Přibližně dva tisíce miliard dolarů na obranu se vydá ve světě ročně (ještě před pár lety se používal termín na zbrojení). Zbraněmi se haraší na všech kontinentech. Smutné je, že dnes více než kdy jindy v Evropě, která prožila hrůzy dvou světových požárů. Pohříchu se dnes slovo válka skloňuje ve všech pádech „jako by se nechumelilo“. Bohužel, mnohdy ´není daleko od slov k činům´ a ´přání bývá otcem myšlenky´. Nezbývá než věřit, že nad siláckými slovy a hrozbami v souvislosti s Ukrajinou, kterých jsou dnes sdělovací prostředky plné, zvítězí zdravý rozum. Jinak, raději to ani nedomýšlet…
Jistě není od věci ohlédnout se do historie, kterou řada našich spoluobčanů prožila na vlastní kůži. Literatury, která popisuje válečné hrůzy a utrpení, je víc než dost. Pozornost si mezi nimi zaslouží, dnes více než jindy, kniha Elliota Roosevelta - syna 32. amerického prezidenta Franklina Delano Roosevelta - Jak on to viděl s podtitulem Všem, kteří věřili v mého otce, jež přibližuje jednání čtyřikrát zvoleného amerického prezidenta v době války v rámci Velké Trojky, v níž byl uznávanou vůdčí osobností, a na „ukování světového míru“. Vyšla v New Yorku v roce 1946 v anglickém originálu As he saw it, v českém překladu v roce 1948. Z knihy otiskujeme předmluvu jeho manželky Eleanor Rooseveltové a úvod a závěr autora knihy.
Pro přesnost doplňme, že letos 30. ledna si připomeneme 140 let od narození Franklina Delano Roosevelta, tohoto vynikajícího amerického politika a státníka.
Předmluva
Můj manžel se vždycky zajímal o dějiny a věřil, že události minulých let by měly být lidstvu vodítkem pro budoucnost. Vím, že by si byl přál, aby každý zapsal své dojmy a myšlenky, a byl přesvědčen, že by mohly přispět k lepší dohodě mezi národy světa, a vytvořit lepší podmínky k udržení míru.
Byl to člověk s nesmírným smyslem pro rodinu. Stále toužil po tom, aby ho všude doprovázely pokud možno všechny jeho děti. Ovšem nikdy by to byl nežádal, kdyby to snad odporovalo jejich jiným povinnostem, nebo kdyby kterékoli z nich mělo pocit, že otcovo přání odporuje jeho názorům. Dovoloval jim vysloviti vlastní úsudek, a nakonec vždy názor dítěte byl rozhodující.
To také bylo příčinou, proč při četných příležitostech dovedl zařídit, aby děti – a mezi ně počítám i zetě a naši jedinou dceru – byly alespoň krátkou dobu s ním, ovšem pokud jim v tom nebránila práce nebo osobní závazky. Tolik si přál mít je u sebe, že přivedl Jamese, našeho nejstaršího syna, do Washingtonu, aby tam byl jeho sekretářem, ačkoli se poukazovalo na to, že to může Jamesovi uškodit. Byl výslovně upozorněn, že nepochybně dojde k politickým útokům a že prospěch, který by mohl mít z Jamesovy spolupráce, je zmenšen skutečností, že James je jeho syn. To se také opravdu stalo. Snad se měl James raději vzdát příbuzenství. – Přesto se však domnívám, že pokud byl James ve Washingtonu, působila mému manželu jeho přítomnost a společná práce upřímnou radost. Možná, že člověk, který nepoznal osamělost, v jaké žije president, neocení, co to znamená mít nablízku člena vlastní rodiny.
U nás v rodině bylo zvykem, že po návratu některého člena rodiny z cesty byla pořádána týž večer společná večeře, aby nám vyprávěl o svých dojmech a o všem, co prožil. Věděli jsme všichni až příliš dobře, jak rychle každý z nás žije a že – jestli se nesejdeme hned – příhody z cesty ustoupí do pozadí a budou pohlceny novými povinnostmi a novými událostmi, a že už je pak nikdy nezachytíme.
Jelikož jsem se sama žádné z dějinných cest, popisovaných v této knize, nezúčastnila, mohu psát pouze o událostech, jak mi byly vyprávěny právě při těchto večeřích. Ale Elliot se jich zúčastnil. Pamatuji se, jak býval vzrušen, kdykoli se vrátil. Proto také je nyní dvojnásob poutavé číst jeho ještě mnohem úplnější zprávu o oněch velmi významných dnech.
O mnohém, co je uvedeno v této knize, jsem ovšem nevěděla. Věřím však pevně v hodnotu těchto záznamů, jaké by měl jistě napsat každý, kdo měl příležitost pozorovat zblízka jednotlivé fáze války a práci na plánech, které tvořily základ budoucího mírového uspořádání světa.
Je zcela přirozené, že každý člověk tlumočí věci, které vidí, slyší a prožívá, s osobního hlediska. Každá situace zanechá v každém z nás určitý dojem. Proto se také různá líčení týchž událostí tak často liší. Vím velmi dobře, že mnozí lidé, kteří slyšeli četné rozmluvy zde zaznamenané, si je vykládají různě, podle svého způsobu myšlení a podle svých názorů. Zprávy všech těchto tak odlišných jednotlivců jsou neocenitelné. Tato kniha podává bezprostřední zprávu jednoho z pozorovatelů o tom, co se událo na významnějších konferencích, a poskytne také budoucímu historikovi látku, která bude základem konečného hodnocení dějin.
Eleonor Rooseveltová
Úvod
Tato kniha – docela náhodou – jedná o válce. Jejím mnohem důležitějším úkolem je vrhnout trochu světla na mír.
Události, o kterých chci psát v této knize, rozmluvy, na které se pamatuji, dojmy a příběhy, které utvořily mé dnešní přesvědčení, staly se přibližně v době mezi vypuknutím války a ukončením schůzky Velké Trojky v Jaltě na Krymu.
Dovolte, abych vás ujistil, že v oné době jsem neměl nejmenší úmysl napsat o tom všem knihu. Rozhodl jsem se mnohem později a rozhodnutí bylo vynuceno naléhavými událostmi. Byly to především: řeč Winstona Churchilla ve Fultonu ve státě Missouri, schůze Bezpečnostní rady v Hunter College v New York City a názory, vyslovené na těchto schůzích, zásoba amerických atomových bomb, všechny známky vzrůstající nesvornosti mezi vedoucími národy světa, všechny nedodržené sliby, všichni znovu se objevující zastánci násilí a politikové lačnícího, zoufalého imperialismu.
To vše bylo ostruhou, pobízející mne k napsání této knihy.
Rychlost naší doby je taková, že se naše názory neřídí dějinami, nýbrž titulky novin.
Zda důvěřujeme Rusku nebo nikoli, není podmíněno obrovským příspěvkem tohoto národa k našemu vítězství ve válce, dosud největší a jedinou skutečností našeho věku; spíše je to usměrněno palcovými písmeny na titulních stranách tří nebo čtyř denních listů – listů, které v minulosti často jednaly neodpovědně a o kterých můžeme tedy v dnešní ustrašené době dvojnásob pochybovat.
Naše názory na britskou půjčku nejsou zdaleka utvářeny vzpomínkou na V-1, které dopadaly na Londýn, ba ani střízlivým zjištěním trvajícího britského nedostatku potravin, ale ovzduším nejistoty nad britskými imperialistickými záměry.
Jednota, jež vyhrála válku, měla být a musí být dnes faktem, hodláme-li vyhrát mír.
To je samozřejmé: kterýkoli středoškolák by mohl napsat na tento námět dojemný a přesvědčivý úkol.
Ale od V-E (V-E Day, evropský den vítězství) a od prvního dopadu atomové pumy se tato jednota stále víc a víc ztrácí.
Proto také pochybuji, že my sami bychom se byli uchýlili od této jednoty, a proto také jsem přesvědčen, že jsme od ní byli odvedeni lidmi, kteří by tomu měli lépe rozumět, nebo – užiji-li slov Waltera Lippmanna – „malými chlapci, hrajícími si s ohněm“. A proto jsem považoval za tak důležité napsat tuto knihu.
Dobrá, řekněte – ale proč právě já? Co já vám mohu poskytnout? Po každém velkém světovém otřesu, jímž byla zajisté také poslední válka, se všude setkáváme s jedním zjevem: je to spousta knih. Generálové, ministři, váleční zpravodajové – každý letí k psacímu stroji nebo k nepříliš ostré tužce.
Já si však pro tuto knihu mohu vyhradit malý, ale přece přesně ohraničený prostor, který je zcela individuální.
Má kvalifikace začíná již biologickou skutečností, že jsem synem svého otce. Jako kterákoli výsada mělo i toto příbuzenství určité nevýhody. Pamatuji si, že mi otec jednou o nich vyprávěl – bylo to v Hyde Parku – v době, kdy byl ještě guvernérem New Yorku, asi tak měsíc předtím, než byl jmenován presidentem. Čelil odhodlaně veřejnosti, která sleduje každé hnutí dětí veřejně činného člověka – zvláště pak muže, jenž má kruté politické odpůrce. Bylo toho – aby bylo jasno – málo, co mohl anebo chtěl dělat, aby dohlédl na naše činy. Naše životy patřily – podle jeho názoru – nám, byl přesvědčen, že s nimi můžeme nakládat podle vlastních přání a vlastních možností. Mám za to, že – jako kterýkoli jiný otec – také on věřil, že nebude naší touhou dostat se do vězení, že dorosteme v odpovědné občany a že budeme mít štěstí a úspěch podle svých schopností. Zároveň se však pečlivě vyhýbal tomu, aby nám příliš nepovoloval uzdu.
Nicméně – ať tak či onak – všechny nevýhody toho, že jsem syn presidenta, musí být vyváženy druhou skutečností, jež mne opravňuje k napsání této knihy. Bylo mi dopřáno, abych byl svědkem některých nejdůležitějších schůzek této války, neřku-li celého našeho věku. Otec potřeboval někoho, koho dobře znal a komu důvěřoval – pokud možno člena rodiny, a toho chtěl mít s sebou, kdykoli byl za mořem na válečné konferenci. Píši toto nikoli proto, abych snad vyvolal domněnku, že neznal své oficiální poradce dosti dobře nebo že jim nedůvěřoval, ale protože vím, že se jen v přítomnosti svého syna mohl zotaviti z práce. Mohl mluvit tak, jako by si povídal nahlas sám pro sebe – a to také činil. Z jeho synů jsem mohl být nejčastěji já jeho pobočníkem. Tak na příklad když se po prvé setkal s Churchillem u Nového Foundlandu, byl jsem přidělen výzvědné letecké peruti u Gander Lake na Novém Foundlandu; když přišel do Casablancy, pracoval můj oddíl právě blízko Alžíru; jedna ze základen našeho hlavního stanu byla stále ještě v Tunisu, když přijel na Blízký Východ ke konferenci v Káhiře a v Teheránu. Pouze tehdy, když odjel do Jalty, nemohl jsem být s ním.
K době, kdy jsem ho doprovázel při těchto setkáních, přistupují ovšem chvíle během války, když jsem se vrátil do Států jednou na zdravotní dovolenou, dvakrát z důvodů oficiálních a jednou na dovolenou. Po každé jsem měl možnost pobýt několik nocí v Bílém domě, což znamenalo hodiny rozhovorů s ním.
Jako jeho pobočník jsem pak byl přítomen většině úmluv, rozhovorů a porad – vojenských, politických, diplomatických -, vykonávaje tak souhrn služeb příjemce poselství, doručovatele zpráv a zapisovatele poznámek. V tomto zpola oficiálním poslání jsem mohl vyslechnout všechny formální i neformální požadavky i sliby zástupců všech válčících Spojenců: Churchilla, Stalina, generalissima a Madame Čankajšek, šéfy spojeneckých štábů, generály a admirály, velící na všech bojištích světa a v každém druhu služby, Smutse, de Gaulla, Girauda, Hopkinse, Roberta Murphyho, Molotova, krále Egypta, Řecka, Jugoslavie a Anglie, emiry a šachy, sultány a prince, premiéry, vyslance, ministry, kalify, velkovezíry – ty všechny jsem vítal u dveří, uváděl dále a byl přítomen, když hovořili s otcem, a po jejich odchodu jsem poslouchal, jaký zanechali dojem.
A když bylo po dlouhých konferenčních dnech a otec popřál poslední návštěvě dobrou noc, hovořili jsme – jen my dva – skoro vždycky několik hodin, dokud nezhasl světlo. Mluvili jsme spolu o událostech dne, srovnávali poznámky a hromadili dojmy. Někdy se vyptával na moji práci u fotografické výzvědné služby; častěji jsem se však sám ptal na věci, které mne tížily, ať již to bylo cokoli – zřízením druhé fronty počínajíc a tím, co soudí o Madame Čankajšek, končíc. Měl ke mně tolik důvěry, že mi oznámil výsledek svého jednání se Stalinem dokonce dřív, než náčelníkům štábů nebo státním sekretářům. Náš příbuzenský vztah se spíše podobal velkému přátelství: Věřím, že si mne – syna – oblíbil i jako přítele, hodného uznání.
Mohu tedy vydati svědectví o konferencích, pozorovaných se dvou hledisek: s hlediska oficiálního pobočníka presidentova a s hlediska nejdůvěrnějšího přítele muže, jenž byl nejodpovědnějším za jednotu Spojených národů. A bylo to právě toto druhé hledisko, jež mi umožnilo sledovat jeho nejintimnější myšlenky a naslouchat jeho nejtoužebnějším snahám o světový mír, který měl následovat po našem vojenském vítězství.
Jsou mi známy podmínky, jež stanovil pro uspořádání světového míru. Jsou mi známy rozhovory, na jejich základě byly stanoveny. Jsou mi známy smlouvy a sliby.
A co jsem viděl?
Zneuctěné sliby. Stručně a cynicky opominuté podmínky. Zneuznané uspořádání míru.
A proto píši tuto knihu.
Pomáhaly mi oficiální deníky z různých konferencí, doplněné vlastními tehdejšími poznámkami, a má paměť. Spoléhal jsem se více na poznámky než na paměť.
Píši knihu vám, kteří souhlasíte se mnou v tom, že Franklin Roosevelt byl za války budovatelem jednoty Spojených národů, vám, kteří souhlasíte se mnou v tom, že ideály a státnický um Franklina Roosevelta by byly postačující, aby udržely jednotu při životě i v poválečném období, vám, kteří se mnou souhlasíte v tom, že jím naznačená cesta byla nejžalostnějším způsobem – a zcela promyšleně – zrazena.
Píši knihu s nadějí, že snad trochu prospěje tomu, abychom se dostali zpět na vytčenou cestu.
Věřím, že to je možné.
Možnosti jiné se bojím.
Závěr
Práce na ukování světového míru byla začata. A byla začata dobře. Někde – v některém okamžiku - v oněch měsících, jež uplynulo od smrti Franklina Roosevelta, byla tato práce poškozena. Možná, že „poškozena“ je příliš jemný výraz. Možná, že bych měl napsat: mír se rychle ztrácí.
Svědectví o tomto střízlivém zjištění nacházíme na každém kroku. „Není míru“ volá Walter Lippmann. Noviny otiskují pověsti o předsunutých leteckých základnách v nejzazší východní části naší administrativní zony v Německu a vypravují o tom, jak jsou tam budovány naše letecké jednotky s posledními, nejrychlejšími tryskovými letadly, nahrazujícími naše „zastaralé“ P-51. Je to otázka, jež přímo volá po odpovědi: Proč?
Nebo – pomyslit na podezření, zplozená naším řevnivým a bláznivým odporem dělit se o „tajemství“ atomové pumy – „tajemství“, o němž každý vědec, který pracoval na manhattanském plánu, prohlásí přímo, že není už žádným tajemstvím. Přesto však hýčkáme na svých prsou – zajištěnu před naším „nedůvěryhodným“ spojencem – tuto vražednou hračku a odevzdáváme ji raději pod dozor mužům ve vojenské uniformě, jako bychom byli militaristickým státem a nikoli – díky našim otcům-pionýrům – státem s občanskou demokracií.
Svědectví o tom můžeme získat tak snadno, jako můžeme zrychlit dýchání.
Naším úkolem je nalézt důvody, ležící hlouběji. Proč je tomu tak, že obvyklý tlach při cocktailových společnostech ve Washingtoně je o válce se Sovětským svazem a „raději před 1948“ – což znamená – raději před tím, než budou moci Rusové dokončit svou versi atomové zbraně. Proč mohou dopisovatelé psát: „Každý státník v Evropě chová v skrytu své duše rozhodující a omezující předpoklad, že musí jednat tak, jako by se schylovalo k válce mezi Britannií a Ruskem, k válce, jež s sebou strhne všechny zbývající národy.“ Musíme zjistit, kdo jsou tito státníci. Musíme útočit na jejich omezující předpoklady. Musíme bojovat za světový mír, který se zdál tak jistým, když za dnem vítězství v Evropě následoval den vítězství nad Japonskem.
Naše práce začíná zjišťováním toho, jaká to byla změna, jež působila, že jsme se odchýlili z cesty k míru, a než nás poslala bez ladu a skladu opačným směrem.
Věřím, že tu je něco, co jednou správně uchopeno a pochopeno povede k objasnění a ocenění všech poválečných fakt. Touto skutečností je: když Franklin Roosevelt zemřel, ztratily pokrokové síly moderního světa svého nejvlivnějšího a nejpřesvědčivějšího zastánce. S jeho smrtí zmlkl nejzřetelnější hlas, volající po pevném spojení všech národů světa. Jdu dále: pro lidi v kterékoli části světa byl Franklin Roosevelt symbolem Ameriky a svobody, k němuž upjali své naděje na osvobození a na nový svět a blahobyt. Když zemřel, zemřely s ním některé z jejich nadějí a – z jejich víry.
Je naprosto jasné, že žádný člověk – byť i největší světový vůdce – nemůže svým životem nebo svou smrtí ovlivnit světové dějiny déle, než na několik zlomků věčnosti. V tomto případě však smrt jednoho člověka znamenala a způsobila prázdnotu – pro onen zlomek věčnosti – v pokroku, ve snaze dostat ke kupředu, v zajištění toho, že válka nebyla konec konců vedena proto, aby byl zachován jen status quo ante. A do této prázdnoty – když si přátelé pokroku jen odskočili – vstoupili jejich protivníci, zastánci světa, jaký byl předtím, a obhájci reakce.
Není ani těžké vyjmenovat jednotlivé důkazy o oprávněnosti této these. Na předchozích stránkách této knihy jsem zaznamenal mnoho z plánů, jež – jak sám vím – projednal architekt našeho světového míru s ostatními vůdci. V těchto plánech jsou sliby: umístěme nyní sliby vedle skutků – a co zjistíme?
Na příklad Čína. V Káhiře Franklin Roosevelt vynutil na feudálním nejvyšším vojenském veliteli, jenž byl náhodou také de facto čínským válečným vůdcem, slib. Tento slib zněl, že před zastavením nepřátelství bude v Číně utvořena skutečná vláda národní jednoty a že pod záštitou této nové a demokratičtější vlády budou pak – tak brzy, jak jen bude možné – národní volby. Pravda, byl to podmíněný slib. Čankajšek měl dvě podmínky: první, že otec obdrží od sovětské vlády plné zabezpečení, že se Mundžusko vrátí pod čínskou svrchovanou vládu, a plné zabezpečení, že budou respektovány budoucí čínské hranice; tento závazek měl obsahovat souhlas Sovětského svazu, že se nebude vměšovat do otázek čínské vnitřní politiky. Druhou podmínkou bylo, že Spojené státy budou podporovat po válce Čínu v odpírání exteritoriálních práv Britům v Hong-Kongu, Kantonu a Šanghaji. Aby byla tato podmínka zdůrazněna, bylo Čankajškovi řečeno, že do těchto i jiných čínských přístavů vplují jen americké válečné lodi a že britské budou vyloučeny, jakmile ustane japonský odpor.
A skutek? Otcův zvláštní plnomocník, Pat Hurley, vykonal pozoruhodné dílo. Od Sovětského svazu jsme dostali všechna potřebná ujištění. Sovětský svaz také až do oné doby splnil doslovné znění i ducha této dohody. Spojeným státům pak připadlo, aby splnily svůj podmíněný závazek. My jsme tak neučinili. První válečné lodi, jež vpluly do čínských přístavů, byly britské. Rozkaz, jenž je měl vyloučil, byl kdesi – s veškerou pravděpodobností – v State Department „zadržen“.
Výsledek? Postaven před zrušený americký slib, zrušil Čankajšek svůj. Dnes poskytuje Čína obraz nikoli pokrokového státu, nýbrž pokračující reakce. Vláda není vládou národní jednoty, v níž jsou zastoupeny všechny strany, nýbrž vládou despotismu s hladem vespod a s úplatky a cynismem navrch.
Ve světě kolonií vykazuje srovnání slibů se skutky ještě ostřejší rozdíl. Vezměme holandskou Východní Indii, o níž královna Vilemína řekla, že bude mít okamžitě po skončení nepřátelství nejdříve status dominií a později brzkou možnost rozhodnout se pro nezávislost. Pravda, tento závazek byl učiněn za předpokladu, že to budou americká vojska, jež tyto bohaté kolonie osvobodí. Ve skutečnosti, jak svět s úžasem seznal, Britové – pamětlivi vlivu javanské nezávislosti na jejich vlastní koloniální národy – stříleli do národů holandské Východní Indie a užívali dodávek z amerického zákona o půjčce a pronájmu, aby co nejnemilosrdnějším způsobem potlačili boj těchto národů o nezávislost, zatím co my v Americe jsme neučinili zhola nic.
Nebo vezměme francouzskou Indočínu. Jak často hájil otec názor, že tato kolonie, osvobozená hlavně zásluhou amerických zbraní a amerických vojsk, nemá být odevzdána jen prostě nazpět Francouzům, aby byla opět imperialisty vyssávána tak, jako tomu bylo po desítiletí! Přesto, když tam vpochodovala britská koloniální vojska, vzala s sebou francouzské vojsko a francouzské administrátory. Rychle! Dokud je doba zralá! Vraťte ji týmž imperialistickým zájmům – dokud se nikdo nedívá!
Tyto příklady – jakkoli důležité a příznačné – sahají sotva po kolena mnohem vážnějším dokladům toho, že pokrok byl nahrazen reakcí. Důkazem je zhroucení jednoty Velké Trojky – jednoty, jež je základním kamenem míru. Franklin Roosevelt tento základní kámen ciseloval a uložil na jeho místo. Od té doby ho velmi mnoho lidí otesávalo a doufalo, že se v nejbližším okamžiku rozdrolí.
Tito sabotéři mezinárodní jednoty jsou vedeni lidmi, kteří trvají na tom, že podstata práva veta je špatná. Jsou to lidé, kteří buď z nevědomosti nebo z lakoty zavírají oči před skutečností, že ve světě, ovládaném třemi mocnostmi, Spojenými státy, Sovětským svazem a Spojenými královstvími, všechny tři musí spolupracovat ve vzájemné shodě, má-li být udržen mír. Není možné dost často bojovat proti názoru, že Sovětský svaz je tak svéhlavý a hrabivý, že s ním žádná velmoc, dbající svých vlastních zájmů, nemůže udržet jednotu, aniž by mu – příšerné slovo! – nedala nažrat. Tento argument se nemůže osvědčit, jelikož svět viděl jednotu Velké Trojky, souhlasil s ní po mnoho a mnoho měsíců a souhlasil s ní ve skutečnosti ještě po dobu konference zahraničních ministrů v Moskvě v prosinci 1945 a v lednu 1946. Bylo to teprve po této konferenci, kdy u nás začal velký křik a nářek, že Byrnes nechal Spojené státy plavat, a kdy se za slovního vůdcovství mužů, jako je Vanderberg v senátě a Hearst-Roy-Howard-Mc Cormickův sbor v našich novinách, ozvalo volání po „tvrdém jednání s Rusy“ – teprve pak se naše jednota zhoršila.
A co to provedl Byrnes v Moskvě tak hrozného? Projednává! možnost svěřit atomovou pumu eventuálně pod dozor Spojených národů. Byrnes byl totiž natolik prozíravý, aby si uvědomil, že jestliže existuje jen jediný činitel, přímo skvěle vypočítaný pro to, aby zplodil podezření proti bohaté a mocné Americe v duších a srdcích zemí, jež byly našimi spojenci ve válce a jež budou nejspíše našimi spojenci v míru, pak je to skutečnost, že skrýváme nejvíce zničující zbraň světa. Proč? Abychom jí užili? Proti komu?
Nu, Byrnes dostal zřejmě lekci. Za dva měsíce uposlechl jakýsi vnitřní hlas a byl ochoten hlásat vlastní odrůdu myšlenky „tvrdého jednání s Rusy“. Bylo to podivnou shodou okolností jen týden potom, co Winston Churchill, jenž vedl ustavičný boj, aby se vyhnul invasi napříč Kanálem do Evropy (od jara 1942 až do zimy 1943-1944), jenž stále zápolil o vynucení změny ve strategii Spojenců tak, že by naše vojska musila proniknout horskými přehradami, jež nazval, tváře se poctivě, „měkkým podbřiškem Evropy“, učinil svůj projev ve Fultonu ve státě Missuri, v němž útočil divoce proti Sovětskému svazu. Snažil se přesunout celou váhu ofensivy tak, aby chránil zájmy britské říše na Balkáně a ve střední Evropě proti svému sovětskému spojenci a proti risiku rychlého vítězství. Nyní byl plně zaměstnán vypouštěním zkušebního balonku okamžité války proti svému dřívějšímu spojenci. Nemohl si přece neuvědomit skutečnost, že v době, kdy navrhoval anglo-americkou alianci, že v téže době se ještě stále ve Washingtonu pravidelně scházeli náčelníci všech spojeneckých štábů – dlouhé měsíce po „skončení“ války, tak jako se scházejí ještě dosud.
Začátek pozvolného hroucení zoufale potřebné jednoty Velké Trojky už se ostatně datuje od doby, než se válka skončila. Tři měsíce před zhroucením nacistů začali zahraniční ministři a ministři války Velké Trojky dávat mezi Londýnem, Washingtonem a Moskvou do oběhu návrhy memoranda o podmínkách kapitulace. Po určitých rozpravách se dospělo ke konečné dohodě. Opis byl z Moskvy poslán maršálu Žukovovi. Generálu Eisenhowerovi do SHAEFU nebyl opis poslán vůbec – ani z Londýna, ani z Washingtonu. Podmínky kapitulace, jichž užil, byly ve skutečnosti načrtnuty jeho náčelníkem štábu, generálem Beedlem Smithem – proto, že nevěděl o existenci takového dokumentu. Je potom divné, že Rusové byli rozmrzelí? Nebo že byli pohoršeni tím, že se americká a britská vojska nestahují ihned do okupačních zon, jak bylo ujednáno v Jaltě? Nebo, že – zatím co toto píši – jsou velmi mrzuti, že britské okupační armády se ani trochu nepokoušejí splnit soupis reparací, pořízený rovněž v Jaltě?
Jakmile se tyto věci přihodily, vyvolaly nevyhnutelně v Kremlu reakci. Od dne vítězství v Evropě se Stalin a jeho poradci nepochybně rozhodli, že jestliže se bude obraz nejednotnosti mezi Spojenci tak jasně vyvíjet, pak že začnou okamžitě – pro všechny případy – uvažovat o opravě své zdi. Železné opony nerostou jen tak. Pro jejich existenci jsou důvody. Mohl-li nějaký Churchill mluvit o železných oponách v Evropě, pak může nějaký Stalin uvést rozumný důvod pro jejich nutnost. Nešťastnou náhodou jsou však mezinárodní politikové tím, čím jsou, a logika je nahrazena frází „to je něco jiného“! Ve snaze dostat se zpátky k prvotním a skrytým příčinám tohoto kritického přítomného stavu poznamenávám jen, že to byly Spojené státy a Velká Británnie, které první podaly ruku v železné rukavičce, které první zrušily kolektivní rozhodnutí.
A mělo by být také zaznamenáno, že ve světových srážkách, jež následovaly po skončení střílení, jsme upustili od životně důležité úlohy pracovat jako prostředníci mezi Velkou Britannii a Sovětským svazem, mezi jedinými dvěma národy, jichž zájmy bezpečnosti se dnes srážejí. Místo abychom v těchto neshodách byli rozhodčími – jak otec vždy pečlivě činil – dáváme přednost připojení k jedné ze stran. A co horšího – nedali jsme se jen prostě na cestu vedle Britannie, dali jsme se na cestu za ní. Tak v tragickém případě Řecka, kde angličtí vojáci – přes vyslovený protest části britského národa – stříleli chladnokrevně řecké antifašisty, jsme zaujali stanovisko britského ministerstva zahraničí a prohlásili tento výsměch voleb za skutečnou demokracii. Rovněž v Turecku jsme podporovali britské cíle dostat nepříliš se zdráhající Turecko tak daleko, aby odporovalo jakýmkoli sovětským snahám o společnou kontrolu Dardanel. Dva národy kontrolují Dardanely zeměpisně: Řecko a Turecko. Podporováním Britů, kteří na tuto kriticky důležitou vodní cestu uvalili protisovětské podmínky, zavrhujeme znovu zásady jednoty Velké Trojky.
Nebo je tu případ Iránu. Byla by to skutečně dobrá veselohra, kdyby v tom nebylo zároveň tolik trpkosti. Bezpečnostní rada Spojených národů – často naprosto bez ohledu na přání iránské vlády – následkem britského a amerického vůdcovství naléhala na to, aby se udržel při životě případ Iránu, jako by byl tento případ vůbec někdy znamenal vážné ohrožení míru. K těmto faktům se došlo snadno: Velká Britannie střežila žárlivě svou kontrolu nad naftovými koncesemi v jižním Iránu. Základnou byl poměr padesát jedna ke čtyřiceti devíti – lví podíl připadal ovšem britskému lvu.
Když Sovětský svaz považoval za vhodné dohadovat se o severní naftové koncese (a vzpomeňme si, jak blízko leží Irán sovětským naftovým pramenům v Baku) se základnou „napůl“, učinila z toho Bezpečnostní rada SN protisovětskou kampaň. Celé Spojené státy projevily zpravodajům a rozhlasovým komentátorům tak všeobecný souhlas v tom, že Rusko je imperialistické – že my, kteří jsme to četli a poslouchali – jsme už byli ochotni pomalu přijmout tuto zkomoleninu prostě jen proto, že byla tak často opakována.
Irán je důležitý jenom proto, že je náznakem – náznakem toho, že malá skupina svéhlavých lidí v Londýně a Washingtonu si toužebně přeje vytvořit a vypěstovat atmosféru nenávisti a války proti Rusům, jako by ruský národ nezrodil útok na ozbrojenou moc nacistů – jako by tento útok nezrodil, tuto moc nezlomil a tím také navždy nedokázal, jak je důležitý pro mírovou koalici.
Jestliže mluvím tak důrazně, pak to je proto, že jsem se o toto právo ve velmi malé míře také zasloužil tím, že jsem pracoval a létal s lidmi, z nichž zemřelo více, než je mi milo vzpomínat. Není také příjemné uvědomit si, že to, co tito lidé učinili, je za několik krátkých měsíců přezíráno lidmi, jež nebylo nikdy – dokonce ani po Pearl Harboru – možno nalézt na místě, kde měli být. Není příjemné si uvědomit, že hlas nových „internacionalistů“ je dnes nejskřípavější – hlas mužů z kongresu, pro něž mezinárodnost je totožná s mezinárodním spiknutím k vyvolání „světové války III“ proti jednomu z našich spojenců.
Užil jsem rčení „malá skupina svéhlavých lidí“, a umístil jsem ji do Washingtonu. Měl bych se snad vyjádřit přesněji. Myslím na kariéristy v našem State Department, jimž otec nikdy nedůvěřoval. Zahrnuji v to i jisté muže, kteří jsou nám často mylně označováni jako „znalci“ našich zahraničních záležitostí. Myslím na reakcionáře z obou našich největších stran v kongresu, kteří se rozhodli, že je pro budoucnost mnohem důležitější přiklonit se k jednomu partnerovi, než pro tuto budoucnost společně pracovat. Myslím na strážce „svobodného tisku“ – tisku, jenž vede heroický boj za svobodu v neodpovědném počínání. To jsou ony nejhanlivější hlasy proti jednotě Velké Trojky – výsledek trvání na názoru, že právo veta je „nemravným systémem“.
Myslím přitom také na muže, kteří dali naší zahraniční politice zakrnět až na stupeň atomové pumy, na armádní důstojníky, kteří pomýšlejí zřejmě jen na svou profesionální budoucnost a kteří jsou připraveni proměnit obratem ruky civilisaci v hromadu sutin.
S poděkováním jsem vyslovil svůj názor, že americký zvyk a tradice káží, aby vojsko neřídilo osudy národa. Jsem si jist, že nebylo ustanoveno jen pouhou náhodou, aby president – podle tradice civilista – byl nejvyšším velitelem armády a námořnictva. Musím však pohlédnout střízlivě na skutečnost, že úlohy poválečné diplomacie se ujalo vojsko. Nekritisuji nikterak práci generála Marshalla v Orientě. Ani nechci vyloučit generála Beedle Smitha v Moskvě. Nepopírám také, že admirál Leahy je nejlepším poradcem v diplomatických záležitostech, jakého nějaký president kdy měl. Chci jen hájit názor, že by taková důležitá diplomatická místa měla být obsazena civilisty a že se nesluší, aby nebojovná demokracie, jako je demokracie Spojených států amerických, byla v informacích a v pečování o mezinárodní záležitosti odkázána na vysoké důstojníky armády a námořnictva. Vojenské osobnosti, jež vstupují do arény amerických politiků nebo do zahraniční služby, by se měly dříve zcela odloučit od ozbrojené moci a uchýlit se do soukromého života.
Nebezpečí z vojenské diplomacie musí být každému jasné. Vojáci velí armádě a armáda bude pokrokovou silou jen tehdy, bude-li nástrojem pokrokové zahraniční politiky. To je důvod, proč – bez ohledu na to, jak povolaní a jak šlechetní lidé to mohou být – by neměl nikdo vést zároveň zahraniční politiku a armádu. Chování našich vojsk v zahraničí podává o této thesi zajímavý důkaz. Dokud byli naši vojáci přesvědčeni, že jsou vybráni proto, aby vyhrávali válku, zaměňovali z největší části vesele a s pozoruhodně málo stížnostmi pohodlí a potěšení domova, ženy a dětí, za odpovědnost v boji a ve vítězství. Bouření vojáků – „pojďme domů“ – nebylo až do doby Postupimi, dokud se zdálo, že jediným úkolem demokracie je – a skutečně též bylo – dorazit dobyté hnízdo nacismu. Jakmile však bylo jasné, že věci, pro něž bojovali – hlavně „mír pro mnoho generací“ – jsou házeny přes palubu, pak bylo hučení, šířící se z Paříže do Tokia, vnímáno zcela přesně ve Washingtonu.
Budiž mi dovoleno prohlásit zcela otevřeně, že nejsem proti tomu ponechat hodně Američanů ve zbrani. Naopak, jsem pro – jestliže má být této armády užito jako části bezpečnostního opatření, ustanoveného smluvně chartou Spojených národů, a budou-li Spojené národy vycházet z předpokladu, jenž byl jejich základem, to je – ze stále užší jednoty Velké Trojky.
Dospěl jsem k otázce: co můžeme činit my, my, kteří nejsme jen úředníky americké vlády, nýbrž něčím mnohem důležitějším: americkými občany? Co můžeme učinit, abychom zabezpečili to, že se naše vláda vrátí na cestu, kterou vyznačil Franklin Roosevelt?
Abych na tuto otázku odpověděl, musím zaznamenat – velmi stručně – poučení, jehož se mi dostalo nejdříve z dějin a později z pozorování otce, když byl presidentem. Jsem přesvědčen, že největší byli ti presidenti, kteří byli nejvnímavější a nejlépe odpovídali přáním informovaného a inteligentního národa. Lincoln nemohl podepsat Listinu svobody dříve, než dva roky po vypuknutí občanské války, a to nikoli proto, že by byl Sever na něho nečinil nátlak, aby ji podepsal, nýbrž proto, že nátlak nebyl postačující. V americké demokracii je mezi presidentem a národem vztah, který je jen velmi zřídka tím, čím by měl být. My, kteří jsme američtí občané, my musíme být nápomocni, má-li se některý president stát velkým presidentem. Jestliže byl Franklin Roosevelt velkým presidentem, pak to bylo – z největší části – zásluhou zřetelně projevené inteligence amerického národa po dobu jeho zasedání v Bílém domě.
