Přichází, kdo přijít neměl… „zabijácký“ letní čas

Lukáš Kovanda, hlavní ekonom Trinity Bank

Z dneška na zítřek se opět odehraje jedna změna času. Přetočíme často už jen pomyslnou ručičku o hodinu dopředu, takže víkend bude o 60 minut kratší. Takovéto umělé zkracování víkendu (a jeho umělé prodlužování na podzim) mělo skončit už před čtyřmi lety. Evropští poslanci v roce 2019 podpořili plán na zrušení povinného střídání standardního a letního času právě v roce 2021. Jenže členské státy EU se nedokázaly dohodnout, jak by měl nový „stálý čas“ vypadat, zda to bude dnešní „letní“, nebo „zimní“ čas. A pak diskuse utnuly nejprve covidová pandemie a pak válka na Ukrajině, nyní možná i diskuse kolem možné války obchodní, s USA.

K zrušení střídaní času už dávno mělo dojít. Domněnka, že střídání šetří energii, je v 21. století už mylná. Desítky vědeckých článků na dané téma se shodují na jednom: průměrné úspory energie jsou prakticky nulové. Naopak se ukazuje, že v některých zemích umělé posouvání času spotřebu jasně zvyšuje. Nehledě na to, že jarní změna času způsobuje řadě lidí nejen nepohodlí, ale i zdravotní problémy, které vedou jak k nižší pracovní produktivitě, tak k častějším infarktům a dopravním nehodám. Je prokázáno, že střídání času tímto způsobem každý rok zabije desítky lidí. Letní čas má víc obětí než třeba klíšťová encefalitida.

Je tedy opravdu nejvyšší čas s umělým střídáním času v Evropě přestat, stejně jako to v posledních desetiletích udělaly desítky zemí po celém světě. Samozřejmě se všichni neshodnou, jestli po celý rok ponechat současný čas zimní, nebo letní. Někdo bude chtít, aby bylo večer déle světlo, jiný zase, aby se dřív rozednívalo.

Náš „zimní“ (tedy pravý středoevropský) čas je nastaven ideálně pro člověka, který chodí spát v osm večer a budí se ve čtyři ráno. Půlnoc našeho pravého času je střed období tmy, a člověk se spánkem centrovaným na půlnoc tedy nejlépe využije denní světlo.

Ale ruku na srdce, kdo z nás chodí pravidelně spát v osm hodin? Pokud jde typický Čech do postele v deset a budí se v šest pravého času, byl by pro něj dokonce ideální dvojitý letní čas, se kterým už také některé země experimentovaly. Samozřejmě by to znamenalo, že v zimě bude dopoledne tma, ale v průměru za celý rok by bylo využití denního světla nejlepší.

Každopádně současný systém umělého střídání je nejhorší možný a měli bychom se ho co nejrychleji zbavit.

České strojírenství svírají obavy, Trump totiž může zavést 25procentní clo vedle aut i na strojírenskou produkci EU

Česko vyváží do USA stroje ze desítky miliard, na rozdíl od aut. 

Po autech mohou přijít na řadu stroje a další produkce intenzivně využívající ocel, uvádí ve své dnešní analýze agentura Bloomberg. To znamená, že třeba právě stroje by administrativa Donalda Trumpa mohla zatížit dodatečným clem ve výši 25 procent. Zatím takové clo oznámila na dovážená auta, s platností od letošního dubna, kdy se celní sazba tedy zvedne ze stávající úrovně 2,5 procenta na 27,5 procenta. Není ale vyloučeno, že se okruh brzy rozšíří, právě i o stroje.

To by byl vážný problém pro české strojírenství, které se už roky potýká s určitou stagnací, po boomu prvního desetiletí tohoto milénia.

Česko loni vyvezlo do USA stroje za 9,4 miliardy korun, přičemž za další 8,3 miliardy exportovalo strojová zařízení pro stavebnictví a další typy strojů, včetně dílů, pro specializovanější průmyslové využití za 3,7 miliardy. Elektrické stroje exportovalo za 2,8 miliardy, letadla a související zařízení za 1,4 miliardy korun. Za stejnou sumu to byly i stroje kovoobráběcí a zemědělské. Strojní zařízení ke zpracování kovů pak za 0,9 miliardy korun. K tomu vyvezlo čerpadla za 8,1 miliardy korun. Železniční vozidla pak za půl miliardy korun.

Celkově tak vývoz, který by mohl být novými Trumpovými cly dotčen, má hodnotu kolem 37 miliard korun, vyplývá z údajů ČSÚ.

To je dramaticky více, než kolik Česko vyváží aut či autodílů. Vždyť autodílů Česko loni vyvezlo do USA za 3,3 miliardy a aut jako takových jen za lehce přes 60 milionů korun.

Pokud by tedy Trump podrobil novým clům také stroje, týkal by se vzniklý přímý úder českému průmyslu více než desetinásobné vývozní hodnoty.

Češi se s Jihokorejci přepočítali

Za pár měsíců je pryč všechno, co mělo být zásadní výhodou výstavby nových bloků v Jaderné elektrárně Dukovany Jihokorejci. Ti se stahují z Evropy a ojedinělý projekt dává českému průmyslu jen malou šanci na uplatnění.

Jihokorejský podnik Korea Hydro & Nuclear Power (KHNP), jenž má stavět nové jaderné bloky v jihomoravských Dukovanech, minulý týden za minimálního zájmu českých médií vycouval z jaderného tendru v Nizozemsku. Další bloky v jediné nizozemské jaderné elektrárně Borssele tak nakonec bude stavět někdo jiný – ve hře zůstávají jak americký Westinghouse, tak francouzská společnost Électricité de France (EDF). Jde tak o další špatnou zprávu pro český průmysl.

Je totiž stále zřejmější, že v rámci letošní lednové přelomové dohody Jihokorejců s americkým Westinghousem si obě strany „rozparcelovaly“ celosvětový trh v tomto energetickém sektoru. KHNP a jeho mateřská společnost KEPCO se dohodly s americkou stranou na urovnání všech vzájemných právních sporů. Američané tedy už nezpochybňují oprávnění jihokorejské společnosti používat technologii, kterou nabídla i v českém tendru na Dukovany.

KHNP se ovšem současně letos v lednu stáhl z tendru na výstavbu nových jaderných bloků elektrárny ve slovinském Kršku. Stejně jako v Nizozemsku tam v tendru zůstávají již jen Westinghouse a EDF. Navíc loni v prosinci KHNP vycouval ze zapojení do tendru na výstavbu nových jaderných bloků elektrárny Ringhals ve Švédsku. Zbylí uchazeči jsou opět „obvyklí podezřelí“: Westinghouse a EDF.

Sbohem, Evropo!

Jihokorejci se tedy zjevně v rámci zmíněného „rozparcelování trhu“ po dohodě s Američany z evropských projektů stahují, aby zvýšili šance právě Westinghousu, jemuž by pak sami dělali subdodavatele. Mimoevropské, například asijské projekty budou ovšem rozvíjet i dále. V Dukovanech by navíc mohli navýšit podíl právě Westinghousu na subdodávkách na úkor českých dodavatelů.

Jihokorejská strana by se i tak mohla snažit také si naklonit novou americkou administrativu prezidenta Donalda Trumpa. Trump i Jižní Koreji hrozí masivními novými cly. Vadí mu údajně čtyřikrát vyšší průměrná cla, jaká Jižní Korea uvaluje na dovoz ze Spojených států, než jaký na jihokorejský vývoz uplatňují právě Američané.

Tím, že se Jihokorejci stahují ze svých evropských projektů, mizí šance českých firem, že se na těchto projektech budou podílet. Přitom právě takovou spolupráci ještě loni jihokorejská strana české vládě slibovala. Nabízí se tak zcela legitimní úvaha, zda by zapojení českých firem do evropských projektů nemohlo být potenciálně výrazně vyšší, pokud by projekt rozšíření Dukovan realizoval francouzský EDF. Francouzi, jak známo, mají našlápnuto stát v čele určité renesance evropské jaderné energetiky.

V tomto kontextu je zřejmější, proč Jihokorejci přestali slibovat šedesátiprocentní podíl českého průmyslu na rozšíření Dukovan. Garance pouze dvacetiprocentní „spoluúčasti“ českých firem na budování nových jaderných bloků, i když ani ta není jistá, představuje garanci jen třetinového podílu, s nímž KHNP operoval v době, kdy ještě tendr nebyl uzavřený. Pouze dvacetiprocentní podíl by zkrátka byl pro Česko prohrou. Nikoli však jedinou.

Je totiž stále evidentnější, že Dukovany mají zůstat v Evropě ojedinělým projektem v jihokorejské režii. Jihokorejská jaderná technologie by tak byla na starém kontinentu uplatněna právě jenom a pouze v Česku. Nové dukovanské bloky by se tudíž z technologického hlediska ocitly v Evropě v určité izolaci. A vzhledem k tomu, že Jihokorejci ostatní evropské projekty přepouštějí jiným, čeští dodavatelé si musí nechat nejen zajít chuť, že by se mohli podílet z 60 procent na výstavbě nových dukovanských bloků, leč i chuť na to, že budou zapojeni do dalších evropských projektů v podání KHNP.

Co zbylo na Čechy?

S jedinou evropskou sadou nových bloků, tou dukovanskou, si Jihokorejci spíše vystačí sami, než aby zásadněji zapouštěli na starém kontinentu kořeny a vytvářeli tu robustní dodavatelský řetězec, který právě měl zahrnovat i český průmysl. Českému průmyslu tak vlastně během několika měsíců zhasla naděje, že bude mít šedesátiprocentní podíl na Dukovanech a současně že se potenciálně bude moci podílet na výstavbě nových jaderných kapacit ve Švédsku, ve Slovinsku, Nizozemsku či možná i jinde v Evropě. To ale opravdu dramaticky mění podmínky, za nichž česká strana loni Jihokorejcům Dukovany přiklepla – byť smlouva stále ještě podepsána nebyla.

Hrozí nyní více než kdy jindy, že český průmysl, samozřejmě včetně toho jaderného, nebude moci rozvíjet své know-how při realizaci dalších evropských projektů v jihokorejské režii. Takže v dlouhodobém výhledu bude know-how českých jaderných dodavatelů upadat, což v budoucnu prodraží údržbu a opravy existujících jaderných zařízení v České republice, neboť je budou muset uskutečňovat zahraniční specialisté.

Sečteno, podtrženo: Česko má zaplatit stovky miliard korun za nové dukovanské bloky, aniž by takto vynaložené prostředky měly uspokojivý multiplikační efekt v rámci tuzemského průmyslu, ať už by se tento efekt zhmotnil doma, v Česku, anebo při zahraničních jaderných projektech. (29.3.2025)