Úvod
Stoupající rozvoj automobilové a letecké dopravy posledních let vynutil si zájem technického světa a národohospodářů o jeho hmoty provozní. V dobách vzniku prvých automobilových motorů zpracovávána ropa hlavně, aby získán petrolej a oleje mazavé, a benzin byl vedlejším produktem, jehož byl nadbytek pro nepatrnou tehdejší spotřebu a kvalita petroleje musila býti chráněna úřady, hlavně z důvodů bezpečnostních, neboť výrobci se snažili namíchati do něho část přebývajícího benzinu, které se jinak zbavovali levným prodejem a konečně také jej prostě spalovali. Tehdy stanoven v jednotlivých státech nejvyšší bod vzplanutí (nejnižší teplota, při níž petrolej vydá tolik par, že přiblížením plamene tyto vzplanou a opět shasnou) v bývalém Rakousko-Uhersku bylo to 21o C, jinde i méně.
S rostoucím rozvojem automobilismu stoupla i spotřeba benzinu jako jediné užívané pohonné látky a spotřeba se stupňovala do té míry, že musili technikové uvažovat, budou-li moci rostoucí požadavky vždy a za všech okolností uspokojiti.
Po prvé byl problém tento řešen prakticky již za poslední světové války. Prameny ropy jsou totiž rozděleny nestejnoměrně po povrchu zemském a za války některé státy, hlavně Německo a Rakousko pocítily velký nedostatek benzinu, jsouce zbaveny možnosti dovozu a v této nouzi hledaly náhradu za benzin jinde – v palivech domácího původu. Tehdy vznikaly různé směsi, které měly nahraditi, čeho se nedostávalo na benzinu, a zároveň bylo usilováno o výrobu benzinu z uhlí.
Po válce bylo ve výzkumech těchto systematicky pokračováno a tak dnes je již téměř v každém státě zavedeno palivo, kde jest benzin buď pouhou příměsí, nebo v něm vůbec obsažen není. Náš stát podporuje všemožně tyto snahy a snad není daleko doba, kdy se pouhým benzinem vůbec přestane u nás jezdit.
Různá paliva však mají různé vlastnosti, a proto změna paliva obvykle vyžaduje i určitých změn v konstrukci motoru, a tu jest patrna nedostatečná součinnost jak našich konstruktérů s paliváři tak také naopak.
Dějiny použití ropy
Přírodní prameny ropy, jinak zvané také nafta, a ji provázejících zemních plynů byly známy a částečně i těženy již za starověku. Název nafta jest původu perského, z Persie též pocházel starožitný kult ohně, k němuž dalo podklad vyrážení hořlavých zemních plynů; ještě dnes v Surachanech u Baku trvá slavná starožitná svatyně ohně (vyznavačů nauky Zarathustorovy). Nejdávněji nepochybně těžila se ropa průmyslově v Číně, kde snad již okolo roku 1000 př. Kr. konány hluboké vrty a užíváno tam vyvíjejících se plynů k vytápění pánví, ve kterých se odpařovala mořská voda na kuchyňskou sůl. Při stavbě Babylonu a Ninive bylo používáno zápary asfaltové, jejíž asfalt se dobýval odpařením ropy, vytékající při pobočce eufratské. Herodot mluví o pramenech ropy na ostrově Zakynthu (nyn. Zante) a Plutarch popisuje hořící jezero u Agbatan. Dioskorides i Plinius připomínají sicilský olej z Agrigentu, jímž se svítilo v lampách. Ve východní Indii (Rangun v Barmě) také již velmi dávno těžili domorodci tamní prameny petrolejové. V haličských Karpatech již před několika sty lety dobýval vesnický lid ropy z přirozených výtoků anebo z kopaných jam, užívaje jí k mazání vozů, osvětlování, jako léku při chorobách kožních i jiných u lidí i dobytka a jinak. Stejně i v Americe již dávno před příchodem Evropanů v dnešní Pennsylvánii a Kanadě užívali Indiáni ropy k účelům lékařským a ještě dlouho potom prodávali ji spekulanti v lékárnách pod názvem Seneca Oil. Avšak teprve kolem roku 1850 počala tam těžba na rozsáhlejším podkladě, když se jednak ukázalo, že hlubšími studněmi lze produkci značně zvýšiti, jednak nalezen způsob, jak zužitkovati produkty destilace. V témž čase, úplně nezávisle na vynálezech amerických, konal ve Lvově lékárník Lukasievicz první pokusy destilace ropy z Boryslavě v Karpatech. To dalo počátek k hornické těžbě a průmyslu petrolejovému v Evropě. Odtud rozvíjela se produkce ropy a zároveň s ní i technika vrtací a chemické zpracování velmi rychle po celém světě, takže průmysl petrolejový zaujímá dnes čelné místo ve světové oekonomii.
Původ pramenů ropy
O původu ropy existují sice různé předpoklady, více nebo méně experimentálně odůvodněné, avšak přesných vědomostí o tom dosud není.
Za látku, jež dala průběhem dlouhých věků vznik ropě, jsou určována obrovská množství flory a fauny fosilní, která se nahromadila u břehu pravěkých moří a různými rozkladnými procesy a chemickými změnami se proměnila v dnešní živice, jak společně jsou nazývány ropa, zemní plyny, zemní vosk a přírodní asfalt.
Tak vykládal původ ropy již r. 1891 ukrajinský naftolog Roman Zalozecký.
Tvrdí, že hnilobným rozkladem z hmot organických vymizely napřed bílkoviny a zůstaly hlavně tuky a vosky a aminokyseliny bílkovin přešly v kyseliny mastné.
Kyseliny mastné odštěpily kysličník uhličitý a přešly v směs uhlovodíků podobnou ozokeritu. Konečně vlivem obrovského tlaku vrstev, které se později usadily na těchto zbytcích a působením okolních hornin, a snad i vyšší teploty nastal další rozklad ozokeritové hmoty, při němž se velké molekuly uhlovodíků štěpily v nižší uhlovodíky tekuté nebo i plynné a v uhlovodíky nenasycené – olefiny, které se opětně kondensovaly a vznikly tím polymethyleny a daly vznik viskosním olejům. Ze zbytků molekul bílkovin vznikly uhlovodíky aromatické. Kde měl později přístup vzduch, nastala oxidace a vznikl asfalt.
Proti theorii o organickém původu živic stojí teorie anorganická, která vykládá jejich původ účinkem vody, respektive vodní páry, na karbidy různých kovů.
Obě teorie jsou podporovány různými pokusy laboratorními. Tak připravena látka petroleji podobná jednak z materiálu organického – suchou destilací tuků pod tlakem a polymerací olefinů, - jednak anorganického – rozkladem karbidů železa, manganu, hliníku, atd. Ani jedna, ani druhá řada pokusů nemůže býti ještě důkazem pro původ nafty v přírodě se nalézající.
Většina živic obsahuje látky opticky aktivní, které jsou sice zaručeně organického původu, avšak ani to není důkazem organického původu, poněvadž se snadno mohly ty látky dostati do živic sekudnérně z okolní půdy. Tedy skutečného původu pramenů petrolejových bezpečně neznáme.
Ropa
Svým složením jest ropa směsí různých uhlovodíků s malou příměsí látek kyslíkatých, sirných a dusíkatých. Podle původu kolísá i toto složení.
Jsou v ní obsaženy různé uhlovodíky řady mastné, nasycené i nenasycené a v nepatrné míře pak i benzen a jeho homology.
Se stoupající molekulárnou vahou jednotlivých složek mění se postupně i jejich konsistence, která tvoří přechod od zemního plynu přes podíly kapalné až k vysokomolekulárným podílům mazlavým a pevným.
Podle procentových množství jednotlivých složek řídí se i průmyslové zpracování a použití ropy; některá vyznačuje se velkým procentem nízkomolekulárných uhlovodíků, jiná jich postrádá téměř úplně.
Zemních plynů provázejících prameny ropy používá se v průmyslu hlavně k topení a pohonu motorů, když z nich byly předem odstraněny páry benzinové.
Ropa vyskytuje se v různých geologických útvarech silurem počínaje a třetihorami konče. Předpokladem jejího výskytu bývá pískovec, písek, štěrk, propustná hlína aneb jiná hornina, která jest schopna, aby jí byla prostoupena. Podle stupně pórovitosti horniny pohybuje se pak i obsah ropy. Nutno jest ovšem, aby spodní vrstva byla nepropustná, a i shora bývají petrolejové vrstvy kryty nepropustnou vrstvou, jež působí, že ropa bývá pod vysokým tlakem plynů, který se pak projevuje při navrtání pramene petrolejového výbuchem, jehož mohutnost bývá mnohdy ohromná.
Petrolej se těží vesměs navrtáváním půdy. V místech, kde jest předpokládána přítomnost petroleje, postaví se vrtná věž a uvnitř se umístí vrtací stroj s pohonem obvykle strojním a celým systémem nejrůznějšího nářadí, dlát, vrtáků, lžic atd., jichž se při práci podle tvrdosti horniny pak používá. Vyvrtává se poměrně úzký otvor, který se potom zabezpečuje železnými rourami, jež se se stoupající hloubkou vrtu do země zapouštějí. Vrtá se buď otáčením vrtáku neb nárazy dlátem a odstraňováním rozmělněné horniny. Pracuje se buď na sucho, rozmělněná hornina se odstraňuje pomocí lžic, nebo s výplachem, kdy mohutný proud vodní odplavuje neustále drť.
Z navrtaného ložiska tryská obvykle nafta na povrch s počátku tlakem svých plynů, později jest čerpána strojně čerpadly, spuštěnými na dno těžného otvoru. Obyčejně pracuje se s celým systémem děr pomocných, jimiž se určí přesně uložení a rozsah sloje a podle toho se teprve provede hlavní těžní vrtba.
Získaná ropa se dříve ukládala v jamách nebo dřevěných kádích blíže těžiště, nyní, hlavně jde-li o to, aby se omezily ztráty vypařováním, plní se naftou nádrže, zvané tanky. Pro železniční dopravu ropy slouží tankové vozy, v nichž se může ropa volně rozpínati, pro vodní dopravu existují tankové lodi, konečně dopravuje se z důvodů úsporných ropa také potrubím na značné vzdálenosti.
V rafineriích minerálních olejů podrobuje se ropa jednak frakční destilaci, jednak se rafinuje.
Původně se ropa destilovala z kotlů stojatých s polokulovitým dnem obsahu asi 100 hl, později byly zavedeny kotle ležaté, válcovité, obsahu až 1500 hl vytápěné buď uhlím, nebo surovou ropou po případě mazutem, při čemž se chrání dno kotle před přímým dotekem plamene. Má-li se zameziti rozkladu par od rozžhavených stěn kotle, topí se ostrou parou. Tj. tak zvaná přetržitá destilace, při ní se z naplněného kotle oddestilují jednotlivé frakce a vychladlý zbytek vypustí se z kotle, jenž se pak plní znovu, Jest tedy při tom značná ztráta časová i na palivu, neboť dlužno vždy kotel znovu vytápěti.
Všem těmto vadám bylo odpomoženo zavedením destilace nepřetržité. Tu destiluje se z řady kotlů stupňovitě nad sebou postavených a spojených mezi sebou tak, že nafta stéká postupně vždy do kotle nižšího a nová přitéká stále do nejvyššího, z nejnižšího pak vytéká zbytek destilace. Teplota při tom stoupá od nejvyššího kotle k nejnižšímu a stejně i těkají stále vyšší a vyšší frakce destilace. Velkou výhodou jest dokonalé využití tepla. Baterie mívá až 18 kotlů; při tom se oddestiluje v prvých čtyřech kotlích benzinová frakce a ve zbývajících petrolej a z posledního kotle vytékají zbytky zvané mazut. Ve velkých rafineriích se tyto zbytky ihned dále zpracují v menší destilační baterii, kde se pracuje za sníženého tlaku a tam oddestilují se ještě oleje a v kotli zbývá pak tvrdý neb měkký asfalt, po případě petrolejový kok.
Ještě výhodnější nežli nepřetržitá destilace jest tzv. topping. Aparatura, skládající se z předhřívače, trubkového ohřívače, rektifikační věže a separátorů, pracuje úplně automaticky, bez nejmenšího dohledu. Jí lze zpracovati jakoukoliv surovinu na žádané zboží. Princip jest tento: surovina jest nejprve předhřívána zbytky, odtékajícími z rektifikační věže, které se dále spalují a ohřívají surovinu na potřebnou teplotu. Horká surovina tlačí se na vrchol rektifikační věže, stéká v ní řadou etáží, z nichž se odtahují jednotlivé frakce; dole odtékající zbytky slouží zprvu k předhřívání, potom spaluje se k ohřívání nové suroviny, jak zprvu uvedeno.
Obsahují-li oleje větší množství parafinu, vyrábí se z nich vymrazováním, což se děje v železných nádržkách, opatřených míchadly a hadovitým chladičem, jímž proudí roztok chloridu vápenatého ochlazovaný na 20o C. Parafin se lisováním oddělí od zbytků olejových a čistí opakovanou krystalizací.
Jednotlivé zplodiny této prvé destilace, surový benzin, petrolej a oleje, se zpravidla zpracují dále tím, že se podrobí opětně destilaci a po případě i rafinaci.
Rafinace má hlavně odstraniti z výrobků nepříjemný zápach a po případě zjasniti barvu nebo odbarviti. Ve většině případů vystačí se s pouhou destilací, někdy i vícekrát opakovanou. Rafinace provádí se v agitátorech, tj. zvláště k tomu upravených železných kotlích, vyložených uvnitř olověným plechem a dole kuželovitě zakončených. Rafinace se v nich provádí koncentrovanou kyselinou sírovou za stálého míchání buď pomocí míchadla umístěného v agitátoru, nebo proudem stlačeného vzduchu, který proudí z trubky na dně agitátoru.
Po ukončeném působení kyseliny sírové odpustí se kyselina spodním kohoutem agitátoru a destilát se propere vodou a na konec roztokem hydroxydu sodného, čímž se odstraní poslední sledy kyseliny sírové, kysličníku siřičitého jakož i různých látek ústrojných. Po ustání se louh opětně odpustí spodem a zbytek se několikráte promyje studenou vodou. Někdy se odstraňuje voda střídavou filtrací vrstvami kuchyňské soli a dřevěných pilin.
Také se rafinují petrolejové destiláty různými látkami minerálními, jež jsou v podstatě vodnatý křemičitan hlinito-hořečnatý, nebo i mletým bauxitem. Tyto látky se obvykle smísí s olejem, který se pak filtruje nebo se protlačuje vrstvou rafinační hmoty.
Při dnešním velkém konsumu benzinu bývá v rafineriích přebytek výše vroucích frakcí a využitkuje se vlastnosti, že se tyto vysokomolekulárné podíly stykem s rozpálenými stěnami kotle štěpí v podíly o menší molekule, níže vroucí.
Takto zpracují se vyšší frakce zemního oleje krakováním. Při normální destilaci zvyšuje se postupně teplota v kotlích úměrně se vzrůstajícím bodem varu destilátů. Při krakování však přivádí se poměrně stále stejné množství tepla do kotle, čímž se sice uhlovodíky promění v páry, avšak ty v deflegmátoru zkapalní a tekou zpět do kotle, kde se rozkládají. Tak zpracují se frakce, které neobsahují dosti frakcí benzinových a nehodí se také k výrobě olejů. Tento rozklad podporuje se zvýšeným tlakem a podle některých systémů i působením vodíku, tj. hydrováním. Při tom se používá některých práškovaných kovů neb jejich kysličníků jako katalysátorů.
Ropa v hospodářství státním
Pokud naši předkové topili toliko dřívím, byla jeho potřeba kryta z nejbližšího okolí a příroda sama nahrazovala vzrůstem stromů tento úbytek. Později se vzrůstajícím počtem obyvatel i vlivem jejich nových potřeb a požadavků zvětšovala se i spotřeba paliv, hlavně pak pro nové vznikající průmyslovou výrobu. Tehdy vešla v používání nová paliva, která vznikla v dobách dávno minulých a jež, uložena po dlouhá tisíciletí dob geologických hluboko pod povrchem zemským, utvářila se v dnešní svou formu. Jsou to uhlí a ropa.
V nich uloženy jsou přebytky energie dob neobyčejné plodnosti zemské, v nich pamatovala příroda na člověka, na jeho stále vzrůstající požadavky.
Tato paliva geologického původu vynikají neobyčejnou výhřevností a jim vděčíme za dnešní rozvoj technické kultury. Lidstvo také záhy poznalo a plně ocenilo jejich význam a staly se důležitou složkou zájmů jednotlivých států.
Původně bylo to uhlí, v nynější době jest to hlavně ropa. Ropa a ostatní tekutá paliva jsou jakousi hybnou silou dnešního života a umožňují člověku ono rychlé tempo životní, do něhož se lidstvo po světové válce vrhlo.
Důležitým faktem, jež nás nemalou měrou zajímá, jest, že ropa, jako produkt dob dávno minulých, nachází se na zeměkouli toliko v omezeném množství, byť ohromném, a že její zásoba jednou musí býti vyčerpána, právě tak jako i uhlí bude jednou vzácností.
Úměrně s rozšířeným použitím benzinových a naftových motorů stoupá stále i spotřeba ropy. Jsou navrtávány stále nové studny a pátráno po ložiscích petroleje, avšak na hospodárnosti při jeho těžbě dosud mnoho změněno nebylo. Naopak, jako kdyby nikdo nepočítal s jejím omezeným množstvím, každý se snaží pokud možno nejlevněji získati hledanou surovinu a nikdo se nestará, do jaké míry se prameny, jež jsou v činnosti, využitkují.
Tak zůstávají asi 4/5 ropy v zemi a ze zbývající pětiny ještě víc než polovina se spálí pod kotli.
Není divu, že při tomto barbarském hospodaření stává se akutní otázka, jak dlouho bude trvati, než budou prameny naftové vyčerpány. Zabývají se jí různí odborníci, ovšem toliko teoretickými úvahami.
Existují teorie velmi si odporující, jedni tvrdí, že snad již v několika málo letech budou dnešní ložiska ropy vyčerpána; proti nim jsou poukazy na stále nové objevy ropy a na ropu, která dnes vlivem nedokonalého těžení zůstává ještě v zemi, a konečně jsou známa obrovská ložiska dehtových písků v Kanadě, která obsahují 12-20 % živic.
Druhým důvodem zájmů hospodářských jednotlivých států jest to, že ropa jest rozšířena toliko na některých místech země.
V prvé řadě snaží se snad všecky státy nalézt na svém území bohatý zdroj ropy a nebo, není-li to možno, taková území k sobě připojiti neb obsaditi je jako kolonie a zároveň ovládnouti obchod v tom směru.
Do počátku XX. století byl obchod ropou snad výhradně v rukou USA a tu Anglie, pochopivši význam ropy, snažila se ovládnouti obchodně východní oblasti petrolejové, což se jí také podařilo. Krátce před válkou poznalo i Německo význam petroleje, a důsledkem byl projekt bagdadské železnice, která měla jíti severní Mezopotámií a jejíž postavení zaručovalo Němcům právo exploitovati ložiska petrolejová na vzdálenost 20 km po obou stranách železnice.
I ruské zdroje petroleje byly po léta středem zájmů jak USA, tak Anglie. Před válkou byl ovládán ruský petrolejový průmysl kapitálem švédským, francouzským i anglickým. Sověty však zrušily všecky dosavadní smlouvy a prohlásily všech ruský průmysl za státní monopol a produkce ruské ropy klesla pak na 5 % těžby doby předválečné. Vlivem finanční tísně sovětské vlády získala opět Amerika povolení k těžení ropy a právo na její prodej a vývoz. Potom Anglie počala bojkot ruského petroleje; po tříletém boji uzavřen smír, který dal vznik anglo-americké petrolejářské společnosti a sjednána smlouva se sovětskou organisací.
V druhé řadě jsou státy podporovány snahy nahraditi ropu palivy domácího původu a hlavně pak palivy, která jest možno v libovolném množství všude vyráběti.
Z té snahy vznikla již za války různá paliva, blížící se svými vlastnostmi benzinu a schopná jej nahraditi. Jsou to produkty chemického zpracování uhlí – umělý benzin, benzen, toulen, atd., dále alkoholy methylnatý a ethylnatý, éter a jiné.
Všecka tato paliva vyjma umělý benzin, vyznačují se vlastnostmi proti benzinu do značné míry rozdílnými, a proto se jich obvykle nepoužívá samotných a připravují se z nich různé směsi, které mají pak namnoze příznivější vlastnosti nežli benzin samotný.
Autopaliva
Již dávno není benzin jedinou pohonnou látkou automobilů, hlavně tam, kde vyžadujeme od motoru zvýšených výkonů, zvláště pak při závodech, jest nahrazován směsí, kde jest benzin buď toliko jednou ze složek, neb vůbec zastoupen není. To se děje proto, že snad žádné palivo nevyhovuje samo o sobě dokonale automobilu.
V motoru podléhá palivo několika změnám. Především jest míšeno se vzduchem a zplyňováno, tato výbušná směs vzduchu a benzinové mlhy jest vedena do pracovního válce, v něm ztlačena na malý objem a zapálena, aby shořením uvolnila svou chemickou energii a proměnila ji v pohyb. Rychlost tohoto hoření závisí jednak na druhu paliva, jednak na stlačení; na rychlosti hoření závisí zase klidný neb neklidný chod motoru a poměr, v kterém jest využito energie chemické, dodávané palivem.
Seřadíme-li autopaliva podle jich rychlosti hoření, tedy nejnižší bude míti alkohol a rychlost bude stoupati přes benzen, toluen, lehký benzin, těžký benzin, petrolej k éteru. S rychlostí hoření stoupá i sklon paliva k samovznícení, které se projevuje nepříjemným klepáním motoru.
Proto kombinují se zpravidla paliva rychle hořící s palivy hořícími pomalu, aby směs odpovídala tlaku, jemuž bude ve válci podrobena.
Na místě benzenu a toluenu používá se motorového benzolu, jenž jest benzen s příměsí as 20 % toluenu.
Benzin a benzol: K benzinu přidává se 10 až 40 % benzolu podle druhu motoru. Jest to snad nejvýhodnější palivo vůbec; vyznačuje se nejvyšší výhřevností ze všech paliv, počítáno objemově, a tím také vykazuje vozidlo jím poháněno největší akční radius, dovoluje dáti motoru mnohem větší předstih zapalování oproti pouhému benzinu a dociluje tím značné úspory na palivu.
Benzin a líh: Benzin mísí se s 96%ním líhem bez zákalu, pokud jest nadbytek líhu. Líh víceprocentní snáze se mísí. Absolutní líh mísí se s benzinem v každém poměru bez zákalu. Směs vzniklá má podobné vlastnosti jako předcházející, vyznačuje se pouze menší výhřevností, tedy také menším výkonem při nezměněných podmínkách.
Benzol a líh: Motorový benzol lze mísiti s 96%ním líhem v každém poměru. Vznikají směsi vyznačující se pomalým hořením a hodí se proto pro závodní motory, které mají vysokou kompresi; ta umožňuje dokonalé využití paliva, jež v motoru normálního stroje by se jen nedokonale spálilo, takže provoz by nebyl hospodárný. Závodním strojům naopak dodává klidného chodu a prodlužuje tak jejich život.
Benzol a éter: Motorový benzol lze mísiti s éterem v každém poměru, prakticky upotřebuje se pouze směsi, v níž benzol převládá vzhledem k rychlosti hoření éteru a jeho snadné výparnosti. Přídavkem éteru k benzolu dosáhneme dokonalého spalování. Směs hodí se pro závodní motory.
Líh a éter: Mísí se v každém poměru. Směsi používá se více v cizině než u nás pro značnou cenu éteru. Hodí se dobře hlavně pro pohon závodních motorů, obsah líhu převládá nad éterem. Jako směs paliv, z nichž jedno vyžaduje pro dokonalé spálení v motoru vysokého tlaku, druhé nízkého, chová mnohé výhodné vlastnosti obou a těší se také značné oblibě, hlavně mezi závodníky. Nevýhodou jest, že se ho poněkud více spotřebuje.
Mnohé směsi z výše uvedených se vyrábějí na veliko a prodávají právě tak jako benzin. Jest to především benzin-benzol, jejž již mnohé firmy u nás zavedly. Pro nás zvláštní pozornosti, hlavně z důvodů národohospodářských, zasluhuje dynalkol, palivo, jež zavedla do obchodu Společnost pro zpeněžení líhu. Původně byl směs 42 % líhu 96%ního, 53 % benzolu a 5 % petroleje podle objemu, před několika lety byl nahrazen benzol z polovice benzinem, jinak složení nezměněno. Podobné palivo jest i francouzský carburant national. V Anglii používá se éterové-líhové směsi, zvané natalit, jiná směs podobného složení, rovněž anglická jest diskol.
Používání těchto směsí, pokud jsou vyrobeny smíšením paliv domácího původu, jest třeba vítati hlavně z důvodů národohospodářských, jimi zmenšuje se podstatně pasivita obchodní bilance, a stát jest zabezpečen pro případ války.
V poslední době připravuje se u nás všeobecné zavedení příměsi bezvodého lihu k benzinu, což se děje opětně hlavně z důvodů hospodářských, abychom získali odbyt pro přebytky alkoholu, jehož výroba jest nutna z důvodů zemědělských.
Chemické hašení požáru tekutých paliv
S používáním benzinu a jemu blízkých tekutých paliv přichází do popředí také otázka jak si počínati při vzniku požáru. Použije-li se k hašení hořícího benzinu apod. vody, tu se proudem vody požár spíše rozšíří. Vodou lze s úspěchem hasiti toliko tekutá paliva a rozpustila, která se s ní mísí, takže je postupným zřeďováním učiníme nehořlavými.
Při hašení požáru hořlavin s vodou se nemísících snažíme se především zameziti přístup vzduchu k nim nebo odděliti hořící látku od vzduchu nějakou chránící vrstvou. V malém jest to prováděno přikrytím hadry, pískem neb jinou látkou, která jest právě po ruce; při rozsáhlejších požárech, hlavně pak hoří-li součásti nějakého stroje, po nichž taková hořlavina teče, není to možno a tu s úspěchem používáme hasicích přístrojů. Jest jich celá dlouhá řada s různou hasicí náplní i různým strojním zařízením.
Jsou hasicí přístroje práškové, vodní, pěnotvorné, plněné různými chlorovanými neb bromovanými deriváty methanu, ethanu a etylenu a plněné kapalným kysličníkem uhličitým.
Hasicí přístroje práškové vrhají do plamene kyselý uhličitan sodný, ten se v něm rozkládá, pouští kysličník uhličitý a vodu a tím brání přístupu vzduchu. Hasicí prášek bývá vyháněn z přístroje obvykle tlakem kysličníku uhličitého.
Hasicí přístroje vodní nahrazují nám vlastně vodu, jež není po ruce a k hašení tekutých paliv se nehodí. Bývají plněny roztokem uhličitanu alkalického a kyselinou a uvádějí se v činnost smíšením obou látek.
Hasicí přístroje pěnové záleží v tom, že pokrývají hořící kapalinu pěnou vyplněnou kysličníkem uhličitým a ta jednak zabraňuje přístupu vzduchu k hořící hmotě, jednak snižuje značně teplotu. Jsou plněny roztokem uhličitanu alkalického s vhodným zahušťovadlem (lekořice, klih, saponin) a mají ještě vnitřní nádobu plněnou roztokem síranu hlinitého. Při smíšení nastává vzájemná reakce a vzniká kysličník uhličitý, jenž tvoří pěnu a zároveň i tlak potřebný k vypuzení pěny do plamene.
Přístroje plněné chlorovanými neb bromovanými deriváty methanu, ethanu neb etylénu zasluhují zvláštní pozornosti, vyznačují se neobyčejným účinkem, a proto jest manipulace s nimi velmi pohodlná pro malou váhu. Hasicí tekutina, obvykle chlorid uhličitý nebo také bromid ethylnatý vstřikována na povrch hořící kapaliny proměňuje se v páry několikráte těžší vzduch, tím jest jednak zamezen přístup vzduchu k požáru, jednak snižována teplota hořící látky, takže se tvoří méně par. Společnou nevýhodou všech těchto hasicích tekutin jest, že se vyznačují účinky narkotickými. Rovněž jest vytýkáno, že chlorid uhličitý působením žáru se rozkládá a vzniká při tom jednak volný chlor, jednak fosgén. Zdá se však, že všecky tyto výtky jsou více rázu konkurenčního, což snadno si vysvětlíme, uvážíme-li, že při každém hašení vzniká vlivem nedokonalého hoření spousta jedovatých zplodin, hlavně kysličníku uhelnatého, jehož přítomnost ani zápachem nemůžeme konstatovati, a naproti tomu, vznikl-li by skutečně fosgén nebo byl-li vzduch nasycen parami hasicích látek, stává se nedýchatelným a člověk dříve, nežli by se otrávil, bude nucen buď nasaditi ochranné dýchací zařízení nebo místnost opustiti, takže ony závadné plyny budou spíše indikátorem nedychatelné atmosféry nežli ku škodě.
Přístroje plněné kapalným kysličníkem uhličitým jsou založeny na faktu, že se tekutý kysličník uhličitý prudkým odpařováním na vzduchu tak silně ochladí, že část jeho ztuhne, ochladí až na -79o C a promění se v chuchvalce podobné sněhu. V hasicím přístroji se tato tvorba podporuje náhlou prudkou expansí. Vločky kysličníku uhličitého jsou vrhány do plamene a mají za úkol tlumiti požár a zároveň ochlazovati hořící látku.
Pro potřebu průmyslovou vyrábějí se také hasicí přístroje velkých rozměrů – pojízdné, neb tam, kde se pracuje s rozpustidly, umisťuje se hasicí zařízení stabilní. Kde jest pára stále k disposici, jest instalováno hašení pomocí páry.
Další zdokonalení dnešních hasicích přístrojů a doufejme, že i snížení jejich ceny bude jistě míti příznivý vliv na jejich rozšíření a budou tak nás chrániti před ztrátami národního jmění.
Obr. Součásti přístroje pro hlubinné vrty firmy Artesia, Praha
Ing. Ondřej Dlouhý, Dvacáté století – pokroky v průmyslu, Nakladatelství Vladimír Orel 1932
