Před 50 lety se začala psát historie Jaderné elektrárny Dukovany

Letos si připomínáme půlstoletí od zahájení výstavby JE Dukovany a uplynulo 35 let, kdy začala dodávat elektrickou energii do sítě. Připomeňme si události, které se odehrály od roku 1970. Vzpomínkou na dobu výstavby, spouštění a provozu elektrárny je kniha V polovině cesty – Jaderná elektrárny Dukovany 1970 – 2005, kterou vydal ČEZ, Úsek jaderná energetika při příležitosti 20 let jejího provozu. Zpracoval ji Aleš John a kolektiv na základě vzpomínek těch, kteří byli takříkajíc u toho. Přinášíme její podstatnou část, která rozhodně stojí za přečtení.

 

35 let od zahájení výstavby, 20 let provozu Jaderné elektrárny Dukovany

Aleš John

Nějak se ani nechce věřit tomu, že v únoru 2005, přesněji 24. února ve 4,56, uplynulo 20 let od okamžiku, kdy Jaderná elektrárna Dukovany dodala poprvé elektrickou energii do sítě. Od té doby elektrárna Dukovany vyrobila více než 237 miliard kilowatthodin elektrické energie, na jejich pracovištích se vystřídalo více než 3000 pracovníků. Po dvaceti letech bezpečného spolehlivého provozu tak elektrárna vstupuje do druhé poloviny svého života.

Podívejme se po těch dvaceti letech znovu na některé události a připomeňme si některé milníky spojené jak s výstavbou elektrárny, tak s jejím spouštěním a celým dvacetiletým provozem. V roce 1970 byla podepsána mezivládní dohoda mezi tehdejší ČSSR a SSSR o spolupráci při výstavbě jaderných elektráren typu VVER. Na základě této dohody začaly v roce 1971 první projekční práce na prováděcích projektech jaderných elektráren typu VVER v Československu. Koncepce projektu byla následující. Reaktor a celý tzv. primární okruh byl projektován leningradskou projekční kanceláří LOTEP. Dodávka hlavních komponent primární části, tedy reaktor, parogenerátory a hlavní cirkulační potrubí měly být vyrobeny a dodány československými firmami. Sekundární část (turbína a generátor) měla být kompletní dodávkou československých firem. Jaderné palivo měla být dodávka ruská.

Později (1973) přijala vláda ČSSR na základě návrhu Státní plánovací komise (SPK) a Federálního ministerstva paliv a energetiky (FMPE) usnesení o výstavbě dvou bloků Jaderné elektrárny Dukovany. Tehdy ještě označených jako V2. Dva bloky totiž již byly naplánovány k výstavbě jako tzv. bloky V1 v Jaslovských Bohunicích na Slovensku. Toto rozhodnutí však nemělo dlouhého trvání, a než se projektanti rozkoukali, vláda se v roce 1974 rozhodla svá předchozí rozhodnutí revokovat takto: dva bloky V2 se postaví na Slovensku v Jaslovských Bohunicích a v Dukovanech se postaví jaderná elektrárna se čtyřmi bloky.

Na lokalitě mezi obcemi Heřmanice, Lipňany a Skryje se začalo zřizovat staveniště elektrárny Dukovany.

Současně s přípravou staveniště bylo zřízeno Středisko pro přípravu provozu JE Dukovany (1974). Tehdy ještě bylo toto středisko začleněno pod Slovenské energetické podniky (SEP). Kancelář byla malá, byla v Brně na Křenové ulici a mezi prvními zaměstnanci v ní pracovali třeba Ing. Stanislav Nestrašil a Ing. Milan Pospíšil, kteří pracují v ČEZ dodnes.

V roce 1976 došli k malé reorganizaci a Středisko pro přípravu provozu přešlo ze SEP organizačně pod koncernový podnik Elektrárna Hodonín. V témže roce začala výstavba Školicího a výcvikového střediska pro personál JE v Brně-Lesné.

Až do té doby se uvažovalo o výstavbě bloků prvé generace VVER 440 typ 230. Tento záměr byl v následujících letech změněn a od roku 1978 se rozjela naplno výstavba čtyř bloků jaderné elektrárny s reaktory VVER 440 druhé generace typ V213. Výstavba byla tedy v letech 1975-1978 přerušena.

Budoucí pracovníci elektrárny, do té doby sídlící v Brně, se přestěhovali již do lokality Dukovany, přesněji do vysídlené vesnice Skryje. Zde začal pracovat Energoinvest Praha, který měl zajišťovat kompletní investorskou činnost. V té době asi 30 pracovníků Střediska pro přípravu personálu již sídlilo v Moravském Krumlově a v roce 1979 se toto středisko změnilo na Odštěpný závod k. p. Elektrárny Hodonín, v té době s již více než stovkou pracovníků. Na staveništi pokračovala výstavba. V červnu 1979 se zahájila betonáž základové desky prvého bloku. Dominantou stavby začaly být chladicí věže a později se již rýsovaly turbínové stolice a za nimi stěny reaktorové haly. Zlomový byl rok 1981, kdy byl zřízen koncernový podnik Elektrárna Dukovany (k. p. EDU). Prvním ředitelem podniku se stal Ing. Bohumil Vincenc, který před tím řediteloval v elektrárně Hodonín. V listopadu 1982 byla osazena tlaková nádoba reaktoru na prvém bloku EDU.

Byly stanoveny konečné termíny uvedení bloků EDU do provozu (1983). Termín spouštění 1. bloku byl rok 1985. Ve výstavbě se přešlo na tzv. proudovou a bloky měly být spoštěny v pořadí za sebou tak, jak měly být postupně dostavovány. Také došlo k další velké organizační změně. Energoinvest Praha – závod Dukovany byl připojen ke k. p. EDU a odpovědnost za investorskou činnost přešla z EGI na k. p. EDU. Investičním náměstkem se stal Ing. František Poukar. Na stavbě v té době pracovalo kolem 12 000 lidí, řídící štáb výstavby byl zřízen přímo na staveništi a stavby byla řízena metodou síťového grafu. Toto obrovské mraveniště měl na starosti vládní zmocněnec pro výstavbu EDU Ing. Josef Kehér, náměstek ministra FMPE.

V roce 1983 se dopravila na staveniště první dodávka čerstvého jaderného paliva a začalo jít tak říkajíc do tuhého. Obslužný personál začal pracovat na směny, vrcholil nábor provozních pracovníků. Další zásadní rozhodnutí bylo učiněno v roce 1984. Spouštění EDU bude plně v kompetencích k. p. EDU. Hlavním inženýrem spouštění byl jmenován Ing. František Hezoučký. To již byla stavební část prvního bloku dokončena a technologické zařízení namontované. V plnosti se rozeběhly oživovací, nastavovací a spouštěcí práce. Testy, zkoušky, protokoly, do toho dokončování provozních předpisů, příprava a realizace programů spouštění. To vše vrcholilo těsně před silvestrem 1984. Zavážení paliva mělo nastat 31. 12. 1984. Celý první blok bylo nutné uklidit, a tak nastoupila šňůra brigád všech pracovníků EDU (tyto úklidové práce probíhaly cca 3 měsíce a vystřídala se na nich velká většina zaměstnanců). Vše, co nemělo být v provozovaném bloku, muselo jít pryč. Asi velký údiv byl u pracovníků firem, kteří po Novém roce přišli do práce a zjistili, že jejich pelíšky s nářadím zmizely a že je nastolen úplně jiný režim práce. Na silvestra 1984 byla totiž zavezena do reaktoru prvého bloku první palivová kazeta. Tím bylo zahájeno tzv. fyzikální spouštění. Celá zavážka paliva byla ukončena 17. ledna 1985, vše bylo zkontrolováno komisaři z MAAE, reaktor byl zkompletován, tlakově odzkoušen, primární okruh nahřát a 12. února 1985 ve 23.21 hod. bylo dosaženo poprvé minimálního kontrolovaného výkonu. Začala další etapa Jaderné elektrárny Dukovany – spouštění.

Přísný čtenář mne jistě napomene, že již celý systém „hydrozkoušek“, prověrek zařízení, testů a dalších činností, včetně zavezení paliva, patří do etapy spouštění. Ano, je tomu tak, ale nebylo by to tak dramatické. Nechť tedy odpustí starému dozimetristovi to dělení na etapy před štěpením a po štěpení. Pro mne bez radioaktivních látek v primárním okruhu a s nimi. Spouštění pokračovalo, a to celkem bez velkých problémů. 24. února ve 4.58 hod. byl přirázován první turbogenerátor. Elektrárna Dukovany začala tak poprvé dodávat proud do sítě. Následně 25. 2. 1985 v 19.32 hod. byl přirázován i druhý turbogenerátor. Dále následovaly: 1. března přechod na výkon 35 %, 11. března dosažení výkonové hladiny 55 % a konečně 26. března 1985 byl blok poprvé na 100% výkonu.

Další testy, kontrolní odstavení, prohlídka a revize všeho zařízení, znovu spuštění reaktoru a znovu dosažení 100% výkonu. Následoval 144hodinový průkazný chod zařízení. Ten přešel plynule 3. května 1985 ve zkušební provoz.

Zkušební provoz byl ukončen v listopadu 1985. 19. listopadu 1985 bylo požádáno o kolaudační rozhodnutí. To bylo vydáno 12. prosince 1985. Tím první blok JE Dukovany přešel do trvalého užívání.

Po spuštění prvého bloku potom v rychlém sledu následoval blok druhý a třetí v roce 1986 a nakonec v roce 1987 spuštěn i blok č. 4. Elektrárna byla zkolaudována v roce 1988 a přešla tak do trvalého provozu.

Pokud provedu rekapitulaci, tak přehled uvedení bloků do provozu byl následující:

1. blok – MKV 2. 2. 1985

2. blok – MKV 23. 1. 1986

3. blok – MKV 28. 10. 1986

4. blok – MKV 1. 6. 1987

Tuto skutečnost uvádím zejména proto, že spuštění dvou jaderných bloků v jednom roce na jedné lokalitě bylo unikátní a doposud ve světě neopakovatelné.

Vývoj se však nezastavil. Snaha o neustálé zvyšování spolehlivosti a bezpečnosti se projevila v Technických změnách a dalších investičních akcích. Nejdříve v období 1988-1993 to byly tzv. akce Dokompletace, potom v létech 1994-1996 se rozběhl rozsáhlý program obnovy zařízení nazývaný Morava. V roce 1997 se začalo pracovat na záměně systémů měření a regulace, která je nyní postupně ukončována. Z těch velkých investičních akcí ještě jmenuji záměnu kondenzátorů turbín, výměnu nízkotlakých rotorů turbín, výměnu rozváděčů VN a NN, výměnu vnitřních rozvodů 6 kV, modernizace dozimetrického systému a mnoho desítek dalších. Nemohu nevzpomenout výstavbu meziskladu použitého jaderného paliva, které předcházela akce zkompaktnění skladování, výstavba úložiště nízkoaktivních odpadů a výstavba celé linky na zpracování nízkoaktivních odpadů bitumenací. A musím také vzpomenout na neustálou snahu o zvýšení využití energie z jaderného paliva. A tak zatímco v začátcích jsme měnili celou aktivní zónu jednou za tři roky, nyní již přecházíme na výměnu jednou za pět let.

V provozní části se zdánlivě nic zvláštního nedělo a střídaly se pravidelně odstávky pro výměnu paliva s obdobím provozu. Nicméně odstávky byly zkracovány až na současnou délku 32 respektive 54 dní. Organizační struktura se neustále měnila ve snaze najít to konečné ideální uspořádání. Přišel nový Atomový zákon v roce 1997 a znovu byla práce jej transformovat do předpisů a dokumentace. A tak jak se měnila celá akciová společnost, měnila se i JE Dukovany. V roce 2002 po spuštění ETE vznikl Úsek jaderná energetika, který spojil činnosti prováděné na EDU a ETE. A nyní v době dvacátého výročí provozu se dokončuje integrace jaderné výroby s výrobou v klasických elektrárnách do jedné Divize výroba ČEZ. Vývoj však jde dál, začíná tvrdý a nelítostný konkurenční zápas o uplatnění se na trhu. A najít řešení, které zlevní provozní náklady a současně udrží či dokonce zvýší vysokou úroveň bezpečnosti a spolehlivosti, to je úkol, který čeká i na pracovníky Jaderné elektrárny Dukovany v příštím období. Jen tak se jim totiž podaří dosáhnout jejich cíle provozovat elektrárnu dalších nejméně dvacet let spolehlivě, bezpečně a levně.

***

V průběhu 35 výstavby, montáže, spouštění a provozu se na stavbě a v provozu elektrárny vystřídalo mnoho tisíc pracovníků. Požádal jsem některé z nich, aby zavzpomínali na uplynulé roky a povyprávěli mi příběh, který se jim vybaví, když se řekne Jaderná elektrárna Dukovany. Takovou první vzpomínku na dobu, kterou v Dukovanech strávili. Zde jsou vzpomínky od lidí, kteří se zasloužili o současné místo a význam JE Dukovany.

Bohužel, jsou lidé, kterých si osobně velice vážím a kteří nám své příběhy již nepovypráví, ale takový je běh života. Připomeňme si tyto osobnosti aspoň na některých dobových fotografiích. A nyní pojďme zavzpomínat spolu s Dukovanskými.

 

Zdeněk Linhart

Tehdy směnový inženýr, nyní ředitel EDU

Tak takhle nějak jsme před 20 lety začínali po spuštění 1. bloku EDU. Na blokové dozorně bílé pláště, klid, sledování parametrů. Na první pohled idylka, ale ono to ve skutečnosti pro směnového inženýra (SI) vypadalo trochu jinak. Vedle prvního bloku se dokončovala výstavba druhého bloku, další činnosti jsme měli i na stavbě 3. a 4. bloku. Všude byla rozdílná režimová opatření, takže směnový inženýr se stával jednou provozovatelem 1. bloku a vzápětí spouštěčem 2. bloku.

Když jsem přišel na blokovou dozornu 1. bloku, bylo to jako v pohádce, oproti drsnému režimu na stavbě. Ale ani na 1. bloku nebyl klid dlouho. Nově spuštěný blok měl ještě své „mouchy“. Výpadky turbogenerátorů a rychlá automatická odstavení reaktoru z důvodů projekčních vad v SKŘ potkaly každou směnu. Na druhou stranu jsme se zase naučili zvládat spoustu poruchových stavů, personál blokové dozorny se dobře vycvičil.

Směna provozovatele k. p. EDU nejenom provozovala 1. blok, ale také prováděla proplachy potrubí na ostatních blocích před spouštěním a veškeré manipulace na zařízení, včetně testů z blokových dozoren. Úlohou SI bylo zajistit úkoly denního plánu od hlavního technologa (D. Matějů) a plnit úkoly směnového inženýra generálního dodavatele Škoda Praha na ostatních blocích. Zažili jsme při tom spoustu příjemných i nepříjemných zážitků (zmáčený „provozák“ po spuštění proplachu nějaké trasy byl velmi častým jevem).

Z dnešního pohledu hodnotím spouštění EDU jako neopakovatelný proces, který vyškolil spoustu odborníků k provozování jaderných elektráren. Dnes musíme mít mnohem vyšší nároky na všechny činnosti a bude velmi důležité, abychom předali postupně zkušenosti svým nástupcům. Čekají nás nové, modernější elektrárny.

 

Josef Kehér

Tehdy náměstek ministra FMPE a zmocněnec vlády ČSSR pro výstavbu jaderných elektráren, nyní v důchodu

Na začátek bych chtěl uvést některé skutečnosti budování jaderné energetiky v Československé republice.

V roce 1972 byla vybudována a uvedena do provozu v Jaslovských Bohunicích první československá jaderná elektrárna A1 s reaktorem chlazeným CO₂, moderovaným těžkou vodou, o výkonu 150 MW. Jaderná elektrárna A1 byla vývojovým typem jaderně energetických reaktorů s využitím paliva přírodního uranu, který v tom čase ve velkém množství československý průmysl těžil i zpracovával. Zásadním přínosem výstavby této elektrárny bylo vytvoření výzkumné, vývojové a projektové základny průmyslových výrobních a montážních kapacit zejména v podnicích ŠKODA, VÍTKOVICE, ČKD, SIGMA, KSB, EZ, ZPA a dalších, které si osvojily technicky velmi náročnou a vysoce kvalitní výrobu zařízení pro jadernou energetiku.

Vzhledem k technické náročnosti výroby, spolehlivosti provozu a očekávání poměrně vysokých nákladů provozu těžkovodních reaktorů byla v 70. letech československá koncepce rozvoje jaderné energetiky přehodnocena. Bylo rozhodnuto orientovat čs. jaderný program na výstavbu osvědčených sovětských lehkovodních reaktorů typu VVER (vodní energetický reaktor chlazený a moderovaný lehkou vodou). Byla uzavřena dohoda mezi naší a sovětskou vládou o spolupráci při výstavbě dvou jaderných elektráren v lokalitách Jaslovské Bohunice a Dukovany.

Už u jaderné elektrárny V-1 se ve velkém rozsahu uplatnily zkušenosti československých dodavatelů, generálního projektanta, investora a provozovatele získané přípravou, výstavbou a provozem. Československá strana zpracovala projekt sekundárního okruhu včetně jeho výroby a dodavatelsky jako generálního dodavatele technologie ho investorovi zajistila. Pro následující jaderné elektrárny V-2 Bohunice s dvěma bloky a JE Dukovany se čtyřmi bloky VVER 440 s vyšší úrovní zajištění jaderné bezpečnosti byly použity reaktory V-213 s lokalizačními systémy (barbotáž) pro zvládnutí projektové havárie prasknutí cirkulačního potrubí primáru o průměru 500 mm. Pro jaderné elektrárny V2 a JE Dukovany už českoslovenští výrobci vyráběli, dodávali a montovali hlavně komponenty primárního okruhu včetně reaktorů. Technologické zařízení primárního okruhu je umístěné v hermetických boxech, které tvoří hermetickou zónu, ta nahrazuje kontejment.

Na přelomu roku 1970 a 1980, ve skutečnosti v souběhu, probíhala výstavba JE V-2 a JE Dukovany. Tento souběh přinášel nemalé problémy v zabezpečení projektové dokumentace materiálových dodávek a kvalifikovaných pracovníků. Pro výstavbu JE Dukovany byla účastníky stavby přijata technologie proudové výstavby stavební části technologické montáže. Její aplikace účastníky výstavby se velmi úspěšně projevila hlavně na výstavbě 2., 3. a 4. bloku, kde mohly kolektivy pracovníků své získané zkušenosti a fortel opakovaně aplikovat. Dále v technologických postupech byla využita unifikace, která vedla k zvýšené kvalitě práce a kompletnosti stavební připravenosti a úplnosti montáží.

Pro aplikaci proudové výstavby bloků, která byla zpracována v harmonogramech a síťových grafech, byly důležité včasné a kvalitní dodávky armobloků a ocelových konstrukcí pro stavební část hermetické zóny. Jejich dodávky byly řízené dispečinkem od výrobců hutnických strojírenských podniků v součinnosti s vedením stavby. Podobným způsobem byly zabezpečované a řízené dodávky a materiál pro technologickou montáž. Kritickou cestu z hlediska množství svářečských prací představovala hermetická zóna hlavních výrobních bloků. Byly přepracovány technologické postupy stavebních prací a závěrečné kontroly kvality. To umožnilo dosáhnout vysokou kvalitu těsnostních svárů hermetické zóny. Integrovaná tlaková a těsnostní zkouška hermetické zóny na blocích nedosahovala ani poloviny projektem povolených úniků. Tyto zkoušky dokonce proběhly v kratší době než bylo uvažováno v harmonogramu zkoušek.

Kritická cesta výstavby umožnila racionalizovat a zároveň novými opatřeními i zkvalitnit projekt spouštěcích a seřizovacích prací v průběhu neaktivních zkoušek.

Betonáž základové desky 1. bloku začala v červnu 1979 a komplexní zkoušky 4. bloku byly ukončeny v červenci 1987. Celkem tedy trvala vlastní výstavba čtyř bloků EDU 97 měsíců. Na výstavbu jednoho bloku tak připadaly průměrně 24 měsíce. Takové tempo výstavby je ojedinělé i v dnešních podmínkách.

Přestože se stavba potýkala, zejména v počáteční fázi, s velkými problémy, byla nakonec úspěšná, což potvrzují výsledky dnes už dvacetiletého bezpečného a spolehlivého provozu dukovanské elektrárny.

 

Jiří Beránek

Tehdy hlavní inspektor ČSKAE, nyní předseda Českého Jaderného fóra

Jaderná elektrárna Dukovany byla projektována, stavěna a spouštěna v době největšího rozmachu československé jaderné energetiky. Pro Energoprojekt Praha to byl již po V2 v Jaslovských Bohunicích opakovaný projekt; domácí průmysl zajišťoval většinu dodávek se zavedeným systémem kontroly jakosti; provozovatel těžil ze zkušeností se spouštěním a provozem slovenských jaderných elektráren; a dozor nad jadernou bezpečností, který prováděl svou činnost na základě předpisů zpracovaných podle doporučení MAAE, měl již k dispozici dostatečný počet zkušených inspektorů. Výsledkem společného úsilí bylo spuštění všech čtyř dukovanských bloků v rekordně krátké době dvou let a čtyř měsíců. Bylo to období stability. Pokračování pro několik desítek tisíc zkušených pracovníků bylo pak zjištěno v Mochovcích a v Temelíně.

Dnes už se ani nevzpomene, že se podle tehdejší Dvoustranné dohody se sousedním Rakouskem krátce před spuštěním každého bloku konalo společné jednání s rakouskými experty. Bez vážných připomínek, bez mediální pozornosti. Málo známá je i skutečnost, že při výběru lokality pro elektrárnu se rozhodovalo mezi favorizovanou oblastí Hodonína a lokalitou Dukovany. Stanovisko státního dozoru bylo tehdy jednoznačné – lokalita na břehu řeky Moravy se zajištěním jenom proti stoleté vodě nebyla doporučena. Pravděpodobnost v řádu setin je příliš vysoká a nedává dostatečné záruky z hlediska celkového přístupu k zajištění jaderné bezpečnosti. Nedávné záplavy na Moravě prozíravé stanovisko státního dozoru jenom potvrdily. Rozsáhlá dukovanská náhorní pláň je ideální i z jiných důvodů. Velká, v podélné ose koncipovaná stavba má dostatek prostoru a nijak neruší. Prostor a volnost podtrhuje harmonii architektonického řešení tohoto velkého díla. Přírodní krásy krajiny jsou zase soustředěny do hlubokých údolí několika řek bez rušivého pohledu na elektrárnu.

Díky rozmanitosti reliéfu Českomoravské vysočiny jsou chladicí věže vidět jenom na krátkém úseku dálnice Praha – Brno a na krátkém úseku hlavní silnice Jihlava – Znojmo. Elektrárna v celém rozsahu je viditelná jenom z vrcholků hor, nedalekých výběžků rakouských Alp. Při jasném počasí je z vrcholku rakouského Schneebergu vidět česká jaderná elektrárna jako na dlani. Je hezká.

 

Vojtěch Kotyza

Tehdy vedoucí spouštění Škoda, nyní konzultant

Když jedu po dálnici směrem na Brno a na 155. kilometru uvidím páru z chladicích věží, zjihnu. Celých sedm let života jsem věnoval přípravě a realizaci spouštění této první české jaderné elektrárny, a to pro muže v krásném věku 40 let. Ve vrcholné fázi to byla práce dost vyčerpávající, ale z inženýrského hlediska věru uspokojující.

Vše začalo v roce 1980, kdy se má firma (Škoda Praha) stala generálním dodavatelem jaderných elektráren v tehdejším Československu. Jak elektrárnu A-1, tak první dva bloky typu VVER v Jaslovských Bohunicích dodával Atomenergoexport formou generální dodávky.

A tak musela Škodovka urychleně dát dohromady tým lidí pro spouštění JE V-2, a tím vyčerpala existující kapacity.

Po zhruba 18měsíční praxi na spouštění V-1 jsem byl pověřen vybudováním útvaru pro spouštění JE Dukovany. Zpracoval jsem organizační a technickou koncepci spouštění a zahájili jsme projektovou a personální přípravu.

Na počátku jsme byli pouze dva, kteří do té doby získali určitou kvalifikaci v ZJE Bolevec jako projektanti a zároveň měli jistou praxi v energetice. Zato jsme měli řadu lidí se zkušenostmi ze spouštění klasických elektráren, ale nedotčených specifickými znalostmi jaderné problematiky. A tak jsme zahájili náborovou kampaň mezi čerstvými absolventy technických vysokých škol, vymohli platové zvýhodnění a nakonec se podařilo sestavit tým cca 80 lidí, z nichž část okamžitě zahájila výcvik ve Voroněži a dále na VÚJE, aby získali operátorskou kvalifikaci a mohli se stát prvními směnovými inženýry.

Když se podívám zpátky, kromě několika jednotlivců se tým osvědčil. Starší zkušení praktici vytvořili s „mladíky“ dobrou partu, kde to sice občas jiskřilo, ale s humorem, a jsem přesvědčen, že všichni na svá dukovanská léta vzpomínají v dobrém. Řada z nich později dosáhla významného postavení u domácích i zahraničních firem.

Pamětníci si třeba vzpomenou na „Tvůrčí skupinu PRD“, což bylo decentní logo dvou našich kolegů elektrikářů a znamenalo „Provizoria Rojt-Dvořák“. Ti zajišťovali provizorní napájení prvních čerpadel a nezbytných armatur, potřebných pro zahájení proplachů na primární části. Také se podařilo vytvořit dobré kolegiální vztahy s partnery od provozu a investora, a tak se naši lidé vzájemně zastupovali.

Samozřejmě, spouštění prvního bloku bylo dost hektické. Výstavba měla zpoždění a my jsme byli tlačeni k tomu, abychom se pokusili zkrátit fázi zkoušek. To ale znamenalo, abychom zahajovali spouštěcí činnosti ještě v období vrcholící montáže, kdy se na bloku pohybovala spousta lidí, kteří ještě neměli žádné provozní návyky a potřebnou disciplínu.

A tak se stalo, že v důsledku neoprávněné manipulace přetekla výšková nádrž technické vody a do sálu počítače začalo od stropu pršet. To byl poprask, protože lidi od ZPA nenapadlo nic lepšího, než označit možnou škodu ve výši ceny dodávky, pokud se pamatuji asi 35 milionů korun. A hned se rozjela represivní mašinerie, neboť v té době hrozilo za takovou škodu „na socialistickém majetku“ těžké vězení. Strávili jsme na výsleších několik dnů, zatímco práce na oživování počítače pokračovaly. Rusové totiž zachovali klid, a jakmile se objevila voda, hodili přes skříně fólie a vypnuli napájení. Firma ZPA nakonec ocenila škodu na 2 kyblíky a několik hadrů a prokurátor mi s kyselou tváří oznámil, že stíhání zastavuje…

Když se dnes podíváme na tempo, jakým se nám podařilo ukončovat výstavbu, kdy mezi uvedením jednotlivých bloků do provozu uplynulo 12, 9 a pouhých 6 měsíců, pak nezbývá než smeknout. Nepopírám, že existovala určitá soutěživost mezi výstavbou JE V-2 a EDU. Byl to ale projev určité touhy ukázat, že to čeští dodavatelé a pochopitelně i provozovatel dovedou, protože do té doby zůstávala veškerá zkušenost s jadernou energetikou na Slovensku. I řada jednotlivců se angažovala více, než jim přikazovaly jejich povinnosti, protože během spouštění bylo nutné vyřešit řadu projektových nedostatků, a tak se jednalo o tvůrčí technickou práci. A to inženýrům přinášelo opravdové uspokojení.

Možná si někdo pomyslí, že v tehdejších politických poměrech mohlo docházet k preferenci termínů na úkor kvality či dokonce bezpečnosti. Musím říci, že jsem se nikdy s takovým přístupem od svých nadřízených anebo orgánů státní správy nesetkal. A to jsme byli jaksepatří pod dohledem!

Jednou jsem byl pozván na výroční schůzi JZD Hrotovice, protože naši montéři jim opravovali skleníky, a tak jsme mohli odpočívat při muzice a dobrém jídle. Seděl jsem mezi prominentními hosty a musel jsem také něco povědět, mimo jiné o bezpečnosti provozu, atd. Ale předseda se zeptal, proč tedy nebydlíme u nich ve vesnici, ale až v Třebíči, když je ta elektrárna tak bezpečná? Byla to dobrá otázka a já si také myslím, že ředitel elektrárny nebo jiný představitel provozovatele by měl opravdu bydlet v těsné blízkosti. To je totiž nejlepší „Public relations“! Nicméně, tenkrát jsem to vysvětlil popravdě, že 5 000 výstavbových pracovníků nemůže bydlet v Hrotovicích, co že by potom s ubytovanými dělali?

Od té doby uplynulo 20 let, a já stále pokládám elektrárnu za své dítě. Na dozornách již dávno nepracují ti operátoři, se kterými jsme prováděli první manipulace, fázování generátorů a prožívali dosažení první kritičnosti reaktorů. Provozní výsledky ale svědčí o tom, že elektrárna je dobře řízena, provozována a udržována, a tak je zřejmé, že „naši“ provozáci mají dobré následovníky.

Posledních pět let jsem strávil v IAEA ve Vídni, v divizi jaderné bezpečnosti. Když přišlo na diskusi o jaderných elektrárnách typu VVER, nikdy jsem neopomenul zdůraznit, že elektrárna Dukovany je jednou z nejlepších na světě, a pokud jde o personál, ten že je vůbec nejlepší. A když se divili, jak to mohu tvrdit, tak jsem se pyšně přiznal, že jsem jedním z těch, co se hrdě hlásí k otcovství. A bylo to.

A tak bych se rád dožil dalšího výročí, a to po 40 letech provozu. Přijedu se podívat, jak se daří našemu dítěti. Už se těším!

 

Jiří Holec

Tehdy náměstek pro výrobu, nyní poradce

Moje první vzpomínka na Dukovany začíná již v roce 1974, kdy jsem se poprvé ucházel o přijetí na elektrárnu ještě u SEPu, který sídlil v domečku na Křenové ulici v Brně. Cestou do Brna jsme si s manželkou chtěli prohlédnout staveniště elektrárny. Projeli jsme autem obcí Skryje až do Dukovan a elektrárna nikde. V místě dnešní elektrárny bylo pole a uprostřed pracoval jediný buldozer. Zastavil jsem u něho a ptal se buldozeristy, kde je elektrárna a on mi odpověděl: „Právě tady“.

Nedlouho potom byla stavba pozastavena a projekt V – 1 byl přesunut do Jaslovských Bohunic.

Další vzpomínka, která se mi silně zapsala, je založení WANO v Moskvě. Po podpisu zakládací listiny se konala technická exkurze do Jaderné elektrárny Černobyl. Tam jsem si plně uvědomil, co všechno může člověk napáchat svou neodpovědnou prací a také to, že reaktor je něco zcela jiného než kotel na klasické elektrárně a že je třeba se k tomuto zařízení podle toho chovat. Byl bych rád, kdyby se toto trvale připomínalo nejen personálu elektrárny, ale hlavně nadřízeným institucím, neboť se mi zdá, že tam toto povědomí chybí.

 

Jiří Szántó

Tehdy průmyslové stavby, nyní manažer projektu Satergroup, spol. s r.o.

Při dokončení hrubé stavby stavebního díla je zvykem tuto událost oslavit mimo jiné tak zvanou „glajchou“. Bylo tomu tak i při dokončení tažení chladicí věže. V ten den přišli za mnou pracovníci Armabetonu s žádostí o převzetí posledního dílu betonáže. Byl jsem předem poučen o nezbytné výbavě pro tento akt (litrová láhev tuzemského rumu), ale netušil jsem nic o další potřebné výbavě. Po transportu na vrchol věže, což samo o sobě byl zážitek, jsem od parťáka betonářů dostal sekyru, stovky hřebíky (délka 100 mm) a úkol přibít k bednění glajchu (stromek pečlivě namočený ve vodě). Za každý ohnutý hřebík penále 100 Kčs. Pamatuji si, že mě tento výlet stál 400 Kčs a láhev rumu. Nikdy jsem toho nelitoval, stálo to za to.

V roce 1984 byly dokončeny práce na stavební části 1. bloku a nastal čas pro předání stavebního díla investorovi a generálnímu dodavateli technologie (Škoda Plzeň) pro jejich dokončení montáží. Vzhledem k tomu, že některá dílčí předání v průběhu výstavby mezi námi a technology neprobíhala zcela hladce, musel nám často dělat arbitra investor (zejména Ing. Poukar, na kterého vždy s úctou a uznáním vzpomínám).

Přemýšleli jsme proto o taktice, aby předání proběhlo hladce a přátelsky, neboť nás ještě čekaly další 3 bloky. Byl proto po zralé úvaze sestaven následující scénář, který byl přesně dodržen. Vlastní předání se odehrávalo v reaktorovně 1. bloku.

Většina stavbařů byla z Moravy, a to zejména z Moravského Slovácka, proto nastoupila pravá cimbálová muzika. Objednali jsme si několik zdvihů jeřábu, což u pracovníků technologa vzbudilo zvědavost, co tam těm stavbařům chybí. V té dob byly totiž všechny zvedací prostředky majetkem Škody Plzeň, a proto když jsme něco těžšího potřebovali dostat na reaktorový sál, museli jsme si tyto zdvihy objednat. V určenou dobu se všichni sešli na místě předání a jeřáb slavnostně vyzvedl na reaktorový sál několik soudků pravého plzeňského piva. Tím se vše vysvětlilo a za všeobecného veselí byly podepsány předávací protokoly.

 

František Hezoučký

Tehdy hlavní inženýr spouštění EDU, nyní expert MAAE

Co se mi vybaví, když se řekne EDU? Především práce v poklusu. Kde na světě se mohou pochlubit čtyřmi spuštěnými bloky během tří let? Ale také výborní lidé, bez kterých to nikdy nikde nejde. Dnes už nedělám rozdíl mezi provozáekm a dodavatelem, sovětským specialistou nebo pracovníky VÚJE, ale tehdy to bylo občas „kdo s koho“, protože investiční výstavba je především o penězích a dodavatel je ochoten dělat, jen pokud jsou alespoň „na cestě“. A tak vzpomínám na mnohé profesionálně zdatné i lidsky zajímavé osobnosti, ačkoli jsme občas vzájemně „ošetřovali obranné pozice protivníka“.

Na Dukovanech jsem také poprvé poznal (díky Františku Poukarovi a pak jeho nástupci Stanislavu Nestrašilovi), co to je kvalifikovaný investor a jak může ovlivnit dění na stavbě, pokud má předvídavost, organizační schopnosti, inženýrskou erudici a touhu vyřešit problémy, jichž výstavba a uvádění do provozu přináší dost a dost. Já byl do té doby tak trochu nafoukaný provozák, který se na investory díval jako na překupníky, zprostředkovávající vazby mezi dodavatelem a budoucím provozovatelem. Dodatečně se teď veřejně investorům omlouvám. K té práci (měla-li být úspěšná) patřila i ona poukarovská korektnost a schopnost pochopit druhou stranu, protože vykopat válečnou sekeru mezi partnery na stavbě je velmi snadné.

A co Stanislav Nestrašil (podle svých slov absolvent nejlepší školy na světě, tj. VAAZ), který říkával s patřičnou dávkou svého humoru: „Nikdy nevelím: ´vpřed!´, ale vždycky: ´za mnou!´.“ A musím říci, že sám se toho pravidla vzorně držel. A jak bezvadně se pracovalo s Ing. M. Lenkem, poctivým dříčem Blažejem Březinou, velkým kombinátorem Tondou Soubustou, Leošem Tomíčkem, složitým, ale vždy rovným Luďkem Sedláčkem, zkušeným a temperamentním Stěpanem Konstantinovem, všeznalým Karlem Pochmanem, jedním z nejzkušenějších chemiků české energetiky Mírou Pecou, excelentní elektrikářkou paní Galinou Pšenkovou, montážníkem EZ panem Polákem!

Byl mi přidělen jen omezený počet řádek, takže: promiňte mi, kolegové, kteří se sem nevejdete. Nezapomněl jsem na vás a je-li k tomu příležitost, rád o vás vyprávím, bez vás by se TO nepodařilo. I vám bylo smutno stejně jako mně, když stavba skončila a když jsme odcházeli za další prací. Nebylo nám smutno kvůli dukovanskému železu, betonu a kabelům, ale právě proto, že jsme (aspoň já to tak viděl) vytvořili bezvadnou partu lidí, kteří k sobě díky práci pocítili vzájemnou a hlubokou úctu, a že nám práce dělala radost. A že se přitom někteří jenom vezli a že dnes vypráví legendy o svých osobních zásluhách? Kde na světě takoví nejsou! A nakonec konců, na tom přece zas tak moc nezáleží, je-li práce hotova.

 

Jaromír Novák

Tehdy investor, nyní GŘ EUROENERGY

Při územní přípravě v období 1977, kdy se elektrárna přeprojektovávala na modernější typ V 213, se konalo tzv. místní šetření přímo na staveništi, které zorganizoval Energoinvest. Pro dopravu zainteresovaných účastníků ze všech možných úřadů (hygieniky, vodohospodáře, specialisty na dozimetrii záření, geology, seismology, specialisty na meteorologii, pedologii atd. atd.) organizoval dopravu odborníků z Brna a Prahy. Bylo to asi 40 lidí – zkrátka plný autobus. Při příjezdu na staveniště, kde již byla postavena pomocná kotelna, byla zorganizována prohlídka lokality a diskuse k otázkám odborníků k první jaderné elektrárně v českých zemích. Jako novic v jaderné energetice jsem se držel v blízkosti Ing. Jiřího Beránka – hlavního inspektora nad jadernou bezpečností ČSKAE a zmateně jsem pohlížel na pobíhání odborníků a jejich odborné dotazy. Proto jsem se zeptal Ing. Beránka:

„Co myslíš? Ti lidé tomu rozumí?“

Jiří Beránek po krátkém zamyšlení diplomaticky odpověděl:

„Víš, nejhorší jsou ti, kteří tomu nerozumí a ještě dojíždějí.“

Druhá historka je z období smluvního zajištění dodávek jaderné elektrárny. Historka se datuje léty 1979-1980, kdy mezi investorem Energoinvestem a generálním dodavatelem technologie Škodou Praha probíhala arbitráž u Krajské arbitráže v Brně. (Dodavatel dobrovolně nechtěl přijmout žádné smluvní závazky, a proto se chtěl nechat „odsoudit“ k dodávce.) Jednání se konala po dva roky každý týden v úterý. Podkladem pro arbitráž byla rozporná stanoviska obou stran s právním zdůvodněním.

Při jednání u arbitráže v letech 1979-1980 Energoinvest navrhoval, aby Škodovka do generální dodávky technologické části zahrnula i systém ochrany elektrárny, který měla v původní koncepci částečně provádět armáda. Argumentoval jsem arbitrovi Dr. Korcovi, že bezpečnost elektrárny musí být součástí technologické dodávky. Můj protivník Ing. Zdeněk Anderle – tehdejší hlavní inženýr Škody Praha – si vzal slovo a řekl arbitrovi:

„Pane doktore, Škodovka dodává zařízení, které slouží výrobě elektřiny, a proto my nemůžeme do dodávky zahrnout to, na čem se podílí Československá lidová armáda, protože ta, jak je známo, slouží lidu.“

A vyhrál.

 

Miroslav Peca

Vedoucí Cechu chemie, nyní technik pro technický rozvoj, oddělení strojní a stavební

Tak konečně v roce 1982 se stavební část hlavních výrobních bloků vyšplhala z „velké jámy“ a stavba se dostala nad úroveň okolí. Staveniště strojoven bylo tehdy ještě velmi „vzdušné“, tedy bez obvodových zdí, a tak již zdáli bylo vidět, jak se stavbařům daří pěkně odlévat stolice pod turbíny. Kdo jste v té době neměli možnost staveniště navštívit, vězte, že šlo opravdu o zážitek vypadající jako kdyby se chystaly stoly na hostinu pro devět obřích rodin. Teď bych čekal otázku, proč pro devět, když těch turbín máme dodnes jenom osm. To bych ovšem mohl nechtěně odpovědět na otázku, kterou možná chystají naši redaktoři do některého ze svých oblíbených kvízů o výstavbě. Jako nápovědu bych jen uvedl, že pozdější zmizení té deváté nezařídil Mr. Coperfield.

Ony ty stolice došly i mezinárodního uznání. Když se totiž připravovala návštěva vysoké vládní delegace SSSR na stavbě a přijel sovětský zástupce předem staveniště zhlédnout, řekl našemu řidič panu Makovcovi, který ho vezl z Brna podél staveniště, uznale: „elektrostanii nět, no fundamenty až do Brna“.

Že je voda životně důležitá nejen pro člověka, ale i pro budovanou jadernou elektrárnu, si spouštěcí skupina uvědomovala již od počátku. Proto také projekt spouštění jako první sledoval výstavbu objektů tzv. „vodního řetězce“, který zajišťoval celou dodávku technologické vody pro elektrárnu. Pro některé montážní postupy a hlavně pro pomontážní čisticí operace je vyžadována velmi čistá voda bez příměsí, provozně nazývaná demivoda. Pro její přípravu však bylo nutné mít celý ten „vodní řetězec“ funkční, a to včetně chemické úpravny vody, kde se vlastní demineralizace provádí. Jak už to bývá, kde trochu pokulhává organizace, nastupuje motivace, a tak byla vyhlášena jako postupový termín stavby dodávka první demivody na 1. máje 1984. Pro větší část účastníků stavby měl motivaci zajistit vhodně zvolený termín a „pro jistotu“ pro ty přímo zainteresované cílová odměna jednoho milionu korun. Pracovníci ČKD-Dukla, kteří dokončovali právě montáž chemické úpravny, nasadili k mohutnému finiši, aby se termín splnil. Na pracovníky budoucího provozovatele připadla nevděčná úloha zajistit potřebné chemikálie pro provoz, problém však spočíval v tom, že v době výstavby bylo vše nedostatkové a termíny dodávek nejisté. Předzásobit se nedalo, protože nádrže ve skladech se ještě dokončovaly, a tak vedoucí nákupu s vedoucím cechu chemie nasedli s nakoupenými bonboniérami do auta a započala jejich „spanilá jízda“ přes Spolanu Neratovice do Chemických závodů Nováky a Chemko Strážské, kde přesvědčili příslušné referentky odbytu, aby na telefonický signál odeslaly cisterny kyseliny, louhu a chloridu železitého na stavbu. Povedlo se, dráhy také nezklamaly, a tak slavnostní přípitek k májovým oslavám na stavbě byl tou vysněnou demivodou a málokoho zajímalo, že její účinky na lidský organismus jsou mírně projímavé.

 

Pavel Fnouček

Tehdy Ostraha, nyní technik režimů FO, oddělení FO EDU

To bylo v době výstavby, někdy kolem roku 1980, tehdy byla stavba jaderné elektrárny ve velké, mnohdy až nepříjemné pozornosti sdělovacích prostředků. Televizní štáby se zde střídaly velice často, a kdo z vedoucích pracovníků dodavatelů nebyl tak trochu exhibicionista, ten před nimi prchal. Také se přihodilo, že několikrát přijel v podstatě zábavný pořad (ti starší si na něj jistě dobře pamatují) – TKM (Televizní klub mladých). Hlavním protagonistou TKM byl tehdy velice populární Jan Vala (v poslední době autor seriálů o víně). No a pan Vala si usmyslel, že reportáž se stavbyvedoucím ARMABETONU (dodavatelem chladicích věží), panem Antonínem Blahutem, udělá přímo na tenkrát čerstvě dokončené věži. Uprostřed věže byl stále ještě funkční jeřáb, jehož výtahem hodlal s kameramanem a s Tondou Blahutem vyjet až do výšky 145 metrů a na rameni jeřábu udělat rozhovor. Mně bylo samozřejmě podezřelé, že strojník Armabetonu se s Tondou potutelně usmívají, ale co mají v plánu, jsem zjistil, až když všichni tři cestující výtahem byli odhadem tak ve výšce 80 metrů. V té výšce totiž došlo k zázračnému výpadku elektrické energie výtahu, který se zastavil. Pro stavbyvedoucího Tondu bylo vylézt po žebříku dalších 65 metrů celkem „brnkačka“, ale pro Valu s kameramanem a technikou, to zase až tak jednoduché nebylo. Mezitím jsme dole pozorovali, co se bude dít. Chvíli se nedělo nic a po několika minutách se všichni tři vydali po žebříku vzhůru. Ta zlomyslnost se však zcela minula účinkem. Místo, aby Valu vytrestali, že je zdržuje, sklidil od ostatních obdiv za lezecký výkon, na který byl náležitě hrdý. Pokud vím, dodnes neví nic o „plánovaném“ výpadku proudu.

 

Josef Kopec

Tehdy vedoucí provozní dozimetrie, nyní svobodný auditor

Pět let před spuštěním prvého bloku EDU startovala svůj provoz tzv. Vnější dozimetrie, neboli Radiační kontrola okolí elektrárny. Laboratoře v Moravském Krumlově byly téměř vybavené, byl vybírán, přijímán a školen personál a začínalo měření prvních vzorků. Z té doby je také následující příhoda.

Vedení útvaru dozimetrie – tedy já a kolega Konečný, sedělo tehdy v centru na stavbě. Měli jsme vlastní samostatné pracoviště, tzv. „domeček“ cca 200 m od ředitelských útvarů. Dobré z hlediska nižšího dohledu vedoucích, méně praktické z pohledu denní rutiny. Bývalý rodinný domek se tak stal němým svědkem pracovního elánu izolovaného osazenstva. Telefon údajně nebylo rentabilní zavádět, sami jsme si topili, 200m sprint na WC byl zpestřením pohybu po staveništní bahnité cestě. Výborný trénink pro samostatné včasné rozhodování s neúplnými informacemi a sporadickou komunikací, pro preventivní řízení a zvládání konfliktů.

A právě komunikace a zejména způsob telefonování měl svůj rituál. Ústředna přebírala hovory a hrdě sdělovala nikoliv deficit telefonní linky v době atomového věku, ale naše pracovní vytížení s tím, že se sami ozveme. Do rituálu dále patřilo, že jsme dvakrát denně navštívili ústřednu, převzali vzkazy a začali vyřizovat a řídit z telefonů tolerantních kolegů.

S kolegou jsme se v dobrém rozmaru vypravili provést takovou akci a našli jsme útočiště u personalistů, kteří měli kanceláře vybaveny náležitě reprezentativně, i nějakým tím Bellovým aparátem navíc. Střídavě jsme řešili záležitosti a nejednou přes papírovou stěnu slyšíme asistenta, který hlasitě přes otevřené dveře oznamoval: „Soudruhu vedoucí, volá Londýn a chce vás osobně“.

Dotyčný si nenechal hovor přepojit, ale váhavě přišel do sekretariátu, kde opakovaně vyslechl, „volá Londýn!“ a ruka asistenta mu nabízela sluchátko.

Silně znejistěl, protože jeho věková kategorie v době válečné jistě znala toto slovní spojení se zakázaným zahraničním rozhlasem BBC, jehož poslech měl obrovské represivní důsledky. Nicméně i doba budování jaderných elektráren nepřála příliš zahraničním kontaktům a vedoucí pracovník kádrově personální byl ostražitý, dbalý předpisů, které mnohdy sám formuloval. Sám sobě i ostatním přítomným říkal, „ale já nejsem kompetentní jednat s cizinou, nemám oprávnění, schválení…?“ Nabídnutého sluchátka se přímo štítil…

Mezitím jsme s kolegou situaci dešifrovali a pochopili a on odhodlaně přerušil trapnou minutu ticha nabídkou, „když dovolíte, já bych to vyřídil“. Napětí povolilo, převzal sluchátko a po kontrolním dotazu, „Londýn?“ … pokračoval naprosto zasvěceně, „nazdar, Petře, vyřízení formalit pokročilo, mám příslib, že pokud se uvolníš, můžeš nastoupit příští měsíc“. A tak jsme získali nového kolegu s poněkud neobvyklým jménem – Petr Londýn.

Jistěže, situace měla dohru: okamžitě předat veškeré spisy a přijímací formality k nahlédnutí nejvyššímu kádrovému a personálnímu vedoucímu k prověření, zda nekecáme či neznevažujeme autoritu vymyšleným vtipem. Nebyl to vtip, tak dobře a přesvědčivě by se nedal vymyslet. My sami jsme se o scénce příliš nešířili a další události stavby ji posunuly rychle do minulosti.

 

Jiří Konečný

Tehdy vedoucí odboru dozimetrie, nyní zaměstnanec Alldeco.CZ, a.s.

Mnozí z nás začínali ještě v domečcích ve Skryjích. Protože v zimě se tam topilo uhlím v kamnech, měli jsme písemné rozdělení služeb, kdo ve který den se bude starat o teplo domova. Není na tom nic tak moc vtipného, ale pokud by byl zájem uveřejnit kopii takového rozpisu, poskytnu ho. Obyvatelé domku č. 78 byli tenkrát: Bartoš, Šíp, Konečný, Pecová, Prokop, Štech, Kaňovský, Sedláček – autenticky podepsaní na rozpisu. Připsaný je pokyn tehdejšího hlavního inženýra přípravy provozu (Ing. Prokop): V případě služební cesty si zajistí pracovník náhradu. Dvojice z předchozího dne zajistí pro další dva uhlí, dříví, papíry. Opatřené razítkem a podepsané.

Představte si, že takto detailně vypracovaný pokyn byl tehdy napsán bez dnešních znalostí principů QA!

Známou postavou byl tehdy šofér prvního ředitele Vincence. Viktor Špaček a jeho volha byli pověstní. Viktor svým bohorovným klidem a jeho volha se zaseknutým tachometrem na 140 km/h (nikdo nepochopil, kde mohl Viktor takovou rychlostí jet) a neznámým obsahem benzinové nádrže. Však také kanystřík s benzinem byla jeho nezbytnou výbavou. Jednou jsme dokonce zastavili na cestě do Prahy v Jihlavě na frekventované silnici. „Co je, Viktore!“ Viktor odvětil: „Ale nic, jenom došel benzin.“ Zvolna dotankoval a jeli jsme dál. Jak poznal šedesátku nebo devadesátku, věděl snad jen on sám. Nejznámější se ale stával svými výroky na naše povzbuzování: „Viktore, ředitel spěchá!“ Na toto měl svoji okřídlenou odpověď: „Však on počká.“

Samotné začátky bývají pro pozorovatele z vnějšku dobou, kde se celkem nic nedělá, jen se čeká na fabriku, až spustí. Ale i v těchto dobách bývá někdy fofr. Jednou se ke mně na staveništi přihnal podnikový šofér – pane inženýre, ředitel chce, abyste se ihned bez meškání dostavil na jednání na Generální ředitelství do Prahy. Dobře, když bez meškání, tak jsem neváhal, sedl do auta, a jak jsem byl v montérkách a holinkách, jsem se objevil na jednání v Praze, samozřejmě mezi kravatami a poněkud čistějšími botami. Ale prošlo to.

Jedna vzpomínka na pobyt sovětských specialistů u nás mně obzvlášť utkvěla v paměti. Výborný kamarád, specialista na dozimetrii Voloďa Prozorov, tehdy na EDU nebyl na plný úvazek. Jeho sídlo bylo v Jaslovských Bohunicích, a když jsme potřebovali konzultace na místě, museli jsme ho vyžádat. Jednou jsme si ho „vyžádali“ obzvlášť neobvyklým způsobem. Protože tehdy už znal naši hantýrku, neuvědomili jsme si, že jejím použitím můžeme způsobit poprask. Tehdy jsme měli na Laboratoři vnější dozimetrie v Moravském Krumlově Škodu 1200, které jsme důvěrně všichni říkali Oskar. Tedy samozřejmě i Voloďa. Poslal jsem tedy do Jaslovských Bohunic vedoucímu skupiny sovětských specialistů telegram, ve kterém mimo jiné stálo: …a Vladimíra Prozorova vyzvedneme Oskarem. Chudák Voloďa potom vysvětloval šéfovi skupiny, že nejde o žádné tajné heslo, ale o obyčejný auťák. Měl s tím dost práce, telegramem jsme to museli také potvrdit a nám pak bylo řečeno, abychom si pro podruhé takové blbinky odpustili.

 

Ladislav Fiala

Tehdy revizní technik, nyní technolog nestandardních kontrol, oddělení speciální kontrola

Poměrně často byly během výstavby EDU organizovány úklidové brigády. Mezi dělným lidem dostaly tyto akce výstižný, ale ne docela slušný název. Řečeno spisovně – šlo o odstraňování biologického znečištění. Brigád jsem se pravidelně zúčastňoval, snažil jsem se být užitečný, ale jednoduché to nebylo. Zlobilo mne například, že není zajištěný odvoz vyklízeného neřádstva, že si člověk musel sám sehnat potřebné nářadí, atd.

Jednou připadl úkol zorganizovat úklidovou brigádu na mne. Po nabytých zkušenostech brigádníka jsem zajistil nářadí a vlečňák pro odvoz shromažďovaného nepořádku. Převzal jsem pracovní úkoly a pořídil si jmenný seznam brigádníků. Úkoly jsem rozdělil a pustil se taky do práce. Uklízeli jsme v boxech parogenerátorů. Neuplynula ani hodina a zůstal jsem na pracovišti sám. Brigádníci chápali svoji účast jako čistě formální záležitost. Vzal jsem seznam se jmény a díky radám kolegů jsem vypátral všechny kanceláře, kam se mi brigádníci „zašili“. Koukali na mne dost nepřívětivě, když jsem se domáhal jejich návratu na pracoviště, ale nakonec šli. Práce ještě zdaleka nebyla hotová, když se mi „pracanti“ opět „zdechli“. Nenamáhali se ani s hledáním jiných úkrytů, takže „vymáknout“ je nebyl žádný problém. S mojí důsledností nepočítali, protože v dobách budování socialismu bylo něco neslýchaného požadovat po někom dokončení práce.

Celá tato lapálie by nestála za zmínku, kdyby neměla ještě dohru. Tři z brigádníků si na mne stěžovali řediteli, že prý jsem byl na ně sprostý. Kdo by nebyl sprostý, když mu brigáda dvakrát uteče! Sebekriticky připouštím, jsem dost „hlaholný“ chlap, ale že bych byl zrovna sprostý? Naštěstí pro mne bylo dost svědků mého korektního jednání. Navíc se za mne postavil celý náš kolektiv včetně vedoucího. Měl jsem totiž namále, jeden ze stěžovatelů byl dost vysoko postavený a velkou stranou podepřený „papaláš“. Ředitel asi musel uplatnit velkou dávku diplomacie, aby to „zahrál do autu“.

Už to tak chodí, o stížnosti jsem se dozvěděl jako poslední od svých kolegů. Moje reakce byla spontánní: „Proč vůbec chodí na brigádu, když je tak nedotknutelnej?“ O tom, jak blízko jsem se ocitl pravdě, jsem se přesvědčil při další brigádě. Brigádníci byli shrbeni nad prací, jedině můj stěžovatel pořád stál vzpřímeně nade všemi jako dráb.

 

Lubomír Pavel

Tehdy vedoucí Cechu primáru, nyní vedoucí oddělení organizace a řízení

Spouštění jaderné/primární části EDU bylo poznamenáno do té doby nepoznanou odpovědností za ohromné finanční hodnoty, respektem před zářením a obavami, abychom neudělali chybu.

Všechno, co se dělá poprvé, bývá zahaleno tajemstvím. I příjezd prvního vlaku s palivem byl velkým tajemstvím a zároveň prvním reálným připomenutím, že Dukovany nejsou běžná, ale jaderná elektrárna. Transportu předcházela příprava spousty mimořádných bezpečnostních opatření, jejichž naléhavost směrem k hranicím se SSSR výrazně slábla. Vagony s palivem stály v Čopu, v Dukovanech vrcholila nervozita, ale Východní dráha zůstávala klidná a pro vagony neposlala lokomotivu. Během několika hodin telefonování jsem se seznámil s mnoha náčelníky železnic a osvojil si nádražáckou hantýrku do takové úrovně, že jsem našel a přemluvil jednoho náčelníka v Košicích, aby vyslal pro vlak mašinu a uvedl do pohybu pro nás tak významný tok událostí, které příjezd prvního paliva do EDU spustil. To všechno se událo dlouho před tím, než byl dokončen „uzel čerstvého paliva“ a palivo se mohlo připravit k zavezení do reaktoru.

Zavezení první kazety do prvního reaktoru na silvestra 1984 bylo dalším mezníkem při spouštění primární části. Pocit odpovědnosti svazoval ruce (čerstvý palivový článek měl hodnotu kloubového autobusu Ikarus), šéfové mimořádného kalibru stáli před „postamentem“ na reaktorovém sále a čekali, kdy už bude první kazeta zavezena a začne ten správný silvestr. Podařilo se, reaktorový sál se vyprázdnil a zůstali jsme pouze my v bílých montérkách s červenými pruhy. Postupně se aktivní zóna zaplnila palivovými články a začala její kontrola na místě. Chodili jsme po palivových článcích, zkoušeli funkčnost dorazů a kontrolovali správnost zavezení, čistotu všech elementů. Pocity to byly mimořádné, umocněné tím, že všechno bylo poprvé, mnohonásobně silnější, než když se dnes projdu po aktivní zóně v informačním centru EDU. S ostatními bloky jsme si také dost užili, ale už to nebylo ono, začala to být rutina.

 

Zbyněk Grunda

Tehdy vedoucí provozu primáru, nyní manažer pro zahraniční vztahy

Bylo to někdy v červnu 1984, kdy jsme ještě s mým kolegou prolézali kobky s čerstvě namontovanou technologií, a pokud si dobře vzpomínám, byl to zrovna systém spalování vodíku nahoře na R-sále, kobky A602, A601/1. Byli jsme v té době fandové a chtěli znát dopodrobna každou armaturu, měření, každý záhyb potrubí a samozřejmě zde nás velmi zajímal katalyzátor na spalování vodíku. V provozním zápalu, protože to byl tehdy náš každodenní chleba, jsme si jaksi neuvědomili, že byl zrovna pátek a těsně před obědem. Kobka byla otevřená, docela osvětlená a nějací pracovníci dodavatele tam něco montovali. Nic netušíce jsme s Karlem vlezli mezi potrubí, pak dále nahoru na plošinu, dělali si pracovní poznámky a kontrolovali novou technologii. Náhle slyšíme, že chlapi dole balí, odcházejí a zavírají dveře od kobky. Nevěděli o nás a nereagovali na naše volání. Světlo zhaslo. Nastala tma a ticho. V rámci možností jsme se po paměti sunuli k východu. Teď nám to teprve došlo! Víme, jak to chodí. Montážníci v pátek někdy končí dřív, protože mají moře hodin přesčasů a protože jsou z daleka. A někdy se dostaví až v úterý po prodlouženém víkendu. Tak a bylo to v pytli. Samozřejmě, že nás to strašně vyděsilo. Karel začal bušit nějakou tyčí na pancéřové dveře kobky, ale bylo to směšně malicherné. Žádná odezva. Telefon tam v té době také nebyl. Už jsem se začal uklidňovat z toho šoku a přemýšlel, jak přežít následující tři dny. Když v tom náhle, po několika minutách, se v kobce rozsvítilo a otevřely se dveře. Jeden z chlapů montážníků tam něco zapomněl. Ještě nikdy jsem tak neměl rád takového škaredého chlapa. Dopadlo to tehdy dobře, ale od té doby jsem už věděl, jak se nám v takových prostorech chovat a později, když jsem kontroloval např. po odstávce nepřítomnost lidí v HZ, tak jsem si na tuto příhodu vždycky vzpomněl a dělal to ještě poctivěji.

 

Peter Rydlo

Tehdy kontrolní fyzik, nyní vedoucí odboru radiační ochrana

Když finišovaly práce na spuštění 1. bloku, dostal jsem za úkol zpracovat technickou zprávu o stavu zařízení pro 5. sekci RVHP. Pustil jsem se do práce s velkou chutí, cítil jsem se velice důležitý, téměř nepostradatelný.

Jedno odpoledne někdo zaklepal na dveře mé kanceláře. Vstoupil sám ředitel Vincenc a řekl:

„Dobrý den, pane inženýre, můžu vědět, co teď děláte?“

„Píšu zprávu pro 5. sekci RVHP,“ hrdě jsem odpověděl.

„Hmmm,“ zabručel ředitel a dodal: „takže, zprávu si dejte do tašky, tu doděláte doma, oblečte si montérky a půjdete s panem personálním náměstkem Urbáškem uklízet do hlavního výrobního bloku.“

Na to uklízení vzpomínám dodnes. Já jsem náměstkovi ždímal hadr, nosil čistou vodu a on šůroval SAOZy o sto šest. Skončili jsme pozdě večer.

Onu „veledůležitou“ zprávu jsem opravdu musel dodělat přes víkend doma.

 

Miroslav Tesák

Tehdy revizní technik, nyní vedoucí odloučeného pracoviště firmy RWTÜV Praha v Třebíči

Tato příhoda je z období, kdy již byl první blok v provozu, a připravovalo se spouštění dalších bloků. Pracoval jsem tehdy jako vedoucí odboru nedestruktivních kontrol.

Příhoda se odehrála v období závěrečných zkoušek bloku před jeho spuštěním. Nevzpomínám si už přesně, o který blok se jednalo. Tenkrát totiž při zkouškách došlo k chybné manipulaci a došlo k poměrně velkým rázům v potrubí, které se v určitých místech utrhlo ze závěsů. Protože tím došlo k nadměrnému namáhání potrubí a některých konstrukčních uhlů, bylo rozhodnuto provést poměrně obsáhlé dodatečné nedestruktivní kontroly vytipovaných kritických míst. Jednalo se o rtg, ultrazvuk a magnetické kontroly. Nutno připomenout, že tato situace nastala v době, kdy vše bylo pod dohledem vládního zmocněnce a v době, kdy byly ohroženy vládou stanovené termíny. Úkol byl jednoznačný – do příštího dne do 8 hodin přinést na jednání kontrolní porady generálního dodavatele a vládního zmocněnce zprávu s výsledky nedestruktivních kontrol stanovených míst. Vše jsem naplánoval pro odpolední a noční směnu a předpokládal jsem, že ráno od 6 do 8 hod. provedu celkové vyhodnocení výsledků provedených kontrol. Ráno mě však čekalo zděšení, když jsem zjistil, že pracovníci noční směny provedli kontroly na jiných místech, než bylo stanoveno. Co teď? S tím přece nemohu na jednání! Pochopitelně jsem nahnal kluky zpět na blok, aby dodělali, co chybělo, ale to se dalo stihnout tak nanejvýš do konce ranní směny.

Přesně v 8 hod. jsem vstoupil do porady s tímto závěrem: „Máme sice výsledky kontrol a zkoušek, ale vzhledem k tomu, že se vždy při kontrolách zjišťují drobné indikace, které jsou z hlediska kriteriálních podmínek přípustné, musíme tyto přípustné indikace ještě porovnat s protokoly a rtg snímky pořízenými v průběhu montážních kontrol. Toto je nutné, abychom mohli posoudit případný možný rozvoj zjištěných indikací, který mohl nastat při extrémním namáhání.“

Mé vyjádření bylo kvitováno jako velice odpovědný přístup a nový termín byl stanoven až na 16. hodinu. Vše jsme tedy v pohodě stačili. Výsledky kontrol byly velice dobré, takže nebylo ani nutné porovnávat žádné indikace s původními výsledky kontrol z montáže.

 

Anton Budovič

Tehdy mistr transportu paliva, nyní technik provozu po HVB, oddělení podpora směnového provozu

Bylo 31. prosince 1984. Mrzlo, až praštělo. Všichni se těšili na příchod nového roku. My, paliváři, jsme odjížděli z Třebíče do Dukovan na noční směnu. Mělo se uskutečnit to, na co jsme se dlouho připravovali – zavážení paliva. Po kontrole čerstvého jaderného paliva na jeho uzlu se provedl transport v zásobníku do šachty č. 1 na reaktorovém sále. Byla zde ukrutná zima, protože druhý blok byl ještě ve výstavbě a od prvního bloku byl oddělen pouze plachtou. Jediné místo, kde bylo aspoň trochu teplo, byla kabina zavážecího stroje. Už nevím, kolik se nás v té kabině střídavě ohřívalo a možná i to bylo motivující pro to, aby se zavážka paliva uskutečnila včas. Byli jsme rádi, že jsme usedli do zavážecího stroje, abychom se ohřáli a rozjeli zavážecí stroj pro první zavážku jaderného paliva do reaktoru.

 

Miroslav Trnka

Tehdy vedoucí reaktorového bloku, nyní vedoucí oddělení jaderná bezpečnost EDU

Bylo to na noční směně, modrá střídala zelenou. Ruský specialista z odpolední zelené směny téměř plakal, že oni udělali víc a oni by si zasloužili najet reaktor, jinými slovy, že oni by měli slíznout smetanu. Podle odhadu rychlosti vodovýměny a snižování koncentrace kyseliny borité se očekávalo zahájení „štěpení“ (tzv. MKV) až mezi 3.- 4. hodinou ranní, a tak všichni nepotřební, ale veledůležití, kterých se na blokové dozorně při spouštění pořád motalo dost a dost, odešli konečně na odpočinek. Na blokovce zůstala jen osádka a dva sovětští poradci. Před 23. hodinou přišel na blokovou dozornu Ing. Vincenc, ředitel EDU. Seděl jsem u stolku vedoucího reaktorového bloku a povídal si s ním. Operátor primáru Štefan Spurný přejížděl zrovna z velké vodovýměny na malou vodovýměnu. Najednou se začala prudce zkracovat frekvence zvukového indikátoru: tut----tut---tut--tut-tut, tut, tut…

Stačil jsem jen řediteli říct: „A jsme tam…“ a utíkal jsem k pultu, kde byla „tlačenice“. Blikala signalizace HO-3, a to již krátce předtím čísi ruce zatáhly regulační kazety ručně kousek dolů. Reaktor běžel zastabilizován na kritickém stavu a my jsme si oddechli. Bylo to něco jako překotný porod, a úspěšný.

Obsluha blokové dozorny pokračovala v programu náběhu, nic se vlastně nestalo. Jen jsme ten okamžik, na který jsme se těšili a na který jsme se řadu let připravovali, nestačili ani pořádně vychutnat.

 

Miroslav Holan

Tehdy směnový inženýr, nyní ředitel útvaru bezpečnost výroby, divize výroba

Byl to jeden z hektických dnů spouštění 1. bloku, kdy jsem konal funkci směnového inženýra. Pod okny blokové dozorny 1. bloku dodavatelé nahromadili hromadu montážního odpadu, zejména kabelů, zbytků barev a kdo mohl, tam něco přidal. Že je to docela slušná dávka hořlavého materiálu, jsme si uvědomili, až když došlo ke vznícení. Všiml jsem si toho první a konal svoji předepsanou povinnost – volal požárníky (hasiči tenkrát být nesměli) a také veřejnou bezpečnost atd. V dobách „budování socialismu“ měla VB v lokalitě EDU silnou jednotku, v níž byli zastoupeni i pracovníci kriminálky a zřejmě i STB, aby identifikovali jakýkoliv protispolečenský akt. Tenkrát, jakož i v jiných pozdějších případech, byli na místě dříve než požárníci a k mému překvapení jsem se stal hlavním podezřelým, protože jsem zavolal. Hustý dým pronikal až do objektu, kdo měl ruce, pomáhal. Kromě mne. Já jsem byl odvážen do Heřmanic a marně jsem se bránil tím, že sloužím, odejít bez předání nemohu atd. Po dvou hodinách otázek mi bylo sděleno, že mohu jít. Ani slovo o tom, že by mne zase dovezli nazpět a tak jsem šlapal na elektrárnu pěšky.

Tenkrát jsem si uvědomil váhu a pravdivost rčení „Za dobrotu na žebrotu“. Je to ale jen malý stínek na všem, co jsme dokázali, a dnes se tomu jen směju.

 

Pavel Bartoš

Tehdy operátor, nyní instruktor výcviku na simulátoru

Utkvěla mi v hlavě humorná vzpomínka na dobu spouštění a zkušebního provozu na 1. blokové dozorně, kde jsem tehdy sloužil jako operátor reaktoru. V té době se na blokovce střídala jedna návštěva za druhou a mimo jiné se zde také natáčely některé scény pro film Atomová katedrála (který byl svým námětem poplatný době totalitní éry). V jednom ze záběru ve filmu měla být podle scénáře na blokové dozorně velká skupina delegátů, kteří přihlížejí slavnostnímu přifázování. Pro tento záběr se použili vojáci, kteří byli v době výstavby ovečkami pro všechno. Několik jich tedy použili jako kompars. Aby se vyřešila starost s kostýmy, záběry se točily tak, že byli delegáti vidět jen do půli těla. Pro nás ostatní zúčastněné to byl komický pohled, protože vojáci měli kravaty a saka od obleků (mnohdy ne zcela správných rozměrů) a od pasu dolů vojenské maskáče a kanady. Na jejich komické vzezření a unuděné mladé obličeje, které měly představovat důstojné starší komunistické funkcionáře, jsem jen tak brzy nezapomněl.

 

Oldřich Novák

Tehdy vedoucí oddělení provozu sekundáru, nyní vedoucí oddělení správa a údržba sekundární části

V roce 1986 bylo v provozu ještě zařízení pomocné kotelny, které sloužilo k vytápění staveniště. Tehdy se topilo mazutem.

Na Boží hod v roce 1986 jsem byl povolán na elektrárnu směnovým inženýrem s informací, že přetekla zásobní nádrž mazutu. Celou cestu do elektrárny jsem přemýšlel, jak mohla přetéci nádrž, když jsme žádné cisterny s mazutem nestáčeli. Co jsem uviděl na vlastní oči, se dá připodobnit k pohádce „Hrnečku vař“. Z horního přepadu jedné nádrže vytékal mazut, tekl po plášti zásobní nádrže a tuhnul ve venkovní záchytné nádrži. Všude hory černého mazutu na pozadí zasněžené krajiny. Jen podotýkám, že mazut v mrazu tuhne na hmotu, která se lepí a velmi nesnadno se s ní manipuluje.

Vysvětlení pohádky „Hrnečku vař“ bylo po kontrole snadné. Z jedné nádrže se mazut odebíral pro práci kotlů a do té samé se měl vracet přebytek mazutu, který se nespálil na kotli. Jak jistě tušíte, vratná trasa mazutu byla nastavena na druhou nádrž. Páni topiči měli špatně nastavené trasy po několik dní a tak trest byl rozdělen spravedlivě.

Všichni topiči pomocné kotelny a zámečníci venkovních objektů pěkně ručně likvidovali lopatami ztuhlý mazut v záchytné nádrži. Měli tak „černé Vánoce“ až do Tří králů.

 

Karel Böhm

Tehdy operátor, nyní náměstek pro JB, úsek jaderné bezpečnosti SÚJB

Byla to běžná ranní směna na blokové dozorně 3. bloku, který pracoval na plném výkonu. Běžná znamenalo, tak jako většina ranních, že jsme nevěděli, co dřív. Nejvíc nás vytěžovalo seřizování hladin v parogenerátorech, což vždy obnášelo riziko zafungování ochranných systémů a rychlého odstavení reaktoru. Do tohoto rumce přišla signalizace o poklesu podtlaku v hermetické zóně, následována signalizací výskytu vody v jiné místnosti hermetické oblasti. Bylo zřejmé, že jde o únik. V té době ještě nebyla taková počítačová expertní podpora operátora jako nyní, a tak přišly na řadu naše hlavy a chytré notýsky. Tlak v primáru se držel, nikde nic nechybělo a z podtlaku v boxu se začal stávat mírně rostoucí přetlak. Na řadu přišli dozimetristi a zase všechno normální. Co teď? Najednou se mi promítl v hlavě obrázek z poslední odstávky pro výměnu paliva – spokojeně odpočívající údržbář na propojení dvou potrubí.
Následoval pokyn na odstavení odluhů a odkalů parogenerátoru a byli jsme doma. Povedlo se, ale pyšní jsme na ten ulomený propoj moc nebyli.

Není to vzpomínka, která má ukázat, jak to bylo na začátku těžké nebo jací jsme byli borci, ale je to situace, kterou si i při mé dnešní práci často vybavím a která potvrzuje, že v jádře všechno se vším souvisí a nic se nesmí podceňovat.

 

Milan Adamík

Tehdy personalista, nyní vedoucí oddělení zaměstnanecké záležitosti

Po uvedení 4. výrobního bloku do provozu přišel pro některé zasloužilé činovníky toužebně očekávaný den – „mítink“ budovatelů JE Dukovany k uvedení stavby do provozu, na kterém měla být vybraným účastníkům včetně dodavatelů, zúčastněným na výstavbě, předána ocenění. Škála ocenění byla od Zasloužilého budovatele JE až po státní vyznamenání Za vynikající práci. Slavnostní den „D“ se uskutečnil v Heřmanicích v budově již dnes neexistující jídelny. Přípravy byly v plném proudu, vše od záchodků až po kuchyně bylo prověřeno z důvodů návštěvy čelných představitelů vlády a strany. V zákulisí byly připraveny seznamy oceněných osob, diplomy, krabičky s vyznamenáním. Po úvodních ceremoniích a proslovech konečně nadešel čas předávání. Moderátor přečetl oceněné pracovníky a ti nastoupili před čestné hosty. Pomocný tým zajišťoval přinesení diplomů a vyznamenání před nastoupené fórum a ceremoniář je předával. Vše probíhalo dle scénáře a říkali jsme si, že nás nic nemůže zaskočit. Konečně se přistoupilo k předávání státních vyznamenání. Oceněných osob bylo méně, neboť tato ocenění byla limitována. Předávající přečetl jména, vyznamenaní nastoupili před fórum a začal akt předávání. Je nutné podotknout, že vyznamenání byla předávána tím způsobem, že nebyla vyndána z krabičky, ale předána uzavřená v krabičce. Jeden z oceněných převzal krabičku do ruky a chtěl se pokochat pohledem na metál. Jaké však bylo jeho překvapení, když se podíval do krabičky a ta byla prázdná. Následovalo několik vyděšených pohledů na předávajícího a opačně. Různými posuňky se dohodlo, že věc se vyřeší takzvaně v zákulisí, takže hosté v sále ani nevěděli, co se děje. V zákulisí začali všichni horlivě hledat metál, ale vše bylo marné, jako by se do země propadl. Říct, že by ho někdo zcizil, nemohu, protože teoreticky mezi účastníky neměl být žádný tzv. „sběratel odznaků“. Oceněného pracovníka jsme nakonec přesvědčili, že svůj metál dostane dodatečně, až přivezou jiný z Prahy. Následně se tak stalo a všichni si oddechli. Možná i ten šikulka co má ocenění možná ještě doma, ale bez diplomu. Hřeje ho asi pocit, že vyznamenání dostal taky a nemusel se pro ně tolik nadřít na stavbě.

 

Pavel Axman

Vedoucí železniční dopravy, nyní firma Akor

První přeprava použitého jaderného paliva proběhla v roce 1989 z JE Dukovany na Slovensko do Jaslovských Bohunic. Nikdo ani pořádně nevěděl, co a jak bude. Všude plno policajtů, ať už v uniformách nebo i bez. Tehdy vlastně ještě příslušníci VB, rozestavění na dohled po celé délce 16,5 km spojovací koleje z EDU až do železniční stanice Rakšice. Zkrátka velmi, ale opravdu velmi vypjatá situace. Před vlastním vlakem musel jet motorový kolejový vozík, jak my „ajzboňáci“ říkáme „muvka“, jako předvoj. Prý kdyby byla podminovaná kolej. Na koho jsem se podíval, byl v obličeji bledý, nikde ani závan nějaké srandy nebo vtipná poznámka. Připadala mi všechna ta opatření značně přehnaná. Tak jsem se snažil tu vypjatou situaci a nervozitu alespoň trošku otupit. Poznamenal jsem, že ta „muvka“ je vlastně jako nášlapná mina a obsluha že je povolená ztráta. Myšleno samozřejmě jako legrace. Tato poznámka se nesetkala u policejního doprovodu s pochopením. Všichni mě setřeli ledovým pohledem. Bylo mi jasné, že nebylo z mé strany rozumné tak hloupě mluvit. Pak se vyjelo.

Před dukovanským přejezdem nám bylo sděleno, že máme okamžitě zastavit. Hned na to jsme se dozvěděli, že je podél koleje uložen podezřelý předmět, prý možná bomba. Z lokomotivy jsem viděl jen starou zrezivělou trubku, částečně zakrytou igelitovou taškou. Byl z toho docela pořádný zmatek. Slezl jsem z lokomotivy, došel k trubce, vzal ji do rukou a odhodil co nejdál od koleje. Všichni na mě čučeli, ale nikdo se nezmohl ani na slovo. Možná si dokonce mysleli, že jsem „odvážný hrdina“. Po zbytek cesty se na mě policejní doprovod už díval s úctou. Ale já, strojvedoucí a vedoucí posunu jsme už předem moc dobře věděli, že ta trubka tam leží již delší dobu a bomba to rozhodně není.

 

Dalibor Matějů

Tehdy hlavní technolog, nyní poradce

Tenkrát (rozuměj v letech dokončování a spouštění bloků JE Dukovany – 1983 až 1987) a kdykoliv předtím bylo všechno úplně jinak ve srovnání s dneškem.

Tak například nebyly kopírky a při potřebě namnožit větší počet kopií (instrukcí pro směnové zaměstnance, denních plánů provozu a podobně), se používal buď světlotisk anebo metoda zvaná Ormik. Zejména druhá a nejužívanější metoda Ormik byla velmi zábavná. Její využití pro mne znamenalo, že jsem býval skoro denně potřísněn na rukách a na pracovním plášti fialově modrou kopírovací tekutinou. Rozmnožoval jsem denní plán provozu pro směny a denně zajišťoval jejich expedici směnám na jednotlivé bloky. Často jsem je i „vlastnoručně“ roznášel na jednotlivé bloky, což byl při dokončování stavby mnohdy překážkový běh.

Neexistovaly e-maily, mobily, personální počítače. Mládí, nadšení a chuť do práce zvládly všechno.

Občas došlo při spouštěcích pracích k přeplnění zásobní nádrže technické vody. Nádrž byla umístěna ve vyšším podlaží než zařízení bloku, aby v případě výpadku elektřiny mohla chladicí voda přitékat do určitých zařízení samospádem. Při přeplnění nádrže tekla voda z kóty 32 m dolů všemi cestami – přímo do strojovny, po schodech a do různých místností v nižších podlažích. Prostě taková lokální, krátkodobá potopa. Jednou byla potopa obzvlášť silná a nějaká „dobrá duše“ s vyvinutým informačním smyslem, poslala hlášku tehdejším orgánům činným v trestním řízení spolu s odhadem předpokládané škody v desítkách miliónů korun. Na tento signál a ohlášený rozsah, vyjely vyšetřovací policejní skupiny z Třebíče, Brna a asi i Prahy. Přijeli jak uniformovaní, tak tajní. A chtěli polapit viníka. Tak se i stalo, že sotva jsem přiběhl po obdržení zprávy o úniku vody na „blokovku“ prvního bloku, uviděl jsem směnového inženýra „Škodovky“, kterého drželi dva neznámí civilové. On vykřikl: „Támhle je hlavní technolog elektrárny!“ a civilové rázem skočili po mně s konstatováním, že půjdu s nimi. Odsekl jsem jim, že napřed se vše musí vyšetřit v poruchové komisi, aby mohlo pokračovat spouštění. Tak mě i ostatní nechali a jen sledovali, abychom jim neunikli. Sešli jsme se na poruchové komisi, zjistili, jak a proč k poruše došlo, podepsali poruchový protokol a pak nás odvezli do Heřmanic na služebnu místní VB k výslechům. Museli jsme sedět dál od sebe, všude mříže, nesměli jsme spolu mluvit a dokonce i pro jídlo a pití nám běhal policajt, abychom snad „kouřovými signály“ nezkreslovali vyšetřování. Trvalo to dlouho. Pak jsem se vracel autem ještě s jedním „Škodovákem“ a ten mi povídá, tak si představ „ty balíku“ (on oslovoval každého „ty balíku“), že ten vyšetřující major při mé odpovědi na jednu otázku, znenadání vyletěl ze židle a začal sprostě nadávat a drmolil: „Voni sou snad smluvený, to se mně eště nestalo, aby deset chlapů mluvilo úplně stejně.“ Oba jsme se shodli na tom, že poruchová komise byla právě včas. K žádné škodě nedošlo, až na několik hodin zdržení spouštění a na cenu za výjezdy vyšetřovacích skupin veřejné a tajné bezpečnosti, které se na nás sjely z celé republiky. Pokud něčeho bylo tehdy dostatek, pak to bezpochyby byli policajti.

 

Jaroslav Vokurek

Tehdy směnový inženýr, nyní vedoucí odboru reaktorová fyzika

V roce 1986 na naši směnu připadla již podruhé po sobě snad nejhorší směna v roce a to štědrovečerní odpolední směna. Všichni jsme věděli, že nás opět navštíví náměstek pro výrobu a bude nám přát klidné Vánoce. Náměstek opravdu přišel, a já jsem ho jako směnový inženýr doprovázel po jednotlivých pracovištích. Vše probíhalo podle obvyklého rituálu a ve vánoční náladě až do okamžiku, kdy jsme přišli na pracoviště obsluhy primárního okruhu. V místnosti seděli dva vánočně naladění strojníci a připravovali si vánoční občerstvení – černou kávu. Ale jakým způsobem! Seděli spokojeně u stolku, točili mlýnek a v zavařovací sklenici se vařila voda na kávu. Vodu ohřívalo speciální udělátko z hliníkových nožů s držadly z umělé hmoty, od příborů vedly dva izolované vodiče do zásuvky, kde byly fixovány dřevěnými kolíčky. Na naší straně to vypadalo na infarkt, protože jsme byli svědky několikanásobného porušení bezpečnostních předpisů jak klasických, tak i radiačních. Kolegové byli následně také zjevně překvapeni, až šokováni a dívali na nás jako na zjevení. Za okamžik jsme se vzpamatovali, přivolali elektrikáře a nechali provizorák odborně zlikvidovat. Pan náměstek popřál klidné Vánoce a začal nadělovat. Kolegům po 500 Kčs, mně jako směnovému inženýrovi 1500 Kčs. V té době to byly docela citelné částky. Hodně mě to mrzelo, nešlo ani snad o ty peníze, ale spíš o to, že tato situace vůbec nastala. Jen dodnes nechápu, jak jsme mohli nepozorovaně projít přes „neformální kontrolní body směny“ na primáru, když jsme použili naprosto standardní přístupovou cestu – zřejmě to bylo tou vánoční náladou.

V roce 1988 došlo k poruše průchodky na blokovaném transformátoru 1. bloku vnitřním zkratem a následné destrukci celého transfomátoru. Velice krátce poté, co jsme poruchu ohlásili podle předem určeného schématu, se na elektrárně objevili „kriminalisté z Heřmanic“ v civilu a začali vyšetřovat svoji verzi poruchy, bez ohledu na to, co jsme jim říkali my. Jeden z nich přišel zřejmě s instrukcí najít sabotéra, a tak ji začal realizovat. Jeho pracovní hypotéza byla, že někdo průchodku rozbil úmyslně cizím předmětem. Tak jsme nejdříve zkoumali, zda mohl někdo poškodit průchodku z prostoru transformátorového stání kladivem nebo ještě lépe kamenem a podobně. Vzhledem k poloze průchodky nakonec uznal, že je to nepravděpodobné.

Ze země to jaksi nešlo, ale když jsme se tak dívali nahoru, směrem k průchodkám, „kriminalista z Heřmanic“ přišel s novou hypotézou. Řekl: „Hlupáka ze mě dělat nebudete, já má taky vzdělání, to musel udělat někdo, kdo stál na střeše strojovny.“ Tak jsme vyrazili na střechu strojovny. Tam jsme opět řešili problém, jak se trefit, jak a čím dohodit. Nakonec se nám podařilo „kriminalistu z Heřmanic“ přesvědčit, že tudy cesta asi nepovede. Vše se nakonec technicky vysvětlilo, příčinou poruchy byla technická závada v průchodce.

Víte, kdy se tato událost stala? 21. srpna 1988.

V roce 1988 končila na jednom našem bloku generálka a vše šlo přibližně podle harmonogramu. Problém nastal v okamžiku zkoušky doby pádu regulačních kazet. Jedna kazeta nedojížděla cca 40 cm od dolní koncové polohy. Vše se několikrát prověřovalo – ukazatele polohy, montážní deníky, protokoly na čistotu, zda někde nenastala chyba, které si nikdo nevšiml. Všichni věděli, že pokud budeme znovu rozebírat reaktor, prodloužíme GO o minimálně 10 dnů. Nakonec jsme s kolegou Maršíkem nepodepsali protokol k náběhu – bylo to docela husté. Ale dodnes jsem rád, že jsme takto postupovali. Po demontáži reaktoru a uvolnění kanálu regulační kazety se zjistilo, že napříč kanálu je vetknutý šroub. Rozměry odpovídal šroubu z hlavního cirkulačního čerpadla (HCČ). Takže následovala revize všech HCČ a asi na 5. kontrolovaném oběžném kole HCČ chyběl šroub. Příčina byla jasná a jednoduchá – místo nerezové podložky byla použita podložka z černého materiálu a ten, jak je známo, nemá rád kyselé prostředí. Z původních 10 dnů navíc se stala další neplánovaná cca 14denní odstávka.

Tato událost měla zajímavé pokračování v roce 1999 asi 2500 km severovýchodně od Dukovan za polárním kruhem. Na Kolské elektrárně probíhala 1. partnerská prověrka plně organizována moskevským centrem. Měli jsme trochu problém s tím, aby nás ruští kolegové s více než 30 lety praxe brali jako rovnocenné partnery. Blok, který měl být v provozu, byl odstaven a u pultu řízení reaktoru stála skupina lidí, kteří mezi sebou hlučně diskutovali. Na náš dotaz, co se děje, řekli, že prověřují pohyblivost rychlozávěrných a regulačních ventilů na turbíně a pohyblivost regulačních kazet. Druhý den, bylo to pondělí, byla ale na blokové dozorně stejná situace. Tentokrát kolegové kápli božskou a řekli, že nedojíždí jedna regulační kazeta asi 40 cm od dolní koncové polohy. Já jsem na to reagoval odvážnou větou: „Máte tam šroub z HCČ.“ Co myslíte, měli ho tam? Měli, a příčina byla stejná jako u nás. Kolega Grunda zařídil poslání dokumentace přípravků, se kterými byl vytažen šroub v naší elektrárně, a než jsme odjeli z prověrky, byl šroub vytažen a zjištěno oběžné kolo HCČ, kde chyběl. Naše problémy z počátku prověrky, jestli jsme důstojnými partnery pro zkušené ruské kolegy, po této diagnostice naprosto zmizely a prověrka proběhla naprosto řádným způsobem a podle mého názoru i s dobrými užitečnými závěry pro elektrárnu. Dodnes tam máme velice dobré přátele.

Kdyby mi někdo před touto událostí tvrdil, že tato situace může nastat, určitě bych mu nevěřil. Myslím si, že v tomto je obrovská síla a výzva pro WANO, aby se podobné události neopakovaly na jiných elektrárnách. Jak praví přísloví – je lepší učit se na cizích chybách než na svých. Vůbec nejlepší je chyby nedělat.

 

Vítězslav Jonáš

Starosta obce Dukovany

Naše obec se v květnu roku 2000 zúčastnila velikého společného rakousko-českého cvičení Civilní obrany s názvem DEKO 2000, při kterém se měla mimo jiné procvičit činnost při předávání zpráv o vzniku mimořádné události na EDU.

V naší obci se jednalo o procvičení činnosti havarijního štábu obce.

Samozřejmě jsme se dopředu připravovali tak, abychom při simulované havárii jaderné elektrárny dobře vyrozuměli naše obyvatele a činnost našich zastupitelů při případné mimořádné události byla bezchybná.

Takže brzy ráno v 4.15 hod. po obdržení zprávy, že došlo na elektrárně k mimořádné události, jsem zasedl k počítači, kterým ovládáme záložní sirénu v naší obci, přes heslo a naprogramovaný pokyn jsem odbavil hlasové vyhlášení 3. stupně radiační havárie. K mému úžasu i úžasu všech přítomných komisařů a novinářů se nad naší obcí opakovaně ozvalo: „Pozor, záplavová vlna.“ Po celém těle mě přejel studený pot, že jsem zadal špatný povel.

Takže soustředění a opět odbavit povel radiační havárie. Ale opět se ozvalo: „Pozor, záplavová vlna.“

Než jsme stačili šotka z programu počítače odstranit, tak již první dobře připravení členové havarijního štábu dobíhali na obecní úřad a dovedete si představit ty poznámky, kam mají schovat kánoe a nafukovací člun. Ten, kdo přišel pozdě, zase argumentoval, že na tuto variantu nebyl připraven a dlouho hledal nafukovací lehátko atd.

Samozřejmě proto se cvičí, aby byli připraveni lidé i technika k ochraně obyvatelstva. Jeden z našich občanů toto chybné vyrozumění a varování obyvatelstva okomentoval: „Pane starosto, i když naše obec není v záplavové oblasti, procvičili jste činnost při pravděpodobnější možné havárii.“

A to je přece dobrá vizitka provozu Jaderné elektrárny Dukovany, když si toto myslí občané žijící v bezprostřední blízkosti elektrárny.

 

Aleš John

Malé ohlédnutí za 20 lety provozu

Není zřejmě lepšího zakončení těchto „vzpomínek starých zbrojnošů“, než právě od starosty obce, po níž elektrárna nese své jméno.

Je zajímavé, že příběhy jsou zejména z období výstavby a spouštění. Vlastní provoz, to už jakoby nebylo ono, to pravé ořechové. Nicméně, přesto bych chtěl přidat pár svých osobních vzpomínek nejen na výstavbu a spouštění, ale i na období provozu.

Z celé výstavby a spouštění si nyní jasně vybavuji přízemní dřevěné baráky „na Kačence“ v Moravském Krumlově, kde jsme se tenkrát spolu s budoucími operátory připravovali i my dozimetristé, vzpomínám na dojíždění skříňovou avií, na neustálé dohadování s dodavateli o tom, co a jak by mělo a musí fungovat.

Při vlastním spouštění potom diskuse s krajským hygienikem nad kontrolovaným pásmem, pořádkem a úklidem. Již byl zmíněn generální úklid před silvestrem 1984, kdy všechno, co do bloku nepatřilo, šlo pryč. A „to všechno“, bylo nářadí, materiál, trubky, dráty, plechy, kabelové cívky, ale i míchačka a pytle s materiálem. Ty věci tam prostě neměly být a zkrátka firmy měly smůlu, že si je neodklidily. Jejich práce byla hotová.

Další vzpomínku mám na spouštění, někdy na únor 1985. Jak jsem se již zmínil, byl jsem tehdy mladý dozimentrista. Dozimetrický systém Sejval byl novinka a jako novinka měl své mouchy. Vzpomínám na dlouhé telefonáty, kdy mi volal směnový mistr dozimetrie, co jako že mají dělat, když jim ta „ostrá pára pořád signalizuje“. Nakonec jsme se spolehli na staré dobré ruční přístroje, kterými hoši vše překontrolovali na místě a ubezpečili se, že to je skutečně chyba Sejvalu. Naši údržbáři potom ty falešné signalizace vychytali a celému Sejvalu napravili hlavu.

Vzpomínám si na nepříjemný den 28. dubna 1986. To jsme již z rakouské televize věděli, že Rusové něco vyvedli na Černobylu. Tehdy ráno mi volal Karol Feik – šéf dozimetrie z Jaslovských Bohunic s dotazem „merátě“? Říkal jsem, „meráme, ale nič“. On na to, že oni měří zvýšení pozadí, tak ať jsme ve střehu. Čekali jsme jen do odpoledne. Odpolední dukovanská směna, když nastupovala do práce, signalizovala, že je kontaminovaná. Všechno se prověřilo a skutečně – lidé, kteří chodili z venku, byli kontaminovaní tak, že vyvolávali signalizaci citlivých dozimetrických přístrojů. Seděli jsme tedy potom někdy o půlnoci se směnovým inženýrem Jaroslavem Vokurkem a listovali v ruské knížce o reaktorech RBMK a kladli si otázku „co  tam ti Rusové proboha podělali“. Ale odpověď jsme dostali až mnohem později.

Vzpomínám na OSART v říjnu 1989, kdy jsme stěží s členy týmu nacházeli společnou řeč. Jejich názory, přístupy a naše postupy byly naprosto odlišné. Na dozimetrii byl tehdy Björn Walström – šéf dozimetrista z finské Loviisy. Na mnoho slabých míst poukázal, ale také se něčemu překvapivě divil. Třeba cejchovnu dozimetrických přístrojů dával jako dobrou praxi. Také třídění radioaktivních odpadů dostalo tuto dobrou nálepku.

Vzpomínám na začátky transformace údržbářských činností do samostatných dceřiných firem v roce 1992. I & C Energo, Salleko, DMS, Energoservis, MICO, ESE a další jsou firmy, které mají nyní za sebou více než deset let úspěšné práce. Někteří pracovníci sami chtěli a přicházeli s požadavky na transformaci, některým se do toho moc nechtělo. Skutečnost je, že v období 1992 – 1994 se prakticky veškerý výkon údržbářských činností přesunul do nově vzniklých společností.

Samostatnou kapitolu v období 1991-1995 tvořila výstavba meziskladu použitého paliva. První veřejné projednávání vlivu stavby na životní prostředí podle ještě neschváleného zákona o posuzování vlivu staveb na životní prostředí. Tehdy v sokolovně v Rouchovanech se do nás strefovalo několik stovek obyvatel z okolních obcí. Nikdo nechtěl ani elektrárnu a ani jakýsi „nebezpečný“ mezisklad.

Vzpomínám na Peer Review WANO v prosinci 1997 a skvělého team leadera, bývalého infanteristu, Johna Summerse z Atlantského centra WANO. To jsme však již nacházeli s kontrolory naprosto rovnocennou řeč a v mnohém jsme naše partnery přesvědčili, že my to děláme dobře a dokonce lépe než oni u nich doma.

Přechod na rok 2000. Takzvaný Y2K problém. Více než roční projekt vedený Ing. Plucarem. Každý SW a každý inteligentní přístroj byl prověřen, zkontrolován a otestován. Na Silvestra 1999 jsem seděl v kanceláři, byl jsem ve spojení v rámci WANO s ostatními elektrárnami a první oddechnutí přišlo v 13.00 hod. Bilibino (Čukotka) uvítalo Nový rok bez problému. V dalších hodinách potom elektrárna japonské, Čína, Tchaj-wan, Korea, Indie, Pákistán a elektrárny Bělojarská, Novovoroněžská, Balakovská. Nic, nikde žádný problém. Hodinu před půlnocí hlásila finská Loviisa a Ukrajinci, že nemají žádný problém. A pak to najednou přišlo: „píp, píp, píp, píp, píííp“…světlo zhaslo, siréna se nerozhoukala, všechno běželo normálně. Bubák Y2K byl zažehnán.

Vzpomínám na vznik UJE v roce 2002, kdy se připojil do jaderné výroby i Temelín. EDU ztratila svoji výjimečnost jediné jaderné elektrárny v Česku, začali jsme se chovat racionálněji, sdružili společné činnosti. Začali jsme naplno pociťovat konkurenční tlak na trhu s elektrickou energií.

Současností je Divize výroba ČEZ, a.s., a v ní Jaderná elektrárna Dukovany, která vstupuje po 20 letech spolehlivého a bezpečného provozu do druhé poloviny svého života.

Držím jí palce.

 

Jan Vavera

Ředitel sekce příprava a realizace investic, divize výroba

Je 24. února 1985, vedoucí prvního reaktorového bloku vydává příkaz: „Zahajte přifázování turbogenerátoru č. 1“. Přibližně tak to všechno začalo, tak to popisují pamětníci. Do sítě byl poprvé dodán „jaderný elektrický proud“, dávající světlo a teplo našim domovům. Tehdy v únoru začaly pomyslné hodiny měřit věk Jaderné elektrárny Dukovany. Byl to důvod k oslavě pro všechny odborníky, kteří odvedli bezvadnou práci, kteří postavili první českou jadernou elektrárnu.

Tehdy se narodila spolehlivá, bezpečná a čistá jaderná elektrárna. Dá se říci, že dnes je z ní velice úspěšná mladá dáma, která má ty nejlepší roky života teprve před sebou. Slovo „úspěšná“ je zcela namístě. Jaderné elektrárny, podobně jako tenisté, mají také svůj žebříček „úspěšných“ a Dukovany v něm dlouhodobě patří ke světové špičce. Pokud se chce tenista udržet na první příčce, musí tvrdě pracovat na svojí kondici, aby dokázal předstihnout soupeře a udržel si tak svoji pozici. S jadernou elektrárnou je to stejné. Od spuštění je prakticky nepřetržitě elektrárna modernizována, její možnosti a parametry se zlepšují. Nyní pracuje ve světě 441 jaderných bloků v 31 zemích a JE Dukovany patří mezi pětinu nejlepších.

Nicméně, jako i v jiných oborech, také zde platí: „Kde by byla nejlepší technika bez šikovných a schopných lidí? Známou pravdou je, že největší bohatství každé firmy je ukryto v lidech! Za ta léta provozu zde najdete ty nejlepší odborníky – „jaderníky“, kteří své práci rozumějí a dokážou své znalosti zužitkovat a uplatnit ve prospěch elektrárny. Dokladem toho je fakt, že i specialisté ze světa se jezdí učit „dobrou praxi“ do Dukovan.

Jedním z motorů, který neustále žene elektrárnu vpřed, je útvar Technika. Jsou zde připravována a zaváděna do života všechna nová technická zdokonalení. Za dobu provozu jich bylo skutečně velké množství. Například v části elektro proběhla zásadní modernizace nouzového zdroje napájení vlastní spotřeby (baterie a dieselgenerátory), záložního zdroje napájení (linka 110 kV) a vyvedení výkonu (linka 400 kV). Probíhá modernizace měřicí a regulační techniky, počítačové systémy zvýšily kvalitu při kontrole a řízení bloku. V oblasti strojní proběhly výměny pohonů, čerpadel, ventilů a dalších komponent primárního a sekundárního okruhu. Proběhly také instalace nového zařízení, které umožňuje lépe zvládat přechodové stavy bloků, což významně přispělo ke zvýšení jaderné bezpečnosti. Významné investice byly vloženy do protipožárního zabezpečení elektrárny a není zapomínáno ani na ekologii, přestože je elektrárna provozována s velkými rezervami do předepsaných limitů. Jednoznačně největší investiční akcí od spouštění elektrárny je momentálně probíhající výměna systémů ochrany, kontroly a řízení primárního okruhu. Je instalováno nové, moderní zařízení, které postaví Jadernou elektrárnu Dukovany na úroveň v současnosti spouštěných jaderných elektráren. Ve stejném rozsahu bude následovat výměna SKŘ i na sekundárním okruhu.

Velký pokrok zaznamenalo jaderné palivo. Tak jako se musí neustále přikládat uhlí do kotle, je nutné jednou za rok vyměnit část jaderného paliva v reaktoru. Původně bylo každý rok v každém reaktoru vyměňováno 116 palivových kazet. Dnes, díky technickým úpravám a zvýšenému obohacení, stačí vyměňovat pouze 70 kazet. Došlo tak k výraznému snížení produkce použitého paliva. I v této oblasti jsou připravována další vylepšení. Ačkoliv to členové některých „ekologicky“ zaměřených skupin jen neradi přiznávají, dukovanská jaderná elektrárna během svého dosavadního provozu jednoznačně prokázala, že jaderná energetika může být k životnímu prostředí velice šetrná a ohleduplná. Například radiační zátěž, kterou JE působí na okolí, je tisíckrát menší, než běžná přírodní radiace. Je čtyřikrát menší než sledování televize a roční vliv se dá srovnat s vypitím láhve minerální vody. Vliv JE na okolí je neustále monitorován a výsledky jsou pravidelně předkládány Státnímu úřadu pro jadernou bezpečnost.

Nejdražší elektrickou energií je energie ze slunce. V roce 2003 byla v Dukovanech, jako součást informačního centra, nainstalována na ploše 572 m² fotovoltaická elektrárna, která vyrobila v loňském roce 7 755 kWh. Pokud by elektrárna podobného typu měla nahradit JE Dukovany, muselo by být fotofoltaickými panely zastavěno 1 000 km², což je rozloha Prahy a Brna dohromady.

I další obnovitelné zdroje patří mezi dražší. Vodní a větrné elektrárny, které pokrývají přibližně 3 % spotřeby České republiky, mají omezené a z ekonomického pohledu prakticky již vyčerpané lokality pro výstavbu. Potřebují dostatečný průtok vody nebo dostatek „větrných dní“. Asi si nikdo z nás nedokáže představit 23 000 stožárů větrných elektráren o výšce 90 m, s průměrem vrtule 44 m, které by nahradily Dukovany. A navíc co když bude sucho, nebude foukat nebo nebude svítit slunce?

Jinou alternativou jsou samozřejmě plynové elektrárny s 3% podílem na spotřebě ČR a uhelné elektrárny s 63% podílem. Ovšem je třeba myslet na budoucnost. Světové zásoby plynu jsou odhadovány na 60 let, zásoby uhlí na 200-300 let (v ČR na 30 let). A to ještě do celosvětové spotřeby zatím nepromluvily rozvíjející se země, jako je například Čína nebo Indie. Právě tyto země s vysokou dynamikou rozvoje dnes připravují výstavbu nových jaderných elektráren.

Velice omezeně je používána k výrobě elektřiny biomasa. Počítat s ní do budoucna jako s významným zdrojem energie však nelze. Pokud by se elektrárna na biomasu chtěla vyrovnat Dukovanům, lehly by popelem za jeden rok všechny smrkové lesy v ČR.

Je plánováno, že světovou poptávku po energii uspokojí termonukleární elektrárny, které využívají teplo vznikající při slučování atomů. Tato reakce probíhá od vzniku vesmíru na všech hvězdách, a tedy i na našem Slunci. Řízená termonukleární reakce byla již odzkoušena v laboratořích, avšak její průmyslové využití je zatím hodně vzdálené.

Zbývá tedy jediná prověřená cesta, cesta spolehlivé, levné a čisté energie ze štěpení jader uranu. Celý svět si tyto skutečnosti uvědomuje a cítí, že protijaderné hlasy jsou současně také protiekologickými hlasy. Využití jaderné energeticky je excelentním řešením pro minimalizaci produkce skleníkových plynů podle Kjótského protokolu.

I proto je ve světě nyní 31 jaderných bloků ve výstavbě a v blízké budoucnosti je plánována stavba dalších 103 bloků (nejvíce Čína a Indie po 24 blocích). Jaderná energetika se dnes podílí na výrobě elektřiny ve světě 17 %, v EU 35 %, v ČR 31 % a např. ve Francii 80 %. Objem energie vyrobené z jádra neustále roste, a to zejména z těchto důvodů:

- Zvyšování výkonu reaktorů až o 20 % (např. USA, Finsko, Švédsko, Belgie, Německo, Švýcarsko… V Evropě celkem 15 jaderných elektráren).

- Zvyšování spolehlivosti provozu, modernizace a rekonstrukce zařízení, instalace nového zařízení s vyšší účinností.

- Optimalizace údržby a péče o zařízení, která přináší snižování neplánovaných odstávek bloků a zkracování pravidelných odstávek pro výměnu použitého paliva.

- Prodlužování životnosti elektráren nad původní projektovou mez (licence dozorných orgánů).

- Uvádění nových bloků do provozu.

Ani v těchto aktivitách neztrácí Jaderná elektrárna Dukovany kontakt se světovým vědeckotechnickým pokrokem. Stejně, jako je v zahraničí běžnou praxí, i Dukovany jsou připravovány na zvýšení výkonu reaktorů o 4,5 %. Umožní to nejen nově instalovaná měřicí a monitorovací technika, ale především nový typ paliva.

Vedle toho je velmi významnou inovací probíhající výměna průtočných částí nízkotlakých dílů parních turbín. Nové turbíny mají díky novým poznatkům z termodynamiky upravenou konstrukci a budou dosahovat vyšší účinnost přeměny energie až o 3,5 %. V ročním objemu to znamená výrazné úspory.

V roce dvacetiletých oslav provozu Dukovan bude dostavěn také druhý sklad použitého paliva. Před zahájením výstavby byl veřejně projednáván vliv stavby na životní prostředí, samozřejmě i za účasti ekologických aktivit. Na základě výsledku vydalo Ministerstvo životního prostředí a státní orgány kladné stanovisko k výstavbě. Kapacita skladu bude plně dostačovat pro zbývající dobu provozu elektrárny.

O tom, že je dukovanská elektrárna připravována na svoji budoucnost zodpovědně, svědčí mj. již v minulosti zahájený program řízeného stárnutí. V rámci něho jsou dlouhodobě sledovány komponenty jaderné elektrárny a je vyhodnocována jejich zbytková životnost. Proto již dnes lze s klidným svědomím pomýšlet na prodloužení provozu JE Dukovany o 10, respektive o 20 let, jak je dnes běžné v USA. Poslední slovo bude mít v tomto rozhodování samozřejmě Státní úřad pro jadernou bezpečnost, který průběžně bedlivě dohlíží na bezpečnost elektrárny a povoluje její další provoz.

JE Dukovany slaví v roce 2005 své kulaté narozeniny. Zda je to polovina života, či třetina života, ukáže budoucnost. Jisté je však jedno: Jaderná elektrárna Dukovany během dvaceti let dokázala, že je spolehlivá, bezpečná a čistá a že patří mezi nejlevnější energetické zdroje. Pracují v ní světově uznávaní odborníci, kteří se budoucnosti nebojí, protože postavení jádra v příštích letech jistě zesílí. Základní kameny přitom budou bezesporu tvořit zdravé a silné elektrárny, jako je ta naše dukovanská.

Popřejme proto jí i všem, kteří se o ni celá ta léta dobře starají, mnoho zdaru do dalších 20 let.