Chtěl bych si povšimnout nesouladu v rozvoji teoretických a experimentálních prací a nedostatku nezbytného spojení teorie a praxe.
Budu se samozřejmě zabývat hlavně matematicko-fyzikálními vědami. Všichni vidíme, že u nás dochází k zaostávání fyziky experimentální za teoretickou. Vezměme si například práce navržené na Leninovu cenu v roce 1962. Je tam mnoho matematických prací a prací z teoretické fyziky, ale ani jedna práce experimentální.
Jsem redaktorem časopisu „Žurnal experimentalnoj i těoretičeskoj fiziki“ a dobře vím, že většina článků, které k nám docházejí, patří do oblasti teoretické fyziky. Je jich třikrát až čtyřikrát více než prací experimentálních.
Zaostávání naši experimentální fyziky je zřetelnější, porovnáme-li ji se zahraničím.
Vezměme jadernou fyziku. Bez ohledu na poměrně dobré technické vybavení jsou experimentální výsledky v této oblasti slabé. Velká většina nových částic byla objevena zahraničními fyziky. Přitom jsme bezpochyby v teoretické a matematické fyzice stejně jako v matematice na vedoucím místě a zaujímáme ve světové vědě odpovídající místo.
Je to jev opačný tomu, který probíhá v USA, kde se právě experimentální vědy vyvíjejí na úkor teoretických. To se velmi jasně projevilo již před dvaceti lety, kdy se v USA začala rozvíjet jaderná fyzika a bylo třeba vytvořit atomovou zbraň. Američané, aby tento úkol splnili, museli „importovat“ z Evropy mnoho teoretických fyziků.
Víme dobře, že když jsme podobný úkol řešili my, byli naši teoretici plně připraveni a dostatečně kvalifikovaní, aby tento úkol splnili. Během posledních let se americká teoretická fyzika zlepšila a rozdíl se zmenšil.
Ukazatelem zaostávání experimentálních věd je i snaha absolventů vysokých škol pracovat v teoretických oblastech. Takové zaostávání experimentálních věd je velmi závažný činitel, který bude čím dál víc brzdit normální růst naší fyziky. Propast mezi teorií a experimentem, mezi teorií a životem, mezi teorií a praxí je symptomem vážné poruchy normálního rozvoje vědy. Dochází k odtržení naší teoretické práce od života a kvalita experimentálních prací je nedostatečná. To obojí narušuje harmonický růst naší vědy. Zdá se mi, že to platí nejen ve fyzice, ale i v řadě dalších přírodních věd.
Nejdříve si ovšem musíme ujasnit příčiny, které rozvoj naší experimentální vědy brzdí a narušují normální spojení teoretických věd se životem. Jakmile stanovíme správnou diagnózu onemocnění, léčebné zákroky budou nasnadě.
Z dějin fyziky víme, že k dělení fyziků na teoretiky a experimentátory došlo poměrně nedávno. Newton a Huyghens, ale i Maxwel si dříve sami ověřovali svoje teoretické vývody a konstrukce. V dnešní době dělá teoretik pokusy jenom ve výjimečných případech. A dochází k tomu ze zcela jednoduchých důvodů. Experimentální technika se výrazně zkomplikovala. K provedení experimentu je třeba značné námahy. Zpravidla je to nad síly jednoho člověka, proto experimenty provádějí celé kolektivy vědeckých pracovníků.
Taková zařízení jako urychlovače, zkapalňovače, nejsložitější elektronické aparatury, reaktory aj. skutečně vyžadují úsilí značného množství lidí. Proto teoretický fyzik nemůže sám prověřovat v praxi své teoretické závěry a musí se spoléhat na „laskavost“ experimentátorů a čekat, kdy v praxi ověří jeho závěry a předpoklady.
Tak vzniká nesoulad mezi počtem prací teoretických a možnostmi jejich experimentálního prověření. Teoretik zpravidla publikuje několik prací ročně, řekněme tak čtyři, ale pro experimentální ověření je třeba rok nebo půldruhého, přičemž je k tomu třeba celé skupiny, řekněme pěti lidí. Z toho zjevně vyplývá, že na jednoho teoretika by mělo připadat 20 až 30 experimentátorů. To je jistě poněkud zjednodušené schéma, ale obecně dává představu o poměru teoretiků a experimentátorů, vhodném pro rozvoj vědy.
Nyní je však počet teoretiků a experimentátorů stejný. Z toho vyplývá, že většina teoretických závěrů se v praxi neověřuje. Teoretici si už neuvědomují, že každá jejich práce má skutečnou cenu, až když byla ověřena experimentálně. Teorie začíná pracovat naprázdno a v lepším případě se její hodnota určuje metodickými nebo estetickými důvody.
Pro harmonický rozvoj vědy je ovšem třeba, aby se teorie nevzdalovala experimentu, a aby se tak nestalo, musí se opírat o dostatečně vyspělou experimentální základnu. Proč ji však nemáme? Proč se u nás tak málo lidí zajímá o experimentální činnost a proč je tak špatně organizována? Odpověď i na tuto otázku je jednoduchá: v našich podmínkách je experimentátorova práce namáhavější a není tak „rentabilní“. Nejen proto, že v případě neúspěchu práce ztrácí experimentátor ne dva tři měsíce jako teoretik, ale rok nebo půldruhého, což je dnes lhůta nutná k provedení experimentu. Experimentátorova práce vyžaduje mnohem větší úsilí, musí chápat nejen teorii, ale musí mít i celou řadu praktických zkušeností s prací s přístroji, je třeba vytvořit sehraný kolektiv, experiment často vyžaduje nepřetržitou práci po dobu několika dnů. To všechno vede k tomu, že k uznání experimentátora jako vědce, který dosáhl vědecké hodnosti, dochází mnohem později než u teoretického fyzika.
Aby experimentátor mohl předložit k obhajobě disertaci vypracovanou na základě kolektivní práce, musí být určena část, která je jakoby jeho samostatným příspěvkem, což musí potvrdit vedoucí řešitelského kolektivu. Tato podmínka však v základě odporuje správnému duchu kolektivní práce, kdy si lidé neustále vyměňují zkušenosti a sdělují myšlenky, jeden druhému pomáhá a jeden druhého zastupuje. Oddělit „soukromé vlastnictví“ pro obhajobu disertace je protismyslné a je bezesporu brzdicím faktorem kolektivní práce.
To ovšem odrazuje mladé lidi od experimentu.
Vedoucí experimentálního kolektivu je také v těžké pozici. Nese za práci odpovědnost, ale protože se jí často fakticky neúčastní, existuje mínění, že by se jeho jméno nemělo mezi autory uvádět. Nežli mládež vyspěje, nedoceňuje samozřejmě roli vedoucího. Ale je to on, kdo vybírá členy kolektivu, rozděluje mezi jeho členy práci, odděluje špatné myšlenky od dobrých. Úloha vedoucího je samozřejmě mimořádně důležitá. V současné době se vedoucí podobá režisérovi, který se sice na scéně neobjeví, ale je tvůrcem přestavení.
V moderním divadle a filmu se uznává rozhodující režisérova role při tvorbě představení nebo filmu. Ale lidé si ještě neuvědomují, že i při kolektivní vědecké práci je úloha vedoucího podstatná, nejsou vytvářeny podmínky pro to, aby byla jeho práce úspěšná, a často není ani správně hodnocena. Proto je nyní dosti obtížně přimět nadané vědecké pracovníky k tomu, aby zaujali místa vedoucích laboratoří a ředitelů ústavů. Tyto funkce se u nás často obsazují lidmi s administrativními návyky, bez tvůrčí vědecké kvalifikace, což vede k tomu, že kolektivy začnou pracovat špatně. To kvalitu vědecké práce jenom snižuje.
V takových rozsáhlých oblastech experimentální fyziky, jako je kosmický výzkum, výzkum plazmatu, jaderný výzkum, konstrukce urychlovačů, jsou kolektivy experimentátorů početné, úloha vedoucího rozhodující a jenom jeho správná volba zajistí úspěch. Výrobními prostředky teoretika je tužka a papír, ačkoli někteří nepotřebují ani to. Slepý Euler dělal všechny své matematické práce zpaměti.
Experimentátor ke své práci potřebu dobrou materiální základnu: dobře zařízenou laboratoř, speciální materiály, dílny, zacvičené laboranty atd. Tempo, s jakým práce postupuje, a její úspěch závisí do značné míry na kvalitě této základny. Ještě asi před desíti lety byla naše materiální základna horší než v zahraničí, nyní se značně zlepšila, ale nedosáhla potřebné úrovně, stále ještě brzdí experimentální práci. Ta je pak pro vědce málo přitažlivá.
Z toho, co bylo řečeno, je zcela pochopitelné, proč naši mládež přitahuje teoretická fyzika, proč u nás vzniká takový nesoulad mezi experimentem a teorií a proč je u nás teorie odtržena od praxe. Shodneme-li se na tom, že je má diagnóza správná, nebude těžké stanovit správnou terapii. Spočívá v tom, že je třeba postavit experimentátora a vedoucího experimentálních prací do takové pozice, jakou má teoretik, přizpůsobit naši organizační strukturu vědecké práce kolektivní práci a tento druh činností podporovat. Taková podpora může být založena na materiálním základě i na morálních činitelích.
Bylo by např. možné organizovat tematické ceny za experimentální práce, zjednodušit podmínky získání vědeckých hodností pro pracovníky na základě jedné kolektivní disertace apod.
To, co bylo řečeno o fyzice, je možné aplikovat i na ostatní přírodní vědy. Odtržení teorie od experimentu, od zkušenosti, od praxe škodí především teorii samé.
Chtěl bych ještě říci, že odtržením od života a od zkušenosti byli zasaženi i filozofové, kteří se zabývali filozofií přírodních věd. Jako ukázkový příklad může posloužit poměr některých filozofů ke kybernetice koncem čtyřicátých a začátkem padesátých let, kdy se v našich filozofických slovnících mluvilo o kybernetice jako o reakční pavědě…
Kdyby byli naši vědci tehdy přijali tuto definici a řídili se jí při dalším rozvoji vědy, nebyli bychom dosáhli úspěchů v dobývání kosmu, na které jsme právem hrdi a za které si nás váží celý svět, protože řídit kosmickou loď bez kybernetických strojů není možné.
Ještě jeden příklad, který ukazuje, kam vede nedostatečné pochopení fyzikálního experimentu. Mnozí mají jistě v živé paměti, jak často filozofové dogmatickou aplikací dialektické metody dokazovali neudržitelnost teorie relativity. Nejvíce bylo kritizováno tvrzení teorie relativity, že energie je ekvivalentní hmotnosti násobené čtvercem rychlosti světla (E = mc2). Fyzici už dávno tento Einsteinův zákon experimentálně potvrdili při pokusech s elementárními částicemi. Aby však bylo možno tyto pokusy pochopit, bylo třeba podrobně znát moderní fyziku. A to patrně mnozí filozofové neznali. Potom byly uskutečněny jaderné reakce nejen s jednotlivými atomy, ale v měřítku atomové bomby. Kam bychom to byli dopracovali, kdybychom se řídili vývody některých filozofů a přestali pracovat na problému aplikace teorie relativity v jaderné fyzice! Do jaké pozice by fyzikové dostali naši zemi, kdyby nebyli připraveni k praktickému využití úspěchů jaderné fyziky?
Tyto příklady nejjasněji demonstrují odtržení některých filozofů od praxe. A nejsou to příklady jediné, existuje celá řada dalších: nesprávné hodnocení principu neurčitosti v kvantové teorii, nesprávné hodnocení rezonanční teorie při studiu chemických vazeb atd. Nesprávná zobecnění dělali také někteří biologové a filozofové v oblasti biologických věd.
To jenom ukazuje, že aplikace dialektiky v přírodních vědách vyžaduje mimořádně hlubokou znalost experimentálních faktů a jejich teoretických zobecnění. Bez toho nemůže sama dialektika otázky řešit. Dialektika je jako stradivárky – nejlepší housle, ale hrát na ně musí mistr. Jinak budou znít stejně falešně jako obyčejné housličky.
Práce významných přírodovědců, kteří podstatně přispěli k rozvoji moderních přírodních věd, vyplývají vždy z těsného spojení teorie a experimentu. Pro rozvoj přírodních věd na zdravém materialistickém základě je třeba každé teoretické zobecnění okamžitě experimentálně prověřit. Harmonický rozvoj teorie a experimentu je nezbytnou podmínkou.
O vlastním mechanismu spojení teorie a praxe bych chtěl připomenout krásné srovnání, jehož používal už Kelvin. Přirovnával teorii k mlýnským kamenům a experimentální data k zrní, které se mezi tyto kameny sype. Je zcela jasné, že samy mlýnské kameny nic užitečného nedají (teorie pracuje na prázdno). Kvalita mouky se určuje kvalitou zrna, ze shnilého zrní nemůže být dobrá mouka. Kvalitní experiment je proto podmínkou nejen pro vybudování avantgardní teorie, ale i pro získání praktických výsledků.
Hodnotný experiment podmiňuje harmonický rozvoj vědy.
Moc bych si přál, abyste si dobře zapamatovali úlohu a význam dobrého experimentu, a proto mi dovolte závěrem citovat jeden aforismus, kterého použila hrdinka „klasického“ amerického románu Páni mají rádi blondýnky, ale žení se s brunetkami:
„Láska je krásná věc, ale zlatý náramek zůstává navždycky.“
Myslím si, že my vědci můžeme říci: „Teorie je krásná věc, ale experiment zůstává navždycky.“
Z vystoupení na plenárním zasedání Akademie věd SSSR 1962
