Proč mají Češi nízké mzdy? Bojí se měnit práci, dávají tak přednost vrabci v hrsti před holubem v hrsti

Lukáš Kovanda, hlavní ekonom Trinity Bank

Nejlepší způsob, jak si říci o přidání, je změnit džob. Stará známá pravda se nyní dočkala kvantifikace v podobě studie ministerstva práce a sociálních věcí (zde). A hle! Klíčový důvod poměrně nízkých českých mezd odhalen. „Skončit na pracáku“ představuje pro Čechy takové stigma, že se raději, ve vyšší míře než v průměru zaměstnanci v zemích OECD, drží hůře placené práce, i když by si změnou polepšili, průměrně hned o dvanáct procent.

Lepší vrabec v hrsti než holub na střeše, říkají si ale zaměstnanci.

Jenže skutečnost je často taková, že dávají přednost vrabci v hrsti před holubem v hrsti. Neboť na stále poměrně napjatém pracovním trhu v Česku, jenž vykazuje nejnižší míru nezaměstnanosti v EU, by si novou, lépe placenou práci zpravidla našli poměrně rychle, někdy dokonce, aniž by „skončili na pracáku“.

Pravda, nutno dodat, že ona nízká nezaměstnanost je z velké části právě výsledkem nízké ochoty Čechů měnit džob. Toto jejich jednání umožňuje zaměstnavatelům těžit ze stále poměrně levné pracovní síly. Česko je tak vlastně zaměstnavatelským rájem: zaměstnanci se spokojí s vrabčákem v hrsti a nevydávají se za lepším, za holubem, jsou tedy celkem loajální a na fluktuanta společnost stále hledí skrze prsty. No, co víc si může zaměstnavatel přát!

Pokud by se Češi nespokojovali s vrabcem, více fluktuovali, budou vyšší mzdy, ale také vyšší nezaměstnanost. Jak kvůli vyšší frikční nezaměstnanosti, odrážející právě ono vyšší fluktuanství, tak zejména kvůli vyšší mzdové úrovni, která zaměstnavatele přiměje k vyšší efektivitě a produktivitě. Tedy k tomu, aby stejné penzum práce a vytvořené hodnoty zajistil menší počet, ale zato lépe placených zaměstnanců. Z toho pak bude těžit celá ekonomika.

Podíl eura na mezinárodních transakcích rychle klesá na dějinné minimum

Hrozí, že Euro předežene čínská měna

Podle nejnovějších dat systému SWIFT se podíl eura na mezinárodních transakcích propadl na dějinné minimum. Navíc poměrně výrazně roste podíl čínské měny, která tak může v dohledné době euro sesadit z pozice efektivně druhé nejpoužívanější mezinárodní měny. 

Je to zlá zpráva pro euro. Jeho podíl v mezinárodních platebních transakcích klesl letos v srpnu, tedy podle nejnovějších dostupných dat, na dějinné minimum, a to 21,58 procenta (viz graf SWIFT níže; zde). Data globálního finančního systému SWIFT dále ukazují, že o podíl na mezinárodních transakcích připravuje euro hlavně čínská měna, renminbi, která svůj vlastní podíl znatelně zvyšuje, na srpnovou úroveň 4,69 procenta. Už překonává podíl japonského jenu. Podíl obou asijských měn je však stále o řád níže než podíl eura nebo dolaru, zůstává dokonce stále nižší i než podíl britské libry. Role amerického dolaru se přitom zdá být neotřesitelná, dosahuje bezmála 50 procent.

Bližší pohled na data ale odhalí stinnější realitu, již západní měny ve skutečnosti čelí.

Nuže.

Nejprve totiž nutno říci, že ani dolar samotný není zcela imunní vůči aktuálnímu geopolitickému dění a vývoji světové ekonomiky. Vždyť tento týden se na svůj dějinný rekord, takřka 2760 dolarů za troyskou unci, vyhoupla cena zlata. Jedním z důvodů zdražování žlutého kovu je pomalé, ale přece jenom postupující snižování objemu dolaru v devizových rezervách centrálních bank zemí typu Číny. A také pomalé, ale přece jenom postupující odpojování od globálního dolarového platebního ekosystému, za něž se vehementně berou zejména Spojenými státy těžce sankcionované země v čele s Ruskem a Íránem, jak nejnověji, tento týden demonstroval summit zemí BRICS v Kazani.

Přesto si však dolar nevede zdaleka tak špatně jako euro. Role eura v mezinárodním platebním styku je totiž ještě vydatně nadhodnocena, jak dokumentuje letošní analýza amerického think-tanku Atlantic Council (zde). Protože se jím platí v měnové unii jménem eurozóna a do statistiky SWIFT se započítávají veškeré přeshraniční transakce, ať už v měnové unii či mimo ni. Podíl čínské měny je zase podhodnocený, neboť se započítávají transakce ve SWIFT, tedy původně západním finančním systému, sídlícím v Belgii, od něhož se ovšem tedy země typu Číny či Ruska odpojují – i kvůli západním sankcím souvisejícím s válkou na Ukrajině. O tom, že se odpojují, svědčí kromě jiného právě zmíněný růst ceny zlata na dějinný nominální rekord.

Podle letošní analýzy Evropské centrální banky (zde) pouze 43 procent transakcí s eurem je takového typu, kdy se jedna ze stran transakce nachází mimo eurozónu. Zbylých 57 přeshraničních transakcí jsou pak ty odehrávající se v rámci eurozóny. Podíl eura na světových transakcích tak letos v srpnu byl efektivně pouze 9,3procentní (43 procent z 21,58 procenta odpovídá zhruba 9,3 procenta). Podíl eura tedy poklesl na historické minimum, které se už vlastně tolik neliší od podílu například čínské měny; řádově je srovnatelný.

Vždyť srpnový efektivně 9,3procentní podíl eura je už ani ne dvojnásobkem 4,7procentního podílu čínské měny.

Pro srovnání, před čtyřmi lety, v září 2020, byl podíl čínské měny 1,97 procenta, zatímco podíl eura 36,29 procenta (viz graf SWIFT níže; zde). Efektivně tak podíl eura činil 15,6 procenta, pokud tedy počítáme pouze transakce s ním překračující hranice eurozóny. Euro tedy před čtyřmi lety mělo zhruba osminásobně vyšší podíl než čínská měna. Dnes už to tedy není ani dvojnásobek. Čínská měna tudíž docela rychle euro dohání a má našlápnuto jej brzy předehnat, zejména pokud jednání typu těch, která tento probíhala na summitu BRICS, padnou na úrodnou půdu.

A to je třeba ještě zopakovat, že podíl čínské měny je podhodnocený. Totiž tím, jak Čína snižuje své využívání dolaru, jak o tom svědčí i vzestup ceny zlata, snižuje i své využívání systému SWIFT, jenž se o dolar opírá. Takže rostoucí počet čínských přeshraničních transakcí není ve statistice SWIFT zachycen.

Považme. Ještě v roce 2010 dolar figuroval v 83 procentech čínských přeshraničních transakcí. Nyní je to už zhruba jen 43 procent. Čínská měna v tomto ohledu historicky poprvé předčila dolar loni v březnu, kdy tedy vůbec poprvé vykazovala vyšší podíl na čínských přeshraničních transakcích než americká měna.

Čínské odpojování od dolarového finančního systému tudíž probíhá již delší dobu. Odehrávalo se již roky před ruskou invazí na Ukrajinu a zmrazením ruských devizových rezerv. To, že nyní Rusko nebo Írán tlačí v rámci skupiny BRICS, na rychlejší odpojování od dolaru, těžko Čínu přesvědčí, aby v odpojování sama zrychlila, pokud to pro ni nebude výhodné. Peking si pojede svým tempem. A tímto tempem pojede i celý BRICS, protože BRICS, to je – z hlediska ekonomické síly – především právě Čína, prakticky ze dvou třetin (viz graf Bloombergu níže). Ostatně na zmíněném summitu BRICS Čína zastávala spíše zdrženlivější postoj k odpojování od dolarového systému, resp. ke zrychlení tempa tohoto odpojování.

Ještě poměrně nedávno Čína využívala systém SWIFT k zajištění zhruba 80 procent svých mezinárodních plateb v renminbi, plyne ze studie francouzské centrální banky z roku 2022 (zde). Tento podíl však postupně klesá a klesat bude ruku v ruce, jak Čína bude intenzivněji využívat „svůj vlastní SWIFT“, tedy CIPS (China Crossborder Interbank Payment System). Mezinárodní měnový fond uvádí, že podíl renminbi na finančních platbách v rámci globálního obchodu od roku 2022 narostl na osm procent (zde), což signalizuje, že už nyní se podíl čínské měny na mezinárodních transakcích vlastně srovnává s efektivním podílem eura. Ostatně, není to tak překvapivé, když uvážíme, co zachycuje graf Bloombergu výše, tedy že podíl Číny na světovém hrubém domácím produktu se po roce 2020 již srovnal s podílem EU a do roku 2029 by jej měl převýšit. Pro příští desetiletí tak zůstává neotřesitelná jedině role dolaru samotného.

Další varování Francii. Agentura Moody’s jí zhoršuje ratingový výhled na „negativní“, po takřka třinácti letech

Ratingová agentura Moody’s zhoršila ratingový výhled Francii. Celkový rating této země, druhé největší ekonomiky EU i eurozóny, je tak dosud nejhorší v historii. Před dvěma týdny Francii ratingový výhled zhoršila také agentura Fitch Ratings. Podle Fitch Ratings tak už tím pádem má Francie celkově horší ratingové hodnocení než Česko.

Agentura Moody’s sice dnes potvrdila rating Francie na stupni Aa2, což je stále o stupeň lepší hodnocení, než jaké má pohledem téže agentury Česko. Avšak ratingový výhled agentura Moody’s zhoršila ze „stabilního“ na „negativní“ což značí zvýšené riziko zhoršení samotného ratingu.

Podle Moody’s letos schodek francouzských veřejných financí překoná úroveň šesti procent hrubého domácího produktu, takže bude více než dvojnásobný, než jaký je nejvýše povolený v rámci příslušných pravidel EU, tedy nyní platného modifikovaného Paktu růstu a stability. Francouzská vláda novopečeného premiéra Michela Barniera sice plánuje deficit v příštím roce snížit na úroveň pěti procent HDP, ale tento záměr se podle prognózy Moody’s nezdaří uskutečnit. Agentura totiž nepovažuje vládou nedávno představou konsolidaci veřejných financí za dostatečně razantní, aby mohla k naplnění uvedeného cíle vést.

Vysoké deficity jsou podle Moody’s způsobeny zejména značnými vládními výdaji, které ve všech stěžejních kategoriích předčí průměr zemí eurozóny. Dostatečnou redukci výdajů komplikuje nejen jejich rozsah, nýbrž i do značné míry paralyzovaná vnitropolitická situace v zemi, jež se tam panuje od letošních letních parlamentních voleb; žádná z parlamentních stran či aliancí stran nemá většinu.

Zhoršení výhledu na „negativní“ zdůvodňuje Moody’s tím, že střednědobě se trvaleji navýšené deficity promítnou do setrvalého nárůstu veřejného dluhu Francie v poměru k HDP. Takto navýšený dluh povede k růstu nákladnosti jeho obsluhy, čehož výsledkem bude další zhoršení stavu veřejných financi a další zúžení prostoru k dalšímu dostupnému zadlužování.

Agentura Moody’s naposledy zhoršila ratingový výhled Francie na „negativní“ v únoru 2012, v době vrcholící evropské dluhové krize. Tehdy jej však zhoršila při o stupínek lepším hodnocení (Aa1), než jaké má Francie nyní. V září 2015 pak Moody’s zhoršila Francii samotný rating, tedy ze stupně Aa1 na nynější Aa2.

V Česku se letos urodí výrazně více brambor, pěstuje se jich více

Ceny brambory v obchodech by měly jít dolů, zejména díky vývoji na evropském trhu

V Česku by se letos mělo urodit citelně více brambor, což by společně s vývojem na evropském trhu mělo zajistit, že ceny v obchodech neporostou. Měly by naopak dále postupně klesat. Ještě v první polovině letoška přitom brambory v obchodech meziročně zdržovaly až zhruba o 50 procent.

Meziročně se v tuzemsku urodilo o takřka desetinu více brambor, plyne z dat, která dnes zveřejnil ČSÚ. Dle odhadu sklizně k 30. září se má letos sklidit 630 tisíc tun brambor, což je meziročně o 9,8 procenta více.

Nárůst produkce brambor je důsledkem rozšíření osázené plochy. Přesto ovšem úroda brambor zaostává za pětiletým průměrem, i když jen poměrně mírně, o 2,2 procenta. V celém Česku se letos zvýšila plocha pro pěstování brambor o 1800 hektarů, tedy o 8,5 procenta. Větší množství v tuzemsku sklizených brambor ale samo o sobě jejich cenu příliš neovlivní, protože cena se utváří nikoli v Česku, ale odráží dění na celoevropském trhu.

Vzhledem k tomu, že se letos rozšiřovaly osevní plochy také v bramborářsky nejvýznamnějších evropských zemích, jako je Německo, Francie nebo Belgie, dochází celoevropsky k mírnému poklesu cen brambor, jenž se v poslední době projevuje i v Česku. V září cena konzumních brambor klesala v ČR meziročně o zhruba 8,5 procenta, když se kilogram prodával průměrně za 25,80 Kč.

Peking tlačí na čínské automobilky, aby zastavil svoji expanzi v EU

Je to zlá zpráva pro evropskou politiku, která o čínské investici stojí ; smutní Meloniová či Sánchez

Čínská vláda tlak na své domácí automobilky, aby zastavily dosud existující expanzi v zemích Evropské unie. Oficiálním důvodem má podle agentury Bloomberg rostoucí napětí v obchodních vztazích EU a Číny. EU letos zavádí vysokou, až 45procentní cla na čínskou elektroautu. Peking slibuje odvetu.

Podle některých expertů však Brusel chtěl cly docílit spíše toho, aby čínské automobilky ve větší míře přesunuly svoji výrobu přímo na evropský kontinent. O čínské investice velmi stojí například italská premiérka Giorgia Meloniová nebo její španělský protějšek Pedro Sánchez. Pokud by se čínské automobilky z EU měly stáhnout natolik, že ani nezbudou zamýšlené závody, půjde o „čáru přes rozpočet“ třeba i francouzského prezidenta Emmanuela Macrona. Ten letos na jaře nebývale hostil čínského prezidenta Si Ťin-pchinga, jehož po večeři v Elysejském paláci vzal na výlet do Pyrenejí, kam coby dítě jezdíval za babičkou. Důvod Macronovy péče o čínského prezidenta je zřejmý – snaha o více čínských investic ve Francii.

Peking však nyní čínským automobilkám doporučuje, aby přestaly vyhledávat místa pro budování nových závodů a aby na sebe obecně příliš neupozorňovaly. Své plány na výrobu aut v Itálii už podle zdrojů Bloombergu „dala k ledu“ čínská státní automobilka Dongfeng. Důvodem je právě pekingské varování.

Skutečné čínské stažení z trhu EU ale může být více, včetně stávajícího ochabnutí evropské poptávky po elektrovozech nebo souvisejících obavách z nadvýroby.

Přitom ještě letos v červenci vážil cestu do Číny italský ministr průmysl Adolfo Urso, aby tam loboval za čínskou investici na Apeninském poloostrově. Sešel se i s vedením právě automobilky Dongfeng. V září pak Čínu navštívil zmíněný španělský premiér Sánchez, který loboval za nové investice – a výstavbu nových fabrik – čínských automobilek ve Španělsku. Dokonce během návštěvy zaskočil Brusel, když EU na dálku vyzvala, ať ještě přehodnotí zavedení protičínských cel. Zřejmě takto začíná kvůli obavám právě ze ztrát možných čínských investic, která se tedy nyní zjevně začíná nacházet.

I když ne zcela. Například další čínská automobilka BYD zatím od svých plánů na vybudování továrny v Maďarsku neustupuje. (26.10.2024)