Perpetuum mobile

„Věčný samohyb“ trápí vynalézavé hlavy nejméně již od 12. století. Nejstrší p. m., kolo s lichým počtem kladívek na obvodu, znázornil franc. architekt Villard de Honnecourt (zvaný též Wilars) ve svém rukopisu (asi z roku 1245). R. 1269 se objevuje p. m. s magnetem. V techn. rukopisu z doby husitských válek (kol. r. 1430) se objevuje „samohybné“ kolo znovu, tentokrát s rameny překlopenými uprostřed své délky. Četná p. m. jsou v rukopisech J. de Strada z 80. let 16. století zejména složitá zařízení, vodní. Již Leonardo da Vinci nazývá „perpetuummobilisty“ „tupci a nevzdělanci“ a radí jim, aby se dali do spolku s lidmi „dělajícími zlato“. Obsáhlou knihu o p. m. napsal r. 1625 Valerius Saledinus.