Potápěčský oblek

Soudíc podle vyobrazení v technických rukopisech 15. a 16. století byl tehdy znám potápěčský oblek (skafandr) s neprodyšně přilehající kuklou se vzduchovou hadicí vedoucí nad hladinu. První takto vystrojeného potápěče vyobrazuje německý vojensko-technický spisovatel Kyeser z Eichstädtu (1405 a 1420) a poté tzv. Anonym husitských válek v rukopisu asi z r. 1430. Několikero potápěčských obleků navrhl v 90. letech 15. století Leonardo da Vinci. A. Borelli navrhl r. 1679 užít dvou hadic, jedné k přívodu čerstvého vzduchu, druhé k odvedení vzduchu zkaženého. D. Papin „otec parního stroje“, se spustil r. 1692 v potápěčském obleku vlastního návrhu pod hladinu ř. Fuldy, a k rychlejší výměně vzduchu v kukle užil odstředivého větrníku. R. 1716 sestrojil E. Halley kuklu olověnou s očními skly a zcela neprodyšnou, spojenou ohebnou hadicí s potápěčským zvonem. Skafandr celý neprodyšně uzavřený i s kuklou a naplněný vzduchem, aby potápěč byl uchráněn tlaku vody ve větší hloubce, navrhl A. Siebe r. 1830. „Soběstačný“ skafandr bez vzduchové hadice, spojený s dýchacím přístrojem, sestrojili r. 1912 bři B. a H. Draegerové. Pancéřový kloubový skafandr sestrojil r. 1924 Angličan Gall. Skafandr s náplní helia vynalezli r. 1936 Američané J. Craig a M. E. Nohl.