Přednáška na stockholmské universitě 1976
Globálními nazýváme ty problémy, které je nutno řešit v celosvětovém měřítku, v měřítku celé zeměkoule. Ve starověku a středověku byly tyto problémy popisovány v náboženské i světské literatuře, např. poslední soud nebo potopa světa.
V dnešní době se globální problémy staly reálnou skutečností a nutnost jejich řešení je největším sociálním a vědeckým úkolem celého lidstva. Vědci musí nalézt a zdůvodnit jejich řešení, uvést do praxe v mezinárodním měřítku je však musí státní činitelé. Proto se studium těchto problémů stává stále více středem pozornosti jak vědců, tak politiků.
Příčina vzniku globálních problémů je dobře známa. Člověk se liší od zvířete v zásadě tím, že zatímco zvíře se přírodě přizpůsobuje, člověk na přírodu působí a přetváří ji podle svých potřeb. V našem století, kdy se počet obyvatel na Zemi značně zvýšil, kdy se zvýšila i materiální kultura lidstva, objevily se technické a energetické procesy, které mění přírodu na celé zeměkouli. Začíná být jasné, že některé z těchto změn jsou tak veliké, že ohrožují existenci celého lidstva.
Poprvé si to lidé uvědomili tehdy, když vzniklo reálné nebezpečí atomové války. Je známo, že současné zásoby atomových bomb by při případném vzniku jaderné války stačily zahubit většinu lidstva, a hlavně by stačily znečistit svou radioaktivitou celou zeměkouli natolik, že ti, kteří by válku přežili, zahynuli by dodatečně, nebo by existovali na úrovni prehistorického člověka. Pokud si tento fakt budou uvědomovat politici stojící v čele států a budou se řídit rozumem a ne emocemi, bude možné udržet nebezpečí vzniku atomové války pod kontrolou.
Dříve než se budu věnovat analýze konkrétních globálních problémů, chtěl bych obrátit vaši pozornost na jednu jejich společnou vlastnost, na kterou se obyčejně zapomíná. Je to způsob jejich vývoje. Globální problémy se rozvíjejí geometrickou řadou, jinými slovy exponenciálně. Již před dvěma sty lety bylo zjištěno, že se touto zákonitostí řídí růst počtu obyvatelstva.
Zákon geometrického růstu má jednu, řekl bych, neočekávanou vlastnost. Vede totiž k jevu, který nazýváme explozí. Toho si všimli již v dávných dobách. Ve známé východní pohádce se vypráví o tom, jak jednou jeden mudrc nesmírně pomohl jednomu králi. Král mu jako důkaz své vděčnosti nabídl, aby si sám vybral odměnu. Mudrc si vybral obilí. Měl však podmínku, chtěl, aby na první pole šachovnice položili jedno zrníčko, na druhé dvě – dvakrát tolik, na třetí čtyři a tak dále, podle geometrické řady až do šedesátého čtvrtého pole. V pohádce se praví, že král se nejprve podivil mudrcově skromnosti, ale když potom odměnu začal vyplácet, ukázalo se, že v celém království nebylo tolik obilí. Tento příklad se u nás často dává ve vyšších třídách střední školy. Výpočet udává, že celková hmotnost obilí bude vyšší než sto miliard tun: to je zhruba desetkrát tolik, než se dnes urodí za rok na celém světě.
Existuje však ještě jedna vlastnost procesů rozvíjejících se geometrickou řadou. Není těžké ukázat, že nejen množství, ale i rychlost růstu tohoto množství se mění geometrickou řadou. To znamená, že za určitý časový interval bude rychlost nekonečně vysoká. Takové procesy se nazývají explozí.
Proto se dnes mluví o populační explozi, ačkoli přírůstek obyvatelstva v našem století zůstává přibližně stejný a činí v průměru 2 % ročně. Je zajímavé, že také mluvíme o vědeckotechnické revoluci, jako by se neobyčejně bouřlivý vývoj vědy objevil zcela nečekaně až dnes. Ve skutečnosti to není pravda a lze to dokázat.
Na obr. 14 z knihy D. Price je uveden graf, kde na horizontální ose je znázorněn čas (v létech) a na vertikální ose počet vydávaných vědeckých časopisů (v logaritmickém měřítku). Jak je vidět, za posledních tři sta let, poté co knihtisk a poštovní služba umožnily rychlý rozvoj vědy v mezinárodním měřítku, počet vydávaných časopisů roste geometrickou řadou a zdvojnásobuje se každých čtrnáct let. Logický předpoklad, že počet publikovaných vědeckých článků je úměrný činnosti vědců, demonstruje rozvoj vědy.
Jak ukazuje křivka na obrázku, exponenciální růst pokračuje dodnes a matematicky o žádné explozi mluvit nelze. Je zřejmé, že proces, který se rozvíjí geometrickou řadou, musí dosáhnout maxima a pak se zastavit. Přiblížení k tomuto maximu může mít ovšem charakter exploze.
Uvedu ještě jeden jev, jehož rozvoj má charakter geometrické řady až do určité hraniční hodnoty. Je to infekční choroba. Řekněme, že do lidského organismu vnikne bakterie, která se každou hodinu rozmnožuje dělením. Počet bakterií začíná růst stejně jako počet zrn na šachovnici. Není těžké spočítat, že za tři dny jich bude v těle nemocného více než 10 na 21. K tomu samozřejmě nemůže dojít, protože by jejich hmotnost byla větší než hmotnost člověka. Tento proces se tedy musí zastavit a všichni dobře víme, jak k tomu dochází. Když koncentrace mikrobu dosáhne určité hodnoty, člověk onemocní. Přichází to náhle, nenadále, jako exploze. Proces se může zastavit třemi různými způsoby: 1. bakterie se přestanou v lidském organismu rozmnožovat a člověk se uzdravuje, 2. rozmnožují se dále a člověk hyne spolu s nimi a 3. dochází k rovnováze: lidský organismus ničí přesně tolik bakterií, kolik jich vzniká, a nemoc přechází do chronického stavu.
Infekční onemocnění se podobá v mnohém všem těm globálním problémům, které se začaly na zeměkouli objevovat. Teď jsme se najednou začali cítit špatně, a abychom nezahynuli, je čas začít přemýšlet, jak se léčit. Ale abychom se mohli léčit, musíme pochopit příčiny naší nemoci.
Jeden z hlavních globálních problémů je neustále pokračující exponenciální růst počtu obyvatel na zeměkouli, zvlášť silný v některých zemích. Ten se dříve nebo později musí zastavit, třeba už jen proto, že nebude pro všechny dostatek potravin. Před lidstvem stojí úkol tento růst zastavit bezbolestně. Bezbolestně, a ne hladomorem, který dnes začíná být leckde reálným řešením.
O problému populace se dnes hodně diskutuje, bohužel však neexistuje obecně uznávané řešení. My se ho dotýkat nebudeme, spokojíme se s předpokladem, že se v příštím století počet obyvatel na Zemi nebude příliš měnit. Budeme se zabývat problémem, jak lidstvu zajistit dostatečně vysoký a stálý životní standard, a dokážeme, že je to možné tehdy, bude-li v globálním měřítku rozřešen problém energetický.
Souvislost mezi životní úrovní a energetickým zabezpečením je zřejmá. Ilustruje ji obr. 11. Na ose x je hodnota společenského produktu připadající na jednoho obyvatele za rok (v dolarech) a na ose y roční spotřeba energie také přepočtená na jednoho obyvatele (v kilogramech černého uhlí). Jak je vidět, závislost je čistě lineární, samozřejmě s určitými fluktuacemi. Je to pochopitelné. K výrobě jakéhokoli předmětu je nutné vynaložit určitou práci, a tedy spotřebovat určitou energii. Ze statistiky vyplývá, že v nejrozvinutějších zemích připadá průměrně 10 kW obyvatele. To reprezentuje mnohosetkrát větší energii, než je všechna energie vytvářená svalovou činností člověka.
Znamená to, že růst hmotného blahobytu lidí je velmi těsně spojen s množstvím vyráběné energie. V současné době vzrůstá energetická spotřeba rychle nejen proto, že roste životní úroveň obyvatelstva rozvinutých zemí, ale hlavně proto, že je nutné zvýšit životní úroveň v zemích rozvojových. Růst spotřeby energie je navíc dán nutností řešit celou řadu nově vznikajících globálních problémů.
Je známo, že začínají docházet zásoby surovin, potřebných pro výrobu. Převážně se jedná o kovy – stříbro, cín, měď atd. To ovšem vede k tomu, že se tyto materiály získávají ze stále chudších rud. Už dnes se stalo nutností získávat některé kovy (např. hořčík) z mořské vody. A to vyžaduje mnohem více energie.
Boj proti znečišťování životního prostředí si také vyžádá další růst spotřeby energie. Toto znečištění se již projevuje v celosvětovém měřítku a začíná nabývat hrozivých rozměrů. Technologické postupy, při kterých nevznikají škodlivé odpady, např. v papírenském průmyslu, vyžadují totiž větší množství energie.
Další zvyšování produktivity v zemědělství vyžaduje výrobu minerálních hnojiv, mimo jiné i využití vzdušného dusíku, což také znamená větší spotřebu energie.
A konečně lze předpokládat, že rozvoj chemické technologie a možnosti výroby organických látek včetně bílkovin umožní lidstvu živit se syntetickými potravinami. I to ovšem povede k další poptávce po energii.
Právě proto, že je energetika tak důležitá pro rozvoj lidské kultury, roste světová spotřeba energie geometrickou řadou, s ročním přírůstkem 5 % v posledních 15 letech. Je to ze všech odvětví světové ekonomiky největší index růstu a investice do energetiky ve světovém měřítku dominují.
Jestliže tedy energetika hraje v národním hospodářství tak důležitou roli, je překonání energetické krize, která se dnes neúprosně blíží, největším globálním problémem lidstva.
Příčina této blíží se krize je zcela zřejmá a dobře si ji všichni uvědomují. Minimálně 90 % dnes používaných zdrojů energie jsou hořlavé látky, jako uhlí, plyn, ropa atd. V těchto látkách byla chemická energie hromaděna po tisíciletí se opakujícími biologickými procesy. Ukazuje se, že při dnešní úrovni těžby budou zásoby těchto látek vyčerpány v nedaleké budoucnosti. Nelze ovšem přesně zjistit, kdy k tomu dojde, ale jistě můžeme tvrdit, že se to stane během jednoho až dvou století. Tuto dobu můžeme prodloužit, budeme-li energii používat ekonomičtěji, budeme-li zlepšovat technologii, nebo nebudeme-li utrácet energii na zbrojení atd. To však hrozící krizi neodvrátí, pouze ji odsune, protože podle zákona zachování energie perpetuum mobile, které by nám dávalo energii z ničeho, zhotovit nelze. Nebudou-li tedy místo dnes používaných běžných paliv nalezeny nějaké náhradní zdroje energie, nutně dojde k prudkému poklesu spotřeby energie, a tedy i k poklesu životní úrovně a blahobytu lidstva.
Východisko z takové situace je zřejmé. Je nutné nalézt zdroje energie, které by byly prakticky nevyčerpatelné. Některé z nich jsou dobře známy. Je to např. sluneční záření, geotermální energie, energie vodních toků a mořského přílivu. Jak jsme již však ukázali, nejsou tyto zdroje schopny dostatečně hospodárně rozřešit zmíněný problém v celém rozsahu.
Hlavní potíž spočívá v tom, že největší část energie se v národním hospodářství dodává velkospotřebitelům – těžkému průmyslu (hutnictví, strojírenství, doprava, stavebnictví atd.). Abychom této spotřebě vyhověli, musíme mít k dispozici levný zdroj energie s výkonem rovným stovkám miliónů kilowattů. Jde o mnohem větší výkon, než jaký odebírají malospotřebitelé, tj. domácnosti, pro ledničky, pračky, televizory apod. Při úvahách o zajištění energie pro národní hospodářství přeměnou sluneční radiace si musíme uvědomit, že 1000 MW lze odebrat z plochy 10 km2.
Použijeme-li všechny dnes známé metody přeměny sluneční energie na energii elektrickou či mechanickou, pak, jak plyne z výpočtů, bude tento způsob neefektivní a neekonomický. Je to proto, že pro efektivní využití energie musí mít její tok dostatečnou hustotu: tok sluneční energie takovou hustotu nemá.
Z výpočtů dále vyplývá, že dostatečnou hustotu toku nemá ani geotermální energie, takže ani tu nelze rentabilně využít, neboť zemská kůra má špatnou tepelnou vodivost. Dostatečnou hustotu toku vykazují pouze oblasti s intenzívní sopečnou činností. Takových míst je však málo. Například v Itálii se této energie úspěšně využívá mnoho let, ale činí jen 2 % energetické spotřeby země.
Poněkud lepší je situace ve využívání vodní energie. Ukazuje se, že tento způsob výroby elektrické energie je rentabilní pouze v horských oblastech. To samozřejmě omezuje možnosti jejího využití. Ve světovém měřítku pokrývá tato energie méně než 5 % spotřeby a zdá se, že tento podíl nelze již zvýšit.
Daleko nejhorší je situace s využitím větru. Hustota toku jeho energie je nejen malá, ale i nesmírně proměnlivá.
Přesto se ukazuje, že využití sluneční, vodní a větrné energie může lidstvu pomoci při řešení energetických problémů maloodběratelů, kde může být konzumována dražší energie. Pokud se týká základního problému energetiky vysokých výkonů, musíme si uvědomit, že tyto zdroje nemohou odvrátit blížící se energetickou krizi.
Kdyby energetická krize nastoupila před čtyřiceti lety, před objevem jaderné energie, hrozila by lidstvu katastrofa a lidská civilizace by se dostala do slepé uličky. V dnešní době však můžeme s jistotou tvrdit, že zdroje jaderné energie nám dávají vědecky podloženou možnost blížící se krizi odvrátit.
Ale i tato cesta má své obtíže, které je nutno překonat. Existují dva druhy jaderné energetiky velkých výkonů. První z nich získává energii vznikající při rozpadu jader těžkých prvků (např. uranu), vyvolaném bombardováním neutrony. Tento proces má charakter řetězové reakce, která se sama udržuje. Je dobře prozkoumán a je základem toho typu atomové bomby, která byla svržena na Hirošimu a Nagasaki.
V energetických reaktorech s výkonem miliónů kilowattů je tato reakce zpomalena a stabilizována a získané energie se úspěšně používá pro rentabilní výrobu tepla a elektrické energie. Uranu je v přírodě dost a při používání tzv. množivých reaktorů mohou jeho zásoby vystačit na několik tisíc let. Navíc někteří vědci tvrdí, že by již dnes bylo rentabilní těžit uran z mořské vody, kde je ho rozpuštěno prakticky nekonečné množství.
Při přechodu veškeré energetiky na jaderné palivo bude nutné vyřešit ještě některé všeobecně známé problémy. Použití uranu jako jaderného paliva vede k hromadění velkého množství radioaktivních látek a případná havárie, pokud by se obsah reaktoru dostal do okolí, by způsobila otravu všech živých organismů a samozřejmě i lidí. Hrůzné následky otravy radioaktivními látkami jsou dobře známy z Hirošimy a Nagasaki po americkém atomovém náletu. Část lidí umírá po takové otravě za krátkou dobu, jiní postupně během několika let buď na leukémii, nebo nějakou jinou formu rakovinových onemocnění.
Radioaktivní obsah reaktoru se může dostat do okolního prostředí, přestane-li být reaktor chlazen. Potom se některé díly reaktoru přehřejí, ochranný plášť se poškodí a radioaktivní látky mohou proniknout ven. Aby k tomu nedošlo, používá se celé řady různých zabezpečovacích zařízení. Jejich spolehlivost se dá vypočítat, lze vypočítat pravděpodobnost havárie. Konstruktéři dosud předpokládali, že v atomových elektrárnách vybudovaných ve Spojených státech je pravděpodobnost havárie jedna ku jedné miliardě, tedy prakticky nulová. Mnozí však tyto výpočty považovali za nereálné.
Spolehlivost takových odhadů byla silně zpochybněna havárií, která se stala v atomové elektrárně Browns Ferry v Kalifornii v březnu 1975. Přibližně rok poté byla zveřejněna oficiální zpráva vyšetřovací komise, která měla zjistit příčiny havárie. Z této zprávy uvedu pouze několik charakteristických faktů: havárie byla způsobena požárem, který vznikl pod místností centrálního řízení elektrárny. Hořely elektrické kabely a příčinou požáru byla docela obyčejná svíčka. Touto svíčkou se totiž jeden z pracovníků snažil nalézt místo, kde unikal z potrubí stlačený vzduch. Patnáct minut po vzniku požáru, když bylo jasné, že hasicí prostředky, které byly na místě k dispozici, nestačí, bylo rozhodnuto povolat požárníky. Ukázalo se však, že telefonní číslo požárního sboru bylo chybné, takže požárníci přijeli na místo teprve hodinu po vzniku požáru. Po jejich příjezdu se však zjistilo, že instrukce pro hašení požáru v jaderné elektrárně neexistuje. Rozhodování, jak postupovat dále, trvalo šest hodin a pak bylo rozhodnuto hasit požár vodou. Naštěstí to bylo rozhodnutí správné a požár byl uhašen.
Komise došla k závěru, že kdyby se požár nebylo podařilo uhasit, došlo by ke katastrofě, podobné té, o jaké jsem mluvil. Protože chladicí systém nefungoval, palivové články v reaktoru se neochlazovaly a přehřály by se.
Je nutné dodat, že atomová elektrárna Browns Ferry je v hustě zalidněné oblasti. Poněvadž obyvatelstvo nebylo evakuováno (ačkoli pro tyto případy plán evakuace existoval), byla by tato katastrofa podle počtu obětí srovnatelná s Hirošimou.
Havárie jasně ukázala, že matematické metody výpočtu pravděpodobnosti událostí tohoto druhu jsou nepoužitelné. Nepoužitelné proto, že neberou v úvahu pravděpodobnost chyb zaviněných lidmi: obsluha se svíčkou, špatně zapsané číslo požárníků, neexistence instrukcí pro hašení požáru atd.
Teď, když jsou podrobnosti této havárie známy, vznikla otázka, jaký bude další osud atomové energetiky v USA.
V Kalifornii je umístěno 35 % všech atomových elektráren USA a obyvatelstvo tohoto státu (asi 20 miliónů lidí) bylo znepokojeno faktem, že většina těchto elektráren je stejného typu jako Browns Ferry. A navíc mají být budovány ještě další. Půl miliónu lidí podepsalo petici, ve které žádají vládu, aby nejen zastavila výstavbu tohoto typu elektráren, ale dokonce aby zastavila práci v elektrárnách, které byly již postaveny. Podle zákonů státu Kalifornie bude vyhlášeno referendum. Aby se mohly další atomové elektrárny stavět, vláda potřebuje dvoutřetinovou většinu. Referendum se má konat v červnu 1976.
Ve Spojených státech již pracuje 59 jaderných reaktorů a produkuje 4 % veškeré spotřebované energie. Je plánován další rozvoj jaderné energetiky a senát USA se stavěl k havárii v Browns Ferry velmi odpovědně. Byla ustavena zvláštní komise, která projednávala otázky bezpečnosti jaderných elektráren. Dnes jsou již zveřejněny obšírné zprávy tří konstruktérů, kteří projektovali většinu používaných reaktorů a pracovali ve zmíněné komisi. Je v nich poukázáno na naprostý nedostatek bezpečnostních opatření při provozu. Předpokládá se, že podmínky, ve kterých se v USA jaderná energetika rozvíjí, povedou dříve či později ke katastrofě srovnatelné s Hirošimou. Tento předpoklad se potvrzuje mimo jiné i tím, že žádná pojišťovací společnost není dosud ochotna jaderné elektrárny pojistit. Jmenovaní konstruktéři odešli od firmy General Electric, neboť nechtěli nést morální odpovědnost za provoz existujících jaderných elektráren a za následky dalších možných havárií.
V současné situaci však při řešení globálního problému vysokovýkonné energetiky neexistuje jiná cesta. Jediné možné řešení přináší jaderná energie a je jisté, že východisko bude nalezeno. Základním požadavkem zůstává, že jakákoli havárie, ke které může v atomových elektrárnách dojít, nesmí nikdy a za žádných okolností dosáhnout rozměrů katastrofy v Hirošimě. Již dnes existují návrhy na řešení, např. umístit jaderné elektrárny hluboko pod zem, tak jako se to dělá při pokusných podzemních výbuších. To by učinilo z atomových elektráren naprosto bezpečná zařízení, i když by se jejich výstavba značně zdražila.
Také je možné stavět tyto elektrárny v oblastech, kde není obyvatelstvo, např. na neobydlených ostrovech, a získanou energii měnit v chemickou: rozkládat vodu a zkapalněný vodík používat jako paliva. Takové palivo je mnohem lepší než nafta, neboť při spalování neznečišťuje ovzduší.
Mohutný rozvoj atomové energetiky s uranovým palivem je podmíněn vyřešením několika problémů.
Za nejobtížnější je považován problém odstraňování radioaktivního odpadu. Potíž je v tom, že je silně radioaktivní a jeho aktivita mizí jen velmi pomalu. Jakékoli skladovací kontejnery se mohou vlivem záření za nějakou dobu poškodit a aktivní látky uniknou ven.
Z výpočtů vyplývá, že pokud by se jaderná energetika stala ve světě základním zdrojem energie, bude vznikat takové množství radioaktivního odpadu, že jeho bezpečná likvidace bude nesmírně obtížná. Jasné a obecně uznávané řešení zatím neexistuje.
V kapitalistických zemích však vzniká ještě jeden problém, problém rázu nikoli technického, ale mezinárodně politického. Aby bylo jaderné palivo lépe využito, používají se reaktory s rychlými neutrony, tzv. reaktory množivé. V nich se skoro všechen uran mění na plutonium, které je nejlepším „atomovým palivem“. Časem bude plutonia tolik, že získat jej nebude žádný problém. Ale plutonium je také základní komponentou atomové bomby, k jejímu zhotovení je ho třeba jen několik kilogramů. A protože konstrukce atomové bomby není již žádným tajemstvím, nelze vyloučit možnost, že skupina schopných gangsterů ji může použít k prosazování svých vlastních zájmů.
Je jisté, že lidstvo, před kterým stojí hrozba energetické krize, najde východisko a překoná všechny obtíže spojené s využitím jaderné energie, vznikající při štěpení uranu. Ale již dnes je jasné, že tyto problémy bude nutno řešit v mezinárodním měřítku.
Zmíním se ještě o některých jiných způsobech využití jaderné energie, ale jen krátce, neboť v praxi nebyly dosud realizovány.
Především je to metoda získávání energie uvolňující se nikoli při rozpadu těžkých jader, ale naopak, při syntéze jader lehkých. Je to tzv. termojaderná reakce. Tato reakce byla uskutečněna ve vodíkové bombě, kde při syntéze jader izotopů vodíku vznikají jádra hélia a neutrony. Má obrovský energetický výstup a probíhá pouze při velmi vysokých teplotách – při teplotách stovek miliónů stupňů. To už jsou všechny látky ve stavu plazmatu, při kterém jsou atomové elektrony zcela odděleny od jader.
Ukazuje se, že vytvořit takové plazma na velmi krátký časový interval, na dobu, po kterou trvá výbuch atomové bomby, je proveditelné. To se děje ve vodíkové bombě, která je dnes mnohosetkrát silnější než bomba atomová.
Abychom z této reakce mohli získat užitečnou energii, musíme nalézt způsob, jak ji v mnohem menším měřítku (ve srovnání s vodíkovou bombou) udržovat dostatečně dlouhou dobu. Ukázalo se, že je to velmi těžký úkol, který je zatím technicky nerealizovaný.
Tímto úkolem se intenzívně zabývají vědci a technici na celém světě, a ačkoli není zatím vyřešen, nebyly nalezeny žádné principiálně nepřekonatelné překážky vědeckotechnického rázu. Já si osobně myslím, že za nějaký čas se podaří řízenou termojadernou reakci uskutečnit.
Její realizace je nesmírně důležitá, neboť získávání energie tímto způsobem není provázeno obtížemi, o nichž jsem se zmiňoval při popisu používání uranového paliva. Vzniká při ní tak málo radioaktivity, že ani při jejím nahromadění nehrozí žádné nebezpečí. Řízená termojaderná reakce nemůže být použita k výrobě atomových bomb. Jako palivo pro ni slouží izotop vodíku – deuterium – a toho je ve světových oceánech tolik, že stačí zjistit energii pro lidstvo na mnoho tisíciletí. A do té doby budou jistě nalezeny jiné energetické zdroje.
A konečně existuje ještě jeden způsob získávání energie. Zdá se, že je prakticky neuskutečnitelný, teoreticky je však naprosto jasný a zdůvodněný. Z našich současných kosmogonických představ vyplývá, že souběžně s naším vesmírem vznikl ještě jeden, úplně stejný, ale tvořený antihmotou. Existence antihmoty byla experimentálně dokázána; lze ji získat v urychlovačích – pravda, pouze v nepatrném množství několika jednotlivých částic. Jednou z jejích vlastností je schopnost anihilace: při dotyku antihmoty a hmoty normální se obě změní v energii. Spočítat tuto energii je snadné. Z jednoho gramu anihilované hmoty se uvolní stejné množství energie jako při spálení 10 000 tun černého uhlí. Znamená to tedy, že jedna tuna antihmoty by stačila krýt roční spotřebu energie celé zeměkoule.
Ale jak antihmotu z antisvěta získat? Předpokládá se, že malé množství antihmoty by mohlo do našeho vesmíru proniknout ve formě meteoritů. Jejich srážky s jednotlivými atomy ve vesmíru by byly tak vzácné, že pokud by se k nám dostaly, mohly by existovat dostatečně dlouho. Tyto meteority by mohly být raketami dopravovány na Zemi, a tak bychom získaly nejdokonalejší zdroj energie. Víme však, že pokusy nalézt antihmotu ve vesmíru byly zatím neúspěšné.
Předpokládejme, že takové antimeteory v našem vesmíru opravdu jsou. Jak je nalézt a jak je dostat na Zemi? Přitom tak, že se nesmí během dopravy dotknout normální hmoty. Tento úkol je nesmírně těžký a možná že neřešitelný. Ale z praxe víme, že mnoho neuvěřitelných věcí a jevů se nakonec stalo běžnou skutečností. Na to nesmíme zapomínat.
Tím bych skončil vědeckou část své přednášky o problémech získávání vysokovýkonných zdrojů energie pro lidstvo. Tento problém má i sociálně politickou stránku, danou svým globálním charakterem. Rád bych se o ní zmínil.
Je zcela zřejmé, že všechny globální problémy bude nutno řešit v mezinárodním měřítku. Uskutečňování jejich řešení bude narážet na potíže, spočívající v tom, že některá nutná opatření nebudou v souladu se zájmy jednotlivých států. Základním sociálně politickým úkolem bude podřídit zájmy jednotlivých zemí zájmům celého lidstva.
Na to existuje celá řada názorů. Někteří si myslí, že je to neuskutečnitelné, že je nutné ponechat rozvoji lidské kultury úplnou volnost: po mnoho miliónů let lidstvo nacházelo správnou cestu rozvoje své civilizace metodou zkoušek a chyb – najde ji i dnes.
Druhý názor, a jak si mnozí správně myslí, názor konstruktivnější, předpokládá, že řešení globálních problémů přivede lidstvo k vybudování společnosti se socialistickou strukturou, neboť jedině tato struktura dovede sladit zájmy jednotlivých států se zájmy všeho lidstva.
Podmínkou k řešení globálních problémů bude nutnost, aby celá řada oblastí národního hospodářství, spojených s ekologickými problémy, přešla pod mezinárodní kontrolu. To nachází kladnou odezvu. Stále častěji se např. ozývají hlasy, aby využití světových moří, zvláště pak dobývání surovin z jejich hlubin, bylo kontrolováno Organizací spojených národů.
Problém zásobování energií a využívání energetických zdrojů bude také nutné řešit v celosvětovém měřítku. To již vlastně začalo vytvořením Mezinárodní agentury pro atomovou energii. Jejím hlavním úkolem je sledovat zásoby jaderného paliva a mírové využívání atomové energie v globálním měřítku.
Efektivní řešení globálních problémů bude možné pouze tehdy, uvědomí-li si široké vrstvy lidí jejich důležitost pro celé lidstvo. To je možné jen tehdy, bude-li se o těchto problémech veřejně diskutovat. Vědci se musí postarat, aby tyto diskuse byly vedeny na přísně vědecké platformě. Samozřejmě, že základem řešení globálních problémů musí být etické povinnosti jednotlivce ke společnosti.