Rád bych položil otázku: „Jak efektivně pracují naši vědci a naše ústavy? Neměli bychom snad zaměřit naše hlavní úsilí na zlepšení pracovních podmínek existujících ústav a jejich pracovníků, aby se produktivita jejich práce zvýšila, místo na růst Akademie?“ Možná že při stejných materiálních nákladech získáme tímto způsobem více. Ptám se: „Kolikrát můžeme zvýšit produktivitu práce našich vědců?“ Přesnou odpověď lze sotva dát, ale myslím si, že máme v této oblasti velké rezervy.
Existují tři hlavní způsoby, jak působit na vědce, aby se efektivnost jejich práce zvýšila. Říkám jim stručně morální, finanční a kádrový. Bezpochyby nejdůležitější je ten první. Výběr správného zaměření vědecké práce a úspěchy v ní určují poměr vědce k práci. Vědec jistě nemusí při výběru svého pracovního zaměření souhlasit s tím nebo oním kolegu, ale nemůže pominout mínění celé vědecké veřejnosti. Musíme v Akademii věnovat více pozornosti kultivaci a podpoře vědeckého veřejného mínění. Je to nejen z nejefektivnějších způsobů zvyšování úrovně vědecké práce, ale i jediná cesta, jak soustředit naše síly na nejperspektivnější směry. To je v podstatě správný způsob plánování vědecké práce.
Jednou z možností společenského působení je diskuse o problematice i o speciálních tématech na vědeckých shromážděních. Musíme si přiznat, že v tomto směru pracujeme velmi slabě. Specializované porady a konference mají dobrou úroveň, ale čím je shromáždění tematicky širší, tím hůře probíhá. Puls vědeckého veřejného života je na nich velmi slabý a úroveň diskusí a vědeckých sporů u nás upadla.
Mnohokrát jsem už říkal, že potřebujeme vědecký klub, kde bychom se mohli sejít a v nenucené atmosféře pohovořit o aktuálních problémech. Když jsem pracoval v Anglii, probíhaly nejzajímavější besedy o zásadních vědeckých otázkách při obědě v koleji. Mluvili jsme tam o otázkách týkajících se mnoha oblastí vědy a byl to nejlepší způsob, jak si rozšířit obzor a pochopit současný význam jednotlivých vědeckých směrů.
Musíme v Akademii rozvinout společenský život. V období kultu osobnosti to bylo těžké. Ale nyní k tomu možnosti jsou. Z nějakého důvodu však u nás vědecký společenský život zaostává, ačkoli to vůbec neodpovídá naší povaze.
Důležitým činitelem morálního působení je naše účast na vědeckém životě v zahraničí – na konferencích a jiných podobných setkáních. Zúčastňujeme se jich stále ještě málo. Naše delegace jsou čtyřikrát až pětkrát menší než delegace USA a jiných zemí. Delegáti jsou často vybírání byrokratickými metodami bez přísného dodržování výběru podle vědecké kvalifikace a zájmu. To je třeba zlepšit a nešetřit prostředky.
Dalším prostředkem morálního působení na vědce, jehož využíváme málo, jsou naše vědecké časopisy. Časopisy musí být výběrové a musí práce hodnotit. Když přijde do časopisu článek, je třeba jej kvalifikovaně posoudit a seznámit autora s kritikou, redakční kolektiv musí s autorem spolupracovat. My to v ŽETF děláme, ačkoli je s tím dost práce a někdy je to obtížné. Myslím si však, že je taková činnost užitečná při usměrňování vědeckých prací.
Nyní o kádrovém působení na vědu. Když v Akademii dojdeme k závěru, že u nás nějaká vědecká oblast zaostává, začne se okamžitě přetřásat otázka materiální podpory nějaké laboratoře, nebo dokonce výstavby nového ústavu atd. Musíme si však uvědomit, že nemůžeme držet na stejně vysoké úrovni všechny oblasti, protože mnohem správnější je soustředit naše síly na ty z nich, ve kterých jsme zdatní a kde se vyvinuly dobré vědecké tradice. Vědu musíme rozvíjet hlavně v těch směrech, ve kterých máme naštěstí odvážné, velké a talentované vědce. Dobře víme, že člověka bez nadání můžeme podporovat jak chceme, stejně nic velkého nebo nového ve vědě neudělá. Vždyť věda je činnost tvůrčí, jako výtvarné umění, hudba apod. Nemůžeme se přece domnívat, že se objeví mnoho nových hymnů a kantát, když pro ně vytvoříme na konzervatoři speciální oddělení: jestliže mezi pracovníky „oddělení“ není veliký skladatel takových kvalit, jako byl třeba Händel, nebude to k ničemu. Chromého běhat nenaučíš, ať na to věnuješ nevím kolik peněz. Stejné je to i ve vědě. Vedení Akademie musí hledat, získávat a podporovat nejtalentovanější lidi; tím by se měla zabývat dokonce více než tematikou.
Hlavní slovo při výběru kádrů v ústavu by měl mít ředitel, který by měl být sám významným vědcem. Z toho plyne, že v těchto otázkách by měl mít široké pravomoci. Všeobecně má nyní ředitel do značné míry svázané ruce i nohy v otázkách kádrových i finančních. Jak jsem říkal, finance jsou třetí možností, jak působit na rozvoj vědy. Peníze na výzkum máme, stát skoupý není, peníze můžeme získat snadněji než např. američtí vědci. Možná že si vzpomínáte na dětskou hru: „Paní poslala sto rublů, kupte si něco, co chcete.“ Ale potom říkanka pokračuje: „Černé ani bílé si neberte, a dál se už nic neptejte“, atd. Takže se ukazuje, že utratit sto rublů bez chytráctví nejde. Ve stejné pozici je i ředitel: peníze mu dají, ale značně mu zúží možnosti, jak je může utratit.
Je rovněž známo, že ředitel je silně omezen i v otázce výběru kádrů. Propustit sám nikoho nemůže, a podpořit také ne. Ředitelovy svázané ruce a jeho omezené pravomoci jsou v této důležité otázce jednou z příčin nízké efektivnosti našich ústavů.
Na místo ředitele ústavu neseženeme vynikajícího vědce do té doby, dokud mu nezjednodušíme a neulehčíme práci. V současnosti by řada vědeckých pracovníků (kupříkladu z našeho Ústavu fyzikálních problémů) mohla vést samostatné vědecké ústavy, kolektivy, ale nechce se do toho pustit. Kdyby však ředitelova práce byla ulehčena a zjednodušena, určitě by to vedlo k tomu, že by se schopná vědecká mládež ocitla na vedoucích místech. Mimochodem je možné poznamenat, že úroveň naší vědecké mládeže je vyšší než například v USA, kde mnozí talentovaní lidé nejdou do vědeckých ústavů, ale věnují se raději obchodní činnosti, kde na tom budou materiálně lépe. U nás tomu tak není, ale přesto nedovedeme této výhody patřičně využít.
Poslední věc, které bych si rád všiml, je výstavba nových ústavů mimo hlavní město. Domnívám se, že je to správně. Z vlastní zkušenosti vím, že práce takových padesát kilometrů za městem je klidnější a produktivnější. Ale abychom to mohli uskutečnit, musíme tam vytvořit skutečně dobré podmínky, lepší než jsou v současné době v Moskvě, a to jak pro vědeckou práci, tak samozřejmě pro klidný život. To poslední se nám zatím ještě nedaří a je to v současné době největší brzda v rozvoji těchto ústavů. Vědečtí pracovníci proto opouštějí Moskvu velice neochotně. Donucováním se v tomto případě ničeho nedosáhne.
Při budování ústavů mimo velká města nelze šetřit prostředky na vytvoření dobrých životních podmínek, dokonce ani tehdy, když jsou větší než náklady na celý vědecký ústav.
Vystoupení na zasedání prezídia Akademie věd SSSR 1964
