hladině CO2 se tvorba hospodářského výnosu zvyšuje o 20 až 50 %.
c) Zvýšená hladina CO2 stimuluje nakvétání a později urychluje dozrávání plodů. Při zvýšené hladině minerálních živin nastává však útlum tohoto stimulačního efektu. U sazenic předpěstovaných při zvýšené hladině CO2 jsou účinněji využívány minerální živiny pro tvorbu biomasy.
Tato zajištění vedou v praktické agrotechnice k tzv. přihnojování oxidem uhličitým. V některých státech se v uzavřených klimatizovaných prostorech toto přihnojování používá v poměrně širokém měřítku. U nás zatím, i přes ekonomickou výhodnost, naráží přihnojování CO2 na určité potíže spojené se zdroji, způsobem aplikace a spolehlivou kontrolou skutečného stavu CO2 v uzavřeném prostoru.
Jako zdroj k obohacování atmosféry je možno doporučit stlačený CO2 z ocelových lahví, u nichž je zajištěno spolehlivé dávkování a čistota zdroje. Podobné přednosti má i aplikace CO2 ve formě suchého ledu. Zajímavé výsledky byly získány postřikem vodou obohacenou CO2.
Za progresívní je možno pokládat zdroj oxidu uhličitého, který vzniká spalováním čistých tekutých nebo ještě lépe plynných paliv. Komerční paliva však obsahují toxické nečistoty a také spalovací proces může být nedokonalý, takže do vzduchu se dostane i oxid uhelnatý a etylén. Pro skleník je uváděna toxická koncentrace oxidu uhelnatého 500 ppm a etylénu 0,05 ppm. Proto je třeba brát zřetel na tyto okolnosti a před aplikací jednak zjistit složení spalovaného paliva, jednak zabezpečit jeho dokonalé spalování.
Pro zajištění optimální koncentrace CO2 v uzavřených prostorech je nejvhodnější sledovat složení vzduchu (kolorimetricky, infraanalyzátory nebo méně přesně detekčními trubičkami apod.). Pokud není zajištěna analýza složení vzduchu, je možné CO2 aplikovat každé 2-3 dny (v závislosti na větrání) podle vypočítaných hodnot. S ohledem na vyšší měrnou hmotnost CO2 ve srovnání se vzduchem, je třeba zajistit jeho rozvod do nejvyšších částí uzavřených prostorů.
Zdroj: Zahradníctvo, zelinárstvo, ovocinárstvo, vinohradníctvo, Príroda Bratislava 1984
Zelený zdroj života
Ve vodách a na souši naší planety žije více než půl druhého milionu dosud popsaných a poznaných druhů živočichů a rostlin. Z toho je 1 200 000 druhů živočišných, 400 tisíc zelených rostlin a kolem 100 000 hub, lišejníků a mikroorganismů. Přírodní vědy zatím nestačily zaregistrovat všechny druhy; chybí nám znalosti mnohých vzdálených končin, například tropických lesů, mořských hloubek a velehorských výšek. Odhaduje se, že po skončené „inventuře“ bude známo asi 5 milionů druhů organismů a jen desetina z tohoto počtu budou zelené rostliny. Jsou tedy živočichové progresivnější větví, která jednou zcela obsadí prostor pozemské biosféry?
Z hlediska složitosti stavby těla a funkcí tělesných orgánů jsou živočichové velmi různorodí a u vyšších forem i značně složitější nežli většina rostlin. Není tedy náhodou, že jsou druhově tak početní a že nejvlivnějším organismem na současné Zemi se stal člověk, nebo že se jím mohl stát některý druh vysoce organizovaného sociálního hmyzu. Živočichům a lidem však chybí dvě základní schopnosti, které jsou nezbytné pro hladký provoz v biosféře. Za prvé nedovedou si přímo osvojovat stavební látky svých orgánů z plynů ovzduší a nerostů půdy, ani čerpat energii pro funkci těchto orgánů přímo ze životodárného slunečního záření. Za druhé nedovedou rozkládat odumřelou ústrojnou hmotu zpět na základní chemické prvky, nutné v půdě a v ovzduší pro kontinuitu života. Život zvířat a lidí je proto možný jen v zapojení do kompletních přírodních soustav zvaných ekologické systémy neboli ekosystémy.
Zelené rostliny mají v ekosystémech nezastupitelnou úlohu výrobců ústrojné hmoty a lapačů sluneční energie. Proces, jímž se tato výroba v zelených rostlinách děje, je známý pod jménem fotosyntetická asimilace oxidu uhličitého, krátce fotosyntéza. Je to soubor biochemických reakcí, při nichž působením sluneční světelné energie a za spoluúčasti zelených barviv – chlorofylů – dochází ke skladbě ústrojných látek ze vzdušného oxidu uhličitého a z vody, při současném uvolňování kyslíku. Část sluneční energie se tímto způsobem převede do ústrojných látek, z nichž se v následných stavebních procesech tvoří buňky, pletiva, orgány a celé rostliny. Ústrojné látky rostlin složené z uhlíku, vodíku, kyslíku, dusíku, fosforu a síry pak přejímají – včetně v nich obsažené energie – živočišní (i lidští) spotřebitelé čili konzumenti. Jindy se odumřelá rostlinný těla stanou přímo potravou drobnohledných hub a baktérií, rozkladačů, kteří vracejí minerální látky do koloběhu života.
Význam zelených rostlin ve volné přírodě i v kulturní krajině obhospodařované člověkem je nejlépe patrný na toku energie, jednosměrně předávané mezi výrobci, spotřebiteli a rozkladači v ekosystémech. Všechny životní procesy a proměny vnitřního životního prostředí jsou doprovázeny tokem a přeměnou energie. Sluneční záření je při povrchu Země již příliš rozptýleným zdrojem energie, který nemůže udržovat v chodu složité životní pochody a jehož nemůže využít pro růst a metabolické procesy ani člověk. Prostřednictvím zelených rostlin dojde ke koncentraci a skladování energie v listech, stoncích, plodech a semenech, které již mohou být „palivovou“ základnou pro lidi, živočichy a mikroby.
Porosty zelených rostlin zpravidla asimilují v tzv. hrubé primární produkci jen 2 až 10 % energie dopadajícího slunečního světla. Asi polovina z této získané energie se ztrácí ve volném prostoru v podobě tepla, uvolňovaného dýcháním rostlin. Tedy jen 1 až 5 % využitelného slunečního záření vstupuje do palivové základny ekosystému jako „čistá produkce“ a základ všech dalších životních dějů. Ve volné přírodě je největší část čisté produkce (nezřídka 90 %) postupně ukládána v podobě odumřelých listů, stonků a zbytků plodů na povrchu půdy; tato „opadanka“ je zdrojem potravy a energie pro rozkladné mikroorganismy, což vede k úplnému uvolnění základních prvků a k přeměně chemicky vázané energie na bezcenné teplo uvolňované dýcháním mikrobů do okolí.
Ve volné přírodě jen kolem 10 % čisté primární produkce zelených rostlin se stává potravou býložravých živočichů. Do těl zvířat se však asimiluje jen kolem 50 % energie sežrané potravy; ostatek se dostává v podobě výkalů do „opadanky“ ekosystému. Asimilovaná část energie se v tělech býložravců dále dělí na složku, která představuje „čistou sekundární produkci“, a složku, prodýchanou a uvolněnou jako teplo do vnějšího prostoru. Na býložravé živočichy je v přírodě navázán život jedné nebo i několika skupin masožravců, což jsou v podstatě šelmy, dravci a cizopasníci různého stupně. Převod energie z těl býložravců do těl masožravců různého stupně je již úspornější, avšak i při něm dochází k nezbytné ztrátě, vyvolané spotřebou energie pro dýchání rostoucí kořisti.
Také pole, louky, pastviny a zahrady mají svou energetickou bilanci, která se řídí výše vzpomenutými zákony ekosystému: nejvíce sluneční energie hromadí hned v první hladině stojící zelené polní plodiny, luční trávy, zelenina a ovocné stromy. Pro lidskou společnost by bylo energeticky nejvýhodnější spokojit se s potravou na této hladině ekosystémů a jíst maximální množství rostlinné potravy. Při návazném chovu domácího dobytka nutně dochází ke ztrátám energie, která se uvolňuje dýcháním zvířat. Stáj vyhřátá i v zimě živočišným teplem dává nejlepší představu o množství energie, které se při přechodu na živočišnou produkci ztrácí. V případě, že vykrmujeme domácí zvířectvo produkty živočišnými, například mlékem, zvyšujeme energetické ztráty ještě více. Při racionálním propojení rostlinné a živočišné výroby jsou ovšem všechny kombinace látkových a energetických toků možné.
Zdroj: S. Skorňakov, J. Jeník, V. Větvička Zelená kuchyně, Praha 1988
Oxid uhličitý není škodlivina
V posledních letech je ve veřejnosti vyvoláván dojem, že oxid uhličitý představuje největšího nepřítele lidstva a je proti němu nutno bojovat všemi prostředky a bez ohledu na náklady. Důvod je jednoduše srozumitelný. Oxid uhličitý vytváří skleníkový efekt, díky němuž se planeta přehřívá, samozřejmě s katastrofálními následky. Úsilí o záchranu planety již začíná ohrožovat ekonomiku, a proto stojí zato se zamyslet.
Oxid uhličitý je tříatomový plyn s molární hmotností 44 kg/kmol, je velice stálý, snadno se rozpouští ve vodě a není toxický. Představuje konečný produkt oxidace uhlíku, který je spolu s vodíkem základní složkou živé hmoty. Je přirozenou součástí atmosféry, kde se jeho aktuální množství odhaduje na necelé 3.1012 tun. Atmosférický oxid uhličitý pochází z rozmanitých přírodních zdrojů, zejména ze spalování organických látek a dýchacích procesů aerobních organismů a nezanedbatelné jsou také jeho výrony ve vulkanicky aktivních oblastech, zatímco umělým zdrojem je zejména spalování fosilních paliv. To přispívá do atmosféry ročně zhruba 20.109 tunami.
Jako všechny tří a víceatomové plyny odráží oxid uhličitý část tepelného záření zemského povrchu nazpět a spolu s dalšími složkami atmosféry se tak podílí na vytváření skleníkového efektu. Ten je jednou z podstatných podmínek existence života na Zemi, která by jinak byla velkou ledovou koulí s průměrnou teplotou povrchu -16 °C. Na tvorbě skleníkového efektu se více než z poloviny podílí vodní pára, zhruba čtvrtinou oxid uhličitý a zbytek zajišťují ostatní skleníkové plyny.
Atmosférický oxid uhličitý je spotřebováván zelenými rostlinami při fotosyntéze, produkující ročně zhruba 2.1011 tun sušiny zelené hmoty a v ještě větší míře je ukládán v mořských vodách.
O produkci oxidu uhličitého ze spalování fosilních paliv se hovoří jako o antropogenní produkci (způsobené lidskou činností) a nepochybně za to vše může člověk. Nejen spalováním fosilních paliv
a mýcením deštných pralesů, ale také zemědělskou činností a vlastně také již samotnou existencí zvyšuje koncentraci skleníkových plynů v atmosféře. Počítejme: při mírné zátěži vydýchá člověk průměrně 2,5 g oxidu uhličitého za minutu, což při 6,5 miliardách obyvatel planety představuje 8,5.109 tun za rok. Je to pozoruhodné množství a při podrobné bilanci bychom navíc nesměli opomenout stěží odhadovatelnou produkci, pocházející z buněčného dýchání zvířat, rostlin, hub a bakterií.
V každém případě má produkce oxidu uhličitého živými organizmy a spalováním uhlíkatých paliv něco společného – jde o energii.
A o tom, že lze oba zdroje srovnávat, svědčí následující příklad: V klidovém stavu dospělý člověk vydýchá za minutu zhruba 0,7 g oxidu uhličitého. S rostoucí zátěží se toto množství zvyšuje až na necelých 14 gramů za minutu. Když pět osob překoná za hodinu během vzdálenost 10 km, představuje to pro ně značnou fyzickou zátěž, odhadněme 9 g/min. Tímto výkonem vyprodukují 9 x 5 x 60 = 2700 gramů oxidu uhličitého. Mohou však také použít auto. Standardní auto vyprodukuje 170 gramů oxidu uhličitého na kilometr a vzdálenost 10 km překoná za 10 minut. Pasažéři jsou v klidu, řekněme 0,8 g/min. Produkce oxidu uhličitého bude 170 x 10 + 5 x 0,8 x 10 = 1740 gramů. Docela překvapivé a zamyšleníhodné, že?
Oxid uhličitý je významnou součástí života na Zemi. Podílí se na vytváření vhodných životních podmínek, spoluzajišťuje produkci zelené hmoty a rozhodně si nezaslouží být označován za škodlivinu. Protože je konečným produktem spalování uhlíku mohou jeho měrné emise, připadající na jednotku vyrobené elektřiny, či tepla z fosilních paliv, sloužit jako spolehlivé měřítko dokonalosti procesu transformace energie. Spolehlivě účinnou cestou ke snižování produkce oxidu uhličitého je zlepšování účinnosti energetických zdrojů a racionální hospodaření s energií, vedoucí ke snižování její měrné spotřeby. Vše ostatní představuje obtížné hledání souvislostí a často také matení pojmů.
Prof. Pavel Noskievič, prosinec 2008, převzato z publikace Energetická zamyšlení, Ostrava 2011
Globální oteplování a ozeleňování
Anglický myslitel a publicista Sir Matthew White Ridley přednesl v říjnu 2016 v Královské společnosti v Londýně přednášku s názvem „Globální ozeleňování versus globální oteplování“, ve které kriticky hodnotil současnou klimatickou politiku a mimo jiné poukázal na pozitivní efekt růstu koncentrace oxidu uhličitého v atmosféře. Protože téma úzce souvisí s energetikou a jejími současnými problémy, uvádím dále několik podstatných myšlenek z jeho přednášky:
Nebezpečí globálního oteplování bylo vždy značně přehnané a opatření, která mají rizika omezovat, mohou přinést více ekonomických a ekologických škod než užitku. Bude tak tomu i nadále. Pro tyto závěry hovoří čtyři klíčové argumenty.
1) všechny ekologické předpovědi jsou zásadně katastrofické,
2) používané matematické modely byly vždy chybné,
3) moderní poznatky ukazují, že je citlivost klimatu relativně nízká,
4) badatelé v oblasti klimatických věd mají eminentní zájem o klimatický alarmismus.
V dnešních debatách o klimatických změnách se střetávají dva protichůdné názory. Podle jednoho je nebezpečí reálné, podle druhého se nic neděje a všechno je to podvod. Pravda obvykle bývá někde uprostřed: změny klimatu jsou reálné, nejsou však nebezpečné. Je pravda, že je oxid uhličitý skleníkový plyn, že se jeho koncentrace v atmosféře zvyšuje a hlavní příčinou tohoto nárůstu je spalování fosilních paliv. Stejně tak je pravda, že se klima mění a že je dnes teplejší, než bylo před padesáti nebo sto lety. Neexistuje však žádný konsenzus, že bude změna klimatu nebezpečná. Žádná z katastrofických předpovědí se nenaplnila, stejně jako se nepotvrdila žádná z prognóz nárůstu teploty, předpovídaných podle výsledků matematického modelování. První odhady IPCC z roku 1990 hovořily o růstu teploty o 0,3 °C za desetiletí, s nejistotou 0,2 až 0,3 °C. Během následujících patnácti let, během kterých emise skleníkových plynů rostly rychleji než v předpokládaném scénáři, se teplota skutečně zvýšila o 0,15 °C podle údajů z povrchových měření a 0,12 °C podle satelitních měření (vliv urbanizace). To je pod hranicí nejistoty měření. Takový vývoj nelze považovat za nebezpečné změny a předpovídané nebezpečí se odkládá nejméně o jedno století, což v případě potřeby poskytuje dostatek času na adaptaci.
Nesoulad prognóz s realitou ukazuje, že citlivost atmosféry na koncentraci oxidu uhličitého je nižší, než se dosud předpokládalo. Oteplení v posledních desetiletích bylo způsobeno nárůstem koncentrace oxidu uhličitého z 0,03 na 0,04 %. Další přírůstek 0,01 %, očekávaný počátkem druhé poloviny tohoto století, díky principu klesajících výnosů již tak výrazný účinek mít nebude. Ani zdvojnásobení množství oxidu uhličitého v atmosféře nepřinese nebezpečné oteplení. Zprávy IPCC opakovaně uvádějí, že zdvojnásobení jeho obsahu představuje zvýšení teploty o 1,2 °C. To vše vede k závěru, že je klimatická citlivost poměrně nízká a matematické modely pracují s příliš silnou zpětnou vazbou. Navíc vysoké odhady oteplování vycházejí z nereálných ekonomických a demografických scénářů. Je známo, že globální oteplování vygenerovalo mnohamiliardové dotace, což přimělo velké množství vědců, od botaniků až po psychiatry, k zaměření své práce na klimatické změny a prakticky všechny dotace byly použity k podpoře oficiálního stanoviska. K tomu říká Roy Spencer, uznávaný klimatolog NASA: „Bude-li se vědcům dotovat hledání důkazů čehokoliv, rádi je pro vás najdou. Více než dvacet let dotujeme hledání důkazů o lidském vlivu na zemské klima. A poslušně je našli všude. Ukryté pod každým kamenem, v každém ledovci, oceánu a v každém mraku, hurikánu, tornádu, dešťové kapce a sněhové vločce. Řekněme vědcům, že bude pětina dotací určena pro hledání přírodních zdrojů klimatických změn. Také je najdou“.
Před několika lety byly zveřejněny výsledky analýzy dat ze satelitního sledování zemského povrchu prokazující, že velká část vegetací pokrytého povrchu planety je stále zelenější a že za posledních 30 let narostla zelenou vegetací pokrytá plocha planety o 14 %. Nárůst byl zaznamenán ve všech typech vegetace, od tropické vegetace po polopouště, včetně zemědělské půdy. Výpočty prokázaly, že zhruba polovina tohoto ozelenění je přímým důsledkem rostoucího obsahu oxidu uhličitého v atmosféře, který je spolu s vodou a slunečním zářením základní potřebou fotosyntézy. (Možnosti „hnojení oxidem uhličitým“ již řadu let úspěšně využívají pěstitelé skleníkové zeleniny ke zvýšení produkce). Zjištěný nárůst zeleně odpovídá vytvoření nového zeleného kontinentu s rozlohou dvakrát převyšující rozlohu pevniny USA. To vše během jedné generace! To vše prokazuje pravdivost prohlášení Alexe Epsteina (autor knihy The Moral Case for Fossil Fuels) o tom, že fosilní paliva nepřeměňují bezpečné klima v nebezpečné, ale naopak činí z nebezpečného klimatu bezpečné.
Naši vnuci velmi pravděpodobně zjistí, že jsme přeháněli rizika a podceňovali výhody vyššího obsahu oxidu uhličitého v ovzduší. Že vyšší úroveň jeho koncentrace neznamená nebezpečné globální oteplování, ale jen mírný nárůst průměrné teploty spolu s ozeleňováním planety a menšími obavami z nedostatku vody pro lidi i rostlinstvo, což ostatně předpověděl již v roce 1908 otec skleníkové teorie Svante Arrhenius: „Vlivem rostoucí koncentrace oxidu uhličitého v atmosféře můžeme doufat, že si budeme užívat stáří v rovnoměrném a lepším klimatu“.
Jde o to, že naši politici počátkem tohoto tisíciletí zpanikařili a současná politika tak přináší obrovské ekonomické výdaje, které nejvíce zatěžují chudé, jimž navíc odpírá ty nejlevnější zdroje elektřiny, které vedou k likvidaci lesů a užitečněji prospěšných rostlin za účelem výroby elektřiny a v konečných důsledcích přeměňuje krajinu v jednu velkou elektrárnu. Posedlost klimatem tak čerpá peníze, energii a politickou vůli, která mohla být využita při řešení skutečných ekologických problémů. I zprávy IPCC se shodují v tom, že dopad klimatických změn nepatří k nejzávažnějším problémům. Pro většinu hospodářských odvětví budou vlivy klimatických změn nízké v porovnání s vlivy populačních změn, věku, příjmů, technologií, cenového vývoje, životního stylu, způsobu vládnutí a dalších aspektů sociálně-ekonomického rozvoje. A jestliže není změna klimatu nebezpečná, pak neexistuje žádné ospravedlnění dotací obnovitelných zdrojů energie.
Současná politika podpory obnovitelných zdrojů není schopna zajistit dekarbonizaci energetiky. Přechod na bionaftu nebo etanol emise oxidu uhličitého ve skutečnosti zvyšuje, stejně jako spalování dřeva v elektrárnách nebo solární energetika v zataženém Německu. Bjorn Lomborg v roce 2012 spočítal, že by se během dvaceti let klimatické politiky měly snížit globální emise o necelé jedno procento. Až dosud vydal svět více než bilion dolarů na dotace větrné a solární energie, která přesto stále nedosáhla na jedno procento světové produkce. Nárůst produkce obnovitelných zdrojů v Německu v období 1999 až 2014 nepřinesl žádné změny v produkci emisí.
Ještě v roce 2009 se prakticky všichni shodovali, že je globální oteplování největší hrozbou pro lidstvo v dvacátém prvním století. Nyní si to nemyslí téměř nikdo. Podíl Američanů, kteří se nebojí globálního oteplování, se od roku 1990 zdvojnásobil. Prezidentští kandidáti o změně klimatu nehovoří, neboť voliči zvažují jiná, naléhavější témata a podle výsledků nedávného průzkumu považují jen tři procenta Američanů klimatické změny za nejzávažnější hrozbu. Nejtěžší ránu všem, kteří vydali obrovské peníze na propagandu, daly výsledky on-line průzkumu OSN (Agenda My World), ve kterém téměř deset milionů lidí odpovědělo, že považují boj s klimatickými změnami za málo významnou prioritu a zařadilo jej na šestnáctou příčku, až za telefon a přístup k internetu. A tak argumenty skeptiků se sešněrovanými rozpočty, nulovou státní podporou a přes neustálé napadání zvítězily. Časopis Energetika č. 1/2017
