Motto: Lidstvo musí učinit přítrž válce, jinak válka učiní přítrž lidstvu
V roce 1968 vyšla kniha v českém překladu kniha 35. prezidenta Spojených států amerických Johna Fitzgeralda Kennedyho Profily odvahy, poprvé byla v USA vydána v roce 1955. Je to jeho nejúspěšnější kniha, jejímž ústředním tématem jsou projevy odvahy v politickém životě, které autor sleduje od vzniku USA až po téměř současnou dobu, v níž žil. Zajímá ho přitom, jak jednali významní a méně významní politikové v klíčových okamžicích amerických dějin. On sám musel později projevit jako prezident USA mnoho odvahy a osobní statečnosti při řešení karibské krize v roce 1962. V knize Kennedy vyslovuje kus svého vlastního politického kréda: „Národu, který zapomněl, co znamenala odvaha, vnášená v minulosti do veřejného života, nebude asi na ní záležet, ani za ni nebude odměňovat dnešní vůdce – a my jsme opravdu zapomněli.“ Kniha ani dnes nic neztratila na své vypovídací hodnotě, přičemž některé otázky, které studie přímo či nepřímo nadhazuje, výrazně přesahují historický kontext a obracejí se ke všem čtenářům, kterým není lhostejná skutečnost a osudy našeho soudobého světa. Z knihy jsme vybrali úvodní slovo jeho bratra Roberta F. Kennedyho a kapitolu XI nazvanou Smysl odvahy. Doplňujeme ji několika citáty z Wikipedie.
Doplňme, že 29. května 2022 to bude 105 let, které uplynuly od narození J. F. Kennedyho, který se stal nejmladším zvoleným prezidentem USA a čtvrtým americkým prezidentem, jenž podlehl následkům atentátu spáchanému v době jeho funkčního období.
Robert F. Kennedy: Úvodní slovo k pamětnímu vydání
Odvaha je ctnost, kterou prezident Kennedy nejvíce obdivoval. Vyhledával ty, kdo ať už na bojišti, na sportovním hřišti, v řečnickém projevu, či v zápase o nějakou věc dokázal, že mají odvahu, že svou věc dokázali, že mají odvahu, že svou věc dovedou hájit a že se lze na ně spolehnout.
Proto tato kniha tak dobře vystihuje jeho osobnost a to, več věřil. Je to studie o mužích pevně zastávajících své zásady, byť i tím dávali v sázku svou existenci a budoucnost, ba i štěstí svých děti. On sám se v životě řídil tímto ideálem. V pravý okamžik tak dodával odvahu i jiným.
Andrew Jackson řekl: „Jediný muž s odvahou vytváří většinu.“ Tak působil prezident Kennedy na své okolí.
V květnu 1964 by bylo prezidentu Kennedymu 47 let. Nejméně polovinu života byl sužován intenzívními fyzickými bolestmi. V útlém věku prodělal spálu a později trpěl vážnou poruchou páteře. Trápily ho však všemožné jiné choroby. Za mlada jsme se často smáli, jakému hroznému nebezpečí by se vydal komár, kdyby štípl Jacka Kennedyho: s kapkou jeho krve by jistě musel zajít. Po válce byl Jack Kennedy značně dlouho v nemocnici pro námořníky v Chelsea, v roce 1955 podstoupil vážnou a bolestnou operaci páteře, volební kampaň v roce 1958 absolvoval o berlích. Stonal na cestě kolem světa v roce 1951. Při letu do vojenské nemocnice na Okinavě měl 41 stupňů horečky. Nikdo nevěřil, že to přežije.
Za celá ta léta jsem ho nikdy neslyšel postěžovat si. Neslyšel jsem ho nikdy naříkat, že by byl Bůh k němu nemilosrdný. Kdo ho dobře znal, věděl, že trpí, jen podle toho, že nepatrně zbledl, vrásky kolem očí se mu trochu prohloubily a slova nabyla na ostrosti. Kdo ho dobře neznal, ani nic netušil.
Nestěžuje-li si on na své trápení, proč bych si já stěžoval – tak bylo každému kolem něho.
Vyzařovala z něho nejlepší podstata lidské bytosti, ať už bojoval s chorobou, či byl ve válce, nebo kandidoval do senátu; když se vzepřel zájmům mocným vrstev v Massachusettsu, aby prosadil vybudování vodní cesty na řece Sv. Vavřince, nebo když se v roce 1959 zasazoval o zákon o pracovní reformě, anebo se ucházel v roce 1960 o zvolení ve volební kampani v Západní Virginii; když polemizoval s Lyndonem Johnsonem na konvenci demokratické strany v Los Angeles bez přípravy; kdy vzal na sebe odpovědnost za neúspěch v Bay of Pigs; když se utkal s ocelářskými společnostmi; když se postavil v roce 1961 a znovu v roce 1962 na stranu Berlína; když mluvil o stažení řízených střel z Kuby; když hlásal rovná práva pro všechny naše občany a bojoval za ně. A ve stovkách jiných otázek, ať velkých či nepatrných.
Projevoval osobní přesvědčení, odvahu a přání pomáhat těm, kdo pomoci potřebovali, projevoval upřímnou lásku k vlasti.
Lidé postižení duševními chorobami budou mít díky jeho úsilí lepší vyhlídky do života, mládeži se dostane lepších podmínek k výchově a k důstojnému, sebevědomému životu, nemocných větší péče a světu mír.
Prezident Kennedy prožil v Bílém domě jen tisíc dní místo tří tisíc, a přece tolik vykonal. Mnoho však ještě musí být vykonáno.
Tato kniha vypráví o mužích, kteří v pravou chvíli pochopili, co se má vykonat, a vykonali to. Prezident Kennedy rád citoval Danta: „Žár pekelných plamenů ať zachvátí ty, kdo netečni stojí stranou ve chvíli velké mravní krize“.
Životní příběhy mužů, jež John Kennedy v této knize vylíčil, i jeho vlastní život a smrt přinášejí jedno poučení: nikdo z nás si na tomto světě nemůže dovolit být pouze pozorovatelem a kritizovat z ústranní.
Thomas Carlyle napsal: „Netoužíme po odvaze se ctí zemřít, nýbrž po odvaze statečně žít. Takové odvahy si vážíme.“
*
V den své smrti navštívil prezident Kennedy bývalého viceprezidenta Johna Nance Garnera, aby mu vyjádřil svou úctu. Pan Garner slavil devadesáté narozeniny. Když p. Garner přišel poprvé do Washingtonu, nedosahoval úhrnný federální rozpočet částky 500 miliónů dolarů. Prezident Kennedy spravoval rozpočet kolem 100 biliónů dolarů.
Když byl prezident Kennedy zavražděn, žila v Bostonu jeho babička. Žila už v roce, kdy byl zavražděn prezident Lincoln.
Naše země je mladá. Rosteme a vzmáháme se tolik, že se až zdá, že nám už nepostačí naše planeta. Před padesáti léty, ba ani ještě před deseti léty se lidem ani nesnilo o našich problémech.
Potřebujeme všechnu energii a všechny vlohy, abychom se vypořádali s vnitřními těžkostmi našich měst, farem, nás všech, abychom úspěšně bojovali za svobodu na celém světě, proti negramotnosti, hladu a nemocem. Povrchnost a ješitná prostřednost by nám špatně posloužily. Potřebujeme ty nejlepší z velkého počtu, nikoli z malého. Musíme usilovat o dokonalost.
Lord Tweedsmuir, prezidentův oblíbený autor, napsal ve svém životopise: „Veřejná činnost je korunou životní kariéry, je tou nejšlechetnější ctižádostí mladého člověka. Politická činnost je dosud tím největším a nejčestnějším dobrodružstvím.“
V mnoha kruzích je módou, hledět na politickou činnost a na členy vlády svrchu. Myslím, že prezident Kennedy změnil a zlepšil představu veřejnosti o vládě. Určitě se mu to podařilo u těch, kdo se podíleli na vládě. Ať však již smýšlíme o politické činnosti jakkoli, pole činnosti vlády je tam, kde se přijímají usnesení důležitá nejen pro osudy nás všech, nýbrž i pro osudy našich narozených i nenarozených dětí.
Za kubánské krize v loňském roce jsme debatovali o tom, zda by mohlo dojít k válce, o tom, zda by se na obou stranách sáhlo po atomových pumách, o možnosti smrti – byla tehdy tak nicotná a lehkovážná. Prezidentu Kennedymu doopravdy záleželo jen na jediné věci, jediná věc činila onu dobu tak děsivou, a to představa smrti dětí, u nás i na celém světě, smrti mladých lidí, kteří nijak nezavinili střetnutí a ani o něm nic nevěděli, jejichž životy by však byly stejně zahubeny. Už by nebyli nikdy měli příležitost jakkoli se rozhodnout, neměli by příležitost odevzdat svůj hlas ve volbách, ucházet se o veřejnou funkci, řídit revoluci nebo rozhodovat o vlastním osudu.
Naše generace takové možnosti měla. A největší tragédií by bývalo, kdybychom se dopustili chyby, a to nejen pokud by šlo o nás, o naši budoucnost, naše domovy a vlast, nýbrž takové chyby, která by ohrozila životy, budoucnost, domovy a vlast těch, kdo dosud neměli příležitost hrát v životě nějakou roli, hlasovat „ano“ nebo „ne“, kdo neměli příležitost uplatnit se.
Bonar Law prohlásil: „Nevyhnutelná válka neexistuje. Dojde-li k válce, tady jenom proto, že selhal lidský rozum.“
A to je pravda. Lidského rozumu je třeba nejen u nás, nýbrž na všech stranách. Rád bych dodal, že kdyby americký prezident a ministerský předseda Chruščev nebyli projevili lidský rozum, byl by svět, jak jej známe, zničen.
Dojde však k dalším konfliktům. Dojde k dalším krizím. Je tu problém hladu, zanedbanosti, chudoby a podrobenosti. A tak jako se nalezlo řešení v říjnu 1962, musí se nalézt řešení i pro tyto problémy. Rozum bude tedy stále zapotřebí.
John Quincy Adams, Daniel Webster, Sam Houston, Thomas Hart Benton, Edmund G. Ross, Lucius Quintus Cincinnatus Lamar, George Norris a Robert Taft nám zanechali dědictví. Přišli a zanechali výraznou stopu, naše země se jejich životem pozměnila. Z dobra, které vykonali a nám zanechali, těžila naše země a my všichni úměrně tomu, jak jsme toto dobro milovali, pěstovali a podněcovali je.
Totéž lze říci i o Johnu F. Kennedym. I jeho život, tak jako těchto ostatních, byl přínosem a znamenal mnoho pro zemi, dokud žil. Důležitější však je, jak naložíme s tím, co nám odkázal, s tím, co započal. Věřil spolu s Platonem, že smyslem občanství v demokracii je účast na vládě. Věřil ve slova Francise Bacona: „Jen Bohu a andělům je vyhrazeno, aby pozorovali.“ Věřil, že se demokracie za pomoci úsilí lidu musí a může vypořádat se svými problémy, že musí projevovat trpělivost, rozvahu, soucit, jakož i moudrost, sílu a odvahu v boji o řešení, jichž lze dosíci jen velmi zřídka snadno.
Věřil, že bychom mohli dojít úspěchu, neboť odvaha předků žije i v dnešní generaci Američanů.
„Nesmíme dnes zapomínat, že jsme dědici první revoluce. Nechť dnes slyší přítel i nepřítel z tohoto místa, že pochodeň revoluce přijala nová generace Američanů, zrozených v tomto století, zocelených válkou, ukázněných tvrdým a hořkým mírem, hrdých na dědictví minulosti. Tato generace není ochotna být svědkem pomalé zkázy lidských práv, která tento národ vždy zastával a která jsme povinni hájit doma i ve světě. Nesmíme zapomínat, že není ochotna připustit to.
Tato kniha není pouhou snůškou příběhů velkých osobností z minulosti. Je knihou naděje a důvěry v budoucnost. Na tom, co učiníme s odkazem, který nám zanechali, na tom závisí osud naší vlasti a světa.
18. prosince 1963
Robert F. Kennedy
Pozn. Po Karibské krizi došlo ke snaze obou stran (USA a SSSR) k jednání o určité formě odzbrojení, Kennedy byl v tomto směru velmi aktivní a v květnu 1963 pronesl slavný tzv. mírový projev, kde požadoval mír pro muže a ženy celého světa, mír nejen pro tuto dobu, ale i jednou provždy a to z vůle všech, který by nebyl nikomu vnucován zbraněmi. Během léta 1963 po mnoha jednáních pak Sovětský svaz vyslovil souhlas s první smlouvou o zákazu zkoušek jaderných zbraní mezi oběma velmocemi.
J. F. Kennedy Smysl odvahy XI
Toto je kniha o odvaze a o politice.
Politika poskytla situace, odvaha dala námět. Odvahu chápeme všichni jako neomezenou sílu, avšak vylíčené obrazy odvahy neodhalují záhady politiky.
Neboť ani u jednoho muže se v příbězích, vylíčených na předchozích stránkách, neobrážejí jasně a zřetelně pohnutky a výsledky jeho jednání. Složitost, nesrovnalosti a nejistoty v těchto příbězích nám znesnadňují pohled. Každý takový muž zůstává i nadále záhadou, ať jsme zkoumali jeho život sebedůkladněji. Ať byl následek jeho odvahy jakkoli zřejmý, příčiny zůstaly zahaleny závojem, který nelze strhnut. Můžeme směle stanovit důvody jeho počínání, něco nám však přece vždy uniká. Myslíme, že jsme užuž našli odpověď – a přece nám nějak proklouzne mezi prsty.
Pohnutky jednání – jak nám každý psychiatr řekne – je vždy těžko odhadnout. A zvláště nesnadné je, sledovat tyto pohnutky v kalných vodách politiky. Ti, kdo opustili zájmy svého státu a oblasti pro zájem Unie, muži jako Daniel Webster a Sam Houston, jejichž ctižádostivá snaha, aby získali vysoký úřad, se nedala utajit, vystavili se výtce, že se snažili jen uspokojit svou ctižádost po prezidentském úřadě. Ti, kdo se rozešli s politickou stranou, aby bojovali za obecnější zásady – muži jako John Quincy Adams a Edmund Ross – byli obviněni, že přijali funkci pod jednou vlajkou a potom ji v kritickém okamžiku pro jinou vlajku opustili.
Po důkladném studiu materiálů jsem se však přesvědčil, že ve zvláštních případech, vylíčených v předešlých kapitolách, byl základní pohnutkou v jednání těch, jejichž činy zde popisuji, spíše zájem Unie než zájem soukromý nebo politický prospěch. To neznamená, že mnozí z nich neusilovali, i když zřídka s úspěchem, o to, aby získali výhody z obtížnosti jimi zvoleného postupu. Protože jako politikové – a jistě je neponížíme, nazveme-li je tak všechny – měli na to plné právo.
Činy odvahy, vylíčené v této knize, by ovšem více inspirovaly a více by zářily tradičním leskem uctívání hrdinů, kdybychom předpokládali, že každý úplně na sebe zapomněl a zasvětil se vyšším zásadám. Snad se president John Adams – jistě nezaujatý a moudrý veřejný pracovník, jakého jsme kdy měli – přiblížil více pravdě, když napsal ve své „Obraně ústavy Spojených států“ (Defense of the Constitutions of the United States): „Skutečně není pravda, že by někdy existoval člověk, který by kladl zájem veřejnosti nad svůj vlastní.“
Jestliže to byla pravda, proč potom státníci, o nichž se hovoří na předešlých stránkách, nejednali jinak? Nebylo to proto, že „kladli zájem veřejnosti nad svůj vlastní“? Naopak, bylo to právě proto, že milovali sebe samé; protože zájem každého z nich, aby si zachoval úctu před sebou samým, mu byl důležitější než obliba u druhých; protože touha získat si nebo zachovat si pověst čestného a odvážného člověka byla silnější, než přání udržet se v úřadě; neboť jeho svědomí, osobní mravní úroveň, jeho počestnost nebo morálka, nazvěte to, jak chcete, byly silnější než nátlak nesouhlasu veřejnosti; neboť jeho víra, že jeho postup je nejsprávnější a bude nakonec ospravedlněn, převýšila jeho obavu z pomsty veřejnosti.
Takový muž neměl nejasnou a všeobecnou koncepci oběti, i když jejím nepřímým výsledkem bylo veřejné blaho, ale buď některý ojedinělý prvek sebelásky, anebo souhrn vlivů sebelásky ho hnal na cestě činů, na jejímž konci – jak jsme to vylíčili – ho očekávaly provazy a klacky. Nemiluje-li politik ani veřejné blaho, ani sebe sama, nebo je-li jeho sebeláska tak malá, že se uspokojí pozlátkem úřadu, pak špatně slouží zájmům lidu. A naopak tehdy, je-li úcta k sobě samému tak velká, že vyžaduje, aby nastoupil cestu odvahu a svědomí, tehdy z toho čerpají všichni prospěch. Je to tehdy, když mu víra v správnost vlastního jednání dovoluje říci spolu s Johnem C. Calhounem:
„Nikdy nevím, co si v Jižní Karolině myslí o projednávaném návrhu zákona. Nikdy se jich neptám na radu. Jednám podle svého nejlepšího uvážení a v souladu se svým svědomím. Souhlasí-li, dobře, ne-li a přejí-li si někoho jiného na mé místo, jsem ochoten uvolnit je a jsme si vyrovnáni.“
Nechci tím říci, že pravdu mají odvážní politikové, anebo že zásady, které zastávají, jsou vždy správné. John Quincy Adams prý pochopil, že embargo zruinuje Novou Anglii, ale stěží podráždí Brity. Daniel Webster podle kritiků zbytečně uklidňoval zastánce otroctví, Thomas Hart Benton byl neústupný a pompézní egocentrik, Sam Houston byl chytrácký, vrtkavý a nespolehlivý. Edmund Ross – podle jedněch názorů zachránil svým hlasem muže, který se postavil proti ústavě i proti Kongresu. Lucius Lamar nedovedl pochopit, proč je někdy zlo plánované inflace lepší, než tragédie nekontrolovatelné hospodářské deprese. Norris a Taft byli snad vedeni spíše slepým izolacionismem než ústavními zásadami.
To vše již bylo řečeno, a více. Každý z nás může sám posoudit oprávněnost zásad, za které bojovali.
Je však vůbec nutné rozhodnout tuto otázku, abychom mohli obdivovat jejich odvahu? Musí muži riskovat pro své svědomí politickou kariéru jen kvůli zásadám, které se dodatečně vyhlásí za správné, a budoucí pokolení pak uzná jejich odvahu? Nemyslím. Ve Spojených státech amerických, kde kdysi bojoval bratr proti bratru, neposuzujeme zajisté mužnou statečnost v bitevním ohni tak, že bychom zkoumali barvu praporu, pod kterým bojovali.
Netvrdím, že všichni, kdo dali v sázku politickou kariéru při prosazování svých názorů, měli pravdu. Je zřejmé, že Webster, Benton a Houston nemohli mít všichni pravdu, pokud jde o Kompromis z roku 1850, protože sice každý z nich sledoval týž cíl – zachování Unie – ale zastával zcela odlišný názor, pokud jde o problém Kompromisu. Lucius Lamar tím, že odepřel vzdát se svého místa, když už porušil směrnice zákonodárného sboru svého státu, projevil odvahu zcela opačného druhu než John Tyler, který skončil svou kariéru v senátě, protože považoval takové směrnice za závazné. Tyler zase pohrdal Adamsem; Adams byl znechucen „závistivou povahou, lačnou ctižádostí a proradným srdcem Daniela Webstera“. Republikáni Noris a Taft se vůbec nemohli spolu shodnout, a rovněž tak demokraté Calhoun a Benton.
Ti všichni nestáli na jedné straně, ti všichni neměli pravdu, všichni nebyli konzervativci, všichni nebyli liberálové. Někteří z nich snad reprezentovali skutečné smýšlení mlčenlivé většiny svých voličů oproti křiku halasné menšiny. Většinou své voliče nezastupovali. Někteří snad opravdu povyšovali dlouhodobé zájmy svých států nad krátkozraké a úzkoprsé předsudky svých voličů; ale jiní nikoli. Někteří snad byli poctiví a šlechetní, laskaví a velkomyslní po celou dobu své politické kariéry podle nejlepších tradic amerických hrdinů. Ale většina jich taková nebyla. Norris, neústupný až do hořkého konce; Adams, znervózňující povýšenec; Webster, přijímající dary od obchodníků; Benton, bombastický tyran – takoví jsou naši skuteční a živí političtí hrdinové.
Někteří projevili odvahu v neoblomné oddanosti k absolutně pojatým zásadám. Druzí ji projevili tím, že přistoupili na kompromis a že bojovali za dohodu, že byli ochotni místo konfliktu přistoupit ke spolupráci. Jejich odvaha měla zajisté stejnou hodnotu, ačkoli byla jiného druhu. Vždyť americký vládní systém by nemohl fungovat, kdyby každý muž na odpovědném místě řešil všechny problémy tak jako John Quincy Adams, totiž jako problémy vyšší matematiky, při čemž by jen málo přihlížel k potřebám oblastí a k lidským slabostem.
Většina těchto mužů měla navzdory tolika rozdílům mnoho společného: uchvacující řečnický talent, oslňující talent, oslňující vědomosti, široký rozhled člověka, stojícího nad zájmy politické strany a zeměpisné oblasti, a nade vše v hloubi nitra víru v sebe, ve svou poctivost a ve spravedlnost své věci.
*
Smysl odvahy jako politické pohnutky zůstává často nepochopen. Někteří se vyžívají ve vzruchu bitev, vyvolaných odvahou, ale nedovedou postihnout následky příčin. Někteří obdivují odvahu u jiných lidí a v jiných dobách jako ctnost, ale neodvedou pochopit, že se může vyskytovat i dnes. Abychom lépe objasnili význam příběhů o politické odvaze, bylo by snad vhodné říci, co tato kniha není.
Jejím záměrem není ospravedlňovat nezávislost pro nezávislost, ospravedlňovat tvrdošíjné odmítání každého kompromisu nebo přemrštěně hrdé a úporné lpění na vlastním přesvědčení. Jejím záměrem není tvrdit, že každý problém má svou dobrou a špatnou stránku, a že všichni senátoři, kromě lokajských a pošetilých duší, tu dobrou stránku najdou a budou se jí přidržovat. Naopak. Sdílím mínění, vyslovené ministerským předsedou Melbourem, který v podráždění nad kritikou ještě mladičkého dějepisce T. B. Macaulaye poznamenal, že by si byl rád tak jistý alespoň jedinou věcí, jako se Macaulay zdá být jist vším. Devět let prožitých v Kongresu mě poučilo o moudrosti Lincolnových slov: „Je málo věcí zcela špatných nebo zcela dobrých. Téměř ve všem, a zvláště ve vládní politice, jsou neoddělitelně vedle sebe dobro i zlo, takže se ustavičně musíme rozhodovat, co z obou převažuje.“
Není záměrem této knihy tvrdit, že postupovat v souladu s přáním strany a stranická odpovědnost jsou nutnými zly, která by nikdy neměla ovlivňovat naše rozhodování. Není záměrem této knihy tvrdit, že místní zájmy některého státu anebo oblasti nemají zákonný nárok, aby se na ně kdykoli bral zřetel. Naopak. Věrnost každého senátora patří straně, státu a oblasti, vlasti a svědomí. Ve stranických záležitostech převládá normálně věrnost politické straně. V oblastních sporech usměrní senátorovou činnost pravděpodobně odpovědnost oblasti. Senátorova odvaha je podrobena zkoušce v otázkách, týkajících se celého národa nebo věcí svědomí, dostane-li se do sporu s věrností ke straně a k vlasti.
Boj proti názorům presidenta a proti názorům vlastní strany anebo proti smýšlení převážné části národa vyžaduje odvahu. Zdá se mi však, že ji nelze srovnávat s odvahou požadovanou od senátora, odporujícího mocnému hněvu těch voličů, kteří rozhodují o jeho budoucnosti. Proto jsem do díla nepojal příběhy nejznámějších národních buřičů – Johna Randolpha, Thaddeuse Stevense, Roberta La Folletta a ostatních odvážných a čestných mužů, kteří bojovali své bitvy s vědomím, že za nimi stojí podpora voličů doma.
Záměrem této knihy konečně není snižovat demokratické zřízení a vládu lidu. Příklady vášní voličů, nespravedlivě odsuzujících muže pevných zásad, nejsou nezvratným argumentem proti nejširší účasti lidu ve volbách. Příběhy mužů, kteří vykonali něco dobrého a přitom čelili krutým pomluvám veřejnosti, nejsou konečným důkazem, že bychom neměli za všech dob dbát smýšlení voličů při rozhodování o věcech celého národa. Jak řekl Winston Churchill: „Demokracie je nejhorší formou vlády – s výjimkou těch forem, které byly tu a tam vyzkoušeny.“ Můžeme zlepšit techniku našeho demokratického zřízení. Můžeme důkladněji pochopit její problematiku a můžeme zvýšit svou úctu k oněm čestným mužům, kteří považují za nutné jednat někdy proti veřejnému mínění. Ale nemůžeme rozřešit problémy zákonodárné nezávislosti a odpovědnosti tím, že zrušíme nebo omezíme demokracii.
Demokracie totiž znamená mnohem více než vládu lidu a vedoucí úlohu většiny. Znamená mnohem více než systém takové politické techniky, která má získat mocné bloky voličů lichocením nebo klamáním. Demokracie, která se nemůže vykázat žádným Georgem Norrisem ani žádným pomníkem individuálního svědomí v moři lidové správy, není hodna nést toto jméno. Skutečná demokracie, živá, vzmáhající se a inspirující, věří v lid, věří, že lid nejen jednoduše zvolí takové muže, kteří budou obratně a věrně zastávat jeho názory, ale že rovněž zvolí takové muže, kteří se budou řídit svědomitým úsudkem, věří, že lid nezavrhne ty, jejichž oddanost k zásadám je vede k nepopulárnímu postupu, ale že odmění odvahu, bude respektovat čest a nakonec uzná, co je správné.
Naše příběhy mluví právě o takové demokracii. Tyto přeběhy by opravdu neexistovaly, kdyby lid neuchovával toto dědictví svobodného projevu a odporu, kdyby nesouhlasil s poctivými názorovými spory, kdyby nepovzbuzoval snášenlivost k nepopulárním názorům. Cynikové mohou ukazovat na naši neschopnost skončit každou kapitolu happyendem. Jsem si však jist, že nebudete pohlížet na tyto příběhy jako na varování, abyste se vyhýbali odvaze, neboť trvalý politický úspěch mnoha těch, kdo odolali nátlaku veřejného mínění a konečné ospravedlnění ostatních nám dovoluje uchovat si víru v předvídavou soudnost lidu.
A tak ani ukázky odvahy v minulosti, ani potřeba odvahy v budoucnosti se neomezují jen na samotný senát. Problémy odvahy a svědomí se netýkají jen každého funkcionáře v naší zemi, jakkoli malého nebo mocného, ať je odpovědný komukoli – voličům, zákonodárnému sboru, politickému aparátu nebo stranické organizaci. Tyto problémy se týkají právě tak každého voliče v naší zemi a dokonce se týkají i těch, kdo nehlasují, i těch, kdo se o vládu vůbec nezajímají, i těch, kdo mají pouze pohrdání pro politika a jeho povolání. Tyto problémy se týkají každého, kdo si kdy stěžoval na korupci na vysokých státních místech, a každého, kdo kdy naléhal, aby jeho politický zástupce se věrně přidržoval jeho přání. V demokracii totiž každý občan bez ohledu na svůj zájem o politiku „zastává úřad“ a každý z nás je odpovědný; a při konečném rozboru vidíme, že druh vlády, který máme, závisí na tom, jak tuto odpovědnost plníme. My lid jsme pánem a budeme mít takové politické vedení, ať dobré nebo špatné, jaké budeme chtít a jaké si zasloužíme.
Tyto problémy se nedotýkají jenom politiky, neboť ustavičně musíme volit mezi odvahou a ústupností, ať už se obáváme hněvu voličů, přátel, ředitelské rady nebo našich odborů, kdykoli stojíme proti náporu názorů na velmi sporná rozhodnutí. Aniž podceňujeme odvážné činy, pro které mužové umírali, nezapomínejme na odvážné činy, pro něž takoví mužové, jaké líčíme v této knize, žili. Odvaha žít je často méně dramatická podívaná než odvaha projevovaná při posledním okamžiku života. Ale je neméně velkolepou směsí triumfu a tragédie. Muž koná to, co musí vykonat, navzdory tomu, jakým důsledkům vydá svou osobu, navzdory překážkám, nebezpečím a nátlakům – to je základ vší lidské morálky.
Mít odvahu nevyžaduje – jak tyto příběhy objasňují – zvláštních schopností, kouzelného návodu, zvláštní kombinace času, místa a okolností. Odvaha je příležitost, s níž se dříve nebo později všichni setkáváme. Politická činnost nás jen přivádí do arény, v níž se vystavujeme jednomu druhu zkoušek odvahy. Ať se setkáváme s výzvou k odvaze v kterékoli oblasti života, ať to znamená jakoukoli oběť – ztrátu přátel, majetku, spokojenosti, ba i úcty našich druhů – musíme se – uposlechneme-li svého svědomí – každý sám rozhodnout, jakou cestou se dát. Příběhy o odvaze v minulosti říkají, čeho je k odvaze třeba, mohou poučit, dodat naději, mohou nás nadchnout. Nemohou však dát odvahu samu. Odvahu musí každý z nás hledat ve svém nitru.
*
Pane presidente, stane-li se někdo členem tohoto zákonodárného sboru, netuší ani, jakým zkouškám bude nevyhnutelně vystaven;
kolik odvahy bude muset mít, aby odolal pokušení, denně na něho doléhajícím;
jak se bude muset učit ovládat nedůtklivost vůči nezasloužené kritice;
jak bude svádět věčný zápas mezi přirozenou touhou po souhlase veřejnosti a mezi smyslem pro povinnost k veřejnosti;
jak bude muset trpělivě snášet břemeno nespravedlnosti i od těch, kdo by měli být jeho přáteli;
jak mu budou přisuzovány nekalé pohnutky;
jak bude muset snášet pohrdání a výsměch, vyplývající z nevědomosti a ze zloby;
jak jeho nechráněná hlava bude zasypávána všemožnými křivdami ze zklamané stranické zášti nebo osobní zlovůle.
To vše se bude muset, pane presidente, naučit snášet bez pohnutí, bude-li chtít zůstat poctivý. Bude muset pevně kráčet vpřed po cestě povinnosti, posilován vědomím, že mu snad čas přinese spravedlnost. A nedostane-li se mu jí, pak by pro něj všechny jeho osobní naděje a touhy, ba i dobré jméno u lidí měly málo znamenat v porovnání s blahem lidu, jehož osudu je ustanoveným strážcem a obhájcem.
Tato prorocká slova pronesl senátor
William Pitt Fessenden
z Maine v holdu na zemřelého senátora Foota z Vermontu v roce 1866
Za dva roky nato přispěl svým hlasem k osvobození
Andrewa Johnsona, a tehdy se jako prorocká slova vyplnila.
Citáty J. F. Kennedyho
► Neptej se, co může udělat tvá zem pro tebe. Ptej se, co můžeš ty udělat pro svou zem.
► Společným úsilím naši planetu zachráníme nebo společným úsilím zahyneme v plamenech jejího ohně, ale zachránit ji můžeme a zachránit ji musíme. Tím si zasloužíme věčný dík lidstva a jako nositelé pochodně míru, věčné požehnání Boha.
► Všichni svobodní lidé, všude kde žijí, jsou občany Berlína. A proto i já, jako svobodný člověk jsem hrdý, že můžu říct: Ich bin ein Berliner. (Jsem také Berlíňan.)
► Rozhodli jsme se letět na Měsíc. Chceme v tomto desetiletí letět na Měsíc a dokázat ještě víc. Ne proto, že je to snadné, ale proto, že je to obtížné.
► Lidstvo musí učinit přítrž válce, jinak válka učiní přítrž lidstvu.
► Válečné zbraně musí být zrušeny dříve, než zruší nás.