Proč Ukrajina sankcionuje jen jednu ruskou ropnou společnost, soukromý Lukoil, a ne také státní Rosněfť?

Lukáš Kovanda, hlavní ekonom Trinity Bank

Přitom Rosněfť vozí do své německé rafinérie ropu údajně z Kazachstánu, která může být ve skutečnosti ruská

Houstnoucí střet mezi Maďarskem a Slovenskem na jedné straně a Ukrajinou na straně druhé ohledně dovozu ruské ropy přes její území je pozoruhodný i z jednoho spíše přehlíženého důvodu. Ukrajina totiž nesankcionuje ruskou ropu jako takovou. Ukrajina sankcionuje pouze ropu jedné ruské společnosti, a to Lukoilu. To je podstatný rozdíl. Neboť ropa jiné ruské společnosti, Rosněfti, přes Ukrajinu ropovodem Družba v klidu teče dále. I když je to ropa ruská stejně jako ta od Lukoilu.

Proč Kyjev sankcionuje ropu Lukoilu, a ne Rosněfti? Když navíc Rosněfť je státní podnik, zatímco Lukoil soukromá firma. A dokonce firma, která se na ruské poměry docela kriticky postavila k invazi na Ukrajinu hned v jejích prvních dnech. „Lukoil, ruská ropná společnost, vyzývá k ukončení války na Ukrajině,“ praví titulek New York Times z 3. března 2022 (zde: https://www.nytimes.com/2022/03/03/business/energy-environment/lukoil-russia-oil-ukraine.html).

Zjevně možná hned několik členů vedení Lukoilu za tuto svoji kritiku zaplatilo cenu nejvyšší. V létě 2022 vypadl z nemocničního okna předseda představenstva Lukoilu Ravil Maganov. Jeho nástupce Vladimir Ivanovič Někrasov skonal loni v říjnu na akutní srdeční selhání. Letos v březnu pak údajně spáchal sebevraždu viceprezident Lukoilu Vitalij Robertus.

Rosněfť žádná taková úmrtí svých prominentů nezaznamenává.

Tak proč tedy Kyjev nesankcionuje také ropu Rosněfti? Vždyť v jejím čele stojí Igor Sečin, což je dlouhodobě jeden z nejbližších, v jistém ohledu dokonce snad vůbec nejbližší souputník ruského prezidenta Vladimira Putina. Ten do čela Rosněfti dokonce dosadil německého exkancléře Gerharda Schrödera, jenž pak – například – hájil stavbu plynovodu Nord Stream 2 až do vypuštění duše.

Snad proto je Kyjev k Rosněfti tak shovívavý, že ta má dosud svůj majetek v Německu. Stále vlastní přes polovinu rafinérie Schwedt, která palivy zásobuje třeba Berlín. Německá vláda chtěla majetek Rosněfti v zemi znárodnit, avšak nakonec tak neučinila. Rosněfť tudíž, zdá se, pořád jistý vliv v EU má. A do Kyjeva se to zjevně doneslo.

Německá dcera Rosněfti, Rosneft Deutschland, navíc do Německa, do zmíněné rafinérie Schwedt, dováží stovky tisíc tun ropy, která je údajně z Kazachstánu, ale ve skutečnosti může být z Ruska, jak loni zjistili novináři prominentních německých médií (viz zde: https://biznesalert.com/a-scandal-in-germany-tainted-oil-from-kazakhstan-may-be-used-to-bypass-sanctions-on-russia/).

Tito novináři upozornili, že ropa údajně z Kazachstánu evidentně není v rámci přednostního zacházení na německých hranicích testována stran svého chemického složení. Sami celníci přitom připouštějí, že se tak může dít za účelem obcházení sankcí.

Také Polsko již dříve upozorňovalo, že kazachstánská ropa, kterou do Německa dováží Rosneft Deutschland, může být ve skutečnosti ruská – že tomu napovídá její chemické složení. Vážné pochyby ohledně původu údajně kazachstánské ropy mají také třeba v Rumunsku (viz zde: https://ies.lublin.pl/en/comments/impact-of-russian-ukrainian-war-on-crude-oil-supplies-to-bulgaria-and-romania/).

Anebo Kyjev postupuje tak selektivně proto, že klíčovým motivem zesílené sankce na Lukoil – a nikoli tedy na Rosněfť – jen je ani ne tak snaha poškodit Rusko, jako spíše pomstít se Viktoru Orbánovi za jeho příchylnost k Rusku. S čímž ostatně může tiše souhlasit zbytek EU, neboť Orbán často blokuje unijní rozhodnutí činěná ve prospěch Kyjeva.

Slovensko by v takovém případě bylo spíše nezamýšlenou obětí, která se „nachomýtla“ v pranici jiných. Jeho smůlou prostě je, že má jako Maďarsko také podstatnou část ropy od Lukoilu; à propos, jediným štěstím Česka je, že jeho ruská ropa, co taktéž přitéká Družbou, od Lukoilu není.

Takové nešťastné „nachomýtnutí se“ Slovenska však nepochybně tuží jeho družbu s Maďarskem, protože náhle obě země mají shodný – a silný – zájem; zájem nedopustit u sebe doma palivovou krizi.

A Česko? To sice letos snižuje podíl Družbou dovážené ruské ropy, ten však na poměry EU zůstává nadále vysoký. Loni tento podíl činil 58 procent, což je nebývale vysoké číslo i na poměry let před invazí. Letos v prvním pololetí klesl podle údajů tuzemského ministerstva průmyslu a obchodu na 40 procent.

Pro srovnání, Polsko dováželo před invazí 60 procent ropy z Ruska, už od začátku loňska přitom ovšem vykazuje nulový dovoz ruské ropy. A protože je ruská ropa kvůli západním sankcím ve slevě oproti té z jiných částí světa, je toto klíčový – pochopitelně, nikoli jediný – důvod, proč jsou nyní pohonné hmoty v Polsku mimořádně a nebývale dražší než ty v Česku, jak plyne z dat Evropské komise (viz níže). Zatímco totiž tedy Česko má stále i letos hned 40 procent své ropy ve slevě, Polsko ve slevě nezískává ropu žádnou.

Pokles podílu dovážené ruské ropy z uvedených 58 na letošních 40 procent Česko kompenzuje zejména zvýšením dovozu ropy z Ázerbájdžánu či zmíněného Kazachstánu. Letos od ledna do dubna dovezlo Česko ropu z Kazachstánu v hodnotě zhruba 5,5 miliardy korun. Loni ve stejném období roku to bylo jen za 2,5 miliardy. Jde tedy o více než stoprocentní meziroční nárůst.

Jenže i v případě dovozu do Česka mohou platit pochyby, které o původu kazachstánské ropy vyjadřují němečtí novináři, Polsko či které panují stran ropy dovážené údajně z Kazachstánu do Rumunska. Mimochodem, určité pochyby pak navíc existují také ohledně původu ázerbájdžánské ropy, resp. toho zda její navýšený vývoz – včetně toho do Česka – Baku zčásti nekompenzuje navýšením svého dovozu z Ruska (viz https://x.com/LukasKovanda/status/1816252222008643607), který na první dobrou v případě na ropu bohatého Ázerbájdžánu nedává příliš smysl.

Existují tedy podezření, že Rusko stále svoji ropu do EU vyváží nejen oficiálně, ale i zastřeně, a že tedy jeho vývoz do EU je fakticky znatelně vyšší, než odhalují oficiální statistiky. Klíčovým prostředkem v tomto obcházení sankcí může být právě dcera Rosněfti, zmíněná Rosneft Deutschland.

Pak je ovšem ještě více zarážející a ještě méně pochopitelné, proč Kyjev sankcionuje pouze Lukoil, a ne také Rosněfť. Proč nesankcionuje ruskou ropu obecně, bez rozlišení. Vždyť sankcionováním ruské ropy obecně, bez současného selektivního přístupu, by nejspíše docílil skutečně zásadního omezení příjmu Putinova režimu – a nikdo by pak ani nemohl říkat, že jde spíše o svévolně zacílenou odplatu Maďarsku.

Podmínky v českém průmyslu se zhoršují soustavně přes dva roky, v červenci pak dokonce nejvýrazněji za půl roku

Průmysl se rozhodně zatím nevypořádal s dopady války na Ukrajině a souvisejících sankcí

Podmínky v českém zpracovatelském průmyslu se v červenci zhoršovaly nejrychleji za uplynulých šest měsíců, a to výrazněji, než se čekalo. Zásadněji ubylo také nových zakázek. Objem výroby klesl nejvýrazněji od listopadu 2022.

Průmyslníci čelí růstu nákladů. Inflace v oblasti vstupů je podle nich nejvyšší od ledna 2023, například kvůli zdražování mezinárodní přepravy v důsledku napjaté geopolitické situace. Avšak nemohou takto rostoucí náklady v době poměrně slabé poptávky, tlumené nadále poměrně vysokými úrokovými sazbami, dostatečně přenášet na zákazníky a odběratele. Což omezuje ziskovost průmyslníků, tedy i jejich investice, a samotnou jejich výrobu. Investice podvazují i zmíněné poměrně vysoké úrokové sazby.

Podmínky v tuzemském průmyslu se měsíc co měsíc zhoršují už přes dlouhé dva roky. Průmysl se tak rozhodně zatím nevzpamatovává z neblahého dopadu invaze Ruska na Ukrajinu a souvisejících sankci. Invaze a sankce zejména vedly k výraznému růstu cen energií, které jsou v Evropě stále na několikanásobcích úrovně v Asii či Spojených státech. To snižuje konkurenceschopnost evropského průmyslu v čele s tím německým, což vytváří silný tlak na pokles výroby právě i v Česku. Ten umocňují zmiňované nadále vysoké úrokové sazby, které jsou důsledkem mimořádně vysoké inflace uplynulých dvou let, jež sama je hlavně jen dalším důsledkem ruské invaze a souvisejících západních sankcí.

Úrokové sazby budou během zbytku letoška klesat, avšak výraznější oživení průmyslové výroby a zásadní zlepšení podmínek v průmyslu čekat nelze. Pozitivem je alespoň to, že zatím nedochází k výraznějšímu růstu míry nezaměstnanosti v něm. Kvůli stále vysokému počtu neobsazených pracovních pozic, kvůli stárnutí české populace i omezené imigraci a uplatňování pracovníků ze zahraniční má český trh práce i v oblasti průmyslu stále i přes naznačený nepříliš příznivý vývoj poměrně vysokou absorpční schopnost.

Pohonné hmoty dále zlevňují, zdražit je ale může možný střet Íránu a Izraele po zabití šéfa Hamásu

Česko se letos stalo rájem levných pohonných hmot, i kvůli pokračujícímu poměrně vysokému podílu dovážené ruské ropy „ve slevě“

Pohonné hmoty v Česku dále zlevňují, v červenci přitom byly jedny z nejnižších v EU. V příštím týdnu zlevní dále – benzín o zhruba 10 haléřů na litr a nafta o 15 haléřů na litr –, protože se do nich propíše nedávný pokles cen ropy na světových trzích a zlevňování velkoobchodně prodávaných paliv. A to i přes oslabování koruny vůči dolaru. Nicméně zlevňování by v týdnu, který bude následovat po tam nadcházejícím, mohlo ustat. A to kvůli rostoucímu napětí na Blízkém východě. Kvůli němu dnes ostatně ropa Brent zdražuje.

Írán totiž chystá odplatu Izraeli za jeho zabití šéfa Hamásu, k němuž došlo právě v Íránu. Teherán se podle včerejší zprávy New York Times připravuje na válku jak s Izraelem, tak se Spojenými státy, které mu stojí po boku. Úder na Izrael má být prý „těžký“. Hrozí tudíž závažné vyostření situace na Blízkém východě. Mohlo by v Česku citelně zvednout nejen cenu pohonných hmot, leč třeba i zemního plynu. Záleží ovšem na razanci, rozsahu a účinnosti případného úderu Íránu na izraelské cíle a na povaze dalších kroků Tel Avivu.

Pohonné hmoty jsou ovšem zatím v Česku nebývalé levné – alespoň tedy ve srovnání v rámci EU. Česko se letos stalo „rájem levných pohonných hmot“ v EU. Podle červencových dat Evropské komise vykazovalo totiž čtvrtou nejnižší průměrnou cenu základních pohonných hmot, tedy benzínu a nafty, v celé EU (viz tabulka níže). Tato cena odpovídala v Česku podle dat Komise právě k polovině letošního července přesně 1,5 eura za litr. To byla čtvrtá nejnižší cena v EU, přičemž citelněji nižší byla pouze na Maltě a v Bulharsku. V Litvě bylo sice také levněji než v Česku, ale nepatrně. Vždyť průměrná cena benzínu a nafty tam byla prakticky srovnatelná se stavem v ČR. Ve všech ostatních zemích EU byla pak průměrná cena základních pohonných hmot vyšší než v Česku.

Naftu samotnou měli čeští řidiči čtvrtou nejlevnější v EU, v případě benzínu se Česko dělilo o pátou příčku pořadí zemí EU dle nejnižších cen.

Česko letos v létě tedy vykazuje nižší ceny pohonných hmot i než Polsko a Rumunsko, což je historicky nebývalé. Má také nižší cenu než Slovensko nebo Maďarsko. V rámci zemí Visegrádské skupiny tedy vykazuje nejnižší cenu, přestože je z daných ekonomik nejbohatší a jeho obyvatelé tedy disponují relativně nejvyšší kupní silou.

Nebývalou láci benzínu a nafty v Česku lze vysvětlit tím, že ČR stále v poměrně vysoké míře odebírá ruskou ropu, která je kvůli západním sankcím na ni relativně levná v porovnání s alternativami. Loni činil podíl ruské ropy na celkovém ropném dovozu do ČR celkem 58 procent, letos v prvním pololetí podle dat ministerstva průmyslu a obchodu činil 40 procent, což je v rámci EU stále relativně vysoké číslo. Děje se tak v době platnosti západních sankcí, z nichž má však Česku výjimku. Dále se v poměrně nízké ceně pohonných hmot v ČR zrcadlí vysoká hustota čerpacích stanic v ČR, která zintenzivňuje konkurenční boj mezi nimi. Mediální, společenský a politický tlak uplynulých dvou let pak v Česku učinil z cen pohonných hmot ostře sledované téma, což vedlo k nastavení marží v celém dodavatelském řetězci na přiměřenou úroveň. Roli samozřejmě hraje také daňová politika státu. Spotřební daň z pohonných hmot se naposledy zvyšovala už poměrně dávno, k 1. lednu 2010. Od té doby se přechodně snížila jak spotřební daň z benzínu i nafty, trvale pak spotřební daň z nafty – k 1. lednu 2021. Spotřební daň z nafty je tak nyní na úrovni před rokem 2010.

Česko se v rámci EU výrazně podílí na pokračujícím vývozu aut do Ruska, zjistila agentura Bloomberg

Dochází tak k obcházení protiruských sankcí.

Evropské země v sílící míře kritizují Čínu za její vývoz do Ruska, měly by si však zamést před vlastním prahem, konstatuje agentura Bloomberg. Podle jejího zjištění totiž například export automobilů z EU do Ruska, jak říká, „zůstává takřka na předválečných úrovních“.

Podle nové analytické zprávy Bloombergu loni stěžejní výrobci aut v EU, včetně Česka, vykazovali v souhrnu jen o 23 procent nižší objem jejich exportu než před invazí Ruska na Ukrajinu. Pokračující vzájemný bilaterální obchod EU a Ruska je podle agentury maskovaný přepravou aut přes třetí země, jako je zejména Bělorusko a dále třeba Kazachstán, Kyrgyzstán nebo Gruzie. Bloomberg proto konstatuje, že protiruské sankce jsou značně „děravé“.

V prvních měsících po uvedení sankcí v roce 2022 se vývoz aut z EU do Ruska přechodně citelně propadl a zdálo se, že sankce zabírají. Jenže od té doby zase výrazně narostl, takže už se příliš neliší doby před invazí. Je ovšem pravda, že loni mírně klesl, ovšem hlavně kvůli příliš slabému rublu, nikoli z toho důvodu, že by vlastní sankce silněji účinkovaly.

Klíčovou exportní zemí v EU je ve vztahu k Rusku Německo, následované Slovenskem a Českem. Ve více než polovině případů je těmto zemím při vývozu do Ruska „překupnickým“ státem Bělorusko. Pokud by EU přitvrdila své sankce právě i vůči Minsku, zřejmě by uvedené země EU navýšily svůj vývoz aut do Ruska přes další třetí země v čele s Kyrgyzstánem a Kazachstánem.

Německá ekonomika chřadne z nedostatku levného ruského plynu

Vždyť jej Západní Němci začali odebírat už roku 1973, vypěstovali si závislost…

Německo si neumí poradit bez levného ruského plynu. Jeho ekonomika bez něj klopýtá, ba upadá, jak dokládá celá sada nejnovějších makroekonomických ukazatelů.

Není se moc co divit. Vždyť Západní Německo odebíralo ruský, vlastně sovětský, plyn už od roku 1973. Vypěstovalo si závislost.

Paradoxní. Mezi tehdejším Československem a Západním Německem byl na hranicích natažený ostnatý drát. Pohraničníci pálili do těch, kterým se zachtělo života na Západě… Ale plyn na rozdíl od nich do Západního Německa přes ty samé hranice, přes železnou oponu, hladce proudil. A Kreml inkasoval devizy.

A nejen devizy. Západoněmečtí dokonce socialistickému táboru poskytli trubky, z nichž se příslušný plynovod stavěl. Říkalo se tomu „roury za plyn“. Tak moc Západním Němcům na sovětském plynu záleželo, že si na „nepřátelském“ území vlastně postavili plynovod, jímž k nim proudil.

Tak moc Západním Němcům na sovětském plynu – a i sovětské ropě – záleželo, že nakonec také hodili do koše třeba i Kennedyho embargo na dovoz ropy ze SSSR právě k nim. Postavili si hlavu, i když v 80. letech zase Reaganova administrativa naléhala, ať se sovětských energií vzdají.

Konečně, po půl století, se Spojeným státům podařilo Němce zbavit jejich závislosti. A ti jsou z toho teď celí nesví… (1.8.2024)