Do Chorvatska se letos cestování autem vyplatí hlavně rodině s dětmi, jinak může být lepší vlak či autobus.
Zlevňování pohonných hmot v Česku končí. Řidiči se teď musí připravit na zdražování. To však zatím bude mírné. V nadcházejícím týdnu zdraží benzín, v rozsahu do 20 haléřů na litr, zatímco cena nafty bude stagnovat kolem stávající úrovně 31 korun za litr. Pod ní se cena nafty tento týden dostala poprvé od července 2021.
Na další zlevňování už pohonné hmoty nemají sílu, resp. nenahrávají mu okolnosti ve světě. Cena ropy Brent totiž v posledních dvou týdnech stoupla o více než čtyři procenta. V přepočtu do korun – tedy po zohlednění vývoje kursu koruny k dolaru – je zdražení ropy Brent ještě výraznější, když za poslední dva týdny odpovídá 6,5 procenta.
Toto zdražení čerpací stanice v ČR do svých cen ještě teprve plně promítnou, pročež právě je třeba počítat s výše uvedeným vývojem.
Nafta by měla po uvedené cenové stagnaci začít zdražovat v první polovině června. Zdražování obou druhů pohonných hmot by však od nynějška do poloviny června mělo mít mírné, celkově v rozsahu maximálně vyšších desítek haléřů na litr.
Velkou neznámou ale představuje zasedání kartelu OPEC, které se bude v neděli 4. června konat po půl roce v režimu osobního setkání. Část trhu spekuluje, že Saúdská Arábie, klíčový hybatel kartelu, bude tlačit na další redukci objemu těžby ropy. Rusko, které se jednání zúčastní též, v rámci platformy OPEC+, ovšem podle dnešních slov vicepremiéra Alexandra Novaka má nové kroky kartelu za nepravděpodobné.
Pokud platforma OPEC+ tedy s ničím překvapivým nepřijde, lze očekávat poměrně stabilní vývoj cen i v letošní hlavní motoristické sezóně, tedy v červenci a srpnu. Tento vývoj by v takovém případě byl poznamenaný nejvýše mírným zdražováním pohonných hmot v ČR i v zemích vyhledávaných destinací dovolených.
Příkladem je Chorvatsko. Tam se letos v létě lze nejlevněji dostat vlakem nebo autobusem. Cena za takové spojení bude letos v létě pod nebo kolem úrovně 1000 korun za osobu. Cesta autem vyjde minimálně třikrát dráže. Letadlo je zpravidla ještě dražší než auto, jednosměrná letenka z Prahy do Dubrovniku začíná toto léto průměrně na úrovni kolem 4000 korun.
Pokud člověk jede do Chorvatska sólo nebo v páru a neplánuje tam dělat žádné větší a častější výlety, tomu se zpravidla vyplatí cestovat vlakem nebo autobusem. Pokud cestuje tři až pět lidí, tedy například typická rodina s dětmi, vyplatí se nejvíce auto, zvláště pokud jsou v plánu také výlety v Chorvatsku, nejen polehávání na pláži či u hotelového bazénu.
Alternativně lze volit v takovém případě cestování letadlem spojené s půjčením auta na místě.
Letadlo představuje hlavně časovou úsporu. Ovšem i čas jsou peníze. Kdo v Chorvatsku neplánuje žádné větší výlety a je pro něj či pro ni čas a jeho úspora důležitá, protože je pro něj či pro ni „čas drahý“ (např. podnikatelé, manažeři, obecně vytížení lidé) pro něj dává ekonomický smysl cestování letadlem. Je sice cenově dražší, ale to takový člověk „dožene“, „napracuje“, ba dokonce více než kompenzuje prací v čase, který uspoří díky tomu, že cestuje právě letecky, a ne některou z mnohem pomalejších, pozemních druhů dopravy.
České banky mají za rok 2022 historicky rekordní zisky
Poprvé v historii přes 100 miliard korun. Svědčí jim vysoká inflace a vysoké úroky, stát však přesto jejich mimořádným zdaněním nezíská zdaleka tolik, kolik plánoval.
Zisk bank a spořitelen v Česku loni poprvé v historii překonal psychologickou hranici 100 miliard korun, když dosáhl úrovně 102,6 miliardy korun. Vyplývá to z údajů, které dnes zveřejnila Česká národní banka. Dosud nejvyššího zisku dosáhly tuzemské banky a spořitelny v roce 2019, a to 89,7 miliardy korun.
Po dvou letech poměrně slabých zisků, 2020 a 2021, se tak zisky finančních domů v ČR vrací na trendovou dráhu růstu profitability, na které se pohybovaly před pandemií covidu-19. Samotná výše zisku není v případě bank klíčovým kritériem posuzování výkonnosti. Více vypovídající jsou v tomto ohledu poměrové ukazatele návratnosti vlastního kapitálu nebo návratnosti celkových aktiv, které zisk poměřují právě s uvedenými proměnnými.
Banky v loňském roce těžily z prostředí poměrně vysokých úrokových sazeb. Centrální banky zvyšováním úrokových sazeb bojují proti rapidní inflaci a kvůli výrazné inflaci a inflačním očekáváním stoupají také tržní úrokové sazby. Oboje se příznivě promítá do ziskovosti bank, neboť to navyšuje úrokové marže, a tedy úrokové výnosy. Ty představují klíčový zdroj bankovního zisku.
Ruku v ruce s dlouhodobým růstem ekonomiky dochází přirozeně například k růstu objemu celkových aktiv bank. Právě proto je více vypovídající posuzovat výkonnost bank výše uvedenými poměrovými ukazateli. Z nich neplyne, že by reálná ziskovost bank rostla excesivně. Spíše byl loňský rok návratem ke standardní ziskovosti zdravého bankovního sektoru, jaký ten český dlouhodobě představuje.
Fialova vláda však přesto loni rozhodla zatížit šestici největších českých bank daní z mimořádných zisků. Ta se však vztahuje až k ziskům za letošní rok. Dotčené banky evidentně přistoupily k různým formám optimalizace, aby letos svůj daňový základ snížily. Takže stát nakonec na mimořádné dani bank získá až řádově méně, než zamýšlel. Plánoval od nich mimořádně vybrat až 35 miliard korun.
Nová unijní regulace kryptoaktiv favorizuje molochy na úkor inovátorů
Sociální sítě nyní baví vtípek stavějící na analýze vzájemného zápolení USA a Číny. Obsahuje totiž také graf zachycující segmenty, v nichž dominují Spojené státy a ve kterých naopak Čína. Čína vede například v 5G technologiích nebo ve výrobě komerčních dronů. Spojené státy mají navrch v kvantové výpočetní technice, ve fúzní energii nebo v produkci biofarmak. „Plichta“ je to pak mezi oběma zeměmi v rozvoji umělé inteligence, ve výrobě polovodičů nebo v hi-tech průmyslové výrobě. Jistý internetový vtipálek pak ke grafu přidělal Evropu. S tím, že dominuje v jediné sféře – v regulacích.
Bohužel, nově přijatá unijní legislativa MiCA je dalším dokladem, že tento internetový vtípek má nebezpečně blízko realitě. Což nevěstí nic dobrého pro budoucí ekonomický a společenský rozvoj EU, ani pro její geopolitické postavení. „EU schválila nejpřísnější regulaci trhu s kryptoměnami,“ referovala minulý týden ČTK o schválení legislativního balíku MiCA, neboli souboru regulací zvaného „Markets in Crypto-Assets“.
Zrod kryptoměn a obecněji kryptoaktiv se datuje k roku 2009 a k tehdejší své finanční krizi. Prudký ekonomický propad, jejž přivodila, zasel široce sdílenou nedůvěru ve finanční establishment té doby. Vyvstala kruciální otázka, jakou roli má vůbec bankovnictví v moderní společnosti hrát. A proč si bankéři zisky privatizují, zatímco ztráty – jak bylo velice zřetelné právě během globální finanční krize – zespolečenšťují? Proč si zisky nechávají, zatímco ze ztrát, které sami zavinili v riskantní honbě za zisky a bonusy ještě vyššími, je má tahat běžný daňový poplatník?
Nejstarší kryptoměna světa, bitcoin, vzniklá v roce 2009, vyrostla právě z étosu vzdoru vůči finančnímu establishmentu a vůči nespravedlnostem, jako je ponejvíce právě ta spočívající v přivlastňování zisku při současném zespolečenšťování ztrát. Vždyť jádro kapitalismu sice tkví v usilování o zisk, které ale musí být současně doprovázeno pykáním za neúspěch, právě v podobě ztráty, případně dokonce krachu. Kapitalismus ke svému rozvoji krachy potřebuje. Ukazují slepé cesty rozvoje. Jenže monetární systém dneška umožňuje centrálním bankám masivně manipulovat peněžní zásobou, „tisknout miliardy a biliony“ dolarů, eur či jiné měny. A prostřednictvím této manipulace snižovat úrok třeba na dluhu vlády. Usnadňovat jí tedy zadlužování a usnadňovat tedy také právě zespolečenštění bankéřských ztrát, resp. jejich přenos na daňového poplatníka.
Satoshi Nakamoto, pseudonymní tvůrce bitcoinu, jehož pravá identita je dodnes neznámá, na přelomu let 2008 a 2009, v době vrcholu finanční krize, vetkl nejstarší kryptoměně do erbu již zmíněný étos nápravy nespravedlností moderního finančního a monetárního systému. Bitcoin je tak digitální měnou, ale je především decentralizovanou digitální měnou. S jeho zásobou nelze manipulovat jako v případě dolaru, eura či jiné konvenční měny. Nebdí nad nám totiž žádná centrální banka, ani vláda, nýbrž vlastně „jen“ algoritmus. Je předem známo, v jakém objemu bude zásoba bitcoinu narůstat a kdy se tento nárůst zastaví. Ano, narůst není nekonečný. Proto je bitcoin přelomový nejen pro svoji decentralizovanou povahu, ale také pro svůj deflační ráz. Není to měna, které lze „natisknout“ hypoteticky libovolné množství, jako je tomu v případě měn typu dolaru. Omezené množství bitcoinu – které nikdy nepřevýší algoritmem daný limit – mu vetknulo právě deflační ráz. Decentralizovaná povaha bitcoinu navíc umožňuje v online prostředí obcházet tradiční komerční banky, které nejsou ke zprostředkování transakce třeba. Transakce totiž ověřují takzvaní „těžaři“, kteří za ověřování získávají – „těží“ – nové bitcoiny. A mají za to i určitý poplatek.
Bitcoin zároveň představuje vůbec první uplatnění technologie sdílených záznamů, která umožňuje záznam všech transakcí s ním a do které má přístup potenciálně každý s přístupem k internetu. V případě bitcoinu je vyjádřením jeho decentralizované povahy. Představuje základ blockchainu, tedy jakési velké, sdílené účetní knihy. Blockchain ale mohou v obměně využívat i jiné kryptoměny, dokonce jiná kryptoaktiva. Třeba i centralizovaná. Bitcoin je totiž jen jedním prvkem množiny kryptoměn, jichž jsou dnes tisíce. A kryptoměny představují pro změnu podmnožinu právě kryptoaktiv.
Až desetina světového hrubého domácího produktu má být do roku 2027 spjata právě s technologií sdílených záznamů, odhaduje Světové ekonomické fórum. To znamená, že jejím prostřednictvím bude uložena nebo směňována. Příslušný krypto-trh by měl do té doby narůst do velikosti 24 bilionů dolarů.
Zmíněná legislativa MiCA je přínosná v tom, že oproti současnosti v určité míře zvyšuje právní jistotu na stále významnějším trhu s kryptoaktivy. Na emitenty kryptoměn a kryptoaktiv klade nárok větší transparentnosti.
Ovšem její nepříznivé dopady mohou převážit přínosy. Pracuje totiž například s příliš širokými definicemi kryptoaktiv, které umožňují více výkladů. Silnější hráči, například velké finanční domy s armádou právníků v zádech, mohou být v nejednoznačně definovaném prostředí ve výhodnější pozici než slabší, ale inovativnější konkurenti. Takže místo, aby nová legislativa vedla k rozvoji celé dané technologické branže a umožňovala další inovaci, může zakonzervovávat stávající prostředí. A tím evropskou krypto-branži činit méně konkurenceschopnou tváří v tváří asijské nebo americké konkurenci.
Zkrátka a dobře, hlavně vada na kráse MiCA tkví v tom, že jde proti étosu, který stál u zrodu bitcoinu. Nahrává zavedenému finančnímu establishmentu, se všemi jeho chybami a nedostatky, zatímco demotivuje od inovací. Vyzyvatelům stávajících finančních pořádků v krajním případě spíše hází klacky pod nohy, zatímco favorizuje zavedené molochy.
Kdo u nás zlevňuje potraviny?
Nikdo, lidem prostě došly peníze, takže firmy už nemohou šponovat marže.
Je to taková ekonomická dojmologie. Vláda tvrdí, jak svým tlakem dosáhla poklesu cen potravin. A prodejci nám tu měsíce tvrdili, jak jsou vysoké ceny důsledkem války na Ukrajině. Ale všechno je trochu jinak.
Češi mají dnes stejnou inflaci jako Slováci. Podle nejnovějších, dubnových dat Eurostatu činí v obou zemích zhruba 14 procent. Přitom rozhodně nelze vyloučit, že již za květen bude mít Česko nižší inflaci než Slovensko. V letošním roce totiž klesá inflace v Česku přibližně čtyřikrát rychleji než ta slovenská. A tento trend bude patrně pokračovat i v příštích měsících.
Je ovšem pravda, že v Česku inflace klesá z vyššího základu, přičemž takovýto pokles může být objektivně snadnější než ten ze základu nižšího. Jde o cenný poznatek do debaty, nakolik by inflaci v Česku snížilo, pokud by země místo koruny platila eurem. Slovenský příklad potvrzuje, že euro samo o sobě inflaci vlastně snižovat nemusí.
Ke zpomalování inflace v Česku přispívá konečně i příznivější vývoj cen potravin.
Premiér Petr Fiala se minulý týden při sněmovních interpelacích nechal slyšet, že „ceny potravin klesají“ a že prý „je to výsledek tlaku naší vlády“. Tento výrok si žádá hlubší rozbor.
Pravdou je, že potraviny zlevňují. Ovšem jen z měsíce na měsíc. Meziročně jsou stále výrazně dražší. Třeba vejce letos v dubnu zdražovala v porovnání s loňským dubnem o více než 40 procent, přičemž mezi letošním březnem a dubnem zlevnila o třináct procent. Dlouhodobě veřejnost uvykla spíše cenám před oním více než 40procentním zdražením uplynulých dvanácti měsíců. Takže považuje vejce za abnormálně drahá stále. I když, pravda, už ne až tak moc abnormálně drahá jako v březnu či únoru letošního roku. Když něco zdraží o hodně a pak to trochu zlevní, politici by měli volit přece jenom opatrnější slovník. Zatím jde spíše – v meziročním pohledu – o zmírňování tempa zdražování, ne o zlevňování.
Tak čípak je to peří?
A je tedy meziměsíční pokles cen potravin dílem vlády? Nikoli. Jedná se především o výsledek slabší poptávky obyvatel Česka na jedné straně a poklesu cen vstupů výrobců na straně druhé. Pokles cen vstupů je výsledkem dění ve světě, jako je snížení cen plynu, ropy či rostoucí obava z ekonomického propadu USA. S tím česká vláda opravdu nemá nic společného.
Slabší poptávka Čechů je dalším zdrojem příznivějšího cenového vývoje. Vždyť nejlepším lékem na inflaci je inflace. Když například potraviny zdraží natolik, že si jich lidé nemohou kupovat tolik jako před zdražením, vzniká tím přirozeně tlak na přibrzdění až zastavení cenového růstu. A hle – podle březnových dat Českého statistického úřadu klesly maloobchodní tržby za potraviny meziročně reálně o bezmála devět procent. Obyvatelé Česka si tedy letos kupují o takřka desetinu potravin méně než loni touto dobou. Loni totiž ještě mnozí disponovali polštářem úspor z doby pandemie. Jenže ten už se od té doby ztenčil, případně zcela zmizel. Na probíhající pokles svých tržeb musí prodejci zkrátka reagovat tak, že utlumí dosavadní nárůst svých cen.
Přitom ještě loni se například obchodní řetězce vezly na vlně takzvané maržové inflace. Maržová inflace představuje výrazný nárůst podílu marží a zisků firem a podniků (ať už jde o obchodní řetězce, energetické podniky a mnohé další) na celkovém výkonu ekonomiky. Navýšení marží nad běžný rámec firmám a podnikům umožnil do značné míry fabulativní narativ údajně prudce inflačního dopadu války na Ukrajině. Ta sice náklady firmám zvýšila, ale lidé jim uvěřili, že daleko více, než tomu ve skutečnosti bylo.
Maržová inflace je klíčovým vysvětlením toho, proč česká ekonomika jako celek loni solidně bohatla, v očištění o inflaci o 2,5 procenta, zatímco lidé historicky rekordně chudli, jelikož jejich výdělky se propadly po očištění o inflaci o 7,5 procenta.
Tak propastný rozdíl mezi výkonem ekonomiky a vývojem životní úrovně lidí nikdy v historii Česka nenastal ani vzdáleně. Loni zkrátka lidé u nás z růstu ekonomiky zpravidla neměli zhola nic, naopak na něj paradoxně dopláceli. Došlo totiž k tomu, že své covidové úspory ochotně „předali“ firmám a podnikům, tedy jejich manažerům a akcionářům, často zahraničním (do zahraničí každoročně odtékají z Česka stovky miliard korun v podobě dividend). Firmy a podniky si totiž své marže navýšily natolik, že pokryly nejen zvýšené náklady třeba v podobě dražších energií, ale ještě navíc se zahojily po covidu. Právě díky oné maržové inflaci.
Občan, tradiční otloukánek
Firmy a podniky loni vytáhly z kapes obyvatelstva jeho covidové úspory. Tyto úspory ovšem vznikly z nemalé části za cenu obrovského nárůstu veřejného zadlužení v letech 2020 až 2022, v řádu stovek miliard korun. Tyto stovky miliard bude nyní třeba splácet. Proto se lidem mají v rámci konsolidačního balíčku, představeného předminulý týden, zvýšit četné daně. Pravda, má se tedy zvýšit i firemní daň, ale její břímě beztak asi firmy přenesou na zákazníky. A pokud to nepůjde, uchýlí se k daňové optimalizaci, případně k vyvedení zisků či pracovních míst do zahraničí.
Tedy ještě upřesněme: firmy a podniky vytáhly z kapes lidí úspory, které tam ovšem byly na dluh, jejž teď budou v podobě vyšších daní splácet řadoví občané samotní, nikoli ony firmy.
Česko se už dostalo do mzdově-inflační spirály
Varuje člen bankovní rady ČNB Holub. Znamená to, že zkrocení inflace se vyžádá delší čas a napáchá větší ekonomické a sociální škody.
Česká ekonomika se už částečně ocitla ve mzdově-inflační spirále, soudí Tomáš Holub, největší z takzvaných jestřábů bankovní rady ČNB. Holub to uvedl ve své zveřejněné prezentaci (zde, str. 19).
Holub opakovaně v rozporu se všemi či většinou členů bankovní rady ČNB hlasuje pro zvýšení základní úrokové sazby. Podle jeho přesvědčení je totiž nyní hlavním úkolem měnové politiky bránit právě tomu, aby se tuzemská ekonomika dostala do mzdově-inflační spirály.
Dnešní Holubova slova tak lze vnímat jako zásadní kritiku většiny zbývajících členů bankovní rady ČNB, včetně guvernéra Aleše Michla, kteří tedy v Holubově vidění částečné mzdově-inflační spirále zabránit nedokázali.
Podle Holuba přitom má být zabránění spirále za současných podmínek dvouciferné inflace prioritou před případnými negativními dopady zvýšení úrokových sazeb. S těmi by si, jak také naznačuje, reálná ekonomika (tedy zejména domácnosti a firmy) v situaci velmi nízké míry nezaměstnanosti poradila.
Většina bankovní rady ČNB to ale vidí jinak. Větším rizikem je dle této většiny nyní dopad dalšího zvýšení základní úrokové sazby do reálné ekonomiky. Tato většina bankovní rady už takřka rok drží základní úrokovou sazbu ČNB neměnně na úrovni sedmi procent, přestože i vlastní analytický aparát ČNB doporučuje úrok zvýšit.
Pokud by se česká ekonomika opravdu ocitla ve mzdově-inflační spirále, byť částečné, znamená to, že celkové zkrocení inflace si vyžádá delší čas a napáchá větší ekonomické a sociální škody, než se dosud předpokládalo. K úplnému zkrocení inflace totiž může být s vyšší pravděpodobností třeba například znatelnějšího nárůstu míry nezaměstnanosti. (26.5.2023)
.jpg?s3=1)
