.jpg?s3=1)
Kryštof Míšek, hlavní ekonom Argos Capital
Rozpočtová konsolidace se pomalu promítá do očekávání firem a domácností. V důsledku toho se postupně ozývají jednotlivé zájmové skupiny, které vytvářejí nátlak na vládu ve směru korekce těchto opatření. Měla by vláda přidat pracovníkům ve školství, měla by vláda finančně podpořit energeticky náročné podniky, měla by vláda plošně přidat lékařům? To jsou legitimní otázky, ale jak je to z pohledu ekonomie a vytváření rozumných očekávání vládní politiky? Jednoduché, ustupovat zájmovým skupinám se v malé ekonomice dlouhodobě jednoznačně nevyplácí.
Ať už se jedná o fiskální či měnovou politiku, vždy se hraje o očekávání. Pokud vyhlásím předem určitou politiku, v tomto případě rozpočtově udržitelné hospodaření, je jasné, že velmi brzy budu v ekonomice pod tlakem různých skupin ze své politiky slevovat. V tu chvíli nám do hry vstupuje právě teorie časové konzistence.
Jedná se o ekonomický koncept, který se týká situace, kdy preferenční a rozhodovací procesy jednotlivce nebo instituce mění svou povahu nebo priority v průběhu času, často na úkor dlouhodobých cílů. Jednoduše řečeno, to znamená, že rozhodnutí učiněná v různých časových obdobích mohou být v rozporu nebo si protiřečit. Člověk nebo instituce může mít tendenci dávat přednost krátkodobým výhodám nebo preferencím před dlouhodobějšími, i když dlouhodobé cíle mohou být vlastně v souladu s obecnějšími preferencemi.
Když nějaký politik vyhlásí, že bude postupovat určitým způsobem, a později pod tlakem událostí, odborů, zájmových skupin, opozice svoje slovo poruší, jedná se o časově nekonzistentní chování. Důsledkem časové nekonzistence je ztráta důvěryhodnosti. Vzpomenout si tak můžeme např. na Margaret Thatcherová nebo reformního Roger Douglase v 80. letech na Novém Zélandu. Oba politici tlak zájmových skupin dokázali trvale odrážet, a nakonec přesvědčili veřejnost, že jejich politika je správná. Pokud svoji politiku zvládli tehdy ustát oni, proč ne vláda P. Fialy dnes. (27.11.2023)