Obrovské dopady na životní prostředí, kilometry daleko viditelný černý kouř, toxické zplodiny, enormní ekonomické náklady, znečištění podzemních vod, zemědělské půdy, staré ekologické zátěže a s nimi související miliardové náklady placené ze státní pokladny. A v neposlední řadě nasazení vlastního života. To jsou tvrdá fakta každodenních požárů skládek odpadů v Česku. Jejich omezení a reálné další řešení, jak na nich minimalizovat odpad, se však plánuje až v roce 2030 místo plánovaného 2024.
Počty požárů v oblasti nakládání s odpady tvoří značnou část celkového počtu požárů na území České republiky, kterých bylo v roce 2018 evidováno přes 20 tisíc. Z toho na samotných skládkách bylo ohlášeno 1 238 požárů. V loňském roce hasiči evidují celkem 528 požárů řízených (legálních) skládek, na nelegální připadá 711 událostí. Z vývoje mezi lety 2014 až 2018 vyplývá, že v roce 2018 hořelo nejvíce skládek, v průměru o 30 % více než v předchozích letech (v roce 2017 hořelo 342 skládek, v roce 2018 to bylo 530 legálních). Na vině je i horko a extrémní sucho, za takových podmínek je vznícení skládek mnohem větším rizikem. Navíc při hoření dochází ke snižování objemu uloženého odpadu, což skládkařům nahrává – kapacita skládek se tak totiž opět uvolňuje.
Jaké jsou dopady?
Požáry skládek jsou obrovsky ekonomicky náročné, přičemž reálné škody jsou často nulové. Po zahrnutí všech nákladů na nasazení sil a prostředků požární ochrany k uhašení jednoho požáru se mohou denní náklady pohybovat mezi 500 tisíci až
1 milionem korun. A tyto peníze jdou z „účtu“ daňových poplatníků.
Požární jednotky musí zároveň řešit otázku dodávek hasební vody, která je dnes nedostatkovým zdrojem. Při současném extrémně suchém období, kdy mnoho obcí v ČR je odříznuto od dodávek vody, se tak stává dnešní situace zcela alarmující. (Příklad – na likvidaci požáru skládky na Mostecku koncem srpna 2017 bylo během čtyř dnů nasazeno celkem 58 hasičských jednotek, 117 vozidel, které jsou během zásahu téměř permanentně nastartovány, a navíc bylo spotřebováno téměř 13 milionů litrů vody.) Dalším negativním faktem je dopad na životní prostředí. K velkým problémům těchto typů požárů patří také přítomnost enormního množství toxických plynů a biologických, resp. chemických látek. Velkou komplikaci při požáru skládek představuje zároveň stékající hasební voda po povrchu skladovaných materiálů s následným možným odtokem do kanalizačních vpustí nebo přilehlých vodních zdrojů.
Jaké je řešení? Prevence vzniku odpadu, ale hlavně skutečná recyklace
Největší tlak je nutno vyvíjet na prevenci vzniku odpadů a na její podporu. Ministerstvo plánuje představit slevy na poplatky pro řádně třídící obce. „Ty obce, které například kompostují odpady v domácích kompostérech, by měly mít možnost toto jednání zohlednit při procesu získání slevy. V každém případě dnes není jasné, jak bude přesně vypadat metodika evidence prevence, ale jisté je, že výše budoucího poplatku a co nejrychlejší ukončení skládkování využitelného odpadu by mělo podpořit zejména reálnou recyklaci. Zde totiž dochází k radikální změně. Za recyklaci již nebude možné vykazovat prosté třídění, které dnes konkrétně v oblasti plastů naráží na měrný bod. Ten bude teprve před vstupem do zařízení na skutečné materiálové využití,“ vysvětluje Soňa Jonášová z Institutu Cirkulární Ekonomiky (INCIEN). U komunálních odpadů bude potřeba, dle legislativního balíčku, docílit v roce 2035 65% míry recyklace odpadu. Dnes se recykluje asi třetina. „S koncem skládkování se rozjede recyklační průmysl a suroviny budou mít konečně reálnou hodnotu. Obce na tom velmi dobře vydělají, protože už nebude levnější vytříděné suroviny v mnoha případech vozit na skládky, ale naopak je budou moci prodávat. Ekonomická bilance odpadového hospodářství se zcela otočí. Odpady se přemění na zdroje. Skládky přestanou být tikající bombou v naší krajině a přírodě,“ doplňuje Soňa Jonášová.
Vzhledem k tomu, že cíle recyklace jsou jasně stanovené a striktní, je třeba mít zároveň na paměti, že ne vše je možné recyklovat, a proto je zapotřebí posílit i primární třídění v domácnostech a míra třídění tak musí převyšovat nastavené míry recyklace. Dotřiďování směsných komunálních odpadů není správná cesta, neboť jeho výsledek není považován za recyklaci. Jedná se o proces, na jehož konci je frakce nadsítná určená k energetickému využití a frakce podsítná, jež je sice možná kompostována, nicméně ve finále končí jako materiál k rekultivacím skládek. Proto není možné považovat tyto technologie za správný směr, jak dosáhnout potřebných cílů.
Buďme ambicióznější!
„Evropská unie požaduje, abychom do roku 2035 skládkovali maximálně 10 % odpadů. To je dnes také nejčastější argumentace proti nové legislativě, která ale jen obhajuje plány schválené již roky. V Česku už od roku 2014 legislativně počítáme s koncem využitelných a recyklovatelných odpadů v roce 2024. Argument pro prodloužení na rok 2030 je jen snaha skládkovacích firem udržet si svůj byznys po co nejdelší dobu. Pokud bychom totiž skládkovali stejně dnešním tempem do roku 2035, tak dojde k naplnění všech skládkovacích kapacit a Česká republika bude muset na vlastní náklady budovat skládky nové. Dnešní kapacita skládek stačí jen na dalších 16 let, proto je nutné skládkování okamžitě omezit a zachovat tak dnešní kapacity již na vždy. Proč plnit skládky tak rychle, když by měly vydržet jako místa pro úložiště odpadů na co nejdelší dobu? O tom se skládkařské firmy často nezmiňují a fakt o skutečných kapacitách záměrně v diskuzi nepadá,“ dodává Soňa Jonášová z INCIENu. Proti odsunu se také plánují vyjádřit jednotlivé kraje, které posunutí změny termínu v tomto bodě považují za nedodržení slíbených pravidel, což vyvolává nejistotu, zda k podobné diskuzi nedojde i před rokem 2035. Naznačuje to i skutečnost, že v nejnovějších prohlášeních skládkařské firmy komunikují dokonce možnost odložit cíle až na tento rok. Stejně tak toto prostředí vytváří legislativní nejistotu a znemožňuje investice do zařízení, která jsou na hierarchii nakládání s odpadem mnohem výše než prosté skládkování.
Když tedy víme, jaká tvrdá negativa nám skládkování přináší, není čas si položit otázku, proč bychom měli posouvat konec skládkování z roku 2024 na rok 2030, které navrhuje Ministerstvo životního prostředí v novém zákoně o odpadech? A současně, neměli bychom se zamyslet nad tím, zda není vhodnější být v této situaci mnohem ambicióznější a jít hluboko pod 10 % skládkovacího evropského cíle a zařadit se mezi naše sousední země, které již dnes ukládají oproti našim 45 % pouhé jedno procento? (3.5.2019)
