„A byl v rukou jejích jako vrabec ve spárech orlích.“ (Tisíc a jedna noc)
Není mi známo, zda si Peršané vymyslili své koberce, aby dali nejdokonalejší pozadí favoritkám svých harémů, nebo zda vynalezli harémy, aby nahota ženských těl kontrastem vyzvedla a uplatnila všechnu krásu jejich koberců. Marně jsem se na to vyptával osoby nad jiné povolané, totiž perské věštkyně paní Romováčkové, u níž jsem bydlil a kteráž hádala mi minulost i budoucnost, ačkoliv nikdy nevěděla, co budu mít horší.
Jedno je jisto: z 5.5 obyvatelů, kteří tam připadají na jeden čtvereční kilometr, zabývá se pěstěním tabáku 0.75 obyvatele, čtvrt Peršana falšuje růžový olej, čtyři celí Peršané tkají a prodávají koberce a zbytek připadá na satrapy a eunuchy, což je obojí živnost velmi výnosná, ačkoliv satrapové mají konečně lepší postavení než eunuchové.
Jak zřejmo, jsou koberce jakýmsi národním produktem Persie. V kobercích Peršané spí, jedí i milují; jaký div, že i v kobercích cestují? Vskutku, perští „cestující v kobercích“ zaměnili nešťastnou taktiku Thermopyl a Salaminy za pohodlnější dobývání světa z pokojů mezinárodních hotelů. A tak potomci protivníků lakedemonských občanů prolévají dnes svou krev pod nápory hotelových štěnic; nelze říci, že by boj ten byl méně krvavý.
Ale tyto hrůzy obchodních výprav jsou plně vyváženy sladkými dobrodružstvími lásky, jakých prožívají cestující Peršané na sta. Jako všichni synové Orientu jsou i oni zvlášť uzpůsobeni k věcem lásky; a jejich podivné, jakoby mrtvé a přece propastné oko fascinuje ženy bílého plemene, jako pohled indických hadů omamuje nebohé oběti.
I Arkavian Kerkafíz znal dobře tajemnou sílu svého pohledu; partie koberců, kterou přivezl s sebou do Prahy a rozložil ve třech pokojích hotelu „U zeleného slunce“, mohla by vyprávěti o zajímavějších věcech, než jsou objednací lístky, kopie, potvrzenky, dodací listy a faktury. Jeho oko povyhaslé neřestmi, prožitými již v útlém mládí, klouzalo se strašlivým klidem po postavách elegantních zákaznic. Nebyl to přívětivý, rozkoše slibující pohled Francouze, nebyly to ohnivé, horoucí oči Itala; nebyl to planoucí zrak Španěla, věštící štěstí nebo smrt; byl to hrozný pohled člověka, jenž poznal všechno: největší vášně, nejrafinovanější požitky, nejtajnější neřesti. Tento pohled svlékal ženy a oceňoval jich schopnosti. A ženy obcházela tajemná hrůza i nevědomá touha. Kulturou a výchovou zkolébané pudy šelmy burcoval tento pohled; a probudiv a vydráždiv je, zase je srážel zpět ledovým svým chladem. Byl to pohled krotitele, a ženy stejně jako dravci se ho bály.
A Arkavian Kerkafíz, jenž věděl, že ženy touží po tom, čeho se bojí, založil na této jejich lásce k nebezpečí zcela klidně svou obchodnickou kalkulaci. Nemýlil se; elegantních a vzrušených zákaznic přibývalo a platily, zmámeny a zhypnotizovány, třikrát tolik, kolik požadoval i nejzlodějštější z obchodníků domácích. Nabízel ženám své koberce a ženy mu nabízely své srdce; tento artikl však neměl pro něho ceny. Jeho život se nevzrušil a nerozčeřil. Sedal nehybně v kavárnách jako šachista, jemuž na chvíli odešel partner; ani jeho holiči se nepodařilo zapřísti s ním konversaci.
Byl nerozřešenou záhadou „Zeleného slunce“; první portýr aspoň říkával ve své loži, kde se na chvilku scházíval personál, než šel spát:
„Lidičky, pamatujte na má slova: buďto dá spropitné jako ruský velkokníže, nebo nám foukne bez zaplacení jako Mexičan. Znám Peršany.“
„Já také,“ řekl pan vrchní, „obyčejně pocházejí z Haliče, tam od Bukoviny.“
„O kom mluvíte?“ ptal se ficák Franc, který stále tloukl špačky.
„O čísle čtrnáct,“ řekla pokojská Luisa, „jestli nám nepráskne do bot.“
„Má jich sedm párů,“ poznamenal Franc, „na lakýrkách s vložkou spadla guma s pravého podpatku. Řekl bych, že je hochštapler.“
Přes to, že slečna Luisa nechtěla připustiti tuto profánní domněnku, byl postaven Arkavian Kerkafíz pod tajný domácí dozor. Od pikoly a liftboye až po ředitele hotelu každý jej měl na očích. Ale Arkavian Kerkafíz neměnil svého chování, prodávaje koberce, jak tvrdil, 30 procent pod cenou, při čemž 300 procent vydělával. Jeho oko chladně vybíralo si ženu mezi sty návštěvnic; ale žádná se mu nezalíbila a svůdný Peršan zůstával vždy sám.
Koberce kus za kusem opouštěly jeho tři pokoje: po čtrnácti dnech ohlásil řediteli, že pouští třetí pokoj, ježto mu pro neomezený sklad stačí dva.
„To je mi velmi milé,“ odvětil ředitel Mr. Hawke, „právě přijela hraběnka Hartenbrecherová z Vídně a potřebuje o pokoj více. Děkuji vám, mr. Kerkafízi!“
A ještě téhož dne otočila slečna Luisa klíčem ve dveřích, jež spojovaly vyprázdněný pokoj s komnatami Peršanovými, a otevřela dveře protější, vedoucí z téhož pokoje do salonku hraběnčina. Za hodinu byl nový pokoj proměněn v ložnici, a když večer Arkavian Kerkafíz ležel v posteli, slyšel vedle jemný šustot hedvábných šatů hraběnčiných a tiché povely komorné. Otočil tastrem a naslouchal. Vedle šplouchala voda a ozval se chvílemi přidušený smích.
„Koupe se!“ pomyslil si Kerkafíz a v duchu viděl cestovní kaučukovou vanu a vymýšlel si nahou ženu v ní. Jaká asi je? Mladá? Štíhlá? Černovlasá? A zachytávaje ve tmě kadence jejího smíchu, představoval si celou galerii žen, od silných, robustních, s prsy překypujícími, po hubené, hysterické, s poprsím nevyvinutým; ženy s pletí růžovějící zdravou krví, ženy údů sněhově bílých, jak mladá slonovina, i ženy s pletí nahnědlou, s nádechem zralých broskví. Ke kterým patří neznámá sousedka? Tma a přidušené zvuky pobouřily jeho fantasii; jako kočka vyklouzl z lože a přiblížil se ke dveřím. Klíčová dírka byla zakryta. Vedle se ozvalo cupitání bosých nohou po podlaze a pak jemný, tichý pravidelný zvuk.
„Massage!“ prolétlo mu opět hlavou a přivřel oči, aby vyvolal v duchu přesnější obraz. Podivno, tolik žen prošlo před jeho očima a nechalo ho chladným, jediná, neznámá, jej rozčílila. Číhal dlouho za dveřmi, lapaje každý šust a vracel se zpět teprve, když dávno vše vedle ztichlo a proužek světla pode dveřmi zmizel.
Ráno byl proti svému zvyku velmi časně u snídaně a hlídal očima dveře jídelny. Běžní, fádní a nepříjemní hosté se střídali. I několik žen přišlo; svezl se po nich pohledem a instinktivně cítil, to že není ona. Náhle však rozlétly se dveře a vstoupila dáma v červenohnědém kostýmu, s lakovými botkami s vysokou žlutou vložkou. Byla postavy štíhlé a tuhé, boky měla pevně nasazené, pružné, hruď oné příjemné linie, která svádí položiti na ni hlavu. Neznámá vkročila jistě, sebevědomě, jako dáma velkého světa. Pohled Kerkafizův střetl se s pohledem jejím: měla oči zelené jako absinth, zalité neobyčejně vlahým leskem.
Z propastné hloubky Peršanova oka vyšlehl divoký blesk.
Její oči zachytily tento pohled; a zornice se jí na vteřinu rozšířily, aby jej pohltily, a chřípí se jí jemně zachvělo.
*
Slečna Luisa seběhla jako vítr po schodech a vrazila do lože vrátného. Ten seděl důstojně u stolu, skřipec na nose, a pročítal korespondenci hotelových hostů.
„Pomalu, pomalu, holka,“ řekl, zvedaje oči přes skřipec, „být to starý Hawke, skorem, bych se lek“.
„Představte si,“ vyhrkla Luisa s očima na vrch hlavy, „představte si, že dveře mezi číslem čtrnáct a patnáct jsem právě našla odemčeny!“
Vrátný mrskl okem na tabuli, kde pod číslem patnáct, stálo „hraběnka Hartenbrecherová“. Pak tiše hvízdl a prohodil: „To se dalo čekat, holka. Je to kujón, ten Peršan! A zrovna hraběnku! kluk stará, zlodějská!“
„Myslím, že je to hochštapler,“ řekla slečna Luisa nanejvýš rozhořčena. „Něco takového v prvotřídním hotelu! A v takovém domě má člověk sloužit!“
„No, Lojzičko, snad to není tak zlé. Šla a zamkla zase dveře!“
Slečna Luisa vykonala radu s největší svědomitostí; ale nic naplat, druhého dne prožluklé dveře byly opět otevřeny. Ba, co více, v poledne objevil se Arkavian Kerkafíz u oběda společně s hraběnkou Hartenbrecherovou. Odpoledne objednal fiakra do Stromovky. Večer koupil loži ve Variété. V noci potkal slečnu Luisu a vtiskl jí do ruky pětikorunu.
Nikdo ho nepoznával. Tato vtělená mumie oživla, oči se mu rozehrály, kol úst se mu chvěl úsměv; promluvil dokonce i tu a tam s personálem.
„Má svůj čas!“ řekl ficák Franc, krče rameny. „To dělá láska! Vočima to do člověka vleze a portmonkou vyleze.“
A vskutku, to, co se dálo s Arkavianem Kerkafízem, celá ta změna potvrzovala pravdu, kterou Crébillon mladší vystihl prostými slovy: „Srdce touží po pohybu, madame!“ Nuže, pohyb, jejž hraběnka Hartenbrecherová vyvolala, byl tak prudký, komplikovaný a vehementní, že se ubohé srdce Peršanovo nedalo přirovnati leč k plavidlu zmítanému a pohazovanému bouří mořskou. Přes to, že se jeho kapitán dovedl znamenitě plaviti v těchto vodách, nezbývalo mu často než zbaviti se přítěže a vyhazovati plnýma rukama zásoby zlata, jež tolik do té doby opatroval.
Zelenooká hraběnka se jen usmívala. Arkavian Kerkafíz, vida docházeti úspory svých obchodů, objednal novou kolekci a vrhal nyní své výrobky do světa za každou cenu. Pražské domácnosti se plnily perskými koberci. Byly tu čtvercovité koberce z Tabrizu s vetkanými pestrobarevnými arabeskami, dlouhovlasé předložky z Mešhedu se vzorky v bílé a žluté, nádherné přehozy kirmanské v barvách temných a vášnivých, rozměrné koberce z Reštu, jež jsou měkké a hebké a zdají se toužiti po nahém těle ženy, malé koberčíky, jež tkají Tadžikové a jež zahánějí ďábla, i ony, jež zhotovují Lurové a jejichž vetkaná znamení přinášejí štěstí v lásce a bohatství. Opatrný mr. Hawke dovolil si jemně varovati Peršana; leč Arkavian Kerafíz byl hluch a slep a zelenooká hraběnka se jen usmívala.
„Lidičky, pamatujete na má slova,“ řekl při večerní besedě starý vrátný toho dne, kdy dal Arkavian Kerkafíz odnést tři nejkrásnější koberce do ložnice hraběnčiny, „tohle neskončí dobře. Poblázní-li jeden Peršan deset žen, je to přirozené, protože ženy čekají na někoho, kdo by je pobláznil. Ale začne-li trojčit sám Peršan, pak to volá k Pánu Bohu.“
„Leda, že by nebyl žádným Peršanem,“ odvětil nedůvěřivý pan vrchní.
„Viděla jsem u něho řád Lva S Napřaženou Prackou,“ podotkla slečna Luisa.
„Ten se prodává po dvou zlatých tomanech,“ řekl skepticky vrátný, „to je asi desítka na našich penězích.“
„Je to všecko perversní,“ vzdychl si ficák Franc, který rád mluvil učeně.
„Mně se nelíbí ona,“ začal opět vrátný. „Když jsem byl v hotelu Savoy v Mnichově, měli jsme tam jakousi baronku von Radás. Byla to taky taková historie. A na konec vzala jednoho mladíka o osmdesát tisíc a ujela.“
„Nejlépe bude,“ rozhodl vrchní, „povíme-li vše starému Hawkemu. Je chytrý jak albánský četník.“
Mr. Havke naslouchal druhého dne deputaci personálu s napiatou pozorností. Byl jako větřící chrt, šlo-li o čest hotelu. Objednal si okamžitě šlechtický almanach a hledal hrabata Hartenbrechery. Nebylo jich v soupise. Tu si starý Hawke hvízdnul, vzal klobouk a šel na policejní ředitelství. Čtvrt hodiny po té sestoupila hraběnka Hartenbrecherová se svou komornou, dala si podati účet, vyrovnala jej, zavolala drožku a odjela se svými zavazadly. Slečna Luisa vrazila do její ložnice: spojovací dveře k číslu čtrnáct byly zamčeny.
Když se mr. Hawke vrátil, přivedl zároveň tlustého pána v mohérovém sáčku, jenž pozorně naslouchal zprávě personálu o odjezdu hraběnčině.
„Co tomu říkáte?“ ptal se mr. Hawke pána v saku.
„Kdybych věděl, měla-li paní hraběnka modrou neštovičku pod levým prsem, dalo by se už něco říci.“
„Pod levým prsem! Toť se ví, že měla!“ vykřikla slečna Luisa. „Viděla jsem ji, když se koupala!“
„To stačí,“ zavolal pán v mohéru, „tedy je to Tonka Landaur. Tohle je její specialita. Kde je telefon?“
A v minutě drnčel zvonek a letěly rozkazy k zadržení vídeňské prostitutky Antonie Moučníkové, nazývané Tonka Landaur. Ještě rychleji však přiletěl Arkavian Kerkafíz, oblečen pouze v županu, s očima vytřeštěnýma.
„Kolik to dělá?“ zeptal se ho klidně pán v mohérovém saku.
„Stodvacet tisíc!“ vykřikl Kerafíz a klesl do křesla. „Sto dvacet tisíc!“ opakoval pán v saku, „to stojí za trochu rychlosti. A preciosy nevzala vám žádné?“
„Tři perské koberce!“ vzlykl Peršan a už nepromluvil.
Když ho vyšetřující soudce vyslýchal, ohlásil Kerkafíz, že ukradené koberce měly cenu tři tisíce korun. Soudce požádal, aby předložil účet původní.
Arkavian Kerkafíz se drbal, přísahal, že to byly nejkrásnější kusy jeho kolekce, dušoval se a zaklínal. Soudce však chtěl vidět účet.
Jako by přistupoval ke guillotině šel Kerkafíz ke svým aktům a vyňal fakturu. Soudce vykřikl. Účet byl od firmy „Königliche Preussische Teppichweberei in Potsdam.“
„Co chcete, pane soudče,“ omlouval se Arkavian Kerkafíz, „kam bychom přišli, kdybychom své zboží vskutku vyráběli. S touhle fabrikací nelze konkurovat.
„Dobrá,“ řekl soudce, „ale člověče, vždyť vy vlastně podle účtu jste Chaim Moses Rapport z Delatynu?“
„Nu, milospane,“ odvětil Arkavian Kerkafíz, Peršan, „čím kdo zachází, tím taky schází. Když člověk prodává dvacet let pravé perské koberce…“
Soudce se naň podíval a řekl stručně:
„Lumpe!“
Když jsem tuhle příhodu vyprávěl perské věštkyni Romováčkové, kývala smutně hlavou, hodila na stůl pět zrnek kávy, pozorovala je napiatě a řekla s nevýslovnou melancholií: „Vědí, mladej pane, my Peršani jsme tajuplnej národ. Tohle je vlastně případ čvrtý dimense…“
Načež jsem jí dal dva šestáky a šel domů.
Z: Eduard Bass Fanynka jiné humoresky
