Starobylý význam očišťování a koupelí pro zdraví, při náboženských úkonech a sportu, vývoj pražských říčních lázní a plováren. Seznam 28 veřejných koupališť a plováren v obvodu Prahy, jejich umístění, zařízení a prostornost. Zdravotní i hospodářské nevýhody a závady vltavských plováren na vorech.
Lázně jako důležité odvětví zdravotní techniky, prodělaly nejen v Praze, ale na celém světě od dob prvých dějinných zmínek veliký vývojový pochod, ať již vzhledem k účelu nebo k různostem jejich použití. Otázku lázní možno vývojově sledovati již v nejstarších dobách.
Většina lidských sídlišť byla zakládána hlavně při vodních tocích, jednak z důvodů existenčních za účelem blízkosti vody, ale též za účelem očistným, léčebným a rekreačním, pro udržení zdraví, k účelům náboženským nebo pro zábavu. Použití koupele znamenalo totiž z počátku náboženský úkon a bylo i někde součástí bohoslužeb; podle náboženských předpisů měl totiž člověk být čist na duchu i na těle než vstoupil do stánku božího. Tato pravidelná očistná lázeň byla nejprve prováděna v říční neb potoční vodě, později i v uměle zřizovaných nádržích u chrámů neb v obytných domech boháčů, stávala se nutností a časově i zvykem a lze v ní tudíž hledati původce i nynější snahy a záliby obyvatelstva v očištění a svlažení těla i po rekreaci.
Prapůvod používání lázní i k účelům sportovním dlužno hledati u Řeků a Římanů, kteří u gymnasií a atletických učilišť zřizovali lázně s velkými volnými plochami určenými pro rekreaci a pěstování tělesných cvičení. Lázně upravovali nejen na vodních tocích, ale i mimo ně v umělých nádržích napájených vodou z vodovodu, z nichž nejstarší velké veřejné lázně jsou již z r. 305 př. Kr.; byly zbudovány v Římě před hradbami města a zásobovány z prvého vodovodu postaveného Appiem Claudiem.
Průběhem doby měnily se názory na hygienu a snahy po rekreaci; lázeňství po ohromném vzrůstu změnilo se v zábavní podniky, s úpadkem morálky odcizilo se vlastnímu významu určení, degenerovalo, nabývalo špatné pověsti, stávalo se semeništěm infekčních chorob, takže bylo časem značně omezeno a místy i zrušeno.
Teprve as od 14. století věnovala se opět lékařská věda studiu o vlivu koupání a zejména na zdraví a tělo lidské. Vedle soukromníky byly lázně hlavně zřizovány opět duchovními vrchnostmi při kostelích a klášterech, ať již pro potřebu vlastní nebo pro chudé věřící. Vedle duchovních vrchností a řádů starala se později i města o zřizování veřejných lázní, což je též patrno z četných privilegií, kterými zakladatelé přiznávají městům i oprávnění zřizovati lázně.
Město Praha, ve 14. a 15. století jedno z největších měst té doby, mělo již ve 14. věku několik říčních lázní; byly to však většinou malé lázně, o kterých se nezachovaly žádné podrobnosti, aneb byla to pouze příhodná místa na řekách, potocích a rybnících, kde bylo pěstováno sice koupání a plování, ale zcela volně, bez nějakých zvláštních zařízení. V letech 1787 – 1794 byla policejními nařízeními v obvodu Prahy mimo větší říční lázně vykázána pro koupání v řece jen některá bezpečná místa bez jakéhokoliv zařízení; jiných míst používati se zakazovalo.
Za nejstarší známé říční lázně v Praze na řece Vltavě, asi z 15. století, lze pokládati lázeň „Na schodci“ u kostela Matky Boží Na louži na Starém městě, později u Křižovníků. Tyto říční lázně původně zádušní, později pak soukromé, tzv. Humanka, umístěny byly až asi do r. 1904 (pozn. redakce: určitě o 2 až 3 roky déle) při pravém břehu Vltavy pod klášterem u Křižovníků. Lázně byly v r. 1890 převzaty obcí pražskou, v r. 1891 opraveny a upraveny tak, aby návštěvníci byli naprosto odděleni, podle pohlaví, zřízeny zde tři otevřené basény pro neplavce a malé basénky v jednotlivých kabinách. Přístup do společného koupadla nebyl nijak omezován a návštěvníci zvlášť citliví a stydlaví mohli se očistiti a osvěžiti zcela nerušeni zvědavostí ostatních v malých baséncích kabinových. Dřevěného materiálu z této plovárny bylo později po jejím zrušení použito ke zřízení plovárny a říčních lázní pod železničním mostem u ostrova Štvanice.
První velkou pražskou plovárnou a první plovárnou ve střední Evropě vůbec byla tzv. „Vojenská plovárna“ na západním břehu Vltavy pod dolním hlavním přívozem, později u Strakovy akademie. Založil ji rakouský vojenský hejtman šl. Arnošt z Pfuelu v
r. 1808. Tato vojenská plovárna byla původně navštěvována jak příslušníky vojska, tak i civilním obyvatelstvem a byla významným společenským střediskem.
Postupně, jak vzrůstala záliba v koupání a plování, byly zřizovány další menší říční lázně a plovárny, takže v roce 1837 byly v Praze již 4 říční plovárny, a to: vedle uvedené již plovárny vojenské další menší výhradně vojenská nad jezem nad ostrovem Střeleckým, malá plovárna na severní špičce Barvířského ostrova (nyní Žofín) a na západním břehu Vltavy u Újezdské brány.
Počet těchto plováren a říčních lázní nestačil však vzrůstající oblibě a snaze po rekreaci a plování. Plovárna vojenská, která zakladatelem byla určena k tomu, aby příslušníci vojska byli zde učeni v plování, nestačila již stále většímu počtu civilních návštěvníků, kterým nadto byl přístup na plovárnu pro různé menší neshody mezi vojskem a civilisty stále omezován vyhrazením pouze některých dnů a hodin. Tato opatření nelíbila se však pražským měšťanům, kteří se proto rozhodli postaviti si vlastní velkou říční plovárnu pouze pro civilní návštěvníky. K postavení této plovárny zvolen byl zvláštní výbor z občanů pražských, který také skutečně v roce 1839 začal pod Letnou na levém břehu Vltavy se stavbou vlastní plovárny, čili Občanky, nazvané tak po svých zakladatelích. Plovárna byla během jednoho roku dokončena a otevřena dne 7. června 1840 za slavnostního veřejného představení na řece Vltavě. Plovárna, kterou vedla akc. společnost, byla několikrát zvětšována, hlavně v roce 1876 rozšířením a přistavěním budovy šaten a restaurace. Obec pražská koupila pak tuto Občanskou plovárnu od akc. společnosti smlouvou ze dne 18. dubna 1906 za 400 000,- K. Plovárna vedena byla ze začátku v režii obce, od r. 1924 pronajata pak nynějšímu nájemci Amatérskému plaveckému klubu.
Podle vzoru této plovárny byla obcí pražskou zřízena v roce 1884 říční plovárna na pravém břehu Vltavy pod Vyšehradem, v roce 1886 postavena soukromníkem p. Zelingrem plovárna u Žofínského ostrova, která byla zakoupena obcí pražskou v
r. 1920. V této době byly také zřízeny soukromníkem p. Horákem menší říční lázně u ostrova Štvanice, které v roce 1912 byly koupeny p. Šumavským a v r. 1931 znovuzřízeny. V r. 1907 zakoupila obec pražská od soukromé společnosti plovárnu na Smíchově na levém břehu Vltavy nad mostem Mozartovým, dř. Palackého. V roce 1910 bylo začato sdružením „První podolské lázně“ v Praze-Podolí s úpravou říčních a slunečních lázní na pravém břehu Vltavy v Podole. V r. 1912 zřídila obec pražská lidové koupaliště ve „Staré plavbě“ nad býv. libeňským pilotovým mostem v Praze VIII; koupaliště bylo pro zdravotní závady v r. 1920 zrušeno.
Jak je zřejmo z tohoto stručného přehledu větších pražských letních plováren, kterými se mimo menší soukromé říční lázně honosila Praha před první světovou válkou, byla tato doba dosti příznivá vývoji lázeňství i přes některé zastaralé a mravokárné názory a protesty tehdejších vrstevníků. Bylo však tehdy spíše hleděno na výstavnost lázní, ale jen málo k potřebám návštěvníků, k hospodárnému využití a ekonomickému provozu lázní. Byly proto téměř všechny pasivní a ve skutečnosti neodpovídaly svému veřejnému poslání, jelikož byly nepřístupné vrstvám obyvatelů, které toho nejvíce potřebovaly.
Teprve doba poválečná zasáhla příznivěji do vývoje, stavby a počtu pražských letních plováren a koupališť. Zvýšený zájem o tělesnou kulturu a sportovní výchovu daly podnět k soustavnému studiu otázky lázeňské a zdravotní vůbec. Bylo podporováno zakládání soukromých společností i sportovních klubů a podporovány i snahy soukromníků, kteří podle svých finančních možností a podle vhodnosti a velikosti získaného místa zřizovali nové rekreační podniky lázeňské, neb upravovali a rozšiřovali koupené neb pronajaté podniky stávající. Začala se prováděti účelná a cílevědomá propagace, která měla předělati nepokrokové a modernímu a technickému pokroku nepřístupné příslušníky tehdejší starší generace. K rozšíření zájmu o zdravý rekreační pohyb na slunci, vzduchu i ve vodě a o učení v plování přispělo nemálo i uplatňování zákona o povinném vyučování plování na školách a veřejných učilištích.
Od roku 1919 bylo i u obce pražské hleděno k tomu, aby v souhlasu s tehdejšími finančními prostředky obecními byly říční lázně a koupaliště v majetku obce zvelebeny a rozmnoženy. Zřizovány byly lázně nejen na řece Vltavě, ale postupně s rozšiřováním Velké Prahy i na potocích a v poslední době i umělé zděné neb betonové nádrže mimo veřejné toky, napájené filtrovanou říční nebo studniční, neb vodou z městského vodovodu.
Celkem je nyní ve Velké Praze v provozu 28 veřejných obecních a soukromých letních plováren a koupališť, mimo koupaliště vyhrazená pouze členům spolků a sportovních klubů a mimo betonové basénky na dětských hřištích, naplňované z vodovodu a zřizované Ústředním sociálním úřadem hl. města Prahy. Obec pražská má nyní ve své režii pouze veřejná lidová bezplatná koupaliště, tj. zdravotně-sociální zařízení pro rekreaci nejširších vrstev obyvatelstva; říční plovárny obecní jsou nyní pronajaty sportovním plaveckým klubům.
Pražské letní plovárny a koupaliště možno rozděliti na soukromé a obecní a tyto na plovárny a říční lázně na Vltavě, na veřejná bezplatná lidová koupaliště a na koupaliště umělá s betonovými basény.
Stručný popis nynějších, veřejnosti přístupných letních plováren a koupališť a jejich zařízení a sice pro lepší přehled nejprve na řece Vltavě, směrem po jejím toku od jižní hranice Velké Prahy v Hodkovičkách až po severní hranice v Sedlci a pak koupališť na potocích a umělých s betonovými nádržemi:
1. Obecní veřejné lidové koupaliště nad Braníkem, na pravém břehu Vltavy nad náplavkou hodkovičskou, proti Malé Chuchli, zřízené v r. 1924. Koupaliště má místa s písčitým dnem a s bezpečnou hloubkou ve volné řece o délce as 250 m ohrazena plovoucími břevny, zvanými pančavy a dřevěnými reklamními plováky fy Helada. Plovoucí ohrazení je podle stoupání neb klesání vodní hladiny posunováno tak, aby pro dospělé – neplavce byla u ohrazení max. hloubka 1,30 až 1,50 m a pro děti 80 cm. Pro provoz koupaliště postaveny jsou na břehu, který je návštěvníky používán pro slunění, dřevěné budky s potřebami pro první pomoc a příručními lékárničkami, dřevěné záchody s bet. žumpami oddělené podle pohlaví a dřevěné schody pro sestup do vody. Dozor nad bezpečností koupajících a poskytování první pomoci obstarávají plavčíci, kteří mají k disposici záchranné čluny s vesly, věnce, háky a lana. Kapacita tohoto koupaliště jest asi 1500 osob. Zařízení koupaliště musí býti před velkou vodou a na zimu odstraňováno.
2. Koupaliště a plavecký stadion pod Barrandovem vedle řeky Vltavy, proti akc. ledárnám v Bráníku, vybudovaný v roce 1928. Koupaliště má betonový basén rozměrů 18 x 50 m, zřízený v kotlině starého kamenného lomu a upravený pro účely tělovýchovné a sportovní, s jednoduchým stupňovitým hledištěm pro diváky a s betonovou věží pro skoky. Vchod do koupaliště tvoří budova se šatnami a svlékárnami, s restaurací, sprchami a záchody a s místností pro klubovnu a první pomoc. Basén napouštěn je filtrovanou vltavskou a pramenitou vodou ze studny. Koupaliště původně určené jen pro účely tělovýchovné, nyní provozované též jako veřejné koupaliště, je majitelem Českého plaveckého klubu. Kapacita koupaliště jest asi 500 – 1000 osob.
3. Říční, sluneční a pískové lázně u pravého břehu Vltavy v Bráníku „na Mlýnku“, postavené v roce 1918 a rozšířené do nynějšího stavu v r. 1935. Koupaliště zaujímající plochu travnatých pozemků ve výměře asi 17 000 m2 je vlastně výhradně lázněmi slunečními a pískovými se vstupem do vody jednak do tůní mezi břehem a navigační hrází – a jednak do volné řeky. Pozemek je rozdělen na oddělení ženské a mužské s příslušnými kabinami, šatnami, sprchami, splachovacími záchody, místnostmi pro první pomoc, lázeňský personál, loděnici pro úschovu kanoí a s plochami pro slunění, uprostřed pak s lázeňskou restaurační budovou. Lázně s kapacitou asi 5 000 osob jsou v majetku „Hostinského úvěrního ústavu v Praze“
a restauratéra p. Drahňovského. Zařízení lázní bylo silně poškozeno velkou vodou r. 1940 a 1941 a bylo dáno po nejnutnějších úpravách teprve r. 1943 opět do provozu.
4. Říční a sluneční lázně na levém břehu Vltavy na Zlíchově, postavené v r. 1931 stavebním družstvem pro postavení sokolovny na Zlíchově, zvané dříve „Sokolské“. Lázně menšího rozsahu mají vedle potahové stezky pozemek s budovou restaurace a ostatním lázeňským zařízením, s tenisovými hřišti a travnatými plochami pro slunění. Na vodě je plovoucí vor se 2 malými basény pro neplavce, spojený se břehem lávkou. Koupaliště má kapacitu asi 800 osob.
5. Říční a sluneční lázně na Zlíchově pod Zlíchovským kostelíkem, vedle lázní výše jmenovaných zřízené v r. 1921 majitelem p. Vondráčkem. Lázně mají podobně jako předešlé travnatý pozemek u potahové stezky s potřeb. provozními budovami a s plochami pro hřiště a slunění. Na vodě je plovoucí vor se 2 malými basény pro neplavce. Kapacita koupaliště jest asi 800 osob.
6. Říční a sluneční lázně v Podolí na pravém břehu Vltavy, postavené podle povolovacího výměru z roku 1910 sdružením „První podolské lázně“ v Praze-Podolí, zvané nyní též „žluté“ na rozdíl od sousedních lázní železničních-modrých. Tyto říční a sluneční lázně, největší toho druhu ve Velké Praze, jsou umístěny vedle řečiště Vltavy na parkově upravených pozemcích o výměře asi 18 000 m2, a rozděleny na oddělení ženské, mužské a společné, s potřebným množstvím dřevěných kabin, svlékáren, šaten, skřínek, záchodů, sprch, místností pro první pomoc, s budovami s restaurací a s plochami pro hřiště a slunění. Pro koupající umístěn je na vodě plovoucí vor s basény. Tyto velmi pěkně upravené lázně s kapacitou as 10 000 osob, jsou majetkem nyní akc. společnosti Podolských lázní – žlutých, dříve sdružení „Prvních podolských lázní“.
7. Říční a sluneční lázně v Podolí, zvané „modré“ neb „Nové podolské lázně“, postavené, podle povolovacího výměru z r. 1910 železničními zaměstnanci. Tyto říční a sluneční lázně na pozemcích vedle řečiště Vltavy, jsou podobně zařízeny jako jmenované lázně „žluté“, s plovoucím vorem s basény pro neplavce; mají kapacitu asi 5000 osob.
8. Koupaliště D. T. J. na Schwarzenbergském ostrově v Podolí, zřízené v r. 1921. Koupaliště využívá k rekreaci a slunění travnatých ploch na jižním cípu ostrova s potřebným lázeňským zařízením. Do volné řeky s vyznačením hloubek pro neplavce je přístup po travnatém, mírně se svažujícím břehu. Kapacita koupaliště jest asi 500 osob.
9. Obecní veřejné lidové říční koupaliště na Smíchově u býv. Královské louky, zvané též Císařské, na levém břehu Vltavy proti Schwarzenbergském ostrovu, zřízené v roce 1924. Koupališti přiděleny jsou travnaté pozemky louky pro rekreaci a slunění návštěvníků; jsou zde postaveny dřevěné budky pro plavčíky s potřebami pro první pomoc a příruční lékárnou, zděné žumpové záchody, soukromé šatny a stánky s občerstvením. Na pozemek je zaveden obecní vodovod,
a z něj je plněn také malý betonový dětský basén 6 x 10 m, zřízený r. 1937 pro nejmenší návštěvníky. Koupání pro dospělé-neplavce je v ohrazených místech volné řeky, přístupných po dřevěných schodech. Kapacita tohoto koupaliště jest asi 10 000 osob.
10. Pražákova plovárna na levém břehu Vltavy u býv. Královské louky na Smíchově, v sousedství obecního koupaliště. Plovárna, s jejíž úpravou bylo započato na podzim r. 1942, není dosud dokončena. Plovoucí vor plovárny se třemi basény pro plavce a neplavce a dřevěná budova restaurace s kabinami, šatnami a záchody, která bude upravena na travnaté louce, jsou zřizovány z materiálu býv. smíchovské obecní plovárny, umístěné do r. 1941 při levém břehu Vltavy u smíchovského podbřeží nad Mozartovým mostem.
11. Sportovní lázně v Podolí, na hrázi podolského přístavu, na pravém břehu Vltavy, proti býv. Královské louce, založené v r. 1925 Františkem a Marií Mejzlíkovou a nově do dnešní podoby upravené v r. 1937. Dřevěná budova s kabinami, šatnami, záchody, restaurací, umístěna je na dlážděné západní straně ochranné hráze podolského přístavu. S teras budovy je sestup na lázeňský vor o ploše 700 m2, se 2 basény pro neplavce. Kapacita lázní jest asi 500 osob. Plovoucí vor lázní je na zimu a při velké vodě zatahován v celku do podolského přístavu.
12. Vyšehradská plovárna u podbřeží pravého břehu Vltavy nad železničním mostem, zřízená obcí pražskou v r. 1884, byla v roce 1935 prodána soukromníku p. Špačkovi. Plovárna nemá přilehlého pozemku, má pouze asi 100 m dlouhý dřevěný, plovoucí vor s basény. Rozdělena je na oddělení ženské pro plavkyně a neplavkyně a mužské pro plavce a neplavce. V každém oddělení jsou basény se dnem, svlékárny, šatny, sprchy a kbelíkové záchody. Nosnou část plovárny tvoří smrkové vory a na těch umístěna je rámová konstrukce s podlahami a kabinami. Celý objekt plovárny je na zimu buď rozebrán neb zatahován v celku do podolského přístavu. Kapacita plovárny jest asi 800 osob.
13. Restaurační lodi s pontonovým plovoucím můstkem u kavárny „Mánes“ na pravém břehu Vltavy u komorové zdi zdýmadla Šitkovského jezu, označené jménem „Florida“, upraveny byly v r. 1936 Ing. Vlad. Grégrem a nájemcem kavárny „Mánes“ Emanuelem Pácalem. Tento plovoucí závod upraven je ze dvou krytých pontonových lodí, které byly dříve umístěny u tenisových hřišť pod Barrandovem. Na jedné lodi upravená je restaurace se společenskými místnostmi, na druhé kabiny a šatny. Lodi spojeny jsou plovoucí plošinou pro slunění se sprchami a vstupem do vody. Přístup se břehu od kavárny jest po pontonovém, lehce odstraňovatelném můstku pod zdymadlem. Plovárna má kapacitu asi 500 osob. Na zimu zatahováno je celé zařízení do přístavu na Smíchově.
14. Obecní plovárna u západního břehu ostrova Žofínu pod Šitkovským jezem, zřízená v r. 1886 a obcí pražskou zakoupená v roce 1920. Plovárna má pouze dřevěný plovoucí vor přístupný po dřevěných schodech a lávce s ostrova
a zařízená a rozdělená je podobně jako plovárna vyšehradská. Nosnou část tvoří jednak smrkové klády svázané do vorů, jednak 10 dřevěných pontonů s kabinami. Plovárna na zimu je rozebírána, materiál vrchní konstrukce ukládán na severní špičce ostrova Střeleckého a nosné klády a pontony do přístavu na Smíchově. Kapacita plovárny, kterou má nyní v nájmu Sportovní klub Slavie, jest asi 1200 osob.
15. Vojenská plovárna na levém břehu Vltavy pod Mánesovým mostem, jak již uvedeno jedna z nejstarších plováren nejen v Praze ale ve střední Evropě, založena byla v roce 1808 rak. hejtmanem šl. z Pfuelu. Plovárna má plovoucí vor s kabinami a dvěma basény pro plavce a neplavce s přístupy do volné řeky. Plovárna byla dříve rozdělena na oddělení mužské se dvěma basény a oddělení ženské s jedním basénem a byla přístupna příslušníkům vojska a jejich rodinám. V roce 1940 bylo oddělení ženské zrušeno a plovárna je dnes přístupna pouze příslušníkům branné moci. Plovoucí vor je na zimu rozebírán a vrchní materiál i klády ukládány na přilehlém pozemku u býv. Strakovy akademie.
16. Obecní Občanská plovárna v Praze VII. pod Letnou, na levém břehu Vltavy nad Mendelovým mostem (dř. Čechovým), postavena byla pražskými občany v r. 1839 a slavnostně otevřena v roce 1840. Plovárna měla dříve plovoucí vor s kabinami, rozdělený na oddělení ženské a mužské s třemi basény pro plavce a neplavce a s malými basénky pro děti; na přilehlém pozemku pak zděnou budovu s kabinami, klubovnou, místností pro holiče a pokladnou, budovu restaurace s verandou a kuželníkem a dřevěné svlékárny a kabiny. Plovárna vedena byla ze začátku v režii obce, od r. 1924 je pak pronajata nynějšímu nájemci Amatérskému plaveckému klubu. Při příležitosti stoletého jubilea této plovárny v roce 1940, kterého bylo vzpomenuto slavností s předvedením starých koupacích obleků a sportovních výkonů pražských plaveckých klubů, byla obcí pražskou dána plovárně nová úprava, která celý objekt zařadila mezi nejlepší pražské rekreační podniky. Tak zejména byla provedena adaptace a rekonstrukce budovy šaten a restaurace, zřízeny byly splachovací záchody a kryté sprchové hally s tlakovou vodou. Pro radost malým dětí postaven byl betonový basén na pozemku plovárny, naplňovaný z vodovodu s očistnou sprchou a brodištěm. Z dřevěného plovoucího voru odstraněny byly nevzhledné dřevěné kabiny a uvolněna tak cesta vzduchu a slunci pro slunící se návštěvníky plovárny. Basén na společném oddělení plovárny upraven byl na délku 50 m pro pořádání plaveckých závodů, upraveny startovní bloky a věž s pérovým skákacím můstkem. Vzhled opravených budov doplněn byl sadovou úpravou okolí. Celková úprava má býti ještě doplněna betonovým sportovním basénem s filtrovanou vodou na pozemku plovárny. Kapacita této nyní nejvíce navštěvované plovárny ve středu města, jest
asi 1500 až 2000 osob. Plovoucí vor je na zimu rozebírán, vrchní konstrukce ukládána na pozemku plovárny a nosné klády
ve vorovém přístavu na Smíchově.
17. Říční lázně Šumavského v levém korytě Vltavy u ostrova Štvanice, zvaného též Velké Benátky, nad železničním mostem, zřízeny byly Karlem Šumavským v roce 1931, ze zrušených lázní Horákových. Lázně mají u břehu ostrova zakotvenou starší vyřazenou plechovou loď, upravenou na restauraci se šatnami, kabinami a záchody, u lodi plovoucí vor se dvěma basény. Přístup na plovárnu je po dřevěných schodech a lávce. Od r. 1942 je celý dřevěný objekt lázní pro velmi nízký stav vody způsobený zanesením řečiště při protržení Helmovského jezu umístěn provisorně na levém břehu Vltavy pod jatkami. Loď i s plovárnou je na zimu zatahována do holešovického přístavu. Kapacita lázní jest asi 500 osob.
18. Dětské sluneční lázně na ostrově Štvanici pod železničním mostem, upravené Ústředním sociálním úřadem hl. města Prahy v roce 1934 z obecních veřejných říčních a slunečních lázní s plovoucím vorem a basény, pro školní děti a dětské prázdninové družiny. Lázně používají ke slunění travnatých oplocených ploch ostrova pod železničním mostem. Pro provoz lázní upraveny jsou na pozemku dřevěné kabiny, šatny, kuchyně s jídelnami, sprchy, záchody a plochy pro hřiště. Na vodě měly lázně plovoucí vor na slunění a k učení plování; po protržení helmovského jezu byl vor zrušen pro velmi nízkou hloubku vody.
19. Obecní veřejné lidové říční koupaliště v pravém korytě Vltavy u východní části ostrova Štvanice, zřízené v roce 1924. K rekreaci návštěvníků koupaliště vyhrazen je na ostrově travnatý pozemek vedle hřiště sociálního úřadu. Pro provoz postavena je na pozemku dřevěná budka pro plavčíka s potřebami pro první pomoc a příruční lékárnou, dřevěná budova šaten, žumpové záchody a soukromé stánky s občerstvením. Pro koupající děti i dospělé ohrazena jsou ve volné řece plovoucími břevny místa s bezpečnou hloubkou pro neplavce. Zařízení koupaliště, s kapacitou asi 2000 osob, je na zimu rozebíráno a ukládáno ve skladišti.
20. Obecní veřejné lidové koupaliště na levém břehu Vltavy nad libeňským mostem v Praze VII, zvané též „na betonu“, zřízené v roce 1929 ze zrušeného koupaliště ve „Staré plavbě“. Betonová plocha podbřeží, u kterého je koupaliště zřízeno, slouží k rekreaci návštěvníků tohoto koupaliště. Zařízení upraveno podobně jako u předešlého koupaliště. Kapacita koupaliště jest asi 1000 osob.
21. Níže na řece Vltavě, od libeňského mostu až k Podbabě, nejsou zřízena žádná veřejná koupaliště pro zdravotně závadný stav říční vody, pouze až u severních hranic Velké Prahy mezi Podbabou a Sedlcem v Podhoří jsou malé, říční pískové a sluneční lázně Žižkovy na pravém břehu Vltavy, zřízené v roce 1927. Lázně používají ohrazený travnatý pozemek s pískovými basény, dřevěnými svlékárnami, žumpovými záchody a se sprchami se studniční vodou. V řečišti jsou ohrazená místa s bezpečnou hloubkou pro neplavce. Kapacita lázní jest asi 500 osob.
22. Obecní veřejné lidové koupaliště v Jinonicích na Dalejském potoce v Prokopském údolí, zřízené v roce 1929 pro děti a v roce 1940 rozšířené i pro dospělé. Koupaliště má vybetonovanou nádrž v korytě Dalejského potoka, délky 80 m
a šířky ve dně 6 m, rozdělenou na část pro děti s hloubkou 40 až 80 cm a pro dospělé s max. hloubkou 1,30 m.
Nádrž oddělena je betonovou zídkou od závadného potůčku Jinonického, kterým dá se odvésti při čistění basénu i potok Dalejský, takže teče mimo koupaliště. Voda vzdouvá se dřevěným, vysouvacím stavidlem 1,30 m vysokým, pod kterým je upravena umyvárna. Ke koupališti přiléhá travnatý oplocený pozemek na slunění, rozdělený od oddělení pro děti a dospělé, s potřebnými provozními budovami a nekrytými sprchami s vodou z blízké klukovické vodárny. K naplňování basénu používána je jednak voda z potoka Dalejského a pak pramenitá voda, zavedená do koupaliště z jímací studny u Nové Vsi. Koupaliště má kapacitu asi 600 osob.
23. Obecní veřejné lidové koupaliště ve Starých Dejvicích, pod Bořislavkou, zřízené v roce 1927. Koupaliště má vybetonovanou nádrž v býv. rybníku dejvickém; napájeno bylo původně vodou z Dejvického potoka a vodou ze studny na přilehlém pozemku. V roce 1935 vzhledem k závadné vodě potoka zavedena byla do koupaliště voda z vodovodu a postaveny sprchy se stojánkem s pitnou vodou. Voda potoční zachycena byla před rybníčkem do kanalizačního sběrače. Na přilehlém pozemku postaveny jsou potřebné provozní místnosti. Nynější zmenšená nádrž o obsahu asi 550 m3 s max. hloubkou 80 cm, naplňována pouze čistou vodou pitnou, vyhrazena je jen dětem, dospělí používají pouze sprch. Toto koupaliště s kapacitou asi 500 osob je pouze provisorium do té doby, dokud okolní stavební ruch nevynutí si jeho zrušení.
24. Obecní veřejné dětské koupaliště v Hrdlořezích na potoce Rokytce, zřízené v roce 1926. Koupaliště má v korytě potoka vydlážděnou nádrž o délce as 40 m, voda vzdouvána je fošnovým stavidlem na max. výšku 80 cm. K rekreaci návštěvníků slouží přilehlý travnatý pozemek s příslušným zařízením. Při čištění dna nádrže je potoční voda sváděna betonovým potrubím pod koupaliště. Koupaliště má kapacitu asi 500 osob.
25. Veselíkovo koupaliště na Dívčím skoku v Divoké Šárce v Liboci, zřízené v roce 1932 Aloisem Veselíkem, majitelem restaurace v Šárce. Koupaliště má vybetonovanou čtvercovou nádrž s ochozem v býv. rybníčku vedle Šáreckého potoka. Nádrž rozdělena na oddělení pro děti s max. hloubkou 60 cm a pro neplavce s max. hloubkou 1,60 cm, s nekrytými sprchami. Na přilehlém travnatém pozemku jsou dřevěné kabiny, šatny s místností pro první pomoc a občerstvení a dřevěné žumpové záchody. Basén je napouštěn pramenitou vodou, vedenou cementovým potrubím z pramenů na blízkých pozemcích. Voda vypouštěna je rourou se stavítkem do Šáreckého potoka. Kapacita koupaliště jest asi 1000 osob.
26. Kubrovo koupaliště v Dolní Šárce na Rakařce, zřízené v r. 1934 Antonínem Kubrem. Na svahovitém pozemku blízko Šáreckého potoka umístěn je betonový basén, rozdělený na část pro děti a dospělé, plavce a neplavce, s nekrytými sprchami. Basén napájen je čistou studniční vodou ze studny umístěné blízko potoka, odkud jest elektrickým čerpadlem voda vedena do předhřívací betonové nádrže nad basénem koupaliště. Na pozemku při koupališti jsou rodinné kabiny, šatny, bufet a žumpové záchody. Travnatá a stromy osázená stráň nad koupalištěm je používána pro rekreaci návštěvníků. Kapacita jest asi 1000 osob.
27. Koupaliště v Praze - Michli za Spořilovem ze Záběhlic, zřízené v roce 1938 statkářem Karlem Friedmanem. Koupaliště má betonový basén, 23 m dlouhý, s ochozem a brodištěm, a malý dětský basén, elipsovitého tvaru s hloubkou
50 cm. Voda pro koupaliště čerpána jest elektrickým motorem ze studně buď přímo do basénu nebo do reservoiru umístěného
na stráni, odkud je svedena do otevřených sprch. Nádrž se prázdní železným potrubním opatřeným šoupátkem. Na travnatém pozemku koupaliště postaveno jest ostatní potřebné zařízení. Koupaliště má kapacitu asi 1000 osob.
28. Provisorní dětské koupaliště na pozemcích bývalého cukrovaru ve Vysočanech, upravené v roce1941 Okresním rodičovským sdružením v Praze IX. Ještě nedostatečně upravené koupaliště je zřízeno ze dvou zděných nádrží, které dříve sloužily ku praní řepy. Nádrže a sprcha k omývání před vstupem do vody jsou napájeny jednak pramenitou vodou ze studny na Krocínce, prostřednictvím reservoiru, který jest umístěn uvnitř objektu býv. cukrovaru, jednak z obecního vodovodu. Pro provoz objektu upraveny jsou provisorní kabiny a žumpové záchody.
V přehledu uvedena jsou všechna koupaliště a říční lázně ve Velké Praze přístupné veřejnosti buď bezplatně nebo za vstupné stanovené podle velikosti a účelu koupaliště nevyšším cenovým úřadem, mimo několika koupališť menších, která jsou – jako součást sportovních hřišť – přístupna pouze členům spolků nebo klubů.
Mimopražské koupaliště, na kterém jest obec pražská též účastna, jsou říční, sluneční a pískové lázně „Grado“ v Čelákovicích na ostrově Káranském zřízené v roce 1923, které využívají písčitých plážových břehů řeky Labe. Nyní však není již toto koupaliště v plném rozsahu v provozu, jelikož v úseku čelákovickém jsou prováděny ředitelstvím pro stavbu vodních cest regulační práce na úpravě Labe a podle projektu mají býti lázně přeneseny do upraveného řečiště blíže káranské vodárny.
Podle popisu jednotlivých pražských letních plováren a koupališť jsou na řece Vltavě buď koupaliště se vstupem do ohrazených míst ve volné řece, kde to dovolují hloubky řečiště s mírně se svažujícím písčitým dnem, aneb koupaliště s plovoucími vory s basény se dnem pro neplavce, neb bez dna pro plavce a sportovní účely a se zařízením pro skoky do vody, kde jsou v řečišti hloubky větší.
Zařízení koupališť je v podstatě stejné, tj. kabiny, šatny, svlékárny, skřínky, místnosti pro první pomoc, sprchy a záchody, buď splachovací zapojené do kanalizace, neb žumpové, na voru pak záchody kbelíkové. Dále restaurace neb místnosti a stánky s občerstvením umístěné buď na břehu neb na voru. Provoz koupališť upraven je jednotlivými ustanoveními lázeňských řádů, které pro obecní koupaliště vydala obec pražská a pro soukromé koupaliště Hospodářská skupina lázní a sportovních míst. Jednotlivá ustanovení lázeňských řádů upravena jsou podle směrnic býv. ministerstva sociální a zdravotní správy č. 882, vydaných v r. 1941 k vládnímu nařízení o plovárnách a koupalištích čís. 366 z roku 1940. Mimo lázeňský řád upravují si jednotlivá koupaliště podle potřeby provoz lázní samostatnými upozorněními a vyhláškami, které jsou buď výňatky z ustanovení lázeňského řádu, aneb které si uspořádání a provoz koupaliště vyžádalo.
Všechna koupaliště a plovárny, v nichž jsou návštěvníkům přístupny vodní prostory hlubší než 160 cm, mají pro dozor na osobní bezpečnost plavčíky, zkoušené zemským úřadem, kteří mají k ruce záchranné loďky s vesly a s tyčí s hákem, po případě se záchranným kolem k záchraně tonoucích.
Voda v koupalištích ať říčních, potočních nebo s umělými nádržemi, je zkoušena a kontrolována po stránce bakteriologické Chemickým ústavem hlav. města Prahy.
Rozdělení a umístění i počet letních lázní a koupališť ve Velké Praze je v celkovém půdorysu města zcela nahodilé; jednotlivá koupaliště vznikala případ od případu, bez programu, bez vzájemných souvislostí, většina se soustřeďuje v povodí Vltavy a nevyhovuje tudíž toto rozdělení potřebám v jednotlivých částech Velké Prahy. Někteří obyvatelé jsou proto nuceni tráviti chvíle rekreace volně na březích potoků, rybníků neb řeky, mimo upravená koupaliště, jelikož časově hlavně v pracovní dny jsou jim upravená rekreační místa nedosažitelná.
Na pražské plovárny s plovoucími vory nutno se dívati jako na provisoria, s nimiž nelze počítati ve vnitřním městě natrvalo, jelikož nevyhovují z důvodů zdravotních pro znehodnocenou vodu vltavskou a z důvodů hospodářských pro nehospodárné investice s každoročním stavěním, bouráním a doplňováním neb výměnou dřeva, jež podléhá rychlé zkáze. Bourání a uložení materiálu takové větší plovárny stojí asi 30 000,- K, stavění s opravou asi 70 000,- K, tj. každoroční investice as 100 000,- K, která značně zatěžuje, zvláště při špatné sezóně, finanční rovnováhu plováren. Výhoda, kterou mají tyto plovárny pro Pražany a zejména jejich starší přívržence je ta, že jsou většinou v centru města tím časově a komunikačně snadno dosažitelná.
Z uvedeného je patrno, že problém rekreace a hygieny je jednou z vážných otázek, kterou ve Velké Praze bude nutno řešiti, aby aspoň částečně byla nalezena správní vzájemná souvislost mezi jednotlivými funkcemi – bydlením, výrobou, dopravou
a rekreačními a hygienickými potřebami obyvatelů města. Nutno bráti zřetel na to, že lázeňství je součástí veřejného zdravotnictví. Lázně jsou pak podnikem veřejně prospěšným a mají plniti sociální a hygienické potřeba obyvatelů.
Město Praha potřebuje v dohledné době mimo několika velkých lidových koupališť blíže středu města, která by nahradila nynější vltavské plovárny, i další koupaliště v různých částech města, kde si toho vyžádá potřeba a vynutí hustota obyvatelstva, zejména v oblastech, které svou výstřednou polohou jsou příliš vzdáleny od stávajících koupališť.
Pro nejbližší dobu má město Praha, která počítá i s iniciativou soukromou, připravený etapový program na situování velkých lidových koupališť s betonovými basény a filtrovanou vodou, vyhovujících všem požadavkům hygieny i požadavkům tělovýchovným, i koupališť menších v některých vzdálenějších částech Velké Prahy.
Ing. V. Šmejkal, předneseno v souboru přednášek o koupalištích, který uspořádal odbor vodohospodářských inženýrů při SIA v Praze dne 26. července 1943
Pozn. SIA: Kapacita uvedených pražských letních koupališť činí necelých 50 000 osob, což by postačilo – podle směrnic pro jejich zřizování – pro město jen asi s půl milionem obyvatel: má tedy Praha jak co do rozsahu, tak i s hlediska vybavení koupališť hodně velký úkol před sebou.