Pluh

Původně se půda rozrývala silnou větví nebo pněm s krátkým ostrým pahýlem po uťaté nebo ulomené větvi. Postupně se z tohoto primitivního nástroje vyvinul tzv. hák, složený z vodorovného pně (hřídele) a z rýlu (lemeše), šikmého to kůlu připojeného k pni. Peň byl buď na konci zahnut, a pak tento konec sloužil za držadlo, nebo byl rovný, a pak bylo k němu držadlo – kleč – připevněno. Lepšího vedení rádla - jak se nazývají ty primitivní pluhy - se dosáhlo, když se na spodu připojila vodorovná kláda ploužící se po zemi, a proto zvaná plaz. Podle výsledků novějšího zkoumání historie pluhu lze míti pravděpodobně za to, že nejdříve se začal pluh vyvíjet v horní Mesopotamii, neb v severní Sýrií v mladší době kamenné, v dobách, kdy v řečených krajích bylo hojněji vodních srážek než nyní. Nejstarší obraz pluhu byl objeven na sumerské pečeti asi z doby 3500 let př. Kr., nalezené v královském pohřebišti v Uru. Je to pluh značně technicky vyvinutý, takže jeho počátky sahají o hodně daleko nazpět. Někdy kol polov. 2. tisíc. se objevují v Babylonii a v Asyrii pluhy s násypkou na zrní, zárodky to pozdějších strojů secích. V době bronzové a železné se na rýl nasazuje bronzový n. železný rozryvač (radlice). V první době římského císařství se objevuje skutečný pluh v nynějším smyslu, tj. radlice doplněná nožem (tříslem) před rýlem a odvalovými deskami k obracení plástů podrytých širokým rozryvačem lemeše. Jeden druh těchto pluhů má peň uložený na kolečkách (tento vynález přisuzují římští spisovatelé o zemědělství rhaetským Gallům). Původ těchto starořímských pluhů není vyjasněn, ale staly se základem pluhů užívaných později po celé Evropě. U nás jsou první zmínky o těchto římských pluzích v listinách z 11. století. V 13. století se vyskytuje v Čechách i zemanský rod jménem Pluh, mající ve znaku dvoustrannou radlici. O zdokonalení p. se pokoušelo mnoho hlav, s větším nebo s menším úspěchem, mezi nimi bratranci Veverkové, ti sestrojili r. 1827 tzv. ruchadlo. Problém racionálního p. však není rozřešen podnes.

Elektrický pluh. Pokud známo, objevil se po prvé ve Francii r. 1879 na statku v Sermaize.

Mechanický pluh. V obrázkovém rukopisu chovaném v státní knihovně výmarské, je vyobrazen pluh tažený 2 rumpály, jedním tam, druhým zpět. Podobný p. je také v Bessonově spisu Theatrum instr. et machin. z r. asi 1565. R. 1726 předložil franc. statkář Lassisse pařížské akademii věd návrh na pluh tažený nekonečným lanem, vedeným na jednom konci přes kotouč kotevního vozu a na druhém konci pohybovaným větrným kolem.

Motorový pluh se objevuje po poprvé r. 1903, a to ve Spojených státech.

Parní pluh. O konstrukci p. p. usilovali od konce 60. let 18. století četní angličtí konstruktéři, ale úspěch měl až r. 1832 J. Heathcoate, navrhl tažení pluhu lanem navíjeným na buben lokomotivy; r. 1846 obdržel Angličan Osborne patent na soustavu se 2 lokomob.; r. 1848 zavedl Fowler lana drátěná. R. 1855 sestrojili učitelé br. Fiskenové a kovář Rodgers pluh dvojitý (vahadlový), jeden oral při tažení jedním směrem, druhý zase směrem opačným. R. 1856 obdrželi angl. patent J. Howard a Baker na orací zařízení „dokolečka“, při němž byl pluh vlečen na laně uloženém rovnoběžně s obvodem pozemku; oralo se od obvodu k středu. Orací zařízení s 2 lokomobilami zlepšil J. Fowler a obdržel na ně angl. patent r. 1862.