Pokud Jihokorejci svěří českým firmám jen 20% podíl na rozšíření Dukovan, je to prohra Česka

Lukáš Kovanda, hlavní ekonom Trinity Bank

Původně slibovali 60 % 

Jihokorejský podnik KHNP, který má rozšiřovat jadernou elektrárnu Dukovany, nyní nově uvádí, že české firmy by se na rozšíření podílely nejméně z pětiny. Vyplývá to ze včerejších slov ministra průmyslu a obchodu Lukáše Vlčka. Garance pouze 20% spoluúčasti českých firem na budování nových jaderných bloků však představuje jen třetinu podílu, s nímž KHNP operoval v době, kdy ještě tendr nebyl uzavřený. Pouze 20 % by zkrátka bylo pro Česko prohrou.

Navíc, nejen že KHNP sliboval zapojení českých firem do rozšíření Dukovan minimálně z 60 %, k tomu ještě sliboval účast českých firem na dalších jeho evropských projektech. Jenže to bylo loni… a, jak praví klasik, kdeže loňské sněhy jsou.

Letos totiž existují četné indicie, že v rámci lednové přelomové dohody Jihokorejců s americkým Westinghousem si obě strany „rozparcelovaly“ celosvětový trh. KHNP a jeho mateřská společnost KEPCO se dohodly s americkou stranou na urovnání všech vzájemných právních sporů. Američané tedy už nezpochybňují oprávnění Jihokorejců používat technologii, kterou nabídli i v českém tendru.

KHNP se současně koncem letošního ledna stáhl z tendru na výstavbu nových jaderných bloků elektrárny ve slovinském Kršku. Ve hře tak zůstávají již jen francouzská EDF a právě Westinghouse. Jen o měsíc dříve, v prosinci 2024, KHNP vycouval ze zapojení do tendru na výstavbu nových jaderných bloků elektrárny Ringhals ve Švédsku. Zbylí uchazeči jsou stejní jako ve slovinském případě: EDF a Westinghouse.

Jihokorejci se tedy mohou z evropských projektů stahovat, aby zvýšili šance Westinghouse, jemuž by pak dělali subdodavatele. Mimoevropské, například asijské projekty budou rozvíjet dále. V Dukovanech by mohli navíc navýšit podíl právě Westinghouse na subdodávkách, na úkor českých dodavatelů. Jihokorejská strana by se i tak mohla snažit si také naklonit americkou administrativu prezidenta Donalda Trumpa. Trump ve svém projevu v Kongresu Jižní Koreu ostře kritizoval kvůli údajně čtyřikrát vyššímu průměrnému clu, než jaký na její dovoz uplatňují Spojené státy.

Tak či onak, pokud se Jihokorejci v rámci dohody s Američany vskutku stahují ze svých evropských projektů, mizí šance českých firem, že se na těchto projektech budou podílet. Přitom právě takovou spolupráci ještě loni jihokorejská strana slibovala. Nabízí se tak zcela legitimní úvaha, zda by zapojení českých firem do evropských projektů nemohlo být potenciálně výrazně vyšší, pokud by projekt rozšíření Dukovan realizoval francouzský EDF. Francouzi, jak známo, mají našlápnuto stát v čele určité renesance evropské jaderné energetiky.

Pokud je právě výše zmíněné „rozparcelování“ součástí uvedené dohody jihokorejské a americké strany, značí to, že Dukovany by mohly zůstat v Evropě ojedinělým projektem v jihokorejské režii. Jihokorejská jaderná technologie by tak byla na starém kontinentu uplatněna právě jenom a pouze v Česku. Nové dukovanské bloky by se tudíž z technologického hlediska ocitly v Evropě v určité izolaci. Což je ovšem špatná zpráva pro český průmysl. Pokud totiž Jihokorejci ostatní evropské projekty přepouštějí jiným, čeští dodavatelé si musí nechat zajít chuť, že by se mohli podílet nejen na výstavbě nových dukovanských bloků, ale i dalších evropských projektů v podání KHNP.

S jedinou evropskou sadou nových bloků, tou dukovanskou, si navíc tím spíše Jihokorejci vystačí sami, aniž by zásadněji zapouštěli na starém kontinentu kořeny a vytvářeli tu robustní dodavatelský řetězec. Což dále snižuje šanci, že český průmysl dosáhne na zmiňovaných slibovaných 60 % zapojení do realizace nových bloků Dukovan. Hrozí, že český průmysl, samozřejmě včetně toho jaderného, nebude moci rozvíjet své know-how při realizaci dalších evropských projektů v jihokorejské režii. Takže v dlouhodobém výhledu bude know-how českých jaderných dodavatelů upadat, což v budoucnu prodraží údržbu a opravy existujících jaderných zařízení v ČR, neboť je budou muset uskutečňovat zahraniční specialisté.

Sečteno, podtrženo, Česko zaplatí stovky miliard korun za nové dukovanské bloky, aniž by takto vynaložené prostředky měly uspokojivý multiplikační efekt v rámci tuzemského průmyslu.

Evropa bez Ameriky: Kdo zaplatí účet za vlastní obranu?

Americký bezpečnostní deštník, na který Evropa spoléhala desítky let, může velmi brzy zmizet. A co pak? Náklady na obranu bez USA by evropské státy vyšly na dodatečných 250 miliard eur ročně, tedy přibližně 3,5 % HDP. To je skok, který bude nutné pokrýt – ať už vyššími daněmi, škrty jinde, nebo dalším zadlužováním.

Z analýzy Kielského institutu pro světové hospodářství (IfW) a think-tanku Bruegel jasně plyne, že ruská hrozba není abstraktní strašák, ale velmi reálná věc. Moskva za rok 2024 vyrobila či opravila 1 550 tanků, 5 700 obrněných vozidel a 450 dělostřeleckých systémů. To je produkce, která Evropě chybí, a pokud by došlo na otevřený konflikt, evropské armády nemají čím čelit. A to nemluvíme o dronech – jejich výroba vzrostla o 435 %.

Bez vojenské přítomnosti USA by Evropa musela sama nahradit bojeschopnost 300 000 amerických vojáků. Jenže tady narážíme na obrovský problém – evropské armády jsou roztříštěné a nekoordinované. I kdyby se počty vojáků naplnily, jejich bojová efektivita nebude odpovídat Američanům, kteří jsou zvyklí operovat jako soudržné, moderně vybavené jednotky. Evropané, rozdělení mezi 29 různých armád, by zkrátka bojovali méně efektivně.

A teď k jádru věci – kdo to všechno zaplatí? Analýza navrhuje, že část výdajů by mohla jít z evropského dluhového financování, část by platily národní rozpočty. Německo by například muselo okamžitě zvýšit svůj obranný rozpočet z 80 na 140 miliard eur ročně. Jenže zadlužení Evropy už tak letí nahoru a ekonomiky stagnují.

Kdo tedy reálně bude chtít zvedat výdaje na tanky, když veřejnost chce spíš nižší daně a vyšší výdaje na sociální programy? (10.3.2025)