Obé může býti zdraví lidskému nebezpečné. Naše hospodyně dbají více na úhlednost, nestarajíce se o to, zda-li je příbor nebo nádobí tou neb onou vlastností lidskému zdraví nebezpečno. Zdraví může tu ohroženo býti jednak látkou, ze které je nádobí zhotoveno, jinak nepřiměřeným upotřebením jeho.
Nádobí zhotovuje se z porculánu, skla, hlíny, dřeva nebo z kovů (železa, mědi, mosazi, cínu, nového stříbra /slitina/). Jsou-li čisté, mohou býti některé předměty takové zdraví neškodny, jiné však již samy sebou jsou nebezpečny, jelikož jedovaty.
Železné hrnce na vaření, nejsou-li uvnitř emailovány, bývají nejméně nebezpečny. Dodávají však některým pokrmům, které chovají tříslovinu, protivného černavého zbarvení. Čím je železo měkčí, tím více černí; u litiny méně to pozorujeme. Toto černání můžeme však na jistou dobu předejíti tím, že časem v hrnci takovém pražíme kávu. Tu se usadí na vnitřní ploše nádoby tenký olejovitý povlak, který nějaký čas trvá. Aby se černání předešlo, emailují se železné hrnce. Novější dobou byly k tomu cíli vynalezeny smíšeniny olova prosté. Přes to však dosud přichází ještě dosti často olovnatý email. Vaří-li se v takovéto nádobě kyselý pokrm nebo nápoj, rozpustí se olovo z emailu a vnikne do obsahu nádoby, otravujíc jej. Obyčejná massa emailová, které se užívá ještě v některých továrnách, skládá se z kysličníku křemičitého, sody nebo potaše, salnitru nebo boraxu a trochy kysličníku olovnatého. Otrava olovem je vždy zdlouhavá choroba. Proto je radno před upotřebením takový hrnec prozkoumati. K tomu cíli jej vydrhneme, naplníme vodou, k níž jsme přidali 1/20 kuchyňské soli (dle váhy) a 1/30 octa. Voda se v hrnci asi půl hodiny povaří, pak se sleje do láhve, načež se hrnec znova důkladně vydrhne. Tak dosáhneme toho, že všechen email, který nebyl se železem pevně sloučen, se odstraní, a co zbylo, již nepřechází do pokrmů. Abychom se o tom přesvědčili, necháme v hrnci dva dny státi studený ocet; pak podrobíme jej téže zkoušce, jako tekutinu výše uvedenou. Zkouška záleží v tom, že slejeme část tekutiny z láhve do vinné sklenky; k tomu přikapeme trochu sirovodíkové vody. Je-li ve vodě olovo, vzniká zabarvení zahnědlé, až i černé, dle toho, jak mnoho olova bylo přítomno. Toto zbarvení nenastává vždy hned, nýbrž utvoří se mnohdy teprve po nějaké době. Jiná zkouška: Na některé místo emailu nakápneme kapku kyseliny dusičné; pak hrnec ze zevnějška zahřejeme, až kapka uschne. Nenabylo li ono místo mdlého vzhledu po první kapce, opakujeme manipulaci, až partie ta pozbyla lesku a stala se drsnou. Potřeme-li nyní skvrnu tu roztokem sirníku draselného a nabyla-li pak zahnědlého zbarvení, je to důkazem, že v emailu jest olovo a nutno opatřiti jiný lepší hrnec.
Ke spájení čili letování pocínovaného nádobí plechového užívá se pájky. Není to cín čistý, nýbrž slitina cínu a olova (buďto po stejných částech nebo ze 4-5 dílů cínů a 2d. olova, také však 2 č. olova a 1 č. cínu nebo 17 č. cínu a 10 č. olova i v jiných poměrech). Z toho vysvítá, že má pájka obyčejně více nežli třetinu olova. To je povážlivé, zvláště u nádobí silně letovaného.
Nádobí z mědi, niklu a mosazi třeba pilně čistiti. Bylo by ostatně lépe docela je vymýtiti z kuchyně. Nejlépe užívati ho jenom k vaření vody. Necháme-li však v takovém nádobí vychladnouti zavařené ovoce nebo jiné pokrmy, které obsahují rostlinné kyseliny, stává se obsah jedovatým. Měď rychle se okysličuje a je pak snadno rozpustná. S kyselinou uhličitou ve vzduchu dává kysličník měďnatý zelený uhličitan měďnatý, s kyselinou octovou octan (měděnku). Ty obě sloučeniny jsou jedovaty. Hospodyně dávají nádobí takové leštiti; čím je čistší, tím spíše se okysličuje. Když v měděné nádobě stály dále hmoty cukernaté, které kysají, vznikne také jedovatá organická sloučenina mědi. Nádobí měděné musí býti vesměs uvnitř pocínováno, neboť cín olova prostý obyčejnými kyselinami se nemění a proto je neškodný.
Dobře pocínovaný kotlík, jehož se denně užívá, chrání před otravou nejvýše 2 měsíce, není-li příliš často drhnut. Pak se cín otře a měď jest obnažena. Třeba jej tedy častěji dávat pocínovati. Kromě toho sluší uvážiti, že tenký povlak cínový velmi snadno časem od mědi se oddělí. Proto nutno častěji nádoby takové prohlížeti. Obsahuje-li cín k tomu užitý olovo, bývá produkt vždy zdraví nebezpečný. Poznáme jej podle mdle modravého nádechu; třeme-li takový povlak silněji prstem, nabývá modravě šedého nádechu. Vaříme-li v takovéto nádobě směs stejných dílů vody a octa, nesmí vznikati zvláštní zápach.
Také nesmí se tekutina zkaliti, přidali-li jsme k ní trochu kuchyňské soli. Dobře pocínovaný nádoba jest uvnitř bílá, jasná jako stříbro. Na olovo můžeme zkoumati dle způsobů výše udaných. Nověji emailují se měděné nádoby porculánem; odskočilo-li kus emailu, je nebezpečí tím naléhavější. Glasura ta skládá se ze živce nebo kaolinu, který přídavkem sádry nebo boraxu v ohni taje, načež tuhne. Bohatí lidé mívají nádobí uvnitř postříbřené, které má cenu pouze tenkráte, bylo-li stříbření provedeno galvanoplasticky a bylo-li stříbro čisté. Mosazné nádobí je ještě nebezpečnější, ana mosaz chová 70 dílů mědi a je ještě rozpustnější, nežli měď sama.
Mísy, talíře, lžíce, koflíky, slánky cínové jsou nejedovaty, pokud cín neobsahuje ani stopy olova neb arseniku. Nečistý cín však obsahuje jiné kovy, jichž nabyl při výrobě. Kov, který chová 1/500 arsenu dle váhy, je již nebezpečný. Do cínu mnohdy přichází antimon, olovo a jiné jedy. Čistý cín je sice neškodný, ale k výrobě nádobí užívá se obyčejně cínu, který obsahuje olovo. Již taková nádoba cínová, jež obsahuje jen 1/20 olova, může býti za jistých poměrů jedovatá. Nejlepší anglický cín nynější výroby má 5 procent olova. Možno konstatovati, že všecko novější cínové nádobí je zdraví škodlivo, protože cín obsahuje olovo, měď, zinek, rtuť, nové stříbro a podobné jedovaté přimíšeniny.
Chceme-li se přesvědčiti o tom, jaké máme cínové nádobí, seškrábneme trochu cínu do pohárku, přikápněme k tomu něco kyseliny dusičné a dolejme destilovanou vodou. Zbarví-li nyní tento roztok sirovodíková voda do hněda nebo na černo, je v cínu obsaženo olovo. Čistý cín přemění se účinkem silné lučavky v bílý prášek (hydroxyd cínu), při čemž se vyvíjejí červenavé páry. Olovo jest obsaženo již v surovině, která nebyla čištěna. Protože je čistý cín poněkud křehký a drobivý, kdežto slitina jeho s olovem lépe dá se zpracovati, přidává se z těchto technických důvodů k cínu 18 % olova.
Někdy přimíchává se k cínu také zinek, který je mnohem lacinější a při zkoušce výše naznačené nedává hnědého zbarvení. Abychom v cínu zjistili zinek, dáme seškrábaný kov do nádobky, přikápneme kyselinu dusičnou (také lučavku) a roztok odkyselíme přebytkem amoniaku nebo drasla. Je-li zinek v tekutině obsažen, utvoří se na dně bělavá želatinosní usazenina. Staniol čili cínová folie obsahuje také olovo a proto nehodí se k tomu, aby se do ní zaobaloval sýr, čokoláda, čaj, koření apod. Jsou případy, že byl i šňupavý tabák takovou folií otráven.
Zinkové nádoby třeba odstraniti úplně, protože jsou zdraví nebezpečny. Zinek okysličuje se již na vzduchu a povléká se šedou vrstvou kysličníku; zinek rozpouští se v nejslabší kyselině, již ve slané vodě (roztoku kuchyňské soli). Všechny moderní nádoby ze zinkového plechu měly by býti zapovězeny. Číše zinkové, které byly kdysi u francouzského vojska zavedeny, způsobovaly hromadné otravy zvláště dávením se prozrazující. V zinkových nádobách nelze naprosto nic vařiti, protože již kuchyňská sůl z vody kov pozvolna rozpouští a k pokrmům přiměšuje. To platí též o košíčkách na ovoce nebo na chléb, které jsou ze zinku zhotoveny a pokostem natřeny, zvláště pak o všech kovových předmětech, které jsou zeleně lakovány. Barva ta jest obyčejně arsenam měďnatý; lak se snadno odloupne a barva vniká pak do pokrmů. Tak zemřela jistá osoba otravou arsenikem poživši jahod, které ležely 12 hodin na takovém zeleném talířku.
Nádobí a příbory z olova jsou naprosto nepřípustny; olovo rozpouštějí rostlinné kyseliny. Přes to uvedla svého času jistá erfurtská továrna do obchodu lžíce olověné, které pak na trzích hojně se kupovaly, any byly nápadně levné; výrobky ty jsou velmi nebezpečny, protože chovají olovo a antimon.
Nádoby z nového stříbra (slitina) těší se veliké oblibě; jsouť elegantní, lesklé. Novější dobou přišla do obchodu ohromná síla všelikých výrobků (koflíky, šálky, talíře i mísy, nádoby na kávu, čaj, lžíce atd.) z nového stříbra. Jsou-li předměty takové uvnitř silně galvanoplasticky postříbřeny, nejsou nebezpečny. Protože se to však u dutých předmětů velmi zřídka provádí dokonale, není radno v takových nádobách přechovávati pokrmy a nápoje kyselé. Všechny novější slitiny toho druhu obsahují totiž měď, zinek, nikl i cín v různém poměru. Špatné nové stříbro rádo sezelená, zvláště stýká-li se s kyselinami. Pravý argentan skládá se z 55 % mědi, 17 % zinku, 23 % niklu, 3 % železa a 2 % cínu.
Jiná renomovaná továrna slévá 55 ½ č. mědi, 5 ½ č. niklu a 38 4/5 č. zinku. Tato slitina ovšem tíže se rozpouští, není-li přílišně zahřáta. Velmi nebezpečná je francouzská komposice, tzv. minofor, který skládá se z mědi, cínu, antimonu a zinku. Loos z Berlína vyrobil slitinu, která se podobá jemnému tombaku, ale záhy pokrývá se červenavě zeleným povlakem. Slitina ta je jedovatá; skládáť se z mědi, cínu, stříbra a niklu, který obsahuje arsen. V takových nádobách nesmí se nic vařiti ani žádná krmě přechovávati.
Stříbrné nádoby vyrábějí se ze stříbra, které obsahuje měď (až na čtvrtinu mědi). Takové výrobky se ovšem k vaření a přechovávání kyselých pokrmů nehodí. Měď se záhy hlásí sama, poznáme jí, necháme-li kyselé zbytky na stříbrném talíři; povrch záhy sezelená. Že však i stříbro čisté vstupuje s různými látkami v lučební sloučenství, poznáme dle toho, že stříbrné lžíce zčernají, byly-li ve vejcích, hrachu apod., protože pokrmy ty obsahují síru, která dává s kovem příboru onoho sirník stříbrnatý a sirník měďnatý, kteréžto sloučeniny jsou černé. Jiné zboží zhotovuje se z tence válcovaného plechu měďnatého, povlečeného tenkou vrstvou plechu stříbrného, který chová taktéž měď.
Hliněné a porculánové nádobí je pro kuchyni i stůl nejpřiměřenější. Neníť nikterak zdraví škodlivé. Jen k tomu třeba míti zřetel, aby glasura hliněného nádobí neobsahovala olova, skládať se obyčejná glasura našich hrnčířů z klejtu a hlíny. Dobrá glasura musí se lesknouti živě a dobře býti vypálena, což se pozná podle jasného zvuku, který hrnec vydává, když naň klepeme.
U vypáleného nádobí hliněného je glasura nutna, protože hlína sama je porovitá, a tekutiny by pak skrze stěnu nádob nejen se vypařovaly, nýbrž i viditelně po kapkách prosakovaly. Kdyby obyčejná hrnčířká glasura z klejtu, kysličníku křemičitého a hlíny byla dokonale vypálena a dobře posklena, byla by úplně neškodna; ale tomu není tak, neboť z nedobře vypálené a neposklené partie glasury rozpouští se něco kysličníku olovnatého (klejtu) v horkém octu a přimísí se pak ku pokrmům. Proto užívají někteří lepší hrnčíři glasury sodnaté, která se skládá z dusičnanu draselného (salnitru), kuchyňské soli a potaše. Protože je nádobí hliněné velmi rozšířené, velmi užívané a potřebné a poněvadž je třeba, aby bylo laciné, pokoušeli se mnozí odborníci připraviti směs ke glasuře, která by byla neškodná a levná. Lampadius udal olovnatou glasuru z 5 dílů mletého klejtu a 2 dílů čisté plavené hlíny. Obě látky vaří se suché. Křemičitan hlinitý taví se s klejtem, dávaje pevnou hmotu sklovitou. Té náhražky Lampadiovy se však nepoužívá, poněvadž se neosvědčila pro drahotu anebo pro docela rozvláčný způsob příprav. Jiní chemikové, kteří chtěli vytlačiti každou glasuru olovnatou vůbec, vynalezli jiné glasury buďto ze živce nebo granitu (Meigh), nebo z litého skla (Chaptal). Také se doporučuje nové hrnce, jimž nedůvěřujeme, dobře potřít uvnitř vodním sklem, a kdyby při dalším upotřebení povlak někde odskočil, možno jej nahraditi vodním sklem, jež nanášíme štětcem; sloučeninu tu obdržíme u každého drogisty. Nátěry z vodního skla jsou však také nejisté, poněvadž odskakují a tak odpryskává a puká celá glasura. To nejsou glasury pro zboží obyčejné, neboť nevydrží dlouho.
Olovo v glazurách obmezuje se nyní na míru nejmenší – poněvač ho vzhledem ku snadné tavitelnosti nelze docela vymítiti. Dálo se sice v poslední době dosti pokusův nahraditi je hmotou jinou, ale posud marně.
Zní-li hrnec dosti jasně, když naň ťukneme, postavivše jej na konce prstů jedné ruky, a je-li uvnitř živě lesklý, je dobře vypálen a klejt dobře posklen, možno tedy nádobu takovou beze strachu upotřebiti. Má-li hliněné nádobí glasuru mdle lesklou, zkoušejme ho, nežli ho upotřebíme, octem. Vaříme v něm ocet a po vychladnutí zkoumáme, není-li temně, do černa zabarven. Ještě bezpečnější je zkouška na olovo s vodou sirovodíkovou, jak jsme ji udali, pojednávajíce o emailu železných nádob. Nádobí z kameniny (bílé to hlíny), která skrze glasuru prosvítá, jest naprosto neškodné. Proti jinému druhu zboží jest jediné, které má glasuru alkalickou a tím zplna neškodnou. Totéž by platilo v plné míře o všech porcelánech. Fayence dává výrobky, které jsou bílé, protože mají tlustou glasuru z kysličníku cínatého; některé fayencové nádoby obsahují však dosti olova, jiné mají glasuru boraxovou a jsou neškodné. Lepší materiál je již Wedgewoodův porculán; zboží opatřeno je glasurou, která se skládá ze živce, písku, salnitru, boraxu a sody. Pravý porculán nemá žádných vlastností, které by zdraví nějak ohrožovaly. Ostatně není prý to s glasurou olovnatou (málo olova chovající) podle mínění keramiků tak zlé.
Skleněné nádobí také není škodlivo, skládať se z nerozpustného skla, s nímž barvy splynuly nadobro. Dřevěné nádobí může býti škodlivo jenom tenkráte, když není náležitě čištěno; tu nabývá zvláštního plesnivého zápachu a špiní. Není-li dřevo dosud shnilé, odstraníme plesnivý zápach pilným čištěním a větráním nádob; také radno je vyplachovati zředěným teplým octem a potom postaviti na vzduch. Nepříjemný zápach a chuť studničné vody v nových konvích pochází od pryskyřice, zmizí však, naplníme-li nádobu horkým, ostrým louhem, který rozpustí pryskyřici. Pak ovšem nutno ještě několikráte teplou vodou vypláchnouti. Nádoby, které jsou uvnitř potřeny bílou barvou olejovou (běloba olovnatá nebo zinková), jsou škodlivé, když fermežový povlak nad olejovou barvou odprýská a barva se obnaží; zvláště dřevěné nádoby na mléko nesmějí býti nikdy uvnitř bílou olejovou barvou natírány, protože kyselé mléko rozpouští sloučeniny kovů v barvě obsažené a stává se pak jedovatým.
Bylo by zde na místě promluviti ještě o vyplachování láhví. V mnohých domácnostech, zvláště však v hostincích, výčepech atd., panuje starý zvyk čistiti láhve a džbány na víno i na pivo pomocí olověných broků. Toto počínání je velmi nebezpečné a zavinilo již mnohou otravu olovem i arsenikem; zvláště je to povážlivé u nádob kamenných, jichžto stěny jsou drsné a zachytí více olova, třepáme-li v nich broky. Broky jsou totiž z olova, k němuž přidává se trochu arseniku, aby byl výrobek tvrdší. V nitru láhve nebo džbánu utvoří se nyní kovový povlak z broků. K čištění nádob je nejlepší písek s horkou vodou nebo železný řetízek; také možno láhve vyvařovati sodou. Hnědý nebo zelený povlak nádob na vodu, který mnohdy vytrvale vzdoruje všemu vyplachování a vytírání, odstraníme okamžitě trochou kyseliny sírové, kterou po zelených místech necháme téci, načež se nádoba vypláchne; také můžeme do ní vlit první odvar čočky, který snadno rozpouští povlak láhví a odstraňuje jej zcela dobře.
